Naštvaný pohled jeho matky mluvil jasně. Zase ji rozzlobil, zase jí volali z ředitelny a zase ho bude poučovat, že by se měl konečně chovat jako někdo, komu je osmnáct let.

Už při otevření vchodových dveří se pokusil obrnit železnou trpělivostí a snažil se silou vůle ohluchnout, aby nemusel poslouchat matčinu přednášku. Jenže stačilo se jen podívat jejím směrem a bylo jasné, že tady by ani hluchota nepomohla. Protočil oči, došel k ní, a když zvedla ruku k ráně, instinktivně se skrčil.

„To si děláš srandu?!" Jeden pohlavek.

„Zase si byl u ředitele, to už nemůžeš myslet vážně!" Druhý pohlavek.

„Prej napovídání u testu, to jsi tak blbej, že musíš pomáhat ostatním?!" Facka, kdy mu prsten na její ruce málem roztrhl ret.

„Mně je jedno, že maj ty blbci u vás špatný známky, mě zajímáš ty! Takže tohle bylo naposled, mladej pane," zasyčela a dala si ruce v bok. Světlé vlasy jí v tu chvíli poletovaly kolem hlavy a tvořily jakousi svatozář. Ďábel se svatozáří, napadlo ho, když ji pozoroval a mnul si zasažená místa.

Často se stávalo, že takto vyletěla a mlátila všechno a všechny, poslední dobou ho však děsila skutečnost, že její výbuchy vzteku odnášel jen on sám, neboť otec trávil skoro celý den v práci a starší bratr už bydlel na koleji. Neměl ponětí, jestli všechno tohle násilí vydrží, ale odejít nemohl, tím si byl jistý. Tolik peněz, aby se sám uživil a vystudoval, neměl.

Matka kolem něj kroužila jako hladový sup, prohlížela si jej a hlasitě u toho funěla, jako by právě uběhla maraton. Připadal si pod jejím pohledem strašně maličký a zároveň cítil, jak se mu stáhl žaludek pokaždé, když se přiblížila. Krok k němu, bolestivé stažení, krok od něj, lehké uvolnění, a tak to šlo pořád dokola, než se konečně zastavila a spustila.

Když ji Jindřich pozoroval, jak křičí, poučuje ho a připomíná mu její úspěchy, když byla v jeho věku, nedokázal se ubránit myšlenkám na to, že by jednou mohl být jako ona. Dokázal by uhodit vlastní dítě? Určitě ne, na dítě by přeci ruku nevztáhl. Ale to říkám teď, až mi rozbije oblíbený CD, tak takhle přemýšlet nebudu, došlo mu. Byla to otřesná pravda. Po zádech mu stekla kapička potu, když si uvědomil, že tak, jak se cítil on, by se mohl cítit i jeho syn, popřípadě dcera.

Z přemýšlení jej vytrhl jakýsi rychlý pohyb. Pokusil se na poslední chvíli uhnout, ale nestihl to. Pozdě, zašeptalo jeho podvědomí a vzápětí ho ochromila silná bolest hlavy, nejvíce pak ucha, které ho nepříjemně pálilo. Musela po něm něco hodit, takovou silou ho přece nemohla praštit! Kouknul se na zem, jestli tam něco neleží, ale opak byl pravdou - musela ho tedy hodně silně uhodit.

„Poslouchej mě, když s tebou mluvím. Řekla jsem ti, že moje kolegyně v práci má známou, která má farmu. S tou paní si celkem rozumím a už si stěžovala, že tam mají hodně práce..." odmlčela se a čekala, kdy mu dojde zbytek.

Když se ale ani po pár minutách mlčení neozval, naštvaně pokračovala: „Tím chci říct, kdyby ti to náhodou nedošlo, že tam strávíš polovinu prázdnin. Třeba tě ta tvoje drzost a blbost přejde, když se budeš muset starat o kupu zvířat a nikdo ti u toho nebude stát za zadkem."

Poprvé za celou dobu, co byl toho dne doma, se odvážil promluvit. V krku měl knedlík a hlas chraplavý, ale nesměl dovolit, aby mu matka zkazila i prázdniny, měl už naplánováno spoustu aktivit, nemohla mu jen tak měsíc před prázdninami oznámit, že je bude trávit na nějaké farmě, o které ani nevěděl, kde je.

„Ale vždyť se musím začít učit na maturitu a... A navíc jsme měli s Jardou a Milanem jet v červenci na rafty... Nemůžu jim teď zničehonic říct, že nikam nejedeme," zakoktal nervózně a doufal, že neschytá další políček.

„Hm, budeš muset. Už jsem to s paní Nejedlou domluvila, prej máš přijet už dvacátýho sedmýho června, hned po vysvědčení," oznámila samolibě, potom si povzdechla a položila mu ruku na rameno. „Navíc, ty dva na tebe mají špatnej vliv - co se s nima bavíš, máš problémy ve škole. Asi ti zakážu se s nima bavit."

„Ale vždyť už je mi osmnáct," zamumlal tiše.

„No a?"

„Říkala jsi, že až mi bude osmnáct, budu si moct dělat úplně cokoliv."

„Dokud bydlíš pod mojí střechou, neb-" Zbytek ženiných slov přerušilo prásknutí dveřmi, když se Jindřich odhodlal utéct před její přednáškou do pokoje.

Připadal si zrazený vlastní rodinou, hlavně matkou, nepokládal totiž za příliš milé gesto poslat dítě k cizím lidem na celý měsíc prázdnin a hlavně mu vadilo, že tím pádem bude muset zrušit všechny domluvené srazy, návštěvy a výlety.

„Nemysli si, že svoje rozhodnutí změnim, prostě tam pojedeš! A žádný urážení se ti nepomůže!" zakřičela z chodby paní Protková.

Nebylo mu úplně jasné, proč se tak stalo, necítil se až tak špatně, ale zničehonic se rozbrečel. Přikládal to tomu, že na něj posledních pár nepříjemných událostí dolehlo, takže se to muselo nějak projevit. Rukama drtil polštář, který vsakoval jeho slzy, a v duchu se modlil, aby farma, kam pojede, byla dostatečně blízko na to, aby za ním mohli kamarádi případně přijet. To však netušil, jak šeredně se mýlil.