5. kapitola

A to bylo také to první, na co se Jana zeptala, když jí Sabina vyprávěla o sobotním výletě.

„Už jsi mu o tom řekla?"

„Nepovažovala jsem to za nutné. Vlastně to pořád není nutné. Je to můj šéf, nic víc. Přece nebudu chodit po ulici a vykládat o svém životě cizím lidem."

„Lžeš sama sobě. Řekla bych, že už je víc než jen šéf. Možná, že on pro tebe nic neznamená, ale ty pro něj ano," řekla drsně.

„A jak myslíš, že to mám asi udělat? Myslíš, že mám za ním přijít a říct: Kdybys chtěl se mnou náhodou chodit, tak ti musím oznámit, že se za měsíc vracím do Austrálie, kde jsem se narodila a kde vlastně bydlím. A on mi na to odpoví, že jsem se musela splést a že jeden výlet nic neznamená."

„Když to řekneš takhle, tak to zní vážně hloupě," mračila se Jana, „ale představ si, že bys byla na jeho místě, chtěla bys to vědět nebo ne?"

„Chtěla," připustila Sabina neochotně.

„Tak se nad tím zamysli a nějak mu to naznač."

„Měla bych, jenomže to by zároveň znamenalo vysvětlit mu, že o něj nestojím."

„Proboha proč?" chytala se za hlavu.

„Všechno to, co jsem ti už říkala. Je můj šéf, vzhledově není můj typ, a navíc je o dost starší."

„Jak moc starší?"

„O sedm let, možná o osm."

„Tak to je fakt hrůza, navíc vypadá mladší. Takový věčný student."

„Mně to ale vadí. S Alexem jsem byla stejně stará a vyhovovalo mi to."

„Alex byl tvoje jediná zkušenost. Nemůžeš srovnávat. A nebyla jsi to ty, kdo říkal, že je v posteli naprosto božský?"

„To je," vzdychla Sabina a na chvíli se zasnila.

„A přesto si na něm nedokážeš najít nic hezkého?"

„No... pod tím oblekem na míru měl neuvěřitelně vypracované tělo."

„To mě nepřekvapuje, určitě tráví každou volnou chvíli ve fitku," poznamenala Jana zkušeně. Měla bys o tom přemýšlet, než ti ho vyfoukne nějaká, která nebude mít takové zábrany. Tak já běžím," dopila Jana latté a položila na stůl peníze. „A nezapomeň, že tě příští týden potřebuju, jinak tu svatbu nezvládnu. Neplatím nic, ale dostaneš oběd a svačinu."

„Jasně otrokářko, už to mám v diáři," usmála se Sabina a rozloučila se.

***

V práci se to nadále lepšilo. Dokonce se tam začala těšit. Alena skutečně dodržela, co slíbila, a věnovala se Sabině, jak nejlépe mohla. A možná i díky ní se Sabina nakonec rozhodla říct Honzovi pravdu. Zdálo se jí jako naprosto zbytečná ztráta času, to veškeré úsilí, které na ní Alena vynakládala, když měla v úmyslu odjet.

Musela jen počkat na vhodnou příležitost a také to vhodně formulovat.

Štěstí jí tentokrát nepřálo. Celý víkend pomáhala Janě a následující víkend měl Honza nějakou služební cestu.

Znovu se s ním viděla až před odjezdem na Bali. A nejspíš by se s ním ani neviděla, kdyby jí nenabídl odvoz na letiště.

Přijel zrovna, když byla v největším balení, a ona opět nenašla odvahu mu to říct, nebo spíš měla pocit, že na to není ta nejlepší doba.

„Jedeš na tři týdny, skoro na čtyři a máš příruční zavazadlo?"

„Jsem zvyklá cestovat nalehko, a co budu potřebovat, to tam koupím," usmála se Sabina a zavřela zip na kufru a Honza se ho ujal, aby ho odnesl do auta.

Sabina se naposledy rozhlédla po bytě.

„Kytky přežijí, zvířata nemám, a kdyby něco, Jana má náhradní klíče," řekla spíš sama pro sebe a následovala Honzu k autu.

„Jestli chceš, rád tě i vyzvednu."

„Díky za nabídku, ale už to mám domluvené s Janou," odmítla jeho návrh.

Honza jen pokýval hlavou, ale neodpověděl. Ani Sabině nebylo do řeči a během cesty několikrát zkontrolovala pas a letenky.

„Dovolíš mi aspoň pusu na rozloučenou?" zeptal se, když zastavili na místě a podával jí kufr. Sabina přikývla, sama ho objala a políbila na tvář, pak vzala kufr a odešla k letištní hale, aniž by se otočila.

***

„Jsi nějaká bledá a hubená," řekla jí máma místo pozdravu, když ji vyzvedávala na letišti.

„Nejsem opálená, protože je v Čechách pořád ještě zima a vypadám unaveně, protože jsem dva dny na cestách a třikrát jsem přestupovala. Kde je táta?"

„Čeká v hotelu."

„V jakém hotelu?"

„Vždyť víš."

„To musíme každý rok do toho samého hotelu, jenom proto, že jste se tam s tátou seznámili? Pro tebe je to nostalgie, ale pro mě padesát let starý nábytek."

„Taky tě ráda vidím. Už se mi po tý tvojí nevymáchaný hubě stýskalo," smála se máma.

„Prostě jsem celá po tobě. Doufám, že mají volné pokoje, nechci se mačkat na přistýlce."

„Není zrovna sezona, možná budeš mít štěstí, za měsíc by to bylo horší."

„Jasně, všichni Australani se zblázní a odstěhují se na jarní prázdniny na Bali."

„Ty jsi taky Australanka," připomněla jí máma.

„Teď zrovna jsem Češka."

„No, už se ti to krátí. Od července můžeš nastoupit u nás na škole," řekla máma vesele.

„Myslím, že si to v Praze o něco prodloužím, mám teď dobrou práci, která mě baví," naznačila Sabina opatrně jinou možnost než návrat do Austrálie.

„Táta už to zařídil."

„A zase mi to zapomněl říct! Už mě s tím štve," zvolala rozzlobeně. Neustálé plánování jejího života bylo jedním z důvodů, proč kdysi odjela.

„Mě taky holčičko, už třicet let, ale nehádej se s ním teď hned, nech si to až na zítra."

„To ti neslibuji," zavrčela Sabina a zabořila se do sedačky. Další zásah do soukromí ji přesvědčil, aby se po dovolené vrátila do práce. Měla rodiče ráda, ale tohle věčné linkování její budoucnosti nesnášela a jako jedináček tomu musela čelit dost často.

Vystoupila z auta před hotelem. Typická budova v balinéském stylu, jakých byly všude stovky. Upravený trávník, exotické rostliny, bazén a všude plno snědých indonésanů, o hlavu menších než ona. Vzduch jak v prádelně, pomyslela si, ačkoli byl ve vzduchu cítit i oceán, santalové dřevo a plumérie.

Těšila se, až se osprchuje a převlékne. Nejprve se však zastavila v recepci, aby si pronajala vlastní pokoj. Podařilo se jí sehnat jeden na pět dní, pak musela doufat, že se nějaký uvolní, ale lepší než nic.

Nejdřív se přivítala s otcem, pak sprcha a nakonec postel. Po tak dlouhé cestě a překročení několika časových pásem se potřebovala pořádně vyspat.

Další překvapení na ni čekalo při snídani. Její rodiče neseděli u stolu sami.

„Alexi!" vytřeštila oči, když ho uviděla. Bylo jí jasné, že v tomhle má prsty její otec, který se znal s Alexovým otcem a přál si, aby se zase dali dohromady. Ne, že by tak chtěl vidět svoji dcerušku s nějakým chlapem, ale Alexe znal a věděl, že je slušný a vzdělaný, zatímco nějaká jiná známost, by mohl být kdoví kdo. Nedej bože nějaký Čech. Matka zřejmě neodporovala, protože ji chtěla mít zpátky doma. Sabina věděla, že Alex za to nemůže, přesto na něj měla vztek.

Alex se usmíval, pozdravil se s ní, pak jí přistrčil židli a přinesl snídani.

„Musíš mi vyprávět, vyzvídal a snad to skutečně chtěl vědět.

„To budu, ale ne hned, jsem ještě trochu jet lagged. Nechte mě najíst, odpočinout si a možná ještě jednou vyspat a pak budu použitelná," mračila se Sabina a rýpala se vidličkou ve vajíčku.

„Jistě, miláčku, odpočiň si," uklidnila ji matka a vrhla na otce i Alexe pohled, který říkal, žádné další otázky.

Hovor se omezil na let a turbulence a plány na výlety. Po snídani se Sabina omluvila a šla si znova odpočinout.

Ležela na posteli, zírala do stropu a přemýšlela. O práci, o Alexovi, o Honzovi, o všech těch hovorech s Janou, o rozhodnutích, která bude muset učinit.

Teď, když znovu uviděla Alexe, vybavily se jí všechny ty krásné roky a nádherné vzpomínky. Možná by to měla udělat. Vrátit se domů, vrátit se k Alexovi, vzít to místo ve škole, po kterém toužila, vdát se, usadit se. To přece chtěla. Ne se stěhovat každý druhý rok na jiné místo, jako to dělali její rodiče, když byli mladší. Mít domov a zázemí a jednou provždy si nadobro vybalit kufry.

Další z věcí, kterou chtěla Honzovi říct a nikdy to neudělala. Její rodiče byli učitelé a jezdili ze země do země, vždy na rok učili na nějaké škole, daleko od civilizace a po roce nebo dvou se zase stěhovali někam jinam. A Sabina pochopitelně s nimi. V patnácti uměla sice několik jazyků a projela půl světa, ale neměla žádné kamarády. Díky tomu, že musela začít studovat na střední škole, se její rodiče konečně usadili a ona poznala Alexe. Bylo jí necelých sedmnáct a on byl její první láska. Všechno s ním bylo poprvé. Dvakrát nebo třikrát se rozešli, ale zakrátko se dali dohromady. Nikdo nepochyboval, že se jednou vezmou. Alex byl z bohaté rodiny, byl velmi pohledný a inteligentní, proto každého dost překvapilo, když Sabina odjela na rok do rodiště své matky. Vysvětlila, že chce zkusit něco nového, než se usadí. Jen ona a Alex věděli, že je to definitivní rozchod, ačkoli Alex stále doufal, že se jedná jen o pauzu.

Pravda byla, že se jednalo o typický syndrom první lásky a přechozeného vztahu. Vztahu, který už se nijak nevyvíjel. Měli se vzít a mít děti a úplně jiné starosti, ale oba uznali, že na to byli dost mladí a že jim buď skutečně prospěje pauza, nebo bude konec.

Jsme pořád spolu, řekla mu tenkrát, ani nemám možnost se na tebe těšit, toužit po tobě. A skutečně byly dny, kdy jí chyběl, kdy ho chtěla znovu vidět a kdy po něm toužila, ale ne tak často, jak by si nejspíš oba přáli.

Jenomže teď, když ho viděla v jídelně... Jeho dokonalé, opálené tělo, vlasy vybělené od slunce, úsměv jak z reklamy. Nebylo divu, že po něm znovu zatoužila. Nebyla tak povrchní, aby ji okouzlil jen vzhled, ale znala i jeho povahu a všechny jeho dobré vlastnosti. I ty špatné.

Možná, bych nám měla dát šanci, uvažovala.

Netušila, jak dlouho ležela, když ji z myšlenek vyrušilo zaťukání na dveře. Pomalu šla otevřít a nepřekvapilo ji, když za nimi uviděla Alexe.

„Pojď dál," pozvala ho.

„Na tvé rodiče se nezlob. Jen u našich řekli, že se mají s tebou setkat tady a mně už bylo jasné v jakém hotelu. Pro ně to je stejné překvapení jako pro tebe."

„To je v pořádku," mávla Sabina rukou, vypnula klimatizaci a otevřela balkonové dveře, aby pustila do místnosti čerstvý vzduch.

„Mám pronajatý džíp, nechceš si vyjet do hor?" navrhnul Alex.

„Možná zítra."

„Nejlepší na jet lag, je prostě to rozchodit. Co třeba Opičí háj."

„A zbavím se tě, když řeknu ano?"

„Jen na chvíli. Pamatuješ, jak s námi ty opičí kšeftařky měnily banány za hroznové víno?"

„Pamatuju. A taky si pamatuju, jak mi ukradly ty značkové sluneční brýle," usmála se při té vzpomínce.

„No vidíš, vlastně ti ještě dlužím nové," zasmál se Alex.

„To přece nebyla tvoje vina."

„Ne, ale tenkrát jsem ti slíbil, že ti nějaké koupím."

„Dobře, dej mi pět minut, já se převléknu a můžeme vyrazit," souhlasila nakonec Sabina.

„Počkám na tebe dole v recepci."

Několik minut jen tak seděla na posteli a přemýšlela, ale pak se přece jen zvedla, namazala se opalovacím krémem a převlékla se. Šortky, tričko, sandály, slamák, brýle, mobil a byla připravena.

Výlet nakonec nebyl tak špatný nápad. Rozhodně se cítila lépe, než kdyby se jen válela na hotelu. A Alex ji docela překvapil, nekladl jí žádné otázky a celou cestu do Ubudu ji nechal, aby se jen kochala krajinou. A že bylo čím se kochat.

Po nějaké době opustili město a mírně zvlněná krajina se změnila na hornatou. Homolovité strmé kopce byly porostlé bujnou tropickou vegetací a ozdobené četnými vodopády. Když vyjeli nahoru na jeden z kopců, zastavili se na vyhlídce, kde se před nimi rozprostírala dechberoucí krajina a ten nejvyšší vodopád byl přímo před jejich očima. Sabina s Alexem udělali několik fotek a selfíček a pokračovali dál až do Ubudu.

Chvíli jim trvalo, než našli místo k zaparkování, protože Ubud byl jedním z nejvíce navštěvovaných míst. U jednoho z četných stánků nezapomněla koupit několik hroznů vína pro opičí miminka a pak už vešli starobylou branou, vytesanou z kamene, do Opičího háje. Místo připomínalo ruiny starobylého paláce nebo jím možná bylo, to Sabina netušila. Rozkládalo se na obrovské ploše, takže ani přes stovky turistů, se nezdálo přelidněné. Opice se měly skvěle. Cpaly se banány a houpaly se na četných liánách, ale když viděly hroznové víno, hned dělaly smutné oči, natahovaly pracičky a žebraly. To bylo přece jen lepší jídlo než banány, kterých už měly nejspíš plné zuby.

V Opičím háji tentokrát nepřišla ani o brýle ani o klobouk. Dokonce se jí podařilo udělat i pár povedených fotek.

„Kdybys nechtěla spát na přistýlce, tak v mém pokoji je místa dost."

„Mám zaplacené další čtyři noci, pak se uvidí," pokrčila Sabina rameny, ale přesto jeho nabídku zvažovala.

Po čtyřech nocích, čtyřech dnech, výletu na želví ostrov, surfování a noci v tanečním klubu, se Sabina odstěhovala do Alexova pokoje.

***

Snažila se a vážně to moc chtěla. Milování s ním bylo krásné a celá dovolená romantická. Hodně se spolu smáli a vzpomínali, ale když se přiblížil den odjezdu, věděla, že to bylo jen poslední sbohem. Poslední ohlédnutí za něčím, co už se nevrátí.

Ničeho nelitovala a byla ráda za čas strávený s rodiči, ale to všechno ji jen utvrdilo v rozhodnutí vrátit se do Prahy. A kdyby nic jiného, dát sama sobě ještě jeden rok.

„Můžu tě aspoň přijet navštívit?" ptal se Alex u pozdního oběda, na kterém se zastavili cestou na letiště.

„Samozřejmě, kdykoli budeš chtít," smála se Sabina a nabrala si na suchar další kousek krabího koktejlu.

„Myslím to vážně."

„Já taky. Provedu tě Prahou a zajedeme si na pár hezkých výletů," znala ho moc dobře na to, aby jí bylo jasné, že nikdy nepřijede.