8. kapitola

Sabina seděla na lavici a dívala se, jak se kluci na trávníku rozcvičují. Nejraději by vběhla na hřiště a také si zaběhla aspoň jedno kolečko pro zahřátí. Na to, že už začal květen, byla pěkná kláda, a navíc ještě ledový vítr. Minulý týden tropy a teď sibiř. Bohužel uvěřila předpovědi počasí a přišla na fotbal jenom v tričku. Pípla jí textovka od Aleny, která se omlouvala, že nepřijde, protože leží doma s chřipkou, ovšem Michal na hřišti byl. Přemýšlela, jestli si stihne zajít do stánku pro horký čaj a rozhlížela se kolem, jak dlouhá je fronta. Zklamaně zjistila, že se táhne až k hlavní bráně, takže nemělo smysl si tam jít stoupnout. Snažila se zaostřit zrak a zjistit, jestli je ve frontě někdo známý, když v tom uviděla od vchodu přicházet Honzu. Málem ho nepoznala. Měl ostříhané vlasy, a to vážně moc dobře, místo obleku džíny, tenisky, mikinu s kapucí a navrch ještě sportovní bundu. Evidentně se ráno nedíval na předpověď počasí, ušklíbla se Sabina.

„Je tady místo?" zeptal se Honza, když přišel blíž.

„Bohužel ne, čekám na jednoho kluka v obleku a s brýlemi."

„Mám dneska kontaktní čočky, abych měl lepší výhled."

„Na tuhle bandu lenochů lepší výhled nepotřebuješ, jestli se trefí do brány, tak to bude zázrak."

„To jsou tak špatní?" děsil se Honza

„Možná přeháním. Slyšela jsem, že se v poslední době hodně zlepšili." Sabina se znovu podívala na Honzu. Vypadal jako někdo úplně jiný. Poprvé, kdy jí připadal docela ucházející.

Studený vítr se opíral Sabině do zad a ona se instinktivně posunula na lavičce blíž k Honzovi, aby jí nebyla taková zima.

„Promiň, měl jsem si všimnout, jak jsi oblečená," sundal bundu a rychle ji Sabině obléknul. Nepřehodil ji jen tak přes ramena, ale pomohl jí do rukávů a zapnul zip až ke krku. „Lepší?" zeptal se a Sabina rychle přikývla, aby si to snad ještě nerozmyslel. Bunda byla od něj hezky vyhřátá, takže se mohla soustředit na fotbal a ne jen na cvakání zuby.

Na trávník vběhl rozhodčí, zapískal na píšťalku a družstva se seřadila.

„Kdo je vůbec náš tým a proti komu hrajeme??" zeptal se Honza. „Budeš mi muset všechno vysvětlit."

„Jasně," usmála se Sabina, „náš tým je v modrých dresech a jmenují se ATARI, jako ty staré počítače. Původně se chtěli jmenovat CHIPS, jako počítačové čipy, ale to už měli kluci z McDonald's. Ty v těch žlutočerných dresech jsou KRTCI z Metroprojektu. Posledních asi osm zápasů neprohráli, takže to dneska bude zajímavé."

Rozhodčí znovu zapískal a zápas začal. Sabinu fotbal nezajímal, chtěla jen udělat radost Aleně, ale teď si to docela užívala. Banda mizerně trénovaných třicátníků a skoro třicátníků běhala po hřišti a na některých bylo už po pár minutách vidět, že by šli raději na pivo. Leckdo měl nejspíš ten samý nápad, protože ve frontě u stánku bylo dvojnásobné množství lidí než těch, co sledovali zápas. Na lavičkách kolem hřiště byla asi tak stovka lidí, většinou příbuzní, známí a kolegové. Od Sabiny z práce tam byli skoro všichni a podle pohledu si už teď dovedla představit ty drby v pondělí ráno. Už víc, než rok se proslýchalo, že to táhne s šéfem, a to, že seděla vedle něj v jeho bundě, jim jen dá další příležitost k pomluvám. Popravdě, už jí to bylo jedno a jemu nejspíš také.

„Omluv mě na chvíli, přinesu z auta deku. Nechci, abys zase nastydla," zvednul se, pak se znovu sklonil a pošeptal jí do ucha: „Ačkoli mě docela bavilo tě ošetřovat."

Vrátil se za pár minut, přes ruku nesl vlněnou deku a v rukách dva kelímky s horkým čajem.

„Jaks to dokázal? Fronta se táhne až na parkoviště."

„Znám pár triků," vysvětlil Honza, podal Sabině kelímek s čajem a přehodil jí přes nohy deku.

„Jinými slovy, podplatil jsi obsluhu."

„Tak nějak. Chtěl jsem vzít i něco k jídlu, ale bál jsem se, že by se ti z toho přepáleného oleje udělalo špatně."

„To asi ano. Dřív jsem měla stánkové jídlo ráda, ale teď si asi dám na nějakou dobu pokoj."

„Jestli chceš, můžeme si po zápase zajít na něco lepšího. Nebo mi můžeš konečně oplatit návštěvu a zajít ke mně domů."

„Budeš vařit?"

„Vždyť víš, že umím akorát čaj a ani to se neobešlo docela bez následků," pousmál se Honza.

„Vím akorát, že mě taháš za fusekli."

„Možná umím o trochu víc než čaj, ale pochybuji, že bych tě okouzlil svým kuchařským uměním."

„Sleduješ vůbec zápas?" zatvářila se Sabina přísně.

„Ne, a ty?"

„Taky ne, ale zato jsem si všimla, že dost lidí z firmy, sleduje nás."

„Ať se mají na co koukat," zasmál se Honza a dal Sabině rychlou pusu na tvář.

Ztuhla, ale neodsedla si. Chvíli se mlčky dívali a konečně se trochu vžili do hry.

„Myslíš, že osmička je gay?" zeptal se Honza.

„Takhle na dálku to nepoznám. Proč se ptáš."

„Divně běhá a pořád si povídá s desítkou z druhého týmu."

„No jo, pořád chodí spolu," přikývla Sabina, když je nějakou dobu pozorovala.

„Možná bych měla zavolat záchranku. Támhleten je tak rudý, že nejspíš brzy dostane infarkt."

„Možná je to tou zimou."

„Chceš jít domů?" navrhl Honza starostlivě.

„Ještě ne, je to docela legrace."

Nakonec zůstali až do konce. Dobře se bavili a úplně zapomněli na lidi kolem i na zimu.

Teprve když Sabina zaparkovala před domem, vzpomněla si, že má na sobě stále Honzovu bundu. Už ji nepotřebovala. Mraky se roztrhaly a, přesně podle předpovědi, začalo být pořádné teplo.

Měla bych mu ji vrátit, pomyslela si, nakonec, pozval mě přece k sobě.

Znovu se posadila do auta. Jeho adresu sice znala, ale nevěděla úplně přesně, kde to je. Její orientační smysl ji však nezklamal, a tak brzy zaparkovala před jeho domem.

Honza byl venku, ale musela se podívat dvakrát, aby se skutečně přesvědčila, že je to on.

Byl svlečený do půl těla a zrovna házel písek do míchačky na beton.

„Přinesla jsem ti bundu," zavolala na něj přes plot.

„Tak pojď dál," usmál se Honza, oblékl si tričko a šel otevřít branku. „Udělalo se hezky, tak jsem chtěl dodělat tu terasu, ale to počká."

„Jen jsem ti chtěla dát tu bundu."

„To by taky počkalo, nemám jen jednu."

„Jasně," špitla Sabina a cítila se trapně.

„Jsem rád, že jsi přišla, pozval jsem tě přece," uklidňoval ji Honza, který si všimnul, jak je rozpačitá.

„Měla jsem nejdřív zavolat."

„To je v pořádku, vážně. Pojď, ukážu ti to tady. Zbývá mi položit kousek dlažby a vybetonovat tady tu mezeru, to je hodina práce, takže mě vážně nijak nezdržuješ."

„Můžu ti aspoň nějak pomoct?"

„Umíš betonovat?"

„Nikdy jsem to nedělala."

„Tak já ti to ukážu," navrhl Honza a vypnul míchačku.

Jemu samotnému by to možná trvalo hodinu, ale se Sabinou pletoucí se pod rukama, mu to zabralo skoro dvě. Potom vzal zahradní hadici, napustil do míchačky vodu, zapnul ji a vzal Sabinu dovnitř, aby se umyli.

„Docela ti to šlo," pochválil ji.

„To teda nešlo, ale díky za lichotky. Přiznávám, že je to něco docela jiného než stavět domeček pro panenky."

„Žádný učený z nebe nespadl. Já jsem se také musel všechno naučit. Ani nedokážu spočítat, kolikrát to po mně Standa předělával. Chceš vidět ty křivé kachličky v horní koupelně?"

„Chceš říct, žes tenhle dům rekonstruoval sám?"

„Měl jsem pomocníky, ale dost jsem dělal sám. Bohužel tak pomalu, že až skončím, budu to muset vzít zase od začátku. Chceš na prohlídku? Ale varuji tě. Je to skutečně jen staveniště."

Přikývla. Toužila vědět, jak to u něj vypadá a staveniště jí ani v nejmenším nevadilo. Musela použít značnou dávku představivosti, když ji Honza provedl od sklepa po půdu a ukazoval, kde bude sauna, kde dílna, a kde podkrovní hvězdná observatoř. Dům byl prostorný a Honza měl všechno dobře vymyšleno a naplánováno. Líbil se jí jeho vkus. Čekala nějakou hypermodernu, ale vše bylo zařízeno spíš klasicky a útulně. A kachličky v koupelně nebyly vůbec tak křivé, jak se jí snažil namluvit.

Pochopila, že ta vypracovaná postava není z posilovny a ty drsné ruce nemá od toho, že by zvedal činky bez rukavic. Vzala jeho ruce do svých a pohladila jeho mozoly.

„Říkala jsem si, že máš příliš drsné ruce na někoho, kdo pracuje na počítači."

„Odpuzuje tě to?"

„Ne, naopak. Pamatuješ, jak jsem ti kdysi řekla, že obdivuji lidi, co umí něco vytvořit rukama?"

Nečekala na odpověď, naklonila se blíž a dala mu pusu. Překvapilo ho to. Pevně ji objal a proměnil pusu v polibek. Dokázal by ji líbat hodiny, ale odtáhl se.

„Spoiler. Chci to udělat pořádně. Chci, aby sis vychutnala každou stránku, každé slovo, žádné přeskakování kapitol."

„Uvidíme se tedy příští sobotu?" zeptala se s nadějí v hlase.

„Příští sobotu," potvrdil Honza.

Odcházela se smíšenými pocity, ale když měla čas o tom přemýšlet, byla ráda, že ji zarazil.