Když další večer dorazili s batohy na zádech před vysoký dům, dvojice starších prvočísel už je čekala. Rodiče se loučili s dětmi, na které dohlížel starý drobný usměvavý muž s jasně zelenou pokožkou. Podle způsobu, jakým ho Judith před odjezdem objala, se nejspíš jednalo o jejího otce.

Nově příchozí si měřil s mírným podezřením, ale celou věc už očividně probral s dcerou předtím. Popřál jim pěkné počasí a v doprovodu pofňukávající holčičky a jejího staršího brášky zamířil zpátky dovnitř.

Neil je dovedl k připravenému vznášedlu, zaparkovanému na kraji ulice o několik metrů dál. Uložil jejich zavazadla a vybídl je, aby zaujali místa na zadních sedadlech, zatímco on se posadil k řízení.

Nemluvili. Uvnitř vznášedla panovalo příjemné teplo, za oknem se dál vytrvale snášely vločky na zasněžené ulice města a obě mladá prvočísla měla hlavu plnou myšlenek na nadcházející týden.

Fira si všimla, jak sebou Atrin v jednu chvíli zničehonic trhl, jako by se právě probudil. Nedivila se. I ona měla co dělat, aby v teple uvnitř neusnula.

Trvalo asi dvacet minut, než se z prostoru za oknem vytratily domy. Ocitli se mezi bílými poli a prázdnými pastvinami, které čas od času střídaly smíšené lesy. Stromy byly bohatě posypané vrstvou sněhu a zdálo se, že občasná světla vznášedel jsou to jediné, co narušuje klid přicházející mrazivé noci.

Okouzleně sledovala spící krajinu zasypanou sněhem. Nikdy nic podobného neviděla - tu spoustu bílé hmoty, lehce kryjící vše kolem, stejně jako vločky, ženoucí se proti čelnímu sklu vznášedla.

Zcela ztratila pojem o čase, myšlenkami beznadějně zatoulaná v té pohádkové krajině venku, takže si ani neuvědomila, že sjeli nad neudržovanou, zcela zasněženou cestu, a konečně zastavili na okraji lesa.

"A jsme tady," vytrhla ji Judith ze zamyšlení a kývla k malému domku na pomezí lesa a louky. "Chata divokých dětí, poustevníků a prvočísel v zácviku."

Vystoupili a Fira okamžitě dostala možnost seznámit se s další, o něco méně půvabnou vlastností sněhu, když jí noha zajela hluboko do studené závěje. Zmateně se pokusila vyhrabat, ale valný úspěch neslavila - druhá noha rychle následovala svou družku, takže brzy stála po kolena ve sněhu.

"Opatrně, ať si nenaberete sníh do bot," varovala je s mírným zpožděním Judith. Dívka se ušklíbla a přebrodila se závějí ke kufru vznášedla, kde Neil vytahoval jejich zavazadla. Převzala batoh a tašku s jídlem, které s Atrinem včera během dne obstarali.

Když byl veškerý náklad rozebrán, zamířila celá čtveřice k domku. Sníh dosahoval na většině míst téměř k oknům, ale dveře se nacházely v závětří, takže nebyl problém je otevřít. Firu překvapil klasický zámek - byla navyklá na otevírání pomocí otisku prstu, kódu či hlasového pokynu. Jenže se zdálo, že i pokud by chata měla jakékoliv automatické systémy, byly momentálně mimo provoz.

Uvnitř panovala tma a zima o nic menší, než venku. Chvíli trvalo, než se ženě podařilo najít vypínač a rozsvítit v malé předsíňce, kam se všichni i se zavazadly jen stěží vměstnali.

Jelikož vzhledem k teplotě uvnitř nemělo smysl odkládat bundy, jen si přerozdělili suché přezůvky a zamířili dál, do hlavní místnosti celé chatky.

Jednoduché zařízení je překvapilo i tady. Zatímco byt uprostřed města byl světlý, prostorný a moderní, tady převažoval útulný styl. Celý pokoj byl obložený dřevem, které plnilo chladný prostor příjemnou domáckou vůní. Před kamny u protější stěny stála dvě křesla, hned za nimi se nacházel stůl se čtyřmi židlemi a vpravo krátká kuchyňská linka.

Vedle krbu bylo vyskládané dřevo, stolek kryl barevný kostkovaný ubrus a na oknech se nacházely krajkové záclonky. Vlevo mohli kromě zavřených dveří spatřit velkou vyřezávanou skříň a příkré schody, vedoucí do podkroví.

Judith spustila tašku, již nesla, na zem, a zimomřivě zatřela rukama o sebe.

"Máte hlad?" obrátila se ke dvěma mladým prvočíslům. Zavrtěli hlavami - najedli se předtím, než vyrazili.

"Tak vám to tu aspoň ukážu," usoudila. Její pohled přitom sjel ke Neilovi, který zrovna zatápěl v krbu. Přešla ke skříni, odkud vytáhla dvě sady čistého povlečení a vrazila je svým posluchačům do rukou. Pak ukázala na dveře:

"Tady je koupelna, ale zatím bude jenom studená voda. Ložnice jsou nahoře."

Za řeči zamířila k příkrému schodišti a zamířila nahoru. Následovali ji do podkrovního prostoru, který byl rozdělen na dvě části. Žena je uvedla do menší z nich, představující ložnici se dvěma postelemi po stranách. Na obou byly připravené silné přikrývky a velké polštáře, jinak však byl pokoj zcela prázdný. Naproti dveřím se ve štítu budovy nacházelo malé okénko, mířící ven do zasněžené krajiny.

"Buďte tu jako doma," vyzvala je Judith a rychle pohlédla za sebe. "Bude tu trochu chladno, než se dole zatopí, ale peřiny by na to snad měly stačit. Kdyby něco, nebojte se ozvat."

"Děkujeme," přikývla Fira a pokusila se zakrýt zívnutí. Na to, jak málo se toho během dne stalo, se cítila překvapivě vyčerpaná. Hostitelka jim ještě popřála dobrou noc, než se vrátila zpátky dolů.

Povlékli postele - v úzkém prostoru zkosené půdy nešlo zrovna o jednoduchý úkol - a pomalu se přichystali ke spánku. Voda v koupelně se skutečně ukázala pro mytí naprosto nepoužitelná, Fira si tak aspoň opláchla obličej a ruce, než se převlékla a vrátila nahoru, aby se zachumlala do peřiny.

Překvapilo ji, kolik světla přicházelo zvenku, když se v pokojíku zhaslo. Čerstvý sníh zřejmě odrážel každý paprsek, který k němu nějakou náhodou pronikl. V hlavě jí znovu začínaly kroužit myšlenky a pochyby.

To, že takhle mohli žít Neil a Judith, přeci zdaleka neznamenalo, že to dokáže i ona. A pokud by se jejich techniku boje s náhodami přeci naučila, nikdo nezaručoval, že jí zvládne i Atrin. Všichni o tom pochybovali - a i když zatím přesně nevěděla, o co půjde, začínala se i jí zmocňovat nervozita.

Povzdechla si a vrhla závistivý pohled po chlapci, který už nějakou dobu spokojeně oddechoval. Jak už si několikrát všimla, pokud dostal možnost, dokázal usnout prakticky v jakékoliv situaci.

Momentálně by podobnou schopnost rozhodně ocenila.

***

"Asi jste přišli na to, že zjistit o prvočíslech cokoliv mimo školy a Klarakovy knihy je prakticky nemožné," začal Neil. Seděli v hlavní místnosti, v kamnech zvesela praskal oheň a večerní prochladlost celé chaty byla už téměř zapomenuta. Na stole před nimi se povalovaly zbytky bohaté snídaně, ale veškerá pozornost se teď znovu upírala k Neilovi a Judith, tentokrát už v roli učitelů.

"Nikdo vlastně nedokáže vysvětlit, co dělá prvočíslo prvočíslem. Našli se vědci, kteří se to pokoušeli objasnit porovnáním záznamů a skenů prvočísel a 'normálních' jedinců, ale nedá se říct, že by na něco přišli. Prvočísla se vyskytují napříč rasami galaxie bez jakýchkoliv, nebo jen s minimálními rozdíly ve schopnostech."

"Základní schopnosti prvočísel jsou dvě," převzala slovo žena. Přikývli. Tohle pro ně nebyla žádná novinka.

"Vědění a náhody," doplnila Fira myšlenku. Judith jemně pohnula hlavou na souhlas.

"Jak dobře je znáte?" zeptala se.

Následovala dlouhá debata, ve které se Atrin s Firou pokusili shrnout vše, co o náhodách a vědění zjistili. Bylo zvláštní mluvit o všem tak otevřeně, navíc před někým, kdo namísto nechápavých pohledů s porozuměním přikyvoval, případně pokládal doplňující otázky. Šlo o docela novou zkušenost - rozebírat problematiku prvočísel s lidmi, kteří se v ní nejen skvěle orientovali, ale dokonce mezi prvočísla sami patřili.

Dívka se přistihla, že ji to svým způsobem uklidňuje. Poprvé neměla pocit, že jsou v tom sami.

Všimla si, že Atrin vynechal ve vyprávění vše, co předcházelo jeho příchodu na Chain. Starší pár však nevypadal, že by se ho chystal ptát na věci, o kterých nechce mluvit. Přestože byla mezera v informacích zřetelná, jednoduše se tvářili, jako by neexistovala.

Nakonec se Judith spokojeně usmála.

"To ujde," kývla. "Vlastně víc než to. Na to, že jste si museli poradit bez vedení, navíc v poměrně krátkém čase... jsou to dobré výsledky."

Pak se zvedla a klepla prsty do dřevěné desky stolu. "O vědění vás toho moc naučit nemůžeme, ale co se týče náhod, něco se najde. Firo, mohla by ses připojit ke mně? Projdeme se."

Dívka nejistě pohlédla z Judith na Atrina a zamračila se:

"Nemyslím, že by bylo dobré se rozdělovat. Kvůli bezpečnosti..."

"Tady nikoho neohrozíte, neboj se," nekompromisně zavrtěla hlavou žena. "Učení něčeho nového ti nutně přinese pocit nejistoty. Pokud budeš mít možnost uniknout zpátky ke starému, bezpečnému způsobu, chtě nechtě to uděláš. Proto musíte být každý sám, pokud máte být úspěšní."

Nelíbilo se jí to - a když zachytila chlapcův pohled, byla si jistá, že není sama - ale usoudila, že není vhodná chvíle na protesty. Když dorazili až sem, rozhodli se Neilovi a Judith důvěřovat. Nemělo smysl je teď neposlechnout.

"Dobře," souhlasila a pokusila se o uklidňující úsměv Atrinovým směrem. Tvářil se pochybovačně, ale přikývl. Očividně vyhodnotil situaci podobně.

***

Judith zamířila od chatky do lesa. Pod nohama jim křupala zmrzlá sněhová krusta a nad hlavami se jim nebezpečně kývaly větve, pokryté závějemi. Sněžit sice přestalo, ale chlad krajinu neopustil. Bylo ticho - naprosto jiné než jakékoliv, se kterým se kdy Fira setkala. Jako by sám sníh tlumil veškeré zvuky, jako obrovská bílá peřina.

Přes nervozitu se nad tou představou pousmála. Jejich okolí zkrátka spalo.

Zastavili mezi stromy, na místě, které bylo od ostatních zcela neodlišitelné. Nedalo se určit, proč žena zvolila za jejich cíl zrovna tuto lokalitu. Prostě zastavila a opřela se o jeden ze stromů, zatímco vyčkávavě sledovala Firu.

"Říkalas, že jste pochopili význam kotvy ve vědění," promluvila konečně. Dívka přikývla.

"Vědění a náhody jsou silně provázané," pokračovala Judith. "Jedno je druhému v ledasčem podobné."

Fira naklonila hlavu. Nemohla říct, že by souhlasila. Vědění představovalo samostatný, mnohdy užitečný svět. Jistě mohl být nebezpečný. Ale byl také úžasný vším, co nabízel. Náhody většinou představovaly jen riziko.

"Vím, že se ti to možná nebude líbit, ale náhody mohou být stejně důležitou schopností jako vědění - ne-li důležitější.

Jejich ovládnutí, pokud to tak chceš nazývat, má tři fáze, které na sebe navazují zároveň s prohlubováním schopností. První fáze je nejdůležitější podmínkou pro přežití - potlačení přicházející náhody."

"To se učí ve školách," poznamenala dívka.

"Jistě. Potlačení emocí, pouto, omezení kontaktů, existuje víc cest, jak dosáhnout větších či menších úspěchů. Ale jen pár z nich tě přivede do druhé fáze. Pokud náhoda přijde, jsi to ty, kdo má moc ji ovládnout. Můžeš se ji naučit nasměrovat, kam chceš, ale chce to čas - nebo pořádnou dávku začátečnického štěstí."

"A poslední fáze?"

"Přivolání, pochopitelně. Na povel, bez nutnosti vyvolání silných emocí."

"Kdo by chtěl přivolat náhodu?" nerozumněla Fira. Žena pokrčila rameny:

"Pravděpodobně ten, kdo ji umí nasměrovat. Ale je to těžké. Za čtyřicet let života jsem uspěla jen dvakrát."

Dívka kývla. Znělo to trochu šíleně, ale... co kolem prvočísel vlastně bylo normální?

"V čem je ten fígl?"

Judith jí pevně pohlédla do očí.

"Přijmout náhody, jako svou nedílnou součást. Přestat je odmítat nebo vnímat jako křivdu. A to z prvočísel svede málokdo."

Dívka na ni zůstala mlčky hledět. Přijmout náhody. Měla dojem, jako by jí ta slova rezonovala lebkou. Smířit se s tím, že se jich nikdy nezbaví, přestat rozlišovat mezi vinou náhody a svou vlastní. Bylo to nepředstavitelné. A když si uvědomila, že se něco takového bude chtít po Atrinovi, zachvěla se. I ona to měla problém strávit. Co teprve on, při tom, co ho vyhnalo z domova.

Na druhou stranu, něco v ní si přálo to vyzkoušet. Vyrovnat se s tím, přestat odmítat ten fakt, že je prvočíslem. Dlouho si přála být někým jiným. Možná bylo na čase přijmout to, kým je.

"Co mám udělat?" podívala se na Judith znovu. Tentokrát jí bylo odpovědí jen pokrčení ramen.

"Pokud náhody přijmeš, musíš každou z nich vnímat jako nástroj, který se ti dostal do ruky. Možná s ním neumíš zacházet - zatím - ale on sám je určený k tomu, aby něco udělal. Každá náhoda může být dar, je jenom na tobě, jestli se ho rozhodneš využít, nebo odvrhnout."

"Což znamená?" Firu její slova jen ještě víc zmátla.

"Chce to cvik. V první fázi musíš odhalit, co přicházející náhoda dokáže, co chystá. Je to tvoje schopnost, vyvoláváš ji ty, i když nevědomky - neměl by to být zas tak velký problém. A potom se musíš umět rozhodnout, jestli ji necháš proběhnout, nebo ne."

"Jak?"

"Pro začátek zkus prozkoumat předzvěst, která náhodě předchází. Z té zjistíš, o co jde. Pak ji musíš zarazit. Nezapomeň, že ta náhoda k tobě patří. Je to podobné, jako by ses chystala zvednout ruku, přesně bys viděla, jak se to stane, a najednou by sis to rozmyslela a nechala ji tam, kde je."

"Zní to složitě," přiznala dívka.

"Jen se to špatně vysvětluje. Až si to párkrát zkusíš, bude to jasnější. Ale k tomu potřebujeme náhody."

"Neříkala jste, že přivolat náhodu je až třetí fáze?" zapochybovala. Žena důležitě pozvedla ukazovák.

"Přivolat náhodu bez emocí je třetí fáze. S nimi to zvládneme všichni, to jistě víš."

"Takže?"

"Vybav si nějakou chvíli, kdy jsi měla opravdu strach. Na Imalae, na Schylelu, na Ramenu, ve škole, kdekoliv. Představ si celou tu situaci, to jak ses cítila - a pak ji znásob. Při tom, co všechno jste zažili, náhoda určitě přijde."

Kývla a zavřela oči. Šlo o naprostý opak toho, co se po prvočíslech žádalo ve školách. Namísto odmítnutí emocí s nimi měla pracovat, využít je a nalákat náhodu. Už jen ta představa byla znepokojivá.

Znovu si v duchu prošla vše, co jí Judith řekla. Pořád si nebyla jistá, jak přesně by to mělo fungovat, ale hádala, že lépe už na tom nebude.

Pustila se do procházení vzpomínek a snažila se zhodnotit, která by jí mohla nejspíš pomoci. Sklopila hlavu. Na Ramenu to bylo zlé. Dokázala si vybavit strach, zoufalství a nejistotu, ale něco tomu chybělo. Na Schylelu, kde zoufale hledala Leu... no, stále mohla aspoň něco udělat. Naděje se neztratila úplně.

Pak se jí vybavila absolutní bezmoc na Imalae, tmavý, studený tunel, drápy obřího tvora, dorážející na ocelovou konstrukci vznášedla. Tehdy se skutečně vzdala, i když byla natolik mimo, že si plně neuvědomovala důsledky svého rozhodnutí. Když si to ale vybavila teď, cítila, jak jí pohlcuje strach. Pocit beznaděje, bezvýchodnosti a naprosté bezmoci...

Pokoušela se myslet na Juditinu radu, násobit své emoce až na hranici snesitelnosti, ale cítila, jak se zároveň s tím odpoutává od reality. Pomalu se jí zmocňovala panika.

A potom udeřila náhoda.

Předzvěst jí vůbec nedala čas na to, aby se vzpamatovala. V zoufalství, napůl stále uvězněná ve vlastním strachu, automaticky zapátrala po druhém prvočíslu, aby náhodu potlačili společně. Ale zdálo se, jako by Judith ani neexistovala. Její panika ještě vzrostla, když si uvědomila, že není nic, co by nebezpečí dokázalo odvrátit.

Jakási síla jí odhodila na stranu, až dopadla do sněhové přikrývky. Bolestně přitom prudkém pohybu vyjekla, když se ozvalo zranění z Imalay. Zůstala ležet, ztěžka oddechovala a zírala na stromy nad sebou. Měla trochu problém s orientací.

Zvedla hlavu a všimla si, že v místě, kde před chvílí stáli, se nachází hromada sněhu, jež zřejmě právě slétla z větví.

Pak jí do zorného pole vstoupila Judith. Oklepávala ze sebe sníh, ale nevypadala, že by jí situace vyvedla z míry. Fira se nadzvedla na lokti.

"To nebyl zrovna nejlepší začátek," vypravila ze sebe a pokusila se vstát. Ve sněhu se jí stále nepohybovalo nejlépe.

"Ne. Ale ani nejhorší," pousmála se žena a bez viditelné námahy jí pomohla zpátky na nohy. "Zkusíme to znovu."

Ahoj!

Koukám, že to, že mám předepsanou většinu kapitol, se s touhle povídkou patlám nějak dlouho... Tak tady máte další kousek!

Chtěla bych tuhle kapitolu věnovat Chvojka - protože rychlost, jakou ses prokousal všemi předchozími díly, mě vážně dostala. Hrozně si vážím tvého zájmu o příběh, protože... No, zcela upřímně, ze všech čtenářů ses dostal zatím nejdál a to už pro mě sakra něco znamená - takže sice se pořád opakuju, ale ještě jednou díky :)

Snad se kapitola líbila a není to moc velká nuda - protože na žádnou superakci a přestřelky to v tomhle díle zas tolik nevypadá - a zatím se mějte!