7. kapitola

Nebýt Jany a toho, že ji donutila jít nakupovat, neměla by jít v čem do práce, podařilo se jí však ulovit několik skvělých kousků, které mezi sebou mohla dobře kombinovat.

Doma si všechno ještě jednou vyzkoušela před velkým zrcadlem. Kdyby nebylo té slabosti, byla by se svým tělem spokojená. Její malé pevné dvojky se naštěstí ani nehnuly, ale břicho bylo pryč. Oblékla si černé úzké kalhoty, o kterých si myslela, že je nikdy nedopne, padly jí však jako ulité a její dlouhé nohy v nich byly prostě nekonečné. Zvlášť když si vzala podpatky. Ten balzám na vlasy také fungoval a její vlasy byly konečně zase hladké se zlatavými odlesky.

V pondělí v práci obdržela několik pochvalných komentářů, hodně závistivých pohledů a pár dotazů na její zázračnou dietu.

„Salmonelóza," odpovídala s úsměvem.

„Měla jsi ještě zůstat doma," mračil se Honza, ale pak ji pochválil, že jí to sluší a pozval ji na večeři.

„Raději ne, obávám se, že bych si to jídlo nevychutnala."

„Promiň, a co kino?"

„Dneska?"

„Myslel jsem spíš v sobotu. Pokud už něco nemáš?"

„Ne, sobota zní fajn," souhlasila Sabina a vrátila se k počítači. Musela dohnat, co zameškala.

Celý týden zůstávala v práci co nejdéle. Doma jí nikdo nečekal a na courání po obchodech stejně neměla peníze. Honza se sice nabídl, že ji bude vozit domů, ale odmítla to kvůli pomluvám. Raději se soustředila na práci, a kromě jednoho dne, kdy se sešla s Janou v čajovně, nešla vůbec nikam.

Schůzka v čajovně měla svůj důvod. Janina druhá babička žila v domově důchodců a Jana chtěla Sabinu požádat, aby tam uspořádala přednášku o Austrálii.

„Stačí pár fotek a nějaký ten suvenýr. Bude okurková sezóna, potřebujeme staroušky trochu rozptýlit."

„Kdy to potřebuješ?"

„Až v červnu, takže máš dost času dát dohromady nějaké fotky. Brnkni Alexovi," ušklíbla se Jana.

„Raději mi řekni, co ty a David? Dlouho jsem o něm nic neslyšela," změnila Sabina téma.

„Je konec," odvětila Jana suše.

„Nechal tě?"

„Ne, tentokrát jsem já nechala jeho," řekla Jana skoro pyšně.

„A proč prosím tě? Vždyť si z něj byla nadšená," nechápala Sabina.

„Kvůli tomu debilnímu příspěvku, co dal na síť. Stěžoval si na neúspěch, protože prý se v těch debilních Čechách nedá pořádně vydělat. Tak jsem mu pod to napsala, že může kdykoliv odejít do ciziny a zkusit to tam. Jenomže tam by musel víc makat a míň fňukat, a hlavně, že neumí ani žblebtnout anglicky."

„A co on?"

„To víš hned to smazal a volal mi, co to má znamenat, tak jsem ho poslala k vodě. A když už mluvíme o práci, můžeš mi přijít o víkendu pomoct?"

„Na sobotu už jsem domluvená s Honzou, ale přijdu v neděli," přikývla Sabina.

„Aspoň něco, díky," Jana dopila čaj, rozloučila se se Sabinou a obě zamířily domů.

Přednášku o Austrálii, proboha, co jsem to zase slíbila, spílala si v duchu, a nakonec přece jen napsala Alexovi, aby jí poslal nějaké zajímavé fotky.

***

V Sobotu přijel Honza vyzvednout Sabinu už odpoledne.

„Nečekala jsem tě tak brzy. Zatím si udělej pohodlí, budu hotová za pět minut."

„Přijel jsem dřív, protože si ještě musím vyzvednout nové brýle, ale zas tak moc nepospícháme. Dej si na čas."

„Zapomněl jsi? Jsem nejrychlejší na světě," usmála se Sabina a odešla do koupelny. O chvíli později uslyšel sprchu. Pak zmizela v ložnici a za několik minut stála znovu ve dveřích. Na sobě měla klasické džíny, jednoduché bílé tričko a limetkově zelenou jarní bundičku. Dlouhé vlasy nechala rozpuštěné, jen přidržené slunečními brýlemi.

„Myslím, že už jsem ve formě. Jsi připravený na výzvu?" zeptala se, když viděla, jak na ni Honza zírá.

„Klidně. Tohle není nic, co bych nezvládnul," řekl sebevědomě.

„Dobře," ušklíbla se, sáhla za sebe, rozepla si podprsenku, vytáhla ji rukávem ven a hodila na postel. „Tak můžeme jít."

Vedl ji k autu a ona by přísahala, jak šeptal něco o mrše a potvoře.

V nákupním centru se nejdřív zastavil pro brýle, které hned vyměnil za své původní. Byly odlehčené, menší a docela mu slušely. Rozhodně víc než ty staré.

„Zvažují laserovou operaci, ale stále to odkládám," vysvětloval.

„Úplně tě chápu, je to přece jen risk," přitakala Sabina a uvědomila si, že už jí ty jeho brýle vlastně ani nevadí.

Z filmové nabídky si vybrali romantickou komedii. Sabina sice odmítla popcorn i nachos, ale pak ujídala Honzovi tak rychle, že musel jít pro nové ještě dřív, než skončily reklamy.

„Držíš mě za ruku, abych ti neujídala nachos?" zeptala se Sabina pár minut po začátku filmu.

„To taky, ale myslel jsem, že tohle můžu. Víš, jak si mluvila o těch spoilerech a abych nepospíchal... pomaleji už to nejde."

Sabina neodpověděla, jen přikývla a lehce stiskla jeho ruku.

„A co pusu?" zkusil Honza štěstí.

„Myslím, že to nebudu považovat za spoiler, ale za takové malé povzbuzení, abych četla dál," zašeptala.

Honza to vzal také jako povzbuzení a dal jí pusu. Přisunula se blíž k němu, skoro už zapomněla, jak nádherně líbá. Napadlo ji, že možná bude mít problém dodržet svoje vlastní pravidla.

Pomalu se odtáhnul, a přitom náhodou přejel lehce hřbetem ruky přes její tvrdé bradavky. Spokojeně se pro sebe usmál a zbytek filmu pak už dokoukali bez jakéhokoli vyrušování.

„Můžu si tě zamluvit na příští sobotu?" zeptal se Honza v autě, když se vraceli domů.

„Ráda bych, ale už jsem slíbila Aleně, že s ní půjdu na fotbalový zápas. Její přítel Michal, ten programátor, je brankář."

„Tebe baví fotbal?"

„Vůbec ne, ale Alena říkala, že je to hrozná legrace. Prý hrají hůř než desetiletí kluci. Myslela jsem, že půjdeš taky, když je to tým tvé vlastní firmy, ale jestli chceš, můžeš jít jako můj doprovod. Stejně jsem na řadě s vymýšlením programu."

„Já... vlastně jsem ani nevěděl, že máme nějaký tým. Tak dobře, přijdu," slíbil Honza.