Fira si smotala vlasy do drdolu, spustila ruce a věnovala zrcadlu před sebou výmluvný úšklebek. Stála uprostřed koupelny ve spodním prádle a pokoušela se zhodnotit změny, které se s ní za poslední rok udály. Poporostly jí vlasy. Fajn. To byla ze všech změn ta nejméně výrazná. Zadívala se dívce v zrcadle do očí a trochu se zamračila. Něco v nich bylo... Cizí, ale přece povědomé.

Celý její obličej teď působil dospěleji, a ona si uvědomila, kde něco podobného viděla. Nikdy jí nepřipadalo, že by toho po matce moc zdědila, ale když si teď vybavila staré fotografie z doby před tím, než se její rodiče vůbec vzali, uvědomila si, že se té mladé ženě nápadně podobá.

Tedy, minimálně v něčem, připomněla si. Pohled jí sklouzl k vystouplé klikaté jizvě nad pravým kolenem, kde ji zasáhl dráp chainského létavce. Pochybovala, že by matka v jejím věku zažila podobné věci. Otočila se, aby mohla zkontrolovat stav téměř zhojených ran na zádech, které si přinesla z Imalay. Zatím byly výrazně rudé, a ona tušila, že nikdy zcela nezmizí.

Povzbudivě se na svůj odraz usmála. Nakonec, ani by nechtěla, aby zmizely. Její vzpomínky a zážitky z posledního roku tvořily její osobnost. Formovaly ji a hodně ji naučily. Byla to její pevná součást, stejně jako všechno ostatní, a přestože zdaleka ne na vše vzpomínala ráda, už si nedokázala samu sebe představit jinak.

Možná už tak úplně nepatřila na Zlahan, ale na oplátku i hodně získala. Přátele, zkušenosti, schopnosti... A poznání sama sebe, hlubší, než k jakému kdy mohla dojít v bezpečí téhle ospalé planety. Znala svoje schopnosti a hranice, a to jí dodávalo jistou míru sebevědomí.

"Fir? Už budeš? Nechci na tebe spěchat, ale za chvilku jdeme," ozvala se za dveřmi Mary. Potřásla hlavou a sebrala ze stoličky připravenou hromádku oblečení. Ve spěchu na sebe hodila kalhoty a dlouhé volnější tričko, které si vybrala na dnešní večer. Vrhla poslední pohled do zrcadla a ušklíbla se. Vypadala teď téměř jako dřív. Téměř jako ten den, kdy tohle všechno začalo.

Rázně se otočila, odemkla dveře a vyšla ven. Oslava Dne hvězd byla společenská událost. Bylo jasné, že její náhlý návrat se neobejde bez otázek. Ale byla připravená jim čelit.

Mary, stále čekající za dveřmi, ji přejela hodnotícím pohledem.

"Člověk by skoro čekal, že tam za tu dobu stačíš ušít plesový šaty, a ty si zatím ani pořádně nesrovnáš triko," uchechtla se nakonec a obešla ji, zatímco se Fira pokoušela srovnat dolní lem světle zelené látky. "Tady ti trčí pramen vlasů," upozornila a ukázala na její neuspořádaný drdol.

Kamarádka po ní vrhla výhružný pohled.

"Ještě slovo a shodím tě ze schodů. Neříkalas, že spěcháme?"

"No jo," odtušila mladá léčitelka, mírně si povytáhla dlouhou sukni, kterou si pro tuto příležitost oblékla, a předvedla drobné pukrle. "Až po tobě."

Fira pokrčila rameny a zamířila ze schodů jako první. Dole v pokoji čekal Atrin s Nakem - Lea s rodiči odešla o chvíli dřív, protože chtěla vidět rozsvícení lesa. Zbytek usoudil, že se nenápadněji vmíchají do už probíhající oslavy, a tak počkali až do západu slunce, kdy už bude značná část zlahanských na místě.

Ani jeden z nich se netvářil dvakrát nadšeně. Atrin neklidně přešlapoval a mračil se, zatímco Nak s nepřítomným výrazem hypnotizoval stěnu před sebou. Když zaslechl jejich kroky, obrátil pohled k nim a tvář se mu při pohledu na Mary maličko rozjasnila, pořád však nevypadal zcela uvolněně. Dívka došla až k němu a Fira s úsměvem sledovala, jak ho s naprostou samozřejmostí bere za ruku a líbá na tvář.

"No tak," usmála se starší dívka povzbudivě a přejela je pohledem. "Nejdeme do bitvy, ale na oslavu. Uvolněte se. Bude to zábava." Pak se zaposlouchala do vzdálených zvuků hudby, znící od lesa, a významně se podívala na Naka.

"Nejsou to Kaielští kosi?"

Mladík na ni podezřívavě pohlédl.

"Nejspíš," odvětil opatrně, jako by si nebyl jistý, co to pro něj znamená. Maryin úsměv se ještě rozšířil, pokud to vůbec bylo možné. Vyrazila ke dveřím, a Nakovi nezbylo než ji následovat.

"Poběž," vybídla ho. "Zatancujem si."

Její nadšení bylo nakažlivé - Fira cítila, jak z ní obavy padají. Obrátila se k Atrinovi.

"Já netancuju," upozornil ji, když zachytil její pohled.

"Já taky ne," uklidnila ho. "Ale ta oslava není jenom o tanci."

Věděla, že se mu nechce ještě mnohem víc než jí. Tahle planeta pro něj byla cizí a on byl navyklý se větším shromážděním lidí vyhýbat z čistě praktických důvodů. Chápala jeho nejistotu i strach. Ale pokud tam měla jít, chtěla ho mít po svém boku. Jako tolikrát předtím.

"Tak pojďme," vzdychl odevzdaně.

***

Okraj lesa byl plný světla, hudby a veselí. Mezi stromy visely pestrobarevné lampiony a po zemi se mezi stoly s jídlem pohybovali lidé z nejbližšího okolí. Na dřevěném parketu se tančilo na hudbu, znějící z reproduktorů, a kolem se s veselým výskotem motaly děti.

Oslava Dne hvězd probíhala stejně, jako si ji Fira pamatovala z minulých let. Jedlo se, zpívalo, tančilo a vyprávělo. Dívka se setkala s několika zvědavými dotazy, ale zdálo se, že většina lidí se zkrátka smířila s vysvětlením, které už před pár měsíci přinesl její otec. Z jejich pohledu strávila poslední rok ve škole pro prvočísla, kde se učila ovládnout své umění, a oni chápali, že taková zkušenost se nesdílí.

Nějakou dobu sledovala Naka, jak tančí s Mary. Přesvědčila Atrina k závodu na dráze obratnosti, která byla pro zájemce připravena kousek dál mezi stromy. Snědla víc kousků čokoládové buchty, než bylo záhodno, a ze zdvořilosti se na chvíli zastavila s několika sousedy. Jak večer postupoval, na děti padala únava, ale starší se uvolňovali čím dál víc.

Zatančila si s Leonou. Potom se spolu se sourozenci pokusila naučit Mary a Atrina jakousi starou Zlahanskou odrhovačku, naneštěstí se však ona písnička ukázala být natolik složitá, že se do ní za všeobecného veselí sami zamotali. Nepamatovala si, že by se někdy předtím cítila na Zlahanu tak šťastně a bezpečně, jako právě teď.

Dokonce i Atrin vypadal, že se uvolnil, a když se kolem půlnoci znovu přesunuli k dlouhému stolu s jídlem, přidal k dobru pár starých historek ze svého osamělého putování. Fira si všimla, že se své vyprávění snaží co nejvíc odlehčit. Lea vedle ní se válela smíchy, když popisoval své první lety a zejména pak poněkud neobratná přistání po opuštění Chainu.

Chlapec po ní chvílemi nenápadně pokukoval, a nedalo se přehlédnout, že ho její radost těší. Při podrobnějším pohledu však bylo možné zachytit i trochu nostalgický, smutný výraz.

O půlnoci došlo na projev několika zástupců z řad sousedů z okolních ulic. Fira se snažila soustředit, ale zdálo se, že většina z nich je příliš opilá na to, aby jejich slova dávala smysl. V zásadě mělo jít o poděkování hvězdám, které v centrech soustav tvořily nenahraditelný předpoklad pro existenci života, ale málokdo byl schopný udržet myšlenku.

Podle množství alkoholických nápojů, které na stolech přibyly po půlnoci, se dalo očekávat, že tento stav se bude jen zhoršovat.

Dívka odstrčila prázdnou skleničku a nejistě se podívala na džbánek uprostřed stolu. Věděla, že ve srovnání s většinou dospělých v okolí toho zatím vypila jen naprosté minimum. Přesto však cítila, jak se jí maličko motá hlava a do tváří jí stoupá krev.

Nic se nemá přehánět, usoudila. Pořád byla prvočíslo. Vrhla pohled po zbylých čtyřech. Lea usínala s hlavou na prázdném talíři, zatímco Nak se zřejmě protentokrát vžil do role vypravěče. Ušklíbla se a zavrtěla hlavou - nejspíš to mělo co dočinění s tím, že mu Mary vytrvale, ale krajně nenápadně dolévala sklenku.

Polka. Měla žízeň, a pokud si správně pamatovala, u jednoho ze vzdálenějších stolů se snad pořád nalévala osvěžující nealkoholická limonáda. Zvedla se z lavice a zamířila tím směrem. Jak doufala, nacházelo se tu několik orosených sklenic s povědomou světle zelenou šťávou z listů místních rostlin a v misce vedle dokonce leželo i pár zbývajících, téměř rozteklých kostek ledu.

Jednu sklenici si vybrala, doplnila led a zhluboka se napila. Pak se s úsměvem rozhlédla po slavících lidech okolo. Vzduchem se nesla hudba a smích, přestože za běžných okolností už by město dávno spalo.

Bylo to zvláštní. Ještě nedávno cítila hluboký pocit odtrženosti, ale teď... Ať ji život zanese jakkoliv daleko, najednou věděla, že tohle je její domov. Tady byly její kořeny. Ať už dosáhne kamkoliv, pouto se Zlahanem jí nikdo nevezme.

"Firelo!" ozval se vedle ní rozjařený dívčí hlas a ona sebou trhla. Všimla si drobné blondýnky, která se k ní hrnula, jako by se znaly odjakživa. Snažila se vybavit si její jméno. Chodila o třídu výš než ona a bydlela o pár domů vedle, ale nikdy spolu neprohodily víc než pár slov.

"Páni, je to doba, co jsme se neviděly," rozpřáhla druhá dívka paže. Zdálo se, že ji chce obejmout, pak si zřejmě uvědomila, že má v jedné ruce skleničku, a rozpačitě ustoupila. "Hmm, totiž... Co jsi zmizela, šly tu divný zvěsti, víš. Nejdřív se zjistí, že jsi prvočíslo, pak se vypaříš jako duch... Chápeš, pěkně divný. Ale školy pro prvočísla... Páni, to je něco."

Blondýnka se mírně kývala, zřejmě měla trochu problém s udržením rovnováhy.

"Hmm, jo... Fakt něco," přitakala Fira. Dostávala se teď do čím dál ošemetnější situace, jak se zoufale snažila vybavit si dívčino jméno.

"A ten kluk?" zajímala se její poněkud nevítaná společnice.

"Kluk?"

"Ten, co se tu objevil s tebou," upřesnila. "Taky prvočíslo? Ze školy?"

"Atrin," pochopila Fira. "Jo, byli jsme spolu ve škole..." Mimo jiné, prolétlo jí hlavou. Vlastně ani nelhala. "Je to kamarád."

"Kamarád," zachichotala se blondýnka. "Jako ta holka, co si ji přivedl Nak? Mimochodem, tvůj brácha si taky umí vybrat, když už jsme u..."

"Promiň," přerušila ji Fira, jejíž pozornost už zatím upoutalo něco jiného. Při řeči o Atrinovi jí pohled automaticky sklouzl zpátky na místo, kde spolu s ostatními ještě nedávno seděl. Jenže teď tam nebyl. Přejížděla pohledem dav, ale nikde ho neviděla. Zahlodala v ní pochybnost. Třeba si šel jen odskočit, jenže... Něco jí říkalo, že to tak není. A ona se naučila podobným tušením věřit.

"Hej, seš v pohodě? Vypadáš trochu mimo," zamávala jí stále ještě napůl neznámá dívka před obličejem. V hlase jí začínala znít nervozita. "Mimochodem, jestli se chystáš někoho vyhodit do vzduchu, mohla bys dát vědět předem nebo tak."

"Sklapni," doporučila jí prudčeji, než zamýšlela. Omluvně zavrtěla hlavou.

"Promiň. To jenom... O náhodách se nežertuje."

Blondýnka jí věnovala uražený pohled, který dával jasně najevo, že jejich přátelská konverzace právě skončila.

"No tak pardón, vaše prvočíselnosti," odfrkla a otočila se na patě. "Já jenom že jsem slyšela, co se stalo na Schylelu, tak bych nerada byla další mrtvola na řadě, no."

Fira za ní chvíli bezmocně hleděla. Uvědomila si, že sklenici v rukou svírá tak silně, až jí bělají klouby prstů. Zavřela oči a v duchu zaúpěla. Někteří lidé dokázali být tak... Slepí. Ignorantští. Potřásla hlavou a přinutila se vrátit ke své původní myšlence. Chystala se jít hledat Atrina. Znovu se rozhlédla, aby se ujistila, že se zatím neobjevil, a pak pokrčila rameny. Natáhla se po vědění, jen slabě, tak, aby její vědomí zůstalo v reálném světě. Nakonec, to vědění ji upozornilo, že něco není v pořádku. Mělo by jí pomoci i se zjištěním, o co jde.

Ucítila slabý tah směrem hlouběji do lesa, dál od divoké oslavy. Pomalu a ostražitě vyrazila. Čekala, že na Zlahanu je nic neohrozí, ale možná se spletla. Napínala smysly, aby zachytila sebemenší náznak nebezpečí, ale kolem panoval až na vzdalující se ruch oslav překvapivý klid. Větve stromů nad ní se mírně kývaly ve větru a střídavě zakrývaly hvězdy. Vzduch se zdál chladnější než v místě oslavy, ale pořád příjemný, možná dokonce ještě příjemnější než v divokém víru veselí.

Pak zahlédla tmavou postavu mezi stromy. Nepotřebovala vědění, aby ji poznala. Chlapec stál s pohledem upřeným nahoru, k větvím stromů, přesto nepochybovala, že si její přítomnost uvědomuje. Znovu nervózně sevřela prsty kolem sklenice.

"Atrine? Řekneš už mi konečně, o co celou dobu jde?"

"Zlahan je krásnej. Přesně jak jsi říkala," promluvil. Nedokázala z jeho hlasu moc vyčíst, zněl podivně vzdáleně. Pokročila blíž k němu.

"To je," přisvědčila. "Ale na to jsem se neptala."

"Máš tu rodinu," podotkl a upřel pohled pro změnu do země. "Víš, už jsem mluvil s Trilem. Asi jsem ti to měl říct dřív, ale... Jenom chci, aby sis nedělala starosti. Dám se k Derolenům a všechno..."

"Cože?" Hlas jí mírně přeskočil. Chlapec neodhadl, k čemu se schyluje, dokud nebylo příliš pozdě. Lesem se rozlehlo hlasité plesknutí, když mu na tvář dopadla prudká facka, poháněná celou sílou dívčiny paže. Překvapeně vyjekl, ustoupil a ruka mu vylétla k obličeji. Věděl, že tenhle rozhovor nebude snadný. Ale tohle nečekal.

"K Derolenům? Tohle má být konec? Necháš mě tady a odletíš? Myslíš si, že to takhle bude fungovat? Že tu prostě zůstanu? Nenapadlo tě, že o to třeba vůbec. Nebudu. Stát?!" Jak se Fiřin vztek stupňoval, zvyšovala hlas, až mu prakticky křičela do tváře. Překvapeně mrkal.

"Jenom jsem chtěl..."

"Atrine, já tě nenechám prostě zmizet," pronesla vážně, i když trochu roztřeseně. "Nechci tu zůstat, a rozhodně ne bez tebe."

Ucítil, jak se konečky jejích prstů dotkly těch jeho, a konečně sebral odvahu, aby se jí podíval do obličeje. V očích jí stály potlačované slzy. Nepamatoval si, že by ji někdy viděl takhle. Nechápal to. Tady byl její domov, její rodina, všechno, o co přišla. Stačilo natáhnout ruku a vzít si to zpět. Mohla na ten šílený rok zapomenout. Žít dál tak jako dřív, jako by se nikdy nic nestalo. Kdo by o to nestál?

"Jsi nejbližší člověk, kterýho mám," zamumlala. "Nak, táta, máma, Lea... Nikdo z nich to nemůže chápat, rozumíš?"

Nadechl se, aby něco řekl, ale uvědomil si, že neví co. Měla pravdu. Málokdo prvočísla chápal. Ona byla první, kdo mu mohl rozumět. A to poslední, co chtěl, bylo ji ztratit.

"Nevím, co bude nebo kam půjdeme nebo co budeme dělat," pokračovala roztřeseně. "A... Jo, už chápu, jak vypadala všechna ta snaha ovládnout náhodu bez pouta a tyhle nesmysly... Jenže já nechtěla, abys odešel. Nikdy mě to ani nenapadlo. Takže pokud chceš jít ty..." Zhluboka se nadechla. "Je to jenom tvoje rozhodnutí."

Chvilku jí hleděl do očí, pak zavrtěl hlavou. Nevěřil svému hlasu natolik, aby se odvážil promluvit. Místo toho zachytil konečky jejích prstů, jemně je propletl se svými a přinutil se k úsměvu. Možná, skutečně jen možná, se věci nemusely vyvinout tak, jak se obával.

A pak ho překvapila ještě víc, když se náhle přiblížila a její rty se lehce dotkly těch jeho, v jemném, opatrném polibku.

"Zase si věříme? Společně vesmírem, kam nás zanese?" zeptala se tiše. Přikývl.

"Zase si věříme," prohlásil trochu zastřeným hlasem. Na tvář se jí vkradl úsměv a rychle, téměř stydlivě uvolnila svoje prsty. Kývla směrem, ze kterého se linul hluk a hudba.

"Měli bychom se vrátit. Vsadila jsem se s Mary, že se jí nepodaří opít mýho bráchu, a zatím to vypadá, že těžce prohrávám."

Tiše se zasmál a přikývl.

"To tak nemůžeme nechat," souhlasil a bok po boku vyrazili ke kraji lesa. Opatrně po ní přitom pokukoval a pokoušel se zakrýt přihlouplý, ale zcela šťastný úsměv.

Náhody jim nakonec možná nepřinesly jen to špatné.