Nadešel den odjezdu. Už od rána byl Jindřich neskutečně nervózní. Předchozí den se konečně s blonďákem řádně usmířil a byl schopný se s ním normálně bavit, přestože se stále ozývalo jeho nalomené srdce, ale i tak už to nebylo tak zlé, aby se musel všem vyhýbat. Srovnal se s tím, co cítil, a tím, že mu zkrátka nebylo přáno. Otázkou zůstávalo proč, ohledně toho zatím vítězila teorie, že si to nezaslouží, ale pochyby ji pořád nahlodávaly. Omluvil se i Martině, že ji zanedbával a tolik se s ní nebavil, což přešla s úsměvem a slovy, že to chápe, protože na každýho taková nálada občas přijde.

Tížilo ho, že ty lidi bude muset opustit. Přilnul k nim, bavil se s nimi, měl je rád. Trávil s nimi měsíc, skoro každý den. Se všemi si vyměnil telefonní čísla, aby se jim mohl případně ozvat, kdyby plánoval přijet. Dan mu kladl na srdce, aby se za nimi aspoň dvakrát do měsíce stavil, v srpnu klidně častěji. Jindřich byl rád, že ho odtamtud nadšeně nevyhazují a neoslavují jeho odchod, což tak nějak při svém příjezdu očekával. Spletl se v nich. A v sobě taky. Nebyl to neschopný malý kluk, co si nezvládl zavázat ani tkaničky u bot. Byl poměrně samostatný, i když občas nešikovný, a hlavně neskutečně opatrný. Vždyť těm lidem nevěřil pomalu polovinu pobytu, přestože s nimi trávil tolik času.

V tenhle den, kdy je měl všechny opustit, byl dost skleslý. Věděl, že mu budou chybět. Ano, měl vlastní kamarády. Ale tihle lidé mu byli taky blízko, obzvlášť Silvie, Martina a především Kristián. Dostali se k němu tak blízko, jak se to ostatním povedlo až po několika letech. Ta skutečnost ho trochu děsila, ale zároveň byl rád, že někoho takového potkal – alespoň se přesvědčil v tom, že je sice sakra uzavřený, ale někteří si cestu k němu najdou velice rychle.

Stál na zahradě, přímo před vraty, u nohou mu ležela jeho taška s oblečením, do obličeje mu svítilo slunce a za ním štěkal Rambo. Připadal si jako úplně jiný člověk. Změnil se, to ano. Hodně se změnil. Celý tenhle pobyt mu překopal většinu přesvědčení, vrhl ho do neznámých vod, které nechtěl prozkoumávat – do něj samotného. Nakousl tu otázku, kterou si nikdy nechtěl položit, protože se mu ji nechtělo řešit. Tady započalo hledání, hledání toho, kdo doopravdy je. Jen měl špatný pocit, že ještě neskončilo. Tady jen postavil základy, do nitra věci bude muset proniknout jinde a jindy. Bál se toho, co najde a zjistí. Ale věděl, že v tomhle stavu, kdy se nezná, je jako dům, na který se někdo vykašlal v půlce rekonstrukce. Takový dům může hodně brzo spadnout – a on znovu padat nechtěl, jednou mu to stačilo.

Kristián se zbytkem party k němu zrovna přicházeli, chtěli se s ním ještě naposled rozloučit, i když řádné loučení proběhlo už předchozí večer, samozřejmě za doprovodu dvou lahví šampaňského a několika absurdních výzev. Jako první ho objala Radka. Jindy se neustále tvářila vesele, zářila pozitivní energií a byla čilá jako ranní ptáče, tentokrát ale vypadala dost sklesle. Objímala ho dlouho a na holku poměrně pevně.

„Ach jo, štve mě, že musíš odjet," postěžovala si a pustila ho.

„Neboj, někdy přijedu na návštěvu."

Jako další přišel na řadu Kuba. Ten nebyl tak sentimentální jako dívčina před ním, stiskl Jindrovi rameno a poplácal ho po zádech. „Budeš nám tu chybět, no."

„Vy mně taky..."

Dan si ho přitáhl do objetí, ale krátkého. Potom se pousmál a prohrábl si vlasy, načež ustoupil na stranu. „Myslím, že všechno už bylo řečený."

Silvie postávala stranou, a když si všimla, že před ním nikdo nestojí, docupitala k němu a vrhla se mu kolem krku. „Slib mi, že přijedeš," zašeptala mu do ucha, když ho objímala.

„Slibuju."

Martina vypadala stejně sklesle jako zbytek party, ale i tak si neodpustila mírný úšklebek, když viděla, jak dlouho se Jindra se Silvií objímají. Poté, co ho tmavovlasá dívčina pustila, k němu došla a založila si ruce na prsou.

„No, tak já přepapouškuju, co už se řeklo. Budeš tu chybět, jsi fajn kluk a budem rádi, když zase přijedeš. A nezlobila bych se, kdybys jezdil častěji, abys nám mohl pomáhat s prací." Zasmála se a rychle ho objala. „Ale fakt, jezdi, jak často budeš chtít."

„Beru na vědomí. A neboj, občas se ozvu jako levná pracovní síla."

Kristián k Jindrovi přišel jako poslední, tvářil se nervózně a pořád si mnul prsty. Jindřicha při pohledu na něj lehce píchlo u srdce. Tohohle kluka teď vidím na hodně dlouhou dobu naposled. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

„Jsem rád, že jsi tu byl. Jsi skvělej kluk a já můžu upřímně říct, že jsem tě rád poznal. Doufám, že se tu ještě někdy ukážeš a čas od času třeba i zavoláš, protože věřím tomu, že se najde dost věcí, o kterejch se můžeme pobavit," pronesl blonďák tiše a objal ho.

Jindřicha v tu chvíli zaplavilo neskutečné teplo, srdce se mu rozbušilo jako o život, jako by snad zapomnělo na onu skutečnost, že by mělo právě krvácet, a ne pomalu pukat radostí. Přitiskl kluka k sobě, možná více než bylo zdrávo, ale včas ho pustil, aby to nezačalo vypadat divně.

„Budeš mi chybět," hlesl a sklopil pohled.

„Ty mě taky. Ale tak, telefony na sebe máme, takže případně očekávám hovor," odpověděl mu druhý kluk a uculil se.

V tu chvíli zatroubilo auto a celá skupinka se rozestoupila, aby se podívala na modré auto, které stálo před vraty a zrovna z něj vylézal Jindrův táta. Při pohledu na syna se usmál a zamával mu, načež začal hledat paní Nejedlou. Ta rychle vyběhla z domu a užuž se hnala ho přivítat.

„Dobrý den, ráda vás poznávám. Jmenuju se Jana Nejedlá, ale tak to už víte, s vaší manželkou se trošku známe," mluvila nadšeně, když mu potřásala rukou. „Jindra byl moc hodnej, pomáhal nám tu se vším, vážně zlatej kluk. Kdyby chtěl, může rozhodně přijet zase, kdykoliv je tu vítán, vy samozřejmě taky. Nechcete kafe nebo čaj?"

Jindřich tátu v duchu prosil, aby odmítl a odjeli. Věděl, že jestli tu bude ještě chvíli, neudrží se, uteče do polí a nevrátí se. Jeho otec naštěstí vše pochopil, když se na něj podíval, pozvání na kávu odmítl s tím, že bohužel musí být brzy doma, protože potřebuje ještě zařídit pár věcí do práce, a řekl Jindrovi, aby si hodil tašku s věcmi do kufru.

Udělal, jak mu bylo řečeno. Poté jen stál u auta, nevracel se k ostatním. Nemohl, jinak by tam zůstal. Jeho táta už se rozloučil, všem zamával a nasedl do auta, zatímco Jindřich se pořád rozhoupával k tomu, aby se finálně rozloučil. V očích se mu zaleskly slzy, ale s vypětím všech sil zvedl ruku, která mu nyní připadala jako z olova, a zamával. Potom se rychle otočil a sedl si na místo spolujezdce. Jakmile se rozjeli a zmizeli z dohledu celé party, otřel si zvlhlé oči.

„Vypadají jako fajn lidi."

„Jo, jsou skvělí. Bylo to tam s nima úžasný," pousmál se Jindra a natáhl ruku k rádiu. „Můžu tam něco pustit?"

„Jasně že jo. Zkus třeba Keepery."

Ve chvíli, kdy se autem rozezněly první tóny písně, se Jindřich konečně uvolnil a sedl si o něco pohodlněji. Alespoň na malý moment si připadal šťastný, že je všechno pryč. Po celou cestu se bavili o všem možném, přece jen se měsíc neviděli a volali si za tu dobu jen jednou. Jindra se cítil trochu provinile, že mu nevolal častěji, ale věděl, proč to udělal – potřeboval si ty věci vyřešit sám, nemohl dovolit, aby je za něj řešil on.

Dvě hodiny utekly jako voda. Ani se nenadál a už stáli na parkovišti za jejich domem. Popadl svou tašku, táta mu věnoval povzbudivý úsměv, protože věděl, jak moc se mu tam nahoru nechce, a vyrazili. Když Jindřich vlezl do výtahu, znervózněl a lehce se mu zhoupl žaludek. Jízdu naštěstí zvládl, byla krátká, jen do druhého patra, ale i tak si připadal nesvůj. Vždyť tím předtím jezdil každý den, proč ho to tentokrát tak rozhodilo?

V momentě, kdy odemkli vchodové dveře a on znovu viděl jejich byt, ho sevřela úzkost. Když si vzpomněl, co všechno se tu dělo a bude dít, polil ho ledový pot. Chtěl zpátky na farmu, pryč od každodenního křiku, nadávek a ponižování. Chtěl pryč. Nejradši by čapl tátu za ruku, odtáhl ho do auta a donutil ho vrátit se. Ale věděl, že nemůže. Protože on bydlel tady.

S těžkým srdcem si zul boty, vešel do chodby a rozhlédl se. Všechno při starém. Jak jinak. Položil tašku na zem, svlékl si bundu, načež se podíval do obýváku. Matka seděla na gauči, zády k němu a dívala se na televizi. Opřel se o futra dveří a odkašlal si. Otočila se, úsměv na tváři, samou veselostí pomalu zářila.

„Ty už jsi tady? To jsem ráda. Jaký to tam bylo? Nebyla to taková hrůza, jak sis myslel, ne?"

„Bylo to v pohodě," odpověděl odměřeně a odešel do koupelny.

Zatímco si myl ruce, neustále si opakoval, aby byl obezřetný. Tuhle její náladu znal. Chovala se mile a přívětivě, když ho dlouho neviděla, ale tahle maska jí zůstala jen do té doby, než se pokazila první věc. A tou mohlo být cokoliv – klidně i nedostatečně nadšený tón.

Vrátil se do obýváku, posadil se na hnědý gauč a čekal, co z jeho matky, která posedávala na křesle a samým nadšením jí svítily oči jako malému dítěti, které spatřilo vánoční stromeček, vyleze. Chtěla vědět úplně všechno. Pokládala mu spoustu otázek, některé i neskutečně dotěrné, například jestli si tam nenašel nějakou slečnu. Na všechno jí odpovídal opatrně, dával si pozor na jazyk, ale nezapomněl se usmívat.

Věděl, že tu hru musí hrát s ní. Potěšilo ho ale, že se vážně zajímala. Kdyby byl pryč jen na víkend, mávla by nad tím rukou, ale tentokrát pravdu stála o to, aby jí vyprávěl, co tam dělal, jak se měl a jací byli ostatní. Užíval si tu chvilku, kdy se o něj zajímala. Tušil, že brzy vymizí, tak proč nebýt rád, když na chvilku vykoukne?

V zápalu vypravování se natáhl pro skleničku stojící na stole, aby se napil, jenže byl příliš zaujatý mluvením o zvířatech, tudíž nedával pozor a strčil do ní. Sklenička se zakymácela a přepadla na zem, kde se roztříštila na několik střepů, voda se rozlila všude možně. A je to tady, blesklo mu hlavou, když si s hlasitě bušícím srdcem a strachy zpocenými dlaněmi uvědomil, co udělal.

Pomalu vzhlédl. Matka na něj upírala rozzuřený pohled. Věděl, že tohohle bude šeredně litovat. Zvedl se, aby mohl sesbírat střepy, ale v tu chvíli se i ona prudce postavila.

„Stůj, ty idiote, vždyť to tady rozšlapeš! Bože můj, ty jsi tak neschopnej, nechápu, jak jsi to tam moh přežít."

Sklopil hlavu a snažil se být co nejmenším. Tohle byl teprve začátek, ale i tak se ho ta slova dotkla. Matka došla pro hadr a hodila ho po něm. Kdyby si ho na poslední chvíli nevšiml, švihl by ho do obličeje. Sklonil se k té spoušti na zemi a začal utírat vodu, přestože si myslel, že by dávalo větší mysl nejdřív posbírat střepy, aby se nepořezal.

„Ty jsi takovej imbecil, to snad ani není možný. Proč nemůžeš být jako tvůj bratr, ten je chytrej, zvládá tolik věcí a nikdy neudělal tolik bordelu a problémů jak ty. Měl by ses za sebe stydět, vždyť s tímhle tě nikde nezaměstnaj!"

Díky, to jsem fakt potřeboval slyšet. Nadechl se, aby udržel jazyk za zuby. Nemohl si dovolit ji ještě víc naštvat.

„Dej to sem, ty blbče," zasyčela naštvaně a odstrčila ho, načež se sama pustila do utírání. „Ani napít se neumíš. Seš takovej budižkničemu. Ty se mi fakt musíš zdát, protože já tak debilní dítě porodit nemohla."

Každá nadávka do něj bodala jak několik špendlíků. Bolelo to, ale zatím jen mírně. Ovšem znal ji. Věděl, že se ho snaží zranit, tak dobře to věděl. A přesto proti tomu nedokázal bojovat. Přijímal ty rány, neohradil se, a i když vnitřně krvácel, nedokázal jí odporovat.

Rozohnila se, tak jak to uměla jen ona. Byla hotový příklad člověka, který byl takzvaně samonasírací. Stala se maličkost, nad kterou by většina mávla rukou, ale ona se naštvala. A čím více řvala, tím byla naštvanější, a to nikdo nemusel nic říkat.

„Měsíc jsem tě neviděla a můžu říct, že tady bylo nádherně, protože mě tu nikdo nesral. Přijedeš ty a zase je tu všechno totálně na hovno, zkazíš úplně všechno, ty nicko. Měls tam zůstat, tady nám bez tebe bylo líp." Postavila se, mokrý hadr v pravé ruce a přistoupila k němu. „Kéž bys chcípnul, fakt. Svět by byl hned lepší," vmetla mu do obličeje a sklonila se zpátky k rozbité skleničce.

Jindřich měl pocit, že dostal pěstí. Tohle mu řekla jeho vlastní matka. Něco uvnitř něj se rozbilo, protože ho šíleně zabolelo na hrudi. Jako by mu tam vrazila kudlu a začala s ní pomalu, bolestivě otáčet. Do očí se mu nahrnuly slzy.

„Hele, uklidni se, jo? Tohle mu říkat nebudeš. Chápu, že seš vzteklá jak čuba, ale tohle je přes čáru. Je to tvůj kluk, sakra, tak se ovládej. Jestli s tím nepřestaneš, tak si mě fakt nepřej."

„A co? Co uděláš? Nic, protože seš posera, stejně jak von. Aspoň je jasný, po kom je. Nic neuděláš, je ti úplně jedno, co mu říkám. Je ti ukradenej, stejně jak mě."

„Tak a dost!" zahřměl jeho otec.

Zvedl k němu uslzený pohled, rty se mu roztřásly a okamžitě odběhl do koupelny, kde se zavřel. Tohle bylo moc. To byla poslední kapka. Svezl se na zem a rozbrečel se. Šíleně ho to bolelo, taková slova od ní vůbec nečekal. Sice věděl, že je výbušná, vzteklá a často nadává, ale tohle přehnala. A co když má pravdu? Naši se kvůli mně pořád akorát hádají, lidem z farmy se určitě ulevilo, když jsem odjel a oni už mě nemuseli mít na starosti, kamarádi by si taky oddechli. Kurva, co já tady ještě dělám.

Vyrušilo ho zaklepání na dveře. Opatrně a pomalu se postavil. Nechtěl otevírat. Chtěl se stulit do klubíčka. Chtěl spát. Chtěl odejít, tak jak to řekla jeho matka. Hlavně nebýt v tomhle podělaném světě, kde ho všichni akorát nesnášeli. Jsem tam, kde jsem byl předtím. Co by tak dělal Bůh? Má mě vůbec aspoň on rád? Určitě ne, vždyť jsem něco nepřirozenýho a pokaženýho.

Otevřel a popotáhl. Ve dveřích stál jeho táta a starostlivě si ho prohlížel. Vešel dovnitř, zavřel za sebou. Pomalu k němu přišel a položil mu ruku na rameno. Když neucukl, objal ho.

Jindřich si vždycky myslel, že když ho někdo obejme naprosto nečekaně, vytrhne se mu. Jenže teď měl pocit, že to je ta jediná věc, která je správná a potřebuje ji. Připadal si jako malé dítko, které vřelá náruč jeho rodiče ochrání před vším zlým. Na chvíli, ale i to stačí. Zabořil tátovi hlavu do ramene a rozbrečel se. Kašlal na nějaké kecy ve smyslu ‚kluci nebrečí', on to prostě potřeboval dostat ven. Připadal si tak sám, jako by ho všichni opustili a zanechali napospas osudu, a tátova náruč ho usvědčila o tom, že tomu tak není. Roztřásl se, bylo mu příšerně. Bolelo ho celé tělo, měl pocit, že ho matčina slova rozervala na kusy.

„Slib mi, že si nic neprovedeš. Mám tě rád, kvítko, nechci, aby se ti něco stalo."

Stiskl tátu pevněji. Tohle potřeboval slyšet. Potřeboval vědět, že tu někdo takový je. Náhle měl pocit, že se v něm cosi zlomilo. Jakýsi blok, který se ho držel celou dobu. Jako by konečně propustil veškerou důvěru, kterou v sobě měl, a nasměroval ji směrem k němu. Roztřeseně se nadechl.

„M-Máte teplýho syn-na," hlesl tiše a zabořil hlavu hlouběji do otcova ramene.

„Takže můj kluk je gay?"

V tu chvíli, kdy to slovo zaslechl, se zděsil, že udělal chybu. Určitě ho teď seřve stejně jako matka, pošle ho do pekel a řekne mu, aby se zabil. Že není normální a on chce normálního syna. Že je naprosto zbytečný pro společnost a měl by ulevit sobě i jiným tím, že odejde.

„J-Jo."

„No, aspoň budu moct s tvým klukem chodit na pivo, to by šlo s holkou těžko."

Ztuhl. Nemohl uvěřit svým uším.

„T-tobě to nev-nevadí?"

„Jasně že ne. Pokud máš toho člověka rád, není co řešit. Je jedno, kdo to je."

Přitiskl se k němu pevněji, div ho nedrtil. „Děkuju, tati, vážně moc. M-Mám tě rád."

„To já tebe taky," řekl a rozcuchal mu vlasy. „Slib mi, že si vážně nic neuděláš."

Jindřich k němu zvedl svůj skelný pohled, párkrát zamrkal a pousmál se. „Slibuju."
A myslel to upřímně. Aspoň pro tohle stálo za to žít.

Závěr se blíží mílovými kroky, holt mě teď chytla nějaká produktivní nálada . Už jen čtyři kapitoly. Tak co, taky se tak bojíte konce?

Q.