6. kapitola

Turbulence při zpáteční cestě byly snad nejhorší, co kdy zažila. Cestování letadlem nesnášela moc dobře, ale nikdy nezvracela. Ani tentokrát ne, ale bylo jí tak špatně, že se už nemohla dočkat, až přistanou v Ruzyni.

Už ve Frankfurtu jí přišla textovka od Jany, že ji nebude moct vyzvednout. Rychle ještě napsala Honzovi, ale odpověď nepřišla. Přemýšlela, zda si má vzít taxíka nebo jet veřejnou dopravou, když v letištní hale málem vrazila do Honzy.

„Promiň, Jana mi odřekla na poslední chvíli a neměla jsem tak narychlo lepší nápad."

„Neomlouvej se, měl jsem vypnutý mobil a přišlo mi to až před chvilkou. Modlil jsem se, abych to stihnul. Myslím, že mi poštou přijde pár pokut. Jsi v pořádku? Vypadáš vyčerpaně."

„To ty turbulence a myslím, že mám Bali belly. Asi budu zvracet."

„Teď hned, nebo až doma?" ptal se Honza ustaraně a vedl ji k autu.

„Až doma, ale pospěš si. O pokuty se rozdělíme."

Honza jen přikývnul a opravdu se snažil, aby ji dovezl včas, přesto musel cestou dvakrát zastavit.

Doma ji uložil do postele, zatopil v krbu, uvařil čaj a zeptal se, jestli něco nepotřebuje.

„Děkuji, udělal jsi víc, než jsem čekala. Vážím si toho, ale teď už budu v pořádku. Tohle mám po každé dovolené na Bali. Je to z té vody, znáš to, ale teď je to kvůli turbulencím horší," přesvědčovala Sabina sama sebe.

„Dobře, nechám tě vyspat, musím se ještě vrátit do kanceláře, ale ráno ti zavolám," ujistil ji a odešel.

Ráno to však lepší nebylo, naopak. Ke zvracení se ještě přidaly hodiny strávené na záchodě a i jí, jako laikovi došlo, že ke krabímu salátu dostala bonusem ještě salmonelu. To nakonec potvrdil i lékař, kterého zavolal Honza, když naměřil teplotu přes čtyřicet. Lékař jí dal penicilinovou injekci a předepsal dietu. Sabina ani nevyslechla konec věty a znova běžela na záchod, když se konečně vrátila, byl doktor už pryč.

„Uvařil jsem ti silný černý čaj, žádný bylinkový a skočím ti do lékárny pro nějaké elektrolyty. Vrátím se co nejdříve."

Sabina jen něco zasípala a odpotácela se do postele.

Honza se skutečně vrátil, jak nejrychleji mohl a Sabina se rozesmála, když viděla, jak nese rovněž obrovské balení růžového toaletního papíru, papírové kapesníčky a vlhčené ubrousky.

„Salmonelózu jsem sice neměl, ale měl jsem otravu z jídla, a ještě si to dobře pamatuji," vysvětlil Honza. „Musím se vrátit do kanceláře, ale večer se ještě zastavím."

Celý týden pak pendloval mezi kanceláří a jejím domem. Jana se sice nabídla, že pomůže, ale Sabina ji ujistila, že je v pořádku a nic nepotřebuje. Byla to pravda. Honza jí vozil knížky a filmy, aby se nenudila, strouhal banány a jablka, štípal dřevo a zatápěl v krbu. Byla sice půlka dubna, ale žádné velké teplo ještě nebylo a v noci stále mrzlo. Staral se, aby jí nic nescházelo a dělal to naprosto dokonale.

Normálně by se jí za několik dní mělo udělat lépe, ale Sabina byla oslabena pásmovou nemocí a přechodem z horka do zimy, a nakonec dostala ještě ošklivou chřipku. Po dvou týdnech byla lehčí o osm kilo a vypadala jako stín.

Vždycky byla trochu oplácanější, i když ne moc, a musela se smát, když si vzpomněla, jak pracně hubla před dovolenou do plavek. Shodila pět kilo a zdálo se jí to málo. Teď měla celkem třináct kilo dole a nic na sebe. Kromě ponožek na ní všechno plandalo.

„Třicet sedm devět," hlásil Honza, když se podíval na teploměr.

„No sláva už to klesá, v pondělí můžu do práce," ušklíbla se Sabina.

„To se opovaž. Jsi slabá, že bys neutáhla ani myš."

„Šéf je pes, vyhodí mě na dlažbu."

„Šéf je dobrák, a proto ti nařizuje minimálně další týden klidu na lůžku," řekl Honza přísně a zatvářil se ještě přísněji.

„Kdyby byl šéf dobrák, tak by mi nařídil rekreaci někde v horách," zasnila se Sabina.

„To se dá zařídit a tentokrát bych ani neriskoval ztrátu modrého puntíku, protože jsi tak slabá a bezbranná, že by to pro mě ani nebyla žádná výzva."

„Říkáš výzva? Tak to se dá taky zařídit, jen co se dám trochu do formy."

„Ještě týden odpočinku a pak můžeme začít pracovat na tvé formě, protože ta výzva, co mi ji slibuješ, zní zajímavě. Hlavně mi to nedělej moc snadné."

„To by mě ani ve snu nenapadlo. Zdolal jsi Říp i Milešovku, K2 tě nevyděsí."

„K2, hmm. Můj odhad byl správný. Dáš si ještě čaj?"

„Už ho nemůžu ani vidět," ošklíbala se.

„Máš chuť na něco jiného?" zeptal se dvojsmyslně, částečně i proto, že skutečně nic nehrozilo.

Sabina se zamyslela „Proč to děláš? Proč se o mě staráš?"

„Už jsem ti přece řekl proč, jen tě ještě musím přesvědčit, že jsem to myslel vážně."

„Docela se ti to daří..."

„Ale... zaslechl jsem tu pauzu v tvém hlase, tak předpokládám, že mi řekneš něco jako že to tak necítíš, nebo že se nechceš vázat, nebo že máš špatné zkušenosti z předchozího vztahu..."

Nebo ani jedno z toho," skočila mu Sabina do řeči. „Zkusím ti to vysvětlit a prosím, zaraz mě, kdybych se do toho zamotala. Stává se mi to často, chci něco vysvětlit, a nakonec to vypadá ještě hůř, než kdybych to nechala být."

„Pokračuj."

„Lehni se vedle mě, možná to bude na dlouho," vzdychla. Nevěděla, kde začít.

Honza se položil na čerstvě povlečenou postel a poslouchal.

„Představ si, že čteš nějakou knížku nebo se díváš na film a po prvních pěti minutách nebo první kapitole se na to chceš vykašlat, protože je to prostě blbost, jenomže z nějakého důvodu vydržíš. Jsi třeba líný sáhnout po ovladači nebo jsi dvanáct hodin v letadle a nudíš se. Nakonec tu knížku přečteš, dokoukáš film a zůstaneš sedět s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Jednak proto, že víš, že to bylo to nejlepší a neúžasnější, co jsi kdy viděl nebo četl, ale jednak také hrůzou z toho, žes to chtěl vzdát a málem ses o ten zážitek připravil."

„Zatím tomu rozumím."

„Pointa je taková, že ty už jsi skoro na konci a já jsem zatím u druhé kapitoly. Když se mě teď zeptáš, co cítím, nebude to nic, co by popisovalo skutečnou kvalitu té knihy. Byl bys zklamaný, že se mi to nelíbilo tak jako tobě, ale když počkáš... "

„Dám ti možnost zjistit to, co já vím už dávno."

„Přesně tak. A nechci nic, co by mi přiblížilo konec rychleji. Žádné spoilery. Jsem s tebou ráda a přiznávám, že mě samotnou to zaskočilo. Chci být s tebou a poznat tě. Pomalu a důkladně."

„Máme tolik času, kolik budeš potřebovat."

To právě ne, pomyslela si Sabina, ale zdálo se jí, že toho řekla na jeden den až dost.

„Víš co," pokračoval Honza, „mám pro tebe návrh, nebo možná výzvu. Každý víkend, pokud to bude možné, naplánuji něco zajímavého. Žádný sex, jen společně strávený čas a uvidíme, co se stane."

„Souhlasím, akorát bych to možná trochu vylepšila. Jeden týden něco naplánuješ ty a druhy týden já."

„Dobře, to by šlo," souhlasil Honza a začal se těšit na jejich schůzky.

Po dalším týdnu už se cítila zdravá, úplně bez následků však nezůstala. Začala trpět nechutenstvím. Jako by si její tělo pamatovalo tu bolest a při pohledu na jídlo se jí dělalo nevolno. Zvládla akorát jablko, banán a suché piškoty.

Když ji konečně uviděla Jana, úplně se jí zhrozila.

„Už ti nemůžu říkat tlusťoško," snažila se žertovat.

„Hele, ty čahoune..." mračila se Sabina

„To nic, potřebuješ jen nové oblečení a možná trochu učesat. Hurá! Jedeme na nákupy."

„Nemusím ti snad připomínat, že jsem se vrátila z dovolené a teď se dva týdny válím doma. Můj účet zeje prázdnotou."

„Třeba jsi brala prémie, máš teď v reklamě lepší pozici."

„Možná outlet?"

„Jasně a já budu řídit. A také se musíme zastavit u té bláznivé hipísačky v tom malém krámku. Potřebuješ nějakou ozdravnou kúru na vlasy, ale jinak ti to sluší. Máš je od sluníčka tak vyšisovaný, že je z tebe blondýna."

„Dobře, dám si sprchu, najdu něco, co ze mě nespadne a můžeme jet," souhlasila nakonec Sabina. Ležení v posteli měla právě dost.

„Cože máš tolik času? Ty nemáš zítra žádnou svatbu? Nemusíš vázat kytky?" zeptala se Sabina v autě.

„Je prvního května zlato a nebýt pověr, ani si neodpočinu. Raději mi řekni, jestli konečně dostaneš pusu pod rozkvetlou třešní," vyzvídala Jana, celá žhavá na nejnovější drby.

„Asi ne. Vysvětlila jsem mu, aby na mě nepospíchal tak důkladně, že jsem ho týden neviděla."

„To ti ani nenapsal?"

„Napsal, zavolal, poslal e-mail, ale pochybuji, že ho zítra uvidím."

„No, aspoň budeš překvapená, a když ne, je spousta jinejch."

„Myslím, že si dám na čas pokoj, žádného chlapa nesháním."

„Nepovídej, to to bylo s Alexem tak žhavý?"

„Odkud to víš?" zrudla Sabina a vykulila oči. Nemělo ji to však překvapit. Jana dokázala kolikrát zjistit neuvěřitelné věci.

„Byl na jedné fotce, co jsi sdílela na síti a on jich také pár sdílel. Musím uznat, že vám to slušelo."

„Panebože, jestli to uvidí Honza!" plácla se do čela.

„Takže ti na něm záleží?" zeptala se Jana škodolibě.

„Nevím, na nic se mě neptej," zabořila hlavu do bundy. Jak měla odpovědět na něco, co sama nevěděla?

„Když se nebudu ptát, tak se nic nedozvím, bývala jsi sdílnější."

„Promiň, ještě nejsem úplně ve své kůži a popravdě se také stydím za to, co dělám. Na té dovolené s Alexem... vážně jsem si myslela, že začneme, kde jsme skončili, že se zas dáme dohromady a já se vrátím domů, ale..."

„Nevyšlo to?"

„Oba jsme se snažili, ale myslím, že i on pochopil, že už to nejde. Za těch šest let jsme si vzájemně dali, co jsme mohli a všechno to krásné tam pořád je, ale už jsou to jen vzpomínky. Bylo to jako dát si k jídlu krupicovou kaši. Nejdřív se ti to zdá jako dobrý nápad, vzpomínka na dětství, ale pak zjistíš, že je to právě jen ta vzpomínka. Kouzlo už je pryč," vysvětlila Sabina.

„Rozumím ti, ale říkáš to moc poeticky. Prostě už si nemáte co nabídnout," shrnula to Jana věcně.

„Právě teď už ne. Támhle je volné místo," ukázala na parkoviště před obchodem a byla ráda, že už je toho vyptávání konec.