Na hladině obrovského jezera, skrytého hluboko v zlahanských lesích, se odrážely hvězdy. Zlahan neměl velký oceán, ale rozlehlé plochy sladké vody ho dokázaly nahradit víc než dostatečně. Okolo panovalo ticho - tedy, téměř ticho. Ve větvích všudypřítomných stromů lehce šuměl vítr a přinášel vůni ohně a veselé hlasy přátel. Rodiny.

Fira seděla v šeru kus od ohně, na vyvýšeném břehu, a mírně pohupovala nohama těsně nad hladinou. Hleděla před sebe, na odrazy sluncí stovek, snad tisíců světů. Uvažovala, kolik z nich za poslední rok navštívila ona sama. Kolik jich ještě navštíví.

Pomalu otočila hlavu doleva, k chlapci, jenž hleděl stejným směrem, jako ještě před chvilkou ona. Ve světle hvězd se pokoušela odhadnout jeho výraz. Vypadal podobně zamyšleně jako ona, ale z jeho tváře vymizelo napětí, které tam sídlilo posledních několik týdnů. Byla za to vděčná.

"Copak?" zaznamenal na sobě její pohled. Zavrtěla hlavou.

"Nic důležitýho. Jenom jsem se zamyslela."

"Hmm," protáhl pomalu. Obrátil zrak nahoru k obloze. Znovu mezi nimi zavládlo ticho. Stejně jako tolikrát předtím nepotřebovali přemíru slov, aby věděli, že jeden druhému mohou bezmezně důvěřovat. Ale tentokrát bylo v tom mlčení něco nového.

Váhavě posunula ruku blíž k jeho dlani, zapřené o zem. Nikdy dřív si takhle přemýšlet nedovolila. Svedla je k sobě náhoda, a ta jim nedávala mnoho jiných možností než zůstávat spolu. Už kvůli bezpečnosti. Ale Fira se nechtěla nechat vmanipulovat do něčeho, o čem si nebyla jistá, jestli to skutečně vychází z její vlastní svobodné vůle.

Jenže teď už nemuseli být spolu. Nic už jim nebránilo rozejít se směrem, jaký si sami zvolí, už na sobě nebyli závislí. Změnila se spousta věcí.

A ona věděla, že si svůj směr vybrala dobře.

"Přemýšlel jsem..." začal Atrin s pohledem stále upřeným k obloze. "Kam teď poletíme?"

"Kam budeme chtít," odvětila pomalu a podívala se týmž směrem. Její prsty v trávě konečně narazily na jeho dlaň - cítila, jak lehce pohnul rukou a dotkl se jejich konečků. Po těle se jí rozlil příjemný hřejivý pocit štěstí.

"Večeře, vy dva!" ozval se za nimi dívčí hlas. Fira ruku okamžitě leknutím stáhla a pak se roztrpčeně ohlédla na původce toho křiku. Lea se nevinně usmívala a ukazovala k ohni. "Už máme jídlo."

Atrin vedle ní se zvedl a i ona se přidala, aby ho následovala. Na tvář se jí přitom vrátil úsměv. Měli spoustu času. Nebylo kam spěchat.

Překročila rozházené batohy a posadila se k ostatním okolo ohně. Mary jí podala misku s opečenými hlízami, které objevili během dne. Nak zrovna přikládal z malé hromádky dřeva vedle - zlehka prohrábl ohniště, pak přihodil několik klacků a usadil se zpátky vedle mladé léčitelky. Lea zaujala místo vedle Atrina a začala se dožadovat nějakého vyprávění. Chlapec po chvíli zcela zbytečného a částečně hraného odporu přišel s historkou z jejich návštěvy Chainu.

Fira se na svém místě tiše usmívala. Poslouchala praskání ohně, sledovala stíny, které poskakovali jejím kamarádům po tvářích. Už brzo se znovu rozejdou ke svým životům. Na Chainu se Den hvězd slavil o dobrý týden později a Mary slíbila, že určitě dorazí. Nak letěl pochopitelně s ní. Lea zůstávala na Zlahanu s rodiči, ale teď už nevypadala, že by jí to jakkoliv vadilo.

A ona s Atrinem... Kdo ví, kam je vesmír zanese. Podívala se na něj - Leona vedle něj se právě válela smíchy, když slyšela o závěru jejich setkání se Sanemem. Krátce zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. Usmál se. Nezáleželo na tom, kam půjdou. Nebudou na to sami.

Vrátila mu úsměv a znovu ucítila ten hřejivý pocit, jako před chvilkou na břehu. Zhluboka se nadechla ve snaze naplno si vychutnat sílu tohohle okamžiku.

Hluboko v sobě cítila štěstí a zvláštní klid. Tohle nebyl konec.

Život teprve začínal.