Epilog

O tři roky později

Sabina nemohla nervozitou ani dospat. Tohle byl její velký den.

Šaty ze světle lososového hedvábí, ušité na míru, visely na ramínku a čekaly, až do nich vklouzne. Stejnou pečlivost věnovala i výběru spodního prádla, které padlo jako ulité.

„Šaty až nakonec. Oblékni si zatím tohle," řekla Lucka a hodila Sabině dlouhé bavlněné tričko. „Ještě tě musím učesat a hedvábí je příliš choulostivé."

„Já vím, ale vybrala jsem si ho proto, že se ve světle svíček třpytí a bude to vypadat hezky na fotkách."

„Ty děláš, jako kdybyste to měli v kostele."

„V kostele sice ne, ale svíček tam bude hodně, to už jsem zařídila," odpověděla Sabina a posadila se před zrcadlo. „Není to na soutěž kadeřníků, takže něco jednoduchého."

„Neboj, udělám ti postelový rozcuch, a-lá Bardotová."

„To by šlo, teď mám k tomu i postavu," smála se Sabina, která měla skutečně zpět své křivky.

„Klepou se mi kolena," svěřila se kamarádce.

„Klid, budu tam s tebou. Na dnešek jsem pro dětičky zařídila rovnou čtyři chůvy," ujistila ji Lucka. „Stejně mě nepotřebuješ, bude tam přece Honza."

„Volala jsi mě?" vynořil se Honza z koupelny kompletně oblečený. Tmavé džíny, bílá košile, skvěle padnoucí sako. Jen vlasy měl ještě trochu vlhké. Vypadal úchvatně.

Sabina se zastyděla, že má na sobě jen staré, vytahané tričko.

„Dej nám trochu času," zavrčela Lucka. „Běž vedle a zabav trochu Standu."

Lucka dokončila účes a pomohla Sabině do šatů.

„Na ten zip na zádech ti ale zavolám Honzu," smála se. „To je dneska taky jediná věc, na kterou ženská ještě potřebuje chlapa. Pojedeme napřed a dáme vám trochu času," mrkla na ni spiklenecky a odešla z pokoje.

O minutu ji vystřídal Honza, který nesl dvě skleničky šampaňského.

„Nikdy jsem ti to neměl dovolit," řekl Honza a rozpačitě se usmíval.

„Neptala bych se tě na svolení," zavrtěla Sabina hlavou.

„Myslel jsem, že ten prstýnek mi dává nějaká práva," ukázal na zlatý kroužek na jejím prsteníčku.

„To jsou jenom pověry."

„Připijeme si?" podal jí jednu skleničku.

„Ano, myslím, že tahle událost si přípitek zaslouží."

Sabina si vzala od Honzy jednu ze skleniček, přiťukli si a společně se napili jiskřivé tekutiny. Pak Honza položil skleničku na stůl a konečně se pustil do zapínání. Nejdřív ji políbil na šíji, potom lehce přejel ukazováčkem po páteři až dolů, a nakonec zapnul zip.

„Je nesmírně otravné pomáhat ti do šatů, když bych je z tebe nejraději sundal," zašeptal jí do ucha.

„Dočkáš se," otočila se k němu Sabina a políbila ho na rty. Chtěla se odtáhnout, ale zadržel ji. Nutně potřeboval další polibek. Ani po třech letech jí neměl dost.

„Nesmíš se ode mě hnout na krok," mumlal, když ji líbal do vlasů.

„To půjde těžko. Zřejmě si se mnou bude chtít hodně lidí povídat a asi poskytnu i nějaké rozhovory. Křest knihy je hlavně práce."

„Opravdu jsi o nás musela prozradit úplně všechno? Čtenářky mě budou nenávidět," ukázal Honza na výtisk knihy ležící na stole.

„Právě naopak, lásko," ujistila ho Sabina. „Podle prvních reakcí beta čtenářek a recenzentů, tě všichni milují. To o mě říkají, že jsem trubka, která celou dobu nevěděla, co chce."

„A teď už to víš, Ká dvojko?"

„Už dávno. Jinak bych tu teď s tebou nestála."

„Tak pojď, jdeme na to. Spolu to zvládneme," usmál se Honza, vzal ji za ruku a společně vyšli z pokoje.