Atrin pomalu vydechl a navedl loď k planetě. Šestnáct hodin. Přesně tak dlouho trvalo, než se z Chainu dostal sem.

Chabě se ušklíbl. V opačném směru se ta cesta kdysi zdála výrazně delší.

Nebyl si jistý, jestli se rozhodl správně. Vlastně si byl celkem dost jistý, že jeho rozhodnutí správné není. Ale jednoduše toužil některé věci už jednou provždy uzavřít. A pro to zkrátka bylo nutné trochu zariskovat.

Zamyšleně sledoval jedno z bohatých sídel na planetě pod sebou, zaujímající rozměry pozemků rozlohu běžného města. Svět, nesoucí jméno Reiasta, byl domovem elity. Neexistovala tu chudoba, přelidněnost, hlad, bída, strach... jednoduše proto, že je sem místní nepustili. Uměle obydlená planeta, na jejímž povrchu se nacházela pouze obrovské luxusní paláce, představovala ideální svět.

A taky bublinu, zcela odříznutou od okolí, doplnil. Zdejší zbohatlíci byli většinou bezohlední lidé, mířící odhodlaně za svým prospěchem bez sebemenšího zájmu to, kolik to bude stát ostatní. Znal je dobře, i když v době, kdy tu vyrůstal, si ještě nedokázal některé věci spojit. A nedělal si iluze, že by byl jeho vlastní otec o mnoho lepší.

Na druhou stranu, muž, se kterým vydržela jeho matka, nemohl být v jádru vyloženě zlý. Třeba bylo možné...

Potřásl hlavou. Přes veškeré přesvědčování sama sebe, že se se ztrátou rodiny smířil, se nechtěné myšlenky občas až příliš horlivě draly na povrch. Ujišťoval se, že mu na činech a vlastnostech jeho otce záležet nemusí - ale přesto někde ve skrytu duše doufal, že ten člověk byl dobrý. Že on sám nevzešel z někoho prospěchářského, bezohledného a zlého.

"Na tom nesejde," ujistil sám sebe. Možná, že kdyby zůstal tady, mohl by se takovým člověkem stát také. Ale to se nestalo. Život ho poslal jiným směrem, a i když se nedalo jednoduše říct, jestli to bylo dobře či špatně, byl rád za to, že nezůstal.

O jeho mysl se lehce otřel záblesk vědění, vzpomínka v podobě odrazu, jak druhý svět prvočísel reagoval na jeho myšlenky. Silou vůle ho odstrčil stranou. Teď nebyla vhodná chvíle.

Nesnesitelně pomalu se přesunul nad známý rozlehlý úpravný park. Nechal loď přelétnout nad jezírkem se vzácným druhem ryb, přivezeným z jedné vzdálené a téměř neobydlené planety, a zamířil k soukromým dokům sídla. Při pohledu na okázalou obytnou budovu, s obrovskými okny do parku a zdobnými ornamenty na zdech, se ušklíbl. Pro jeho otce by byla značná ostuda, kdyby se rozneslo, že se jeho syn toulá po planetách a na živobytí si přivydělává drobnou výpomocí.

Naštěstí už vlastně nebyl jeho synem.

Za hlavní budovou zahlédl doky s několika z otcových lodí, a tak navedl vlastní plavidlo na přistání. Napůl čekal, že se rozezní poplach a obranný systém se ho pokusí na poslední chvíli zneškodnit, ale kupodivu se nestalo nic. Příliš ho nepřekvapilo, že nebyl vymazaný ze záznamů planety, ale skutečnost, že ho zřejmě ponechali i v databázi sídla, jíž spravoval jeho otec, byla přinejmenším zvláštní.

Loď hladce dosedla na volné místo, poněkud dál od ostatních a o něco blíže k obytné budově a zejména k velké hale, patřící k dokům. Právě tam se od otce kdysi učil rozumět fungování vznášedel a dopravních lodí, dávno předtím, než ho okolnosti donutily tenhle domov opustit.

Zvědavě vyhlédl ven. Všiml si, že z části zahrad za budovou se vynořila lidská postava, zatím nezřetelná a drobná. Trochu ho zarazilo, že se neseběhla ochranka, ale pak si připomněl, že jeho přílet žádný poplach nezpůsobil. Jediný, kdo se mimo vzdálené postavy pomalu loudal jeho směrem, byla dvojice pomocníků z doků. Nebyl hlášená návštěva, ale ani znatelná hrozba.

Vypnul motory, naučeným pohledem přelétl kabinu, aby se ujistil, že je vše v pořádku, a vyrazil ven. Sešplhal po žebříku a snažil se ignorovat skutečnost, že se mu klepou nohy. Před plošinou se krátce zaváhal. Náhodu zatím potlačil jen třikrát či čtyřikrát od chvíle, kdy se tak nešťastně střetli se Siarem. Netušil, jestli to dokáže i teď.

V tuhle chvíli už ale bylo pozdě nad tím uvažovat.

Se smíšenými pocity nechal plošinu spustit a vykročil ven, do jasného, teplého a slunečného dne.

Postava, která se prve jevila jen jako nezřetelný obrys, se přiblížila, a nabrala jasnější podobu štíhlé ženy. Byla to první, co spatřil - z asi desetimetrové vzdálenosti sledovala jeho počínání se špatně skrývaným napětím.

V jejím postoji přesto bylo cosi hrdého a nezlomného, vnitřní síla, která se nedala zaměnit s ničím jiným. Na první pohled se zdálo, že se snad vůbec nezměnila.

"Neuvědomuji si, že bychom měli hlášenou návštěvu," pronesla dost hlasitě, aby se její slova donesla až k němu. Neodpověděl, zůstal stát na okraji spuštěné plošiny a váhal.

Vlastně ani nevěděl, co říct. Najednou si nebyl jistý, co si od zdejší návštěvy slibuje. Usmíření? Odpuštění? Chtěl tuhle kapitolu uzavřít, ale jak, nad tím nikdy nepřemýšlel. Vždycky to bylo až příliš vzdálené.

Žena ho sledovala, zřejmě se snažila přijít na to, co tu dělá. Dokázal si představit, kterým směrem se ubírají její myšlenky. Jeho přílet nevyvolal poplach. Pokud se toho moc nezměnilo, neexistovalo mnoho lidí, kteří by měli povolený přístup.

Byl si vědom toho, že se změnil. Už nebyl to vyděšené dítě, které tohle místo opouštělo. Ale přesto tak trochu doufal - a jeho opatrná naděje se změnila ve skutečnost, když se po ženině tváři rozlilo pochopení.

"To není možné," vydechla a postoupila o pár kroků dopředu. Prohlížela si ho s novým zájmem - ještě mu zcela nevěřila, ale chtěla uvěřit.

"Samieli?"

Zavrtěl hlavou a popošel k ní.

"Jmenuju se Atrin," odmítl její oslovení. Najednou si byl jistý, proč sem přišel. Nemohl změnit to, co se stalo. Nedoufal v usmíření nebo odpuštění. Chtěl s ní jen naposledy mluvit. Udělat to, na co tehdy nebyl čas. Získat odpovědi na otázky, které ho trápily od chvíle, kdy odešel. Rozloučit se.

"Atrin..." zopakovala po něm téměř šeptem. "Proč?"

Pokrčil rameny. Neměl na to odpověď. Nepřišel jí vykládat o svém životě.

"Proč jsi přišel? Hledali jsme tě všude. Mysleli jsme, žes..." Nedokončila myšlenku, ale její výraz mluvil za všechno.

"Co by se stalo, kdybyste mě našli?" zeptal se konečně. Snažil se působit klidně a sebejistě, ale uvědomoval si, že k tomu má nejspíš pěkně daleko. Srdce mu bušilo jako splašené a dlaně se mu potily. Neměl tu být. Nikdy se sem nechtěl vracet. Tak co tu krucinál dělal?

"To, co se stalo, bylo neštěstí pro všechny," promluvila potichu. "Mohli jsme to společně vyřešit."

"A jak?" Do hlasu se mu nechtěně vloudil jízlivý podtón. Lidé většinou měli jen jedno řešení problémů s prvočísly. A její následující slova ho o tom přesvědčila.

"Mohls jít do školy. Tvůj otec by jim zaplatil. Naučili by tě všechno, co bys potřeboval a..."

Zřejmě si všimla jeho výrazu, protože nechala svá slova vyznít do ztracena a zavrtěla hlavou. "Co jsi v posledních letech dělal? Kde jsi byl?"

"To je jedno," zamumlal. "Chtěl jsem se jenom rozloučit."

"Sa... Atrine," natáhla k němu ruku a nasadila prosebný výraz. "Já... koukej, netvrdím, že dokážu napravit, co se stalo. A přiznávám... dobře, měla jsem a pořád mám - já i otec - strach z toho, co jsi udělal. Ale chci tě pochopit. Opravdu."

Zaváhal. Nevěděl, co by na to měl říct. Nepočítal s dlouhým vysvětlováním. Nechtěl se tu zdržovat. A navíc... nedokázal si představit, že by jí vyprávěl všechno, co ho potkalo.

"Chápu, že ses s tím vyrovnal po svém. Že jsme všichni udělali spoustu chyb a že... že rodina už nikdy nebudeme," promluvila znovu. Hlas se jí mírně třásl. "Ale něco tě sem přivedlo. Z nějakého důvodu si přišel zpátky. Dej mi dvě hodiny, abych tě pochopila - pak se už nikdy vidět nemusíme."

Potřásl hlavou. Zřejmě nebyl sám, kdo potřeboval cítit, že tahle kapitola je uzavřená. Nabízela mu novou možnost - promluvit si, vzájemně si porozumět a potom se rozejít zpátky ke svým životům. Nechtěla nic napravovat, oba věděli, že to už dávno není možné. Jeho rodina byl Tril, Fira a ostatní, ne tahle žena.

Nakonec přikývl na souhlas.

"Je tady..." Nebyl si jistý, jak větu dokončit. Slova jako "otec" nebo "táta" mu nějak nešla přes jazyk.

"Je na obchodní cestě," pochopila žena jeho váhání a ukázala k domu. "Můžeme jít do knihovny? Myslím, že to bude pohodlnější než stát tady."

***

Když po dobrých třech hodinách opouštěl prostor soukromých doků, marně potlačoval zmatek. Dole pod ním stála na okraji přistávací plochy osamělá postava, zacláněla si dlaní oči a druhou rukou mávala na rozloučenou.

Celkově vzato to nedopadlo špatně. Nezpůsobil žádnou katastrofu. To bylo dobré. Rozloučil se, vysvětlil, co se stalo. A dostal i druhý pohled. Odpovědi na své otázky, vysvětlení všeho, co se stalo, z jiného úhlu. V některých věcech se shodli. V některých ne.

Ale toho hlavního dosáhl. Zhluboka se nadechl. Bylo to za ním. Naposledy shlédl dolů na planetu, která pro něj v prvních letech života představovala domov. Nehodlal se vracet. Neměl proč. Shodli se, že jeho záznam bude vymazán jak z databáze planety, tak z té soukromé, patřící sídlu jeho rodičů. Byl to vlastně jeho požadavek - přerušení veškerých kontaktů s tímhle místem.

Stane se Derolenem. Bude mít domov, přátele, místo, kam bude patřit. Vzdát se posledních vazeb na minulost mu dávalo nový pocit volnosti.

Byla tu jen jedna věc, která to kazila.

Smutně se pousmál a nastavil kurz ke škole prvočísel. Vyzvedne Firu. A pak nejspíš nastane čas se rozloučit.

Ahoj!

Tahle kapitola... No, celé tohle Atrinovo rozloučení mělo být nejspíš buďto delší a hlubší, nebo tu být vůbec nemělo. Jenže v mém původním plánu bylo, i když trochu jinak a složitěji a... Prostě fakt divně. Rozhodně by mi na to nestačila jedna kapitola, i když jsem to na druhou stranu nechtěla protahovat a dávat tomu ještě větší váhu. A tak vznikla tahle zrychlená patlanina - tadá! Snad se to dá číst a není to tak prapodivné, jak mi to připadá, pravdou prostě je, že i když jsem to tu mít chtěla, pořádně jsem nevěděla, jak to napsat.

A co se Atrinova rodnýho jména týče... Na mě se nekoukejte, já si celou dobu myslela, že je divný. Jenže kdykoliv jsem na tuhle scénu během psaní příběhu pomyslela, vždycky znělo takhle, ať jsem dělala, co jsem chtěla, a žádný jiný mi tam prostě nešlo, i kdybych se na hlavu stavěla. Tak jsem ho nechala, ať si tu svojí chvilku slávy užije, když na tom tak trvá, páč na něm ve skutečnosti vůbec nezáleží a je v podstatě jedno, jak bude znít... Takže tak.

Kvapem se blížíme ke konci, ale ještě nás čekají asi tři kapitoly a epilog - tak snad budou vypadat aspoň trochu k světu. Zatím!