Náhoda explodovala - téměř doslova. Střed stavby se zhroutil a pohřbil Siara pod troskami. Fira naštěstí pochopila, co se chystá, a vrhla se k východu dřív, než ji mohly kameny a kovové pláty zasypat.

Atrin měl větší problémy. Okamžik, kdy uvolnil náhodu, byl jako rána bleskem. Na krátko se vše zdálo jasné, svět získal otřejší obrysy, smysly se mu zbystřily a pocit chladu a bezmoci téměř zmizel. A pak to vše bylo pryč, záblesk zmizel a on se znovu ocitl ve tmě.

Trosky ho naštěstí, nebo spíš dílem jeho vlastní snahy minuly, ale dům se hroutil dál. Mobilizoval všechny síly do jediné snahy, dostat se na nohy. Po ovládnutí náhody to nemělo být těžké, ale bylo. Pomalu se soukal do stoje a nutil svaly k pohybu. Chladu se nezbavil, ani když Siar zmizel pod troskami. Snažil se nemyslet na to, co to znamená.

Nepřítomně, ale přesto poměrně rychle, se vymotal ze zbytků obydlí. Nemusel ani hledat východ - část stěny zmizela, a tak se prostě vypotácel ven tudy. Přivítalo ho Fiřino volání. Stála v místech, kde se prve nacházel vchod, a tvář měla staženou úzkostí. Když ale zaznamenala jeho zaprášenou postavu, mířící k ní, ulehčeně se usmála.

"Myslela jsem…" zavrtěla hlavou, když se dostal na doslech, ale nedomluvila. Oba ztuhli. Vědění vysílalo varovný signál. Jako by se ze zbytků budovy zvedalo něco zlého, nebezpečného, nějaký pozůstatek Siarova šílenství. Nemuseli mluvit. Fira k němu natáhla ruku a on ji okamžitě přijal - oba potřebovali cítit, že nezůstali sami.

A pak se rozběhli křivolakým terénem pryč, v nevysvětlitelném strachu z neznámé hrozby. Nedalo se určit, kdo táhne koho. Dívce se zřetelně točila hlava od nárazu do kovového plátu, zatímco chlapcem pořád otřásal chlad, ale ani jednoho to nezastavilo. Klopýtali po kamenech, rozdírali si kůži o trny malých zrádných keříků, padali a ztěžka lapali po dechu, ale hnali se dál jako smyslů zbavení.

Loď před nimi se viditelně přibližovala. Najednou jim nevadilo sucho a horko, ani prach. Vlastně ani nepřemýšleli. Nebyl na to čas, ani dostatek energie. Jedinou myšlenkou bylo dostat se daleko odsud - a přesto neměli šanci uniknout včas.

Atrin to ucítil ještě dřív, než se jich ta věc dotkla. Bylo to jako vlna chladu, beznaděje a zoufalství, temnější než noc či vesmírný prostor. Nebyla vidět, pouze cítit na úrovni vědění, ale to ji nedělalo o nic méně děsivou. Zatoužil se jí vyhnout, ale pochopil, že není jak. Fira po něm vrhla další zoufalý pohled. Přes všechno, co si mysleli, ještě neunikli.

Pak se vlna přehnala přes ně a vše zčernalo.

***

Fira se vznášela kdesi v prázdném prostoru, bez jakékoliv opory. Nikde v dohledu nebylo nic, ani náznak světla, zvuku nebo čehokoliv podobného. Kupodivu ji to neznepokojovalo. A nijak ji nezarazilo ani to, když zjistila, že vlastně nemá tělo. Čekala, i když si nebyla jistá na co.

Prostor kolem ní se nenápadně, pozvolna prosvětloval a ona si pomaličku začínala uvědomovat, co se stalo. Aspoň nakolik to chápala. Původ té vlny chladu jí pořád nebyl jasný. Mohla být mrtvá?

Pak se pod ní konečně svět rozjasnil, a ona zjistila, že hledí na rozlehlou pustou krajinu. Uprostřed stál jediný ohromný, téměř suchý strom, a pod ním se u kořenů choulila mužská postava.

I bez těla ucítila chlad, když si všimla kruhu tmavých postav okolo. Pochopila, kde je - bylo to vědění tak, jak ho vnímal Siar. Duchové se stahovali blíž a blíž k jeho poslednímu úkrytu, a on se je z posledních sil snažil udržet zpátky.

Přes rty mu unikl šílený smích. Nedivila se, že se v tomhle prostředí zbláznil. Svým způsobem jí ho bylo téměř líto.

Pomalu, ztěžka, jako by na něm spočívala nesmírná tíha, se zvedl na kolena. Jeho postava se mihotala, nedokázal se ve vědění ani pořádně udržet. V tváři se mu zračilo neskutečné vypětí. Pohlédl nahoru. Fira měla dojem, jako by hleděl přímo na ni, i přesto, že tam vlastně nebyla. Byla si jistá, že ten poslední křivý škleb patřil jí.

A pak jeho obrana selhala a on se zhroutil k zemi. Duchové vzrušeně zahučeli svými nezvučnými hlasy a vrhli se k němu, jenže dřív, než se k tělu dostali, se rozplynulo. Jednoduše zmizelo, vytratilo se z vědění, jako by nikdy ani neexistovalo.

Mezi duchy prolétl vzteklý šum. Kořist jim unikla, byla navždy pryč. Mohutné větve stromu povisly, poslední oáza života v pustině zmizela. Stíny dávno mrtvých prvočísel ztratily důvod setrvávat na místě. Ještě chvíli zůstali v ledovém klubku pod stromem, který jako by se scvrkával do sebe, a pak náhle vyrazili do všech světových stran, jako hrůzná vlna chladu.

Fira se chtěla bránit, ale nebylo jak. Pamatovala si ten pocit - konečně pochopila, co ji a Atrina pronásledovalo.

Vlna se přes ni znovu přelila, ona prudce zalapala po dechu… a otevřela oči.

První, co si uvědomila, byl chlad a bodavá bolest. Musela být mimo poměrně dlouho, mateřská hvězda planety zašla za obzor a pustou krajinu kryla tma. Přinutila se zvednout hlavu a zjistila, že leží jen kousek od lodi. Téměř se tam dostala.

Zapátrala po zdroji bolesti, ale nedokázala ho identifikovat. Pokusila se nazdvihnout na ruce - a tentokrát už nezapochybovala. Okamžitě obrátila pohled tím směrem a uvědomila si, že jí ruka uvízla v jednom z pichlavých keříků. Dlouhé ostré trny se jí zarývaly do předloktí i dlaně. Opatrně ruku vyprostila a zasykla bolestí, když jí trny znovu potrhaly kůži.

Pomalu se vysoukala do sedu. Byla naživu a celá. Nebylo to tak zlé.

Ale byla jí zima. Objala si nohy rukama, ale nepomáhalo to. Chlad přicházel zevnitř.

V myšlenkách proklela duchy vědění, kteří to způsobili. Už se s tímhle svistvem setkala - věděla, jak špatně se s ním bojuje. Když se s duchy setkala naposledy…

"Do háje," vydechla.

Srdce jí vynechalo několik úderů, když si uvědomila, že úplně zapomněla na Atrina. Zoufale se rozhlédla a ke své úlevě spatřila zhroucenou postavu jen o pár kroků dál. Nevěděla, jak se dostal tak daleko - běželi hned vedle sebe - ale nebylo to nic, čím by se momentálně měla čas zabývat.

Chtěla se zvednout na nohy, ale končetiny ji příliš neposlouchaly. Klepaly se slabostí i zimou, a tak se rozhodla využít poněkud méně tradiční způsob pohybu a vyrazila k chlapci po čtyřech. Kolena si přitom rozdírala o kameny, ale bylo jí to jedno. Měla strach.

Dolezla k Atrinovi a znovu ztuhla. Ležel nehybně, s očima pevně zavřenýma a nepřirozeně bledým obličejem. Už ho tak jednou viděla, tehdy na Ramenu, když na následky setkání s duchem téměř zemřel.

Donutila se na to nemyslet a natáhla ruku k jeho čelu. Její prsty byly ledové, ale i přesto cítila chlad, který ovládal jeho. Pevně sevřela čelisti k sobě a jemně s ním zatřásla. Odmítala si připustit, že by se neprobudil. Prostě musel.

"Tak vstávej," vyzvala ho tlumeně a znovu mu zatřásla ramenem. "Přece tě nedostane nějakej duší svinec."

Nereagoval. Dívčin výraz ztvrdl. Siar neměl právo mu ublížit. Pokud k muži předtím cítila nějaký soucit či skoro sympatie, teď to vše zmizelo. Nenáviděla ho. Netušila, kde udělal při pohybu ve vědění chybu, ale tohle nemohl být následek.

Napřáhla se a vlepila chlapci facku.

"Vstávej," křikla tak rázně, až se zvuku svého hlasu téměř lekla. Okamžitě ji přepadl provinilý pocit - tohle nebyla zrovna ukázka šetrnosti.

Pak se ale veškerá provinilost vytratila, když Atrin překvapeně zamrkal a zvedl ruku ke tváři. Nechápavě na ni hleděl a vypadal, že situaci tak úplně nechápe.

"Je tu pěkná kosa," zamumlal. Ulehčeně vydechla a měla co dělat, aby se hystericky nerozesmála. Oba byli vyčerpaní, oba ochromoval chlad a ani jeden z nich ještě pořádně nechápal, co se stalo. Ale byli živí.

Natáhla se a krátce ho objala.

"Shodils nám na hlavu barák," vyčetla mu stále s náznakem hysterie v hlase. Vysoukal se do sedu a pokrčil rameny.

"Nevím, jestli bych to nazýval barák," namítl. "Ale jinak asi jo. To s tím přijetím a nástrojem asi fungovalo."

Teď už se smíchu neubránila. Zračil se v něm šok z prožitých událostí, všechen strach a hrůza ale také veškerá úleva, která se teď konečně dostavila v plné míře. Atrin nepřítomně hleděl před sebe, směrem, kterým se nacházely trosky Siarova obydlí.

"Zůstaly tam zbraně," uvědomil si. Nechápavě na něj pohlédla.

"Nebyl čas je vzít," pokračoval a ve tváři se mu zračila silná nevole. "Asi se tam budem muset vrátit."

"Ale já je mám."

"Ne že by se mi teda zrovna chtělo," pokračoval dál bez ohledu na její slova. Pak se zarazil. "Cože?"

"Vzala jsem je," uvědomila si. Myšlenky jí v té době fungovaly sotva na polovinu, šlo spíš o instinkt. Zpětně si vybavila, jak je automaticky sebrala z police a připnula na opasek, když vybíhala ven. Teď Atrinovi podala jak jeho nůž, tak laserovou pistoli. Zmateně na ně zíral, jako by je viděl poprvé v životě.

Fira zřetelně nebyla jediná, kdo byl poněku v šoku. Napadlo ji, jestli to není další následek setkání s duchy. Co jestli…

Zavrtěla hlavou. Na další pohromy či katastrofické scénáře už dneska neměla energii.

"Vážně se to stalo, viď?" zvedl k ní Atrin pohled, jako by o tom potřeboval ujistit. Rukama si přitom třel paže, jak se marně snažil zahnat chlad.

"Jo," přikývla. Měla dojem, že ještě chvilku potrvá, než všechny kousky skládačky zapadnou na své místo, ale tím základem si byla jistá. Siar se ji pokusil zabít. Atrin použil náhodu, aby ji zachránil.

A ať se mezi tím vším stalo cokoliv, přežili. A to bylo hlavní.