V kabině malé lodi, jejíž konstrukce byla známá a oblíbená zejména u potulných mnichů, panovalo ticho. Dvojice mladých lidí, usazených v křeslech, však mnichy připomínala jen stěží. Zdálo se, že své identifikační karty značící dospělost museli dostat teprve nedávno - nevypadali ani na dvacet.

Hučení motorů představovalo jediný zřetelně slyšitelný zvuk. Dívka na svém místě spala, zatímco chlapec se zamyšleným, neveselým výrazem hleděl před sebe. Za průzorem panoval výhled typický pro cestování subprostorem, nejasné pokřivené bílé čáry na černém pozadí vesmíru.

Náhle chlapec zpozorněl - běh motorů na krátko zakolísal a jejich zvuk se změnil, stejně jako výhled. Celá loď sebou téměř neznatelně cukla, tak slabě, že by tomu většina lidí nepřisuzovala žádnou váhu. Oba členové posádky se však tento signál dávno naučili rozeznávat.

Ospalá nečinnost se vytratila, jejich pohledy neomylně zamířili k průzoru, za kterým se objevil jejich aktuální cíl. Nepromluvili, každý sledoval planetu před sebou ukryt ve vlastních myšlenkách.

Byla poměrně velká, aspoň pokud se přihlíželo k obvyklým parametrům obyvatelných planet. Většina té strany, nad kterou se ocitli, se právě utápěla ve tmě noci, narušené mnoha ostrůvky světla. Osídlení bylo značné, přesto nevypadala vyloženě přelidněná.

I ze svého místa mohli vidět neustálý proud lodí, rojících se v okolí. Zdálo se, že v naprosté většině patří dopravním společnostem, ať už osobní, nebo nákladní dopravy, ale dala se mezi nimi najít i menší soukromá plavidla. Planeta zřejmě žila bohatým obchodem i cestovním ruchem.

"Kam teď?" obrátil se Atrin k dívce, která znovu ukořistila papírek s adresou a obracela ho v rukou.

"Siditaia. Mělo by to být město někde na severu."

"Siditaia, Arisetr... cosi, ty si umí vymýšlet jména," odfrkl tlumeně, zatímco název zadával na displeji před sebou.

"Nejspíš variace na slova původního obyvatelstva, pokud tu nějaký bylo," nadhodila Fira přijatelné vysvětlení. Na spoustě světů to tak chodilo. Chlapec neodpověděl, měl plné ruce práce s řízením.

Navedl je nad vybrané místo a začal klesat, kontroluje přitom koutkem oka množství ostatních lodí. Planeta připomínala spíš úl, s rojícími se plavidly všude okolo.

Tato strana byla jasně osvětlena mateřskou hvězdou, i když bylo znát, že místo jejich cíle se už pomalu odvrací. Hluboko pod nimi kryla krajinu před jejich pohledem vrstva nadýchaných mraků. Atrin zamířil tím směrem a brzy se nakrátko ocitli v husté bílé mlze, ve které se víc než na vlastní oči museli spolehnout na postarší senzory jejich lodi, určující vzdálenosti možných překážek.

Naštěstí se rychle vynořili nad velkým městem. I z výšky bylo znát, že přetéká životem. Několik lodí mířilo k dokům na okraji obydlené zóny, desítky vznášedel se hnaly ve vyšší letové hladině, než bylo obvyklé, takže se jednotlivé stroje často nacházely až nad úrovní nižších budov. Mělo to něco do sebe - ulice tak zůstávaly prázdné pro potřeby pěších.

Fiřinu pozornost však přitáhlo něco jiného.

"To je... sníh?" zamumlala s pohledem upřeným za průzor, kde se ve vzduchu hojně proháněly bílé vločky. Atrin na ni překvapeně pohlédl:

"Co jinýho?"

"To jenom..." lehce zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. Chlapec v duchu prošel planety, které za poslední necelý rok navštívili. Na některých, například na Chainu, byla pořádná zima. Ale sníh...

"Tys ho ještě nikdy neviděla?" zeptal se opatrně.

"Vlastně ne," přiznala po chvilce ticha. "Na Zlahanu moc nesněží - snad jenom někde kolem pólů."

Atrin nevěřícně potřásl hlavou. Zvykl si, že každý vyrostl v jiném prostředí, ale přesto se našly chvíle, kdy ho to stále překvapovalo. Zpomalil a zamířil k dokům, zatímco Fira fascinovaně zírala ven.

Hladce dosedli na místo na přistávací ploše, lehce pokryté vrstvou sněhu. Motory utichli a dívka se zvedla, aby vyrazila k východu, když zaznamenala, že Atrin se nehýbe. Hleděl ven s nepřítomným výrazem, jako by uvažoval nad něčím nepříjemným. Všimla si, že poslední dobou se takhle zamyšleně tváří často.

"Děje se něco?" zamračila se znepokojeně. Chlapec se otočil k ní a pokrčil rameny.

"Asi ne. Jenom mě napadlo, co teď bude."

"Navštívíme prvočísla," nadhodila. "Kdo ví, co se dozvíme. Musí umět zabránit náhodám, když žijou uprostřed takovýho města. Třeba to dokáží i nezávisle, bez pouta. Možná nás můžou naučit, jak žít normálně, bez strachu z náhod."

Nadšení z jejího hlasu přímo odkapávalo. Poprvé si dovolila dát volný průchod všemu, co si od zdejší návštěvy slibovala a v co doufala. Nebylo to možná úplně pravděpodobné, ale ta možnost tu byla.

"Vždyť už jdu," kývl Atrin o poznání vlažněji. Jí to však stačilo, aby zamířila k žebříku.

"A co bude potom?" otázal se skoro neslyšně, než taky vykročil, aby se k dívce připojil.

***

Zaplatili v docích za stání pro loď na dva dny, stejně jako za doplnění vody a paliva a vyčerpání odpadové nádrže. Teoreticky mělo každé obyvatelné plavidlo nouzový systém recyklace vody, prakticky však většina lidí dávala přednost nabrání čerstvé na některé z navštívených planet. 

Už se stmívalo, když konečně vyrazili do ulic města, naštěstí se však zdálo, že na zdejší život to nemá nejmenší vliv. Kolem se to hemžilo tvory různých vzhledů, velikosti a původu, a nezdálo se, že by jakýkoliv druh převažoval. Vesměs vypadali uvolněně, nikdo nenosil zbraně a jejich dvojici si prohlíželi s viditelným znepokojením.

Fira hltala okolí očima. Nebyl to Zlahan - svým divokým životem tento svět její poklidnou domovskou planetu značně převyšoval. Ale pocit bezpečí, usazený v místních, jí přesto připadal bolestně známý. 

Už téměř zapomněla, že i taková místa existují. Místa, kde ozbrojený člověk působí nepatřičně, ne jen jako někdo, kdo chce v nebezpečném vesmíru ochránit svůj život.

Odepnula si od pasu nůž a schovala ho pod bundu tak, aby nehrozilo, že vypadne, a zároveň aby nepůsobil tak nápadně. Dnes večer se jí nechtělo vyčnívat z davu. Pro jednou toužila se v něm aspoň na krátko schovat, než ji život znovu pošle dál.

Zastavili na okraji malého parku, plného zasněžených stromů. Byli tu téměř sami až na jakýsi mladý pár s dítětem na druhé straně a několik mladších tvorů rozličných druhů, kteří posedávali na lavičkách uprostřed.

Dívka se sehnula, aby se dotkla sněhové pokrývky. Lehce sebou při tom pohybu trhla. Podlouhlé rány na zádech, vzniklé při jejím posledním dobrodružství, se sice už téměř zacelily, stále však měly tendenci se občas připomínat.

Vzala do ruky trochu studené bílé hmoty a zkusmo ji prohnětla mezi prsty. Pak najednou vyjekla překvapením a otočila se, když jí cosi ledového přistálo za krkem.

"Promiň," pokrčil rameny Atrin, ale podle rošťáckého úsměvu se nezdálo, že by svou omluvu myslel příliš vážně. "To se prostě nedalo."

Na oko uraženě se ušklíbla a pokusila se dostat zbytek studené nadílky zpoza límce.

"Studí to," zaprotestovala, ale chlapec nevypadal, že by na něj její slova měla valný vliv. Sehnul se k zemi a nabral další dávku sněhu, takže musela rychle uhnout, aby nedopadla stejně jako předtím.

Nedala se dlouho pobízet a za chvíli už se opatrně pošťuchování změnilo v nefalšovanou bitku. Téměř se jí podařilo strhnout Atrina na zem, když se znovu ozvalo zranění na zádech. Překvapeně vyjekla a nohy jí podklouzly na nezvyklém povrchu, takže se proti své vůli poroučela k zemi na místo původní zamýšlené oběti.

"Dobrý?" vytratil se z chlapcova hlasu smích, když si všiml jejího bolestného výrazu. Chvilková bezstarostnost byla ta tam, znovu vypadal ostražitý, připravený okamžitě se poprat s jakýmkoliv případným problémem.

Opatrně se vyškrábala na nohy a zavrtěla hlavou:

"V pohodě. Nic mi není."

Oprášila ze sebe sníh a rozhlédla se po okolí. Nikdo jim nevěnoval pozornost, všichni si užívali zimního večera a nezdálo se, že by si ho chtěli nechat pokazit.

"Nepatříme sem," zamumlal Atrin pomalu. Tvářil se najednou vážně a neskutečně unaveně - Fira zaznamenala, jak mu pravá ruka znovu cukla ve známém podvědomém gestu. Popadla ho za předloktí, aby mu zabránila jeho dokončení.

"Možná ne," zareagovala na jeho poznámku. "Ale možná by stačilo trochu se snažit."

Poukázala na zbraně, které měl u pasu - nůž a laserová pistole rozhodně nebyly běžným vybavením místních. Teprve teď si všiml, že ona svoji zbraň schovala na méně viditelné místo.

"Myslíš, že to pomůže? Tvářit se, že jsme něco, co nejsme?" Už když to říkal ho napadlo, že je to vlastně nesmysl. Jak už si víckrát uvědomil, jejich světy se lišily. Ona sem klidně patřit mohla. To on tu vyčníval.

"Radši pojďme najít tu adresu," vybídl ji. Nemohl říct, že by ho rozhovor s dalšími prvočísly lákal, vlastně se ho spíš trochu bál, ale pořád to bylo lepší než tu stát a koukat. Ani v tomhle bezpečném světě se nedokázal cítit uvolněně, aspoň ne déle než na pár vteřin. Byl tu cizí, a všechno tady bylo cizí jemu.

"Ne," odmítla rozhodně. Po tváři mu přelétl zmatek:

"Proč ne?"

"Protože je mi zima, nemám tušení, co nás tam čeká, a ráda bych si nejdřív dala horkou čokoládu a možná i něco k jídlu," odvětila a vyrazila skrz park, aniž by čekala na jeho reakci.

Trochu se usmál a následoval ji. Měla pravdu. Ani jeden z nich netušil, co je čeká. On sem možná nepatřil, ale pořád byli jeden tým - a ona si těch pár chvil pocitu bezpečí zasloužila.

***

I Atrin musel uznat, že koláče v cukrárně, kterou Fira vybrala, byly nepřekonatelné. Našli si místo v zadní části téměř prázdného prostoru se stolky, pomalu usrkávali čokoládu z velkých hrnků a užívali si teplo, plnící místnost. Oproti mrazu venku to byla příjemná změna.

Fira nad hrnkem zamyšleně pozorovala chlapcův obličej. Vypadal nesvůj,dokonce víc než na podstatně nebezpečnějších planetách, které navštěvovaly obvykle. 

Laserovou pistoli schoval do kapsy, zatímco nůž nechal na místě. Naštěstí nepřitahoval mnoho pozornosti - mladí všech druhů měli ve zvyku vytahovat se vším možným. Obyčejně byli s podobnými hračkami nebezpeční víc sobě než okolí.

Uvažovala nad jeho chováním v posledních dnech. Od doby, kdy vyrazili z Derolenské základny, vypadal neobvykle zamyšleně a ustaraně. Měla dojem, že je tu něco, co jí neříká. Jenže nedokázala přijít na to, o co jde, a jejím otázkám se vyhýbal.

To všechno bylo špatně. Důvěry, která mezi nimi obvykle panovala, si vážila. Nechtěla ji ztratit.

Pozvolna mlčky dojedli a Atrin se zvedl, aby za oba zaplatil. Nechala ho jít napřed, zatímco zamyšleně hleděla na lampami osvětlenou ulici za oknem. 

Setkání s prvočísly se blížilo. Na krátko si znovu představila, co by se asi mohli naučit. Mohl by se její život vrátit do starých kolejí? Mohla by znovu žít na Zlahanu? Vrátit se k rodině? Žít... normálně?

Podobné naděje však byly zatím předčasné, připomněla si. Nevěděli ani, proč se s nimi chtějí setkat. Přestože jí na Imalae pomohli, neznamenalo to, že jim budou mít co předat. 

Potřásla hlavou, zvedla se zamířila k východu, zpátky do studených ulic města.

Zadala přesnou adresu jejich cíle do mapy na kartě a vyrazili vytyčeným směrem. Ani teď nespěchali, pomalu se loudali živým proudem tvorů, mířících za procházkou, zábavou či večeří. Když konečně dorazili před vysoký dům, oba jako na povel zastavili.

Vyměnili si nervózní pohledy. Bylo zvláštní stát uprostřed města před obyčejným domem a vědět, že tam uvnitř žije někdo jako oni. Že žije na místě, které se jim dvěma zdálo zapovězené.

"Ještě pořád to můžeme otočit," nadhodil Atrin. Dívka zavrtěla hlavou:

"Po tom všem?"

"Možná bychom..."

"Blbost," utnula jeho slova. Nevěděla proč, ale bylo jasné, že chlapci se dovnitř příliš nechce. "Bojíš se?"

"Ne," odmítl. "Jenom nevím... to je jedno."

Pozvedla obočí, ale když nepokračoval, přešla k obrazovce vedle dveří.

"Byt číslo třicet jedna?" ohlásila opatrně. Chvíli se nic nedělo, až zaváhala, jestli náhodou neudělala nějakou chybu, pak se displej rozsvítil a z reproduktoru zazněl ženský hlas:

"Copak potřebujete?"

"Tady Firela Denika," představila se opatrně. "Pomohli jste mi na Imalae."

Chvilku bylo ticho, pak se hlas na druhé straně ozval znovu:

"A ten druhý?"

"Je tu se mnou," vrhla krátký pohled za sebe.

"Jedenácté patro. Pojďte nahoru."

Dveře se otevřely dokořán a oba pomalu, stále lehce ostražitě vstoupili. Prošli přes strohou halu k modernímu výtahu a nechali se vyvézt nahoru. Unitř kabiny panovalo tísnivé ticho. Když vystoupili, ocitli se na široké, pohodlně zařízené podestě s několika křesílky a nízkým stolkem před obrovským oknem, táhnoucím se až k podlaze. Působilo to domáckým dojmem i přes to, že zatím ani nevstoupili do žádného z bytů.

Napravo od nich se náhle otevřely dveře. Fira se obrátila tím směrem. Stál v nich pár ve středních letech, usměvavá drobná žena a o něco vyšší muž, oba zřejmě převážně lidského původu. 

Žena vykročila do světla chodby a dívka musela svůj původní odhad poupravit - jemný, světlounce zelený nádech v její tváři poukazoval spíše na některou z méně běžných ras. Drobnou rukou jim pokynula dál, do bytu za sebou:

"Pojďte. Měli bychom si promluvit."

Ahoj!

Zdravím vás u POSLEDNÍ povídky série Prvočíslo! Předem upozorňuji kohokoliv, kdo předchozí díly nečetl, že bez kontextu asi nebude dávat tak docela smysl, ale tak... Nikomu samozřejmě nebráním si jí přečíst :)

Je pro mě naprosto neuvěřitelné, že jsem se vážně dostala už tak blízko k dokončení něčeho tak velkého (i když mi ještě zbývá napsat pár kapitol).

A hned první kapitolu bych chtěla věnovat MiriaPol. Nevím, jestli se k příběhu vrátíš nebo ne, ale pravda je, že bez tebe bych z Wattu asi utekla dřív, než bych se stačila vůbec rozkoukat. Bylas první, kdo Prvočíslo začal skutečně číst a vydrželas u něj taky nejdéle, za což jsem ti neskonale vděčná - takže díky aspoň takhle! 😊