9. kapitola

Čekala, co Honza vymyslí, za program, ale nic se nedělo. Až ve středu jí přinesl poslíček velkou obálku. Uvnitř byla ručně malovaná karta s poděkováním za pozvání na fotbal a to, že ji vyzvedne v sobotu v šest ráno a aby si vzala spíše sportovní oblečení a dobré boty. Nic víc.

Neměla ráda překvapení, ale tohle ji docela bavilo a popravdě i vzrušovalo. V práci už se moc nepotkávali. O to víc na něj myslela.

Páteční odpoledne strávila s Janou na nákupech správného sportovního oblečení.

„Musíš mu vysvětlit, že tyhle všeobecné informace jsou naprosto nedostačující. Sportovní oblečení, co to je? Indoor, outdoor, jóga, horolezectví, plavání?"

„Parašutismus."

„No, vidíš."

„Doufám, že se to dozvím, aspoň před odjezdem, a ne až na místě."

„Jeden můj bejvalej mě vzal na běžky. Nesnáším běžky, sníh, zimu a kopce. Domů už jsme jeli každý zvlášť," zamyslela se Jana.

„Tomu říkám romantická vzpomínka. Ještě, že není sníh," vzdychla Sabina, zaplatila za nákup a přemýšlela, co si na ni Honza vymyslel.

V sobotu byla vzhůru už od pěti. Oblékla si legíny, přiléhavé tričko a mikinu na zip, dlouhé vlasy si zapletla do pevného copu a připravila si ty nejpohodlnější tenisky. Honza přišel na minutu přesně. Nic jiného ani neočekávala. Nedochvilnost, to bylo to, co ji na Alexovi vadilo snad úplně nejvíc. Honza tuto vlastnost naštěstí neměl.

Letmo zkontrolovala jeho oblečení. Místo legín měl džíny, jinak byl oblečený podobně jako ona. Trochu se jí ulevilo.

„Vypadáš úžasně, takhle brzo po ránu," pochválil ji Honza. Poděkovala, ale úžasně se zrovna necítila.

„Raději bych byla ještě v posteli."

„To já taky, ale nemůžu. Spoilers, pamatuješ?"

„Kam jedem?"

„Do Pikovic."

„Co tam?" tvářila se nechápavě.

„Půjdeme spolu do Prčic."

„Děláš si legraci? Do Prčic si jdi sám," vykulila oči a byla v pokušení vrátit se do postele.

„Počasí je na jedničku, příroda je úchvatná a budeme mít spoustu času si povídat. Je to nejkratší trasa, pak už je jenom dětská."

„Když dojedeme autem do Pikovic a pak půjdeme do Prčic, jak se pak dostaneme zpátky k autu? A jak vůbec je dlouhá ta nejkratší trasa?"

„Je to padesát kilometrů a nemusíme to dokončit, ani být v cíli první. A brácha se švagrovou vyzvednou moje auto v Pikovicích a odvezou ho do cíle, nebo tam, kam budeme potřebovat."

Sabina ještě chvíli přemýšlela, ale nakonec souhlasila. Honza ji sice ujišťoval, že sbalil všechno potřebné, ale přece jen si vzala malý batoh, do kterého dala láhev s vodou, papírové kapesníčky, opalovací krém, náhradní ponožky, cereální tyčinky a mobil.

„Jsem připravená," oznámila mu a nasadila si sluneční brýle.

„To se ještě uvidí," zamumlal Honza a vedl ji k autu.

Prvních pár kilometrů ušli snadno. Sabina chodila ráda a rozhodně nebyla líná, jenomže poslední rok a půl měla sedavé zaměstnání, trávila v práci víc času, než by si přála, a tak nebyla trénovaná. Po deseti kilometrech to začala cítit. Hlavně proto, že krajina byla kopcovitá.

„To je jen první třetina," uklidňoval ji Honza, „později bude místy i rovinka."

„Hned se cítím líp. Říkal jsi, jak se budeme procházet a povídat si a já sotva popadám dech. Co to bylo vůbec za nápad? Chodíš to každý rok?"

„Ne. Jednou jsem to šel s našima, když byli ještě naživu a jednou sám, před několika lety, když jsem si potřeboval vyčistit hlavu. A musím přiznat, že to docela pomohlo. Tuhle trasu jdu ale poprvé."

„Počkej, co jsi tím myslel? Promiň, že se ptám, ale tví rodiče už zemřeli?"

„Stejně bych ti to musel jednou říct a teď na to máme dost času. Vraceli se odněkud autem a srazil je opilý řidič v náklaďáku. To je také důvod, proč nepiju alkohol. Bylo mi jedenáct a Standovi chybělo pár týdnů do osmnáctých narozenin."

„To je hrozné, co s vámi bylo?"

„Standa zůstal v malém bytě po rodičích, ale já musel do děcáku. Nikdo z našich příbuzných nebyl v situaci, že by se o mě mohl postarat."

„Jak dlouho jsi tam byl?"

„Rok, a nenáviděl jsem každý den. Naštěstí brácha poznal Lucku, do roka se vzali a já šel bydlet s nimi. Neobešlo se to bez průtahů. Úředníkům se nelíbilo, že mi bude dvacetiletá holka dělat mámu a děcák nechtěl přijít o dotace, ale naštěstí to vyšlo. Standa s Luckou mě pak s pomocí příbuzných udrželi na střední, a nakonec i na vysoké. Po několika letech jsme dostali nějaké odškodné a pro mě asi bylo štěstí, že se Lucce tak dlouho nedařilo otěhotnět, jinak bych šel po maturitě do továrny."

„Slyšela jsem, že ses počítači živil už před maturitou."

„Částečně ano, ale ne tak, abych se mohl osamostatnit. To přišlo až na vysoké. Nejdřív opravy, zapojení, tvorba stránek a pak už to jelo."

„Něco jsem zaslechla, ale stále nemůžu věřit, že jsi vybudoval tak velkou firmu úplně z ničeho."

„No, z ničeho. Jestli říkáš nic letům dřiny, probdělým nocím a půjčkám, které dodnes splácím."

„Promiň, tak jsem to nemyslela."

„Já vím. Někdy tomu nemůžu věřit ani já."

„Nesmírně tě za to obdivuji."

„Já zas obdivuji tebe, žes to tam ten rok s těma babama vydržela. Doufám, že teď tě to baví víc."

„Zpátky už bych se nevrátila."

„Myslím, že už jim došlo, kolik jsi toho ve skutečnosti dělala. Pořád remcaj, že potřebují posilu, kterou samozřejmě nedostanou," smál se Honza.

Uvědomovala si, že by měla říct něco o sobě, ale nedokázala to. Čím si byli blíž, tím to pro ni bylo těžší. Vlastně ani netušila, co by mu měla říct. Rodičům slíbila další rok, ale kdyby potkala skutečnou lásku, zůstala by. Potřebovala nejdřív vědět, na čem s Honzou je.

„Dáme si pauzu?" navrhl Honza, když po několika minutách míjeli stánek s občerstvením.

„Raději ne, jak si sednu, promění se mi nohy v želatinu a už se nezvednu."

„Chceš jít domů?"

„Ještě ne, ale zeptej se mě na dalším punktu."

Nakonec došla až do cíle, aniž by o sobě Honzovi prozradila příliš mnoho, a aniž by se dozvěděla příliš mnoho od něj. Oba se omezili na všeobecná témata jako příroda, knihy, filmy a hudba.