4. kapitola

V noci přišla obleva a do rána skoro všechen sníh roztál.

„Nejsem nijak zvlášť pověrčivý, ale to už je druhý program, který vybouchl, a aniž bych chtěl nějak naléhat, jsi si jistá, že skutečně nechceš přijmout můj původní návrh," řekl Honza, když ji přijel vyzvednout.

„Vážně chceš riskovat ztrátu dalšího modrého puntíku?" zamračila se Sabina.

„Ne," odvětil stroze.

„Tak vidíš."

„Tak prostě pojedeme někam, kde sníh je," navrhl řešení.

„Vždycky jsem chtěla do Himalájí," zasnila se Sabina.

„České kopce by nestačily?" nabídl alternativu.

„Vážně?" zamyslela se. Malý výlet by mohl být docela zajímavý.

„Copak si někdy dělám legraci?" zatvářil se jako neviňátko.

„To mi stačí. Vezmu si rukavice a jdu."

Rukavice, vyčůrat, pár drobných do kapsy, ještě se podívala na mobil a na chvíli zaváhala. Nebyla závislák, který se bez něj neobejde a často ho nechávala doma, ale teď ho přece jen vzala. Kvůli fotkám.

Jízda v Honzově autě byla mnohem pohodlnější než v jejím deset let starém fordu. Docela jí bylo líto, když zastavili před velkou roubenkou. Už během cesty se kochala nádhernou zasněženou krajinou, ovšem místo, které si kdysi někdo vybral pro stavbu chaty, bylo ze všech nejlepší. Naprosto dokonalé. Roubenka byla zasazena do okolní krajiny tak krásně, jako by tam stála odjakživa. Jako obrázek vystřižený ze staré pohádkové knihy.

„To je nějaký penzion, nebo restaurace? Vypadá to, že mají zavřeno," poznamenala Sabina smutně. Bála se, že pojedou zase domů.

„Kdysi to byla turistická chata, potom nějaký penzion, ještě později soukromá chalupa, ale nedávno jsem to koupil jako firemní chatu, a právě tam probíhají nějaké úpravy. Chtěl jsem, abys byla první, kdo to uvidí. Pokud ovšem chceš?" Honza vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Co je to za otázku? Jsem zvědavá holka, jasně že chci."

„A jak vidíš, sněhu je tu dost, takže dojde i na toho sněhuláka," uklidnil ji a odemkl roubenku.

„Páni, tohle jsem nečekala," zvolala Sabina, když vstoupila dovnitř. Všechno vybavení bylo ze dřeva, u hlavní zdi uviděla velký kamenný krb a v zadní část, kde byla kuchyně, stála kachlová kamna.

„Možná bych to měl dát zmodernizovat, sklo, ocel, mramor..." řekl Honza a zamyšleně se díval kolem.

„Opovaž se! Je to dokonalé tak, jak to je," zvolala Sabina, ačkoli jí bylo jasné, že si Honza dělá legraci.

„Myslím, že brácha by dostal infarkt. Všechno dělal sám. Trvalo mu to skoro patnáct let," vysvětloval Honza a zapálil oheň v krbu. „Až postavíme toho sněhuláka, budeš ráda, že je tu teplo," dodal.

„Tvůj bratr je neuvěřitelně zručný," řekla Sabina a přejela dlaní po naleštěné desce stolu.

„Počkej až uvidíš jeho dům, ale roubenka byla vždycky jeho sen."

„Tak proč ji prodal?" zajímala se. K prodání takové nádhery určitě musel mít vážný důvod.

„Nemohli mít s manželkou děti a umělé oplodnění je stálo veškeré peníze. Nakonec se jim narodila před třemi lety dvojčata."

„Tak to je úžasné."

„Jo, jenomže tři měsíce po porodu Lucka otěhotněla, tentokrát přirozenou cestou a narodila se jí další dvojčata. Takže jedněm jsou tři a druhým dva roky."

„To musí být neuvěřitelný zápřah," poznamenala Sabina a uvědomovala si, jak nedostatečně to vystihuje skutečnost.

„To je. A ačkoli si bratr svým luxusním nábytkem vydělá víc než dost, tuhle chatu už si prostě nemohli dovolit. Dlouho váhal s prodejem, ale pak jsem mu nabídl, že ji koupím. Tak sem budou moct stále jezdit."

„Ideální řešení," přikývla Sabina. „Víš, nikdy jsem neobdivovala lidi, co mají spoustu peněz, ale ty, kteří umí něco fantastického rukama a pokud si tím dokážou ty peníze vydělat, je to bonus navíc, ale ne podmínka. Mě baví pořád něco vyrábět, ale nemám talent, zato tohle..." mávla rukou kolem.

„Tu zručnost, jsem bohužel nepodědil, ale docela se mi ulevilo, že pro tebe peníze nejsou tak důležité. Já totiž nejsem tak bohatý, jak by si někdo mohl myslet."

„Moc přeplácíš své zaměstnance a tu zručnost hned vyzkoušíme. Sněhulák se sám nepostaví," smála se Sabina a táhla Honzu ven.

„Stavěla jsi vůbec někdy sněhuláka?" zeptal se Honza, když viděl Sabininu hrbatou kouli.

„Nekritizuj. Ten sníh je nějaký divný," vymlouvala se.

„Sníh je perfektní."

„Tímto končím týmovou práci. Postav si svého a já taky."

„Je to soutěž?" zeptal se vyzývavě.

„Vždycky je to soutěž," ujistila ho Sabina.

„A jaká je cena pro vítěze?"

„Žádná. Jelikož nemáme porotu, nemyslím si, že by to bylo objektivní."

„Pochybuješ o mé nestrannosti?" zeptal se Honza téměř dotčeně.

„Ano. Jak vidím, jsem jediný tvůj zaměstnanec, který o víkendu staví sněhuláka, takže pochybuji," tvářila se, jako by tam byla na nucených pracích.

„Už toho nech. Náhodou jsme se seznámili v práci, ale já to tak neberu. Stavěl bych s tebou sněhuláka, i kdybys pracovala pro konkurenci."

„Dobře, vítěz dostane od poraženého masáž chodidel," rozhodla nakonec Sabina.

„Tak to se budu snažit dvojnásob," usmál se Honza a položil prostřední kouli na tu spodní.

Další půlhodinu pracovali mlčky, a když skončili, bylo dost těžké rozhodnout, čí sněhulák je lepší. Honzův byl mnohem větší, úhlednější a pravidelnější, ale Sabinin měl mnoho detailů, jako třeba vlasy nebo malou sovičku na rameni a ledního medvěda u nohou. Ovšem případný pozorovatel by musel mít trochu fantazie, aby je v tom spatřil.

„Ty jsi úplná sochařka," lichotil jí Honza.

„Tobě se to také povedlo. Řekla bych, že není vítěz."

„Nebo jsme vítězové oba."

„Kdo dostane cenu?" zajímala se Sabina.

„Oba," rozhodnul Honza spravedlivě.

„Doufám, že už je v chatě teplo, protože jsem vážně zmrzlá a potřebuji se usušit."

„Uvnitř je i sauna."

„Tu asi dneska přeskočím, nevzala jsem si plavky."

„Do sauny plavky nepotřebuješ."

„Chceš ztratit další modrý puntík?" zatvářila se výhrůžně.

„Nic jsem neřekl," zvedl ruce, jako by se vzdával.

Sabina si očistila boty, oprášila sníh z oblečení a vešla dovnitř. V chatě nebyl zrovna hic, protože byla dost velká, ale u krbu to příjemně hřálo. Dala si sušit rukavice, bundu a ponožky a podívala se na své promočené džíny.

„Půjčíš mi deku?" zeptala se Honzy, který obratem přinesl dvě vlněné kostkované deky. Sabina si sundala džíny, rychle se zabalila do deky a posadila se na velký kožený gauč.

„Uvařím ti čaj a hned jsem u tebe," omluvil se a zmizel v kuchyni. Netrvalo ani pět minut a vrátil se s čajem a s koláčem.

„Ten koláč je jen z mrazáku a z mikrovlnky, tenhle výlet jsem si neplánoval, ale cestou zpátky se můžeme zastavit na něco pořádného."

„Díky, umírám hlady, ale myslím, že ten koláč bude zatím stačit."

„Chceš tu masáž?" zeptal se Honza, zatímco si také svlékl džíny a posadil se na druhou stranu gauče.

„Až trochu rozmrznu, právě teď se mi nechce vyndávat nohy zpod deky. Teda, pokud ovšem nepospícháme."

„Ne, můžeme klidně zůstat do zítřka, nebo i do pondělka."

„To nejde, mám moc přísného šéfa, skončila bych na dlažbě," zatvářila se šokovaně.

„Přimluvím se."

„Možná někdy jindy."

Honza přikývnul, pak s rukama stále pod dekou našel jedno ze Sabininých chodidel a začal ji masírovat, bez toho, aniž by musel odkrýt deku.

„Jsi vážně ledová," otřásl se.

„Už je to lepší," zavrněla Sabina. Krb a masáž rozhodně pomohly.

„I když riskuji ztrátu modrého puntíku, rád bych ti ještě jednou připomněl, že je tu sauna. Můžeš tam jít klidně sama. Dám ti prostěradlo. Je tam i vířivka."

„Nechci znít jako netýkavka, ale ještě se necítím tak... uvolněně. Vím, že toho budu zítra litovat, zvlášť té vířivky, ale vadilo by ti moc, kdybychom to nechali až na příště?"

„Vůbec ne, protože to znamená, že bude nějaké příště."

„Vypadá to, že jsem zase něco slíbila."

„Už je to tak, a to si piš, že si to vyberu," usmál se Honza a přesunul si na klín druhé chodidlo.

„Ty to říkáš, jako bych dělala laskavost já tobě, přitom jsi to ty, kdo mě vzal na takový krásný výlet."

„To znamená, že se ti tady líbí?"

„Je tady nádherně. Okolí, příroda, a hlavně samozřejmě ta chata," odpověděla popravdě. Okolní přírodě se skutečně nedalo nic vytknout a chatě teprve ne. Sabina se kochala celou dobu a dokázala si představit žít na podobném místě trvale. Přes den by chodila ven malovat a večery trávila s knížkou u krbu.

„Počkej, až to tu uvidíš v létě," snažil se ji navnadit.

„Těším se," odpověděla Sabina a pak se kousla do rtu, protože si uvědomila, že v létě už tu možná nebude a také to, že by měla říct Honzovi pravdu.

Pokud se vám kniha líbí, máte štěstí, protože je už dopsaná. Další kapitoly sem budu vkládat poměrně rychle.