Vrátit se do kolejí normálního života bylo nesmírně těžké. Byl zvyklý, že musí vstát v půl osmé, vyjít ven na slunce, strávit tam celý den prací a večer se vracet s bolavýma rukama a zády, načež v deset zapadl do postele.

Jenže tady to tak nefungovalo. Budil se sice v půl osmé, ale poté jen hodinu ležel v posteli, zíral do stropu a poslouchal potkana, který chroupal zrní. Věděl, že nemá cenu pospíchat. Musel sice splnit několik domácích povinností, ale to mu mohlo zabrat maximálně tak dvě hodiny. Matka se z práce vracela v pět hodin, táta v šest, tudíž měl času víc než dost.

V takových chvílích často přemýšlel nad tím, co asi teď dělají lidi na farmě. Kristián určitě obskakuje králíky, zatímco Martina kličkuje mezi slepicemi. Tak moc si přál být zpátky mezi nimi. Ať na to místo na začátku nadával jakkoliv, přilnul k němu a zamiloval si ho. Chtěl tam být, protože tam měl co dělat, byl s lidmi, co ho přijali mezi sebe, a nemusel se tam ubíjet ležením v posteli.

Dokonce ani číst ho nebavilo. Připadal si jako pták, který žil celou dobu v kleci, potom čuchl ke svobodě, a teď ho zase zavřeli. Pohled z okna ho pomalu zabíjel – tolik panelových domů, vysokých budov, žádná zvířata krom holubů.

On potřeboval být venku, v polích, na pastvině s krávami, u řeky. Ne tady, ve městě, kde byla sice zeleň, ale zamořená smogem. Tady rostly maximálně tak sedmikrásky a občas pampelišky, ne nějaké barevné luční kvítí.

Jediné, co ho dokázalo uchránit od vnitřního rozkladu, byli kamarádi, kteří si s ním hned dva dny po jeho příjezdu domluvili sraz. Chtěli vědět o všem, co se tam dělo. Jindřich jim povyprávěl, na co si vzpomněl, snažil se se uvolnit a nemyslet na to, že by byl teď raději nějakých sto dvacet kilometrů odsud.

Strávil s nimi čtyři hodiny, několikrát se jim omluvil, že se jim neozval, a aspoň chvíli měl dobrý pocit, že ho něco vytrhlo z té přihlouplé rutiny. Jenže ani oni s ním nemohli být věčně, takže jakmile odjeli pryč, osaměl a měl pocit, že zase spadl do té nudné šedi.

Pozitivní na tom všem bylo, že se snažil častěji modlit. Alespoň čtyřikrát denně promlouval k Bohu a připadal si při tom nesmírně volně. Když byl objekt jeho touhy daleko od něj a neustále ho nepokoušel, snadněji se vyrovnával s tím, co vlastně cítí. Měl spoustu času na to analyzovat, kdo je, co chce, a hlavně jestli to, co chce, není v rozporu s vírou. Několikrát vytáhl bibli, ale jakmile se pokusil začít ji číst, zaklapl ji. Neměl chuť ničit se ještě víc.

Hledání na internetu ho srazilo k zemi tak moc, že jen hodinu ležel v posteli a opakoval si, že tak špatný přece není. To, co tam našel, ho poměrně vyděsilo. Vzpomněl si na tu noc, kdy se snažil zjistit, jestli se to dá vyléčit. Teď se nad tím je ušklíbl. Léčit se dá nemoc, ne fakt, který je nezvratný.

Uvědomoval si, že čím víc se vzpírá, tím horší to pro něj je. Jenže on se prostě potřeboval ujistit v tom, že víra se dá s tímhle zkombinovat, že se nemusí hned vylučovat. Strávil každý den několik hodin přemýšlením nad tím, proč by to mělo být špatné, a proč naopak dobré. Sepisoval si klady a zápory, nořil se do vlastních přesvědčení, až byla rozkopanější než doposud.

Brzy měl popsané asi čtyři papíry několika teoriemi a názory. Nevěděl, čemu má věřit. Ztrácel se v tom, co viděl, neuměl rozlišit, co je správné a co ne. Unavovalo ho to, ale zároveň hnalo kupředu, protože toužil po tom, aby to mohl vyřešit. Byl to jeho malý osobní výzkum, kterým se snažil zachránit před smrtící nudou.

Rodičům se vyhýbal, jak nejvíce mohl. Převážně tedy matce. Snažil se jí nechodit na oči, našlapoval kolem ní po špičkách a při jejím příchodu se ihned vzdálil do pokoje, aby měla co nejmíň důvodů se do něj pustit. Když už na něj promluvila, většinou jen vyštěkla rozkaz, co má udělat, maximálně měla nějakou uštěpačnou poznámku, ale jinak přistoupila na jeho hru na tichou domácnost.

S tátou sem tam prohodil pár slov, ale připadal si při tom neskutečně blbě. Jako by tím odhalením změnil něco mezi nimi. Bál se, jestli ho teď nebere jinak. Vypadalo to sice, že ne, ale člověk nikdy neví, když druhému do hlavy nevidí.

Aby alespoň trochu uspokojil své touhy po přírodě, chodil každý den na hodinu k místní řece. Posedával tam na lavičce, krmil kachny a se skleslým výrazem vzpomínal na jeho koupání s klukama v přehradě nebo dělání blbostí s Kristiánem. Chybělo mu to. Ale věděl, že takové, jaké to bylo tam, už to nikdy nebude – protože i kdyby tam přijel, nestrávil by tam měsíc, nýbrž nanejvýš pár dní. Musel si zvyknout na život tady. Předtím mu to nevadilo a byl s tím spokojený, ale teď? Představa, že takhle bude vypadat zbytek jeho života, nebo přinejmenším nastávající rok, ho děsila a odpuzovala.

Často se díval na filmy, aby mohl žít život někoho jiného. Cítil se lépe, když mohl být někým jiným a neřešit sebe. Za pouhý týden jich zhlédl několik desítek, snad třicet, ale nebyl si tím tak jistý. Když mu táta řekl, že to rozhodně není zdravé a měl by trávit víc času venku s kamarády, odbyl ho se slovy, že nemá náladu.

Po týdnu ubíjení se nudou k smrti mu došlo, že se za celou dobu, co byl doma, ještě neozval kamarádovi, Láďovi, se kterým si jinak psal pomalu každý den a řešil s ním každou prkotinu. To, že bydlel daleko od něj, neměnilo nic na tom, že si opravdu hodně rozuměli. A on ho takhle hloupě zazdil.

Okamžitě popadl telefon, lehl si do postele a napsal krátkou zprávu o tom, že se omlouvá za pozdní ohlášení, ale jaksi neměl náladu se s kýmkoli bavit. Což byla pravda. Měl chuť si jednu vrazit, že takhle zapomněl na kamaráda, ale radši se soustředil na to, co mu řekne. Byli si blízcí, to teda. Řešili spolu všechno, ať je trápilo cokoliv. Drželi při sobě v těch nejtěžších chvílích, které byly sice za nimi, ale nikdy nemohli vědět, kdy přijdou znovu. Neměl bych to říct i jemu? Přece jenom o mně ví vážně všechno, třeba by mi s tím zvládl pomoct.

Pohrával si s tou myšlenkou, ale prozatím ji zavrhl. Uvidí se, není třeba dělat unáhlené závěry, času je více než dost. Nejdřív mu poví, jaké to tam bylo, nemůže mu přece hned vyklopit tak vážnou věc. Když mu několik minut neodepisoval, sedl si ke stolu a vytáhl papíry se svými teoriemi a názory ohledně víry a jeho momentální situace. Bůh miluje. Proč by tvořil něco, co nemiluje, když údajně miluje všechny? Nedávalo to smysl. Kdyby ho chtěl nenávidět, proč by potom tvrdil, že všechny miluje? Je to blbost. Zatracená blbost. Vždyť má rád i nás, ty, kteří jsou jiní.

Zacinkal mu mobil, což bylo jasné znamení, že se mu kamarád ozval. Rychle se natáhl pro telefon a nedočkavě ho odemkl. Napadlo ho, jestli nebude naštvaný, když mu napsal po takové době, naštěstí ho zpráva, kterou přečetl, usvědčila o opaku. Výborně, aspoň někdo na něj neměl vztek.

Začala hodinová konverzace o tom, co se za ten uplynulý měsíc stalo. Jindra se snažil nevynechat jediný detail, přestože věcem okolo jeho boje se sebou samým se pečlivě vyhýbal, zatím je nechtěl rozebírat. Jen naznačil, že to tam občas bylo trochu těžší, ale nic, co by nezvládl – což nebyla tak úplně pravda, pomyslel si, když si vzpomněl na tu noc, kdy se tam hroutil na zemi a proklínal všechno a všechny.

Psali si dlouho, Jindřich si připadal zase po nějaké době šťastný. Tak moc si potřeboval o tomhle všem popovídat s člověkem, kterému mohl říct naprosto všechno. Pořád ho navštěvovala myšlenka, že by mohl říct i něco o tom, co cítí, ale vždy ji utišil. Zatím počká. Navíc, ještě na apríla jsem si z něj tímhle vystřelil.

Musel se ušklíbnout při vzpomínce, jak mu psal jako aprílový vtip, že se mu líbí kluci. Zatraceně, koho by napadlo, že se to stane realitou, kterou mu sdělí jako vážnou věc, a ne jako vtip? Přišlo mu to absurdní. Původní legrace se přehoupla v něco většího. Co když si bude myslet, že i tentokrát je to vtip?

Bojoval sám se sebou. Sice si říkali všechno, ale nebylo tohle už moc? Přece jenom některé věci by mohly zůstat skryty. Občas je lepší nevědět. Ale tušil, že by to nedopadlo dobře. Vytvořilo by to mezi nimi propast. A to nemohl dovolit.

Víš, co jsem ti psal, když byl apríl tenhle rok?

Propaloval očima telefon, srdce mu hlasitě bušilo. Sakra, byl tak nervózní, a to to ani neříkal naživo, jen psal.

Jo, vím.

Krátká odpověď. Tak, teď napsat pravdu. Stále ale nenacházel tu odvahu. Chtěl udělat krok vpřed, ale nešlo to.

Co jsem ti napsal?

Potřeboval se ujistit, že oba mluví o tom samém. Třeba Láďa žil v tom, že se jedná o něco jiného.

Že se ti líbí kluci

Trefil se. Mluvili o tom samém. Jindřich cítil, jak mu stéká kapka potu po čele, a otřásl se. Byl tak neskutečně nervózní, až se mu klepaly ruce.

Nebyl to apríl, což už ti asi došlo.

Bylo poměrně osvobozující tu věc ze sebe zase dostat. Přiznat se k ní, vidět ji černou na bílém.

Došlo. Já to jen potřebuju vidět. Abych tomu uvěřil. Můj mozek se pořád nějak točí. Ví to někdo???

Jindřich se zamyslel. Je dobrý nápad říkat všechno? Aby se třeba neurazil, že není tím prvním, kdo to zjistil. Nakonec nad tím mávl rukou. Když pravda, tak se vším všudy.

Jedna holka z tý farmy, Silvie. A táta.

Měl chuť ten telefon teď zahodit, jak trapně mu bylo. Nejenže právě vyklopil takovou věc, ale zároveň ještě dodal, že Láďa, který většinou tyhle osobní věci věděl hned, není první, komu to řekl. Jsem fakt hroznej kamarád, napadlo ho.

Obejmul bych tě....

Na novou zprávu zíral poměrně dlouho, do očí se mu nahrnuly slzy. Zatraceně. Proč to všichni brali tak normálně, když on se s tím tak trápil. Dělal z toho konec světa. Na zprávu už neodpověděl, hodil telefon na postel a vrátil se ke stolu. Další člověk zná pravdu. Pořád ale měl pocit, že tomu něco chybí. Všichni to přijali. Až na něj.

Podíval se na papíry, které se mu válely po stole. A dost, musí to vyřešit. Dva z nich si přečetl, ale po chvilce je zahodil. Tohle nemělo cenu. Tady se nedá řídit teoriemi, nýbrž vlastními zkušenostmi a vlastním úsudkem. Bůh ho měl rád celu dobu. Netlačil ho do ničeho. Byl tady s ním.

Dal mu na výběr – poskytl mu ženu, a když ji nepřijal, nebránil mu v tom, aby přilnul ke klukovi. Kdyby to nechtěl, nestalo by se to. Obrátil se od té doby zády k němu? Ne. To jen on se obracel zády k Bohu a odmítal ho. Tu bolest si způsoboval sám, když si myslel, že jedná v rozporu s Ním. Vždyť takhle to Bůh chtěl. Tak proč se bránit?

Praštil sebou do postele a sundal si křížek z krku. Konečně měl jasno, věděl, jak to je. Víra se s láskou nevylučuje. Když je víra sama láskou, jak by mohla? No a co, že to není holka, ale kluk? Bůh svoje děti miluje. Všechny. Bez výjimky.
Tělem se mu rozlilo příjemné teplo, musel se pousmát. Konečně pochopil, že není nečistý.