35. kapitola

Ráno byli stále ještě bez elektřiny a bez internetu, ale vedení hotelu, které bylo ve spojení se zbytkem světa přes vysílačku, jim oznámilo, že cyklon Esther ještě neskončil a aby pokud možno nevycházeli z místnosti. Toto sdělení bylo poněkud zbytečné, protože sami dobře viděli, co se venku děje.

Klimatizace nefungovala a v pokoji bylo čtyřicet stupňů, ale aspoň že ještě tekla voda. Osprchovali se a nazí si lehli na postel.

„Jak dlouho trvá cyklon?"

„Klidně i týden," pokrčila Sabina rameny.

„Tak to máme dost času na zábavu."

„Obdivuji tvůj klid. Uvědomuješ si, že možná nestihneš letadlo? A také musíme nějak kontaktovat školu a asi bych měla podat zprávu rodičům, že jsem v pořádku."

„Také na to myslím, ale pokud s tím nemůžu nic dělat, je zbytečné, abych se tím užíral. Prostě se stane, co se má stát, a až se věci uklidní, začneme je řešit."

Cyklon se uklidnil hned následující den. Opět začala fungovat elektřina a internetové spojení, ale odjet nemohli. Most byl poškozený, o pár kilometrů dál chyběl kus silnice, aby toho nebylo dost, na dalším místě ležel přes cestu road train. Čtyřcisternový tahač vezoucí chemikálie se vznítil a jeho torzo se nepodařilo odstranit právě kvůli chybějícímu kusu silnice z jedné strany a poškozenému mostu z druhé strany.

Sabina a Honza kontaktovali firmu, školu a rodiče a oznámili, že jsou sice v pořádku, ale nemůžou se dostat z Adelaide River.

„Možná bychom to mohli zkusit přes Jabiru, ale je to dobrých pár set kilometrů a stačí, aby bylo přes cestu pár stromů a nedostaneme se nikam," přemýšlela Sabina nahlas.

„Raději bych to neriskoval."

„Tobě nevadí, že ti uletí letadlo?"

„Ne, protože tak budu moct strávit dalších pár dní s tebou."

Sabina se zhluboka nadechla. Znala už odpověď, ale musela ji slyšet od Honzy.

„Zůstaneš tady navždycky?"

Přemýšlel o tom. Neustále. A věděl, že to byl jen test. Chtěla, aby si uvědomil, jak velké je to rozhodnutí. Obdivoval ji za to, co dokázala a on ne. Byl na to příliš zbabělý.

„Přeju si, aby ses vrátila se mnou," zašeptal a políbil ji.

Ještě ten den se spustil tropický liják, který znemožňoval práce na odklízení škod. Další den odletělo letadlo bez Honzy a teprve po třech dnech se konečně vrátili do školy.

Honza okamžitě objednal nejbližší let za rozumnou cenu s přípoji, kvůli kterým nemusel trávit dvacet hodin na letišti a pro jistotu si ji i vytiskl. Nerad se spoléhal na životnost baterie v mobilu. Datum odletu pro něj mohly znamenat další čtyři dny se Sabinou, tentokrát ovšem neměl v úmyslu opouštět Darwin.

Večer navštívil Sabinu v její ložnici.

„Vím, že jsi zpátky v práci, a tak se nebudu o nic pokoušet, ani tě využívat jako průvodkyni, jen jsem ti přišel něco dát," plaše se usmál a předal jí velkou obálku. Sabina ji otevřela a našla v ní letenky na ten samý let, jaký si objednal pro sebe.

„Nemůžu odjet, mám tu práci, rodinu, studuji. Tohle jsou vyhozené peníze."

„Rozhodl jsem se to risknout. Nechci, aby ses cítila nějak zavázaná to udělat, těch peněz mi není líto, nakonec můžeš ty letenky zrušit nebo vyměnit, anebo se uvidíme v letadle."

„Promiň," odpověděla Sabina smutně a zavrtěla hlavou, ale Honza se jen otočil a odešel.

***

Neměl v úmyslu sedět a litovat se. Zbývající dny si dopřál všechno, co mu Darwin nabízel.

Půjčil si auto a v duchu děkoval Sabině, že se díky ní naučil řídit vlevo. Bez problémů si tak mohl zajet, kam chtěl. Navštívil Krokodýlí jeskyni, národní park Kakadu, dopřál výlet letadlem nad národním parkem a lodí do perlové líhně. Rovněž nakoupil hromadu suvenýrů pro bratra, švagrovou a dvoje dvojčata.

Sabinu za celou tu dobu nepotkal. Dokonce ani v jídelně. Jednou však byla u něj v ložnici, nebo si to aspoň myslel, protože, když jednoho večera vešel dovnitř, ležela na posteli košile. Téměř stejná, o jakou přišel kvůli hadovi. Bylo mu jasné, že ji nekoupila v prvním obchodě, do kterého vlezla, ale musela jich zřejmě projít několik.

Už si myslel, že ví, na čem je, ale tohle ho opět zmátlo.

***

Honza neměl rád letadla, a i samotné létání mu bylo nepříjemné, tentokrát byl však nervózní z jiného důvodu. Do poslední chvíle doufal, že si to Sabina přece jen rozmyslí, ale nepřišla. Vsadil na jejich lásku a prohrál.

Nastoupilo posledních pár opozdilců, zavřely se dveře, rozsvítilo se světlo vybízející k zapnutí bezpečnostních pásů a letadlo začalo rolovat po ranveji. O pár minut později se vzneslo do vzduchu, ustálilo se na letové výšce a letušky začaly roznášet občerstvení.

Všechno, co udělal v uplynulých dvou měsících, bylo zbytečné.

Když si dal konečně život do pořádku, kontaktoval Janu, aby se zeptal na informace o Sabině, které nevěděl. Kam jela? Je u rodičů, nebo jinde? Co má v plánu? Jana toho bohužel také moc nevěděla, ale poradila mu, aby zkusil Alexe. Do toho se Honzovi sice moc nechtělo, ale překonal svou ješitnost a udělal to. Alex už toho věděl víc. Dal mu kontakt na rodiče, popsal cestu a nabídl mu, že pokud bude potřebovat, vyzvedne ho v Darwinu. To se změnilo, když Sabina přijala práci na univerzitě. Pak stačilo, aby se připojil k výpravě a s tím mu pomohl profesor Wilson.

Co se ovšem nikdy nedozvěděl bylo, že za jeho zády už plánovali svou vlastní záchranou akci Bára s Lucou, kteří byli v kontaktu už od léta.

***

Sabina se rozmýšlela dlouho, ale ne tak dlouho. V práci ji nedělali problémy, téměř každý tu situaci znal a profesor Wilson jí několikrát zdůraznil, že kdyby to přece jen nevyšlo, ať se klidně vrátí, že místo u nich bude mít vždycky.

Zbývalo jen říct to rodičům, a to musela udělat osobně. Řídila pět hodin do Mataranky, přespala doma a druhý den řídila pět hodin zpátky, ale vyřešila i to. Nechtěla za sebou nechávat něco nedokončeného. Na zpáteční cestě se ještě zastavila u Alexe a rozloučila se i s ním. Druhý den ráno si sbalila svých pět švestek a odpoledne je Luca vezl na letiště, vyjeli s dostatečným předstihem, ale když nejdřív zůstali půl hodiny v zácpě a později se jim porouchalo auto, bylo Sabině jasné, že má ten den prostě smůlu. Luca zavolal odtahovku a taxíka, ale když Sabina konečně dorazila na letiště, mohla jen smutně koukat na letadlo, jak roluje po ranveji.

***

Návrat do práce nebyl vůbec radostný, ale přece jen, byla to práce, něco, co Honza znal, co uměl a v čem byl dobrý. Už předtím byl workoholik, ale teď v kanceláři doslova spal. Během několika dní se život vrátil do starých kolejí, do doby před Sabinou. Pouze, když si ráno vařil čaj, přemýšlel, zda se nemá dát raději na kafe. Už kvůli těm vzpomínkám.

Zapnul rychlovarnou konvici, připravil hrnek a chvíli přemýšlet, jestli si přece jen raději neudělá instantní kapučíno.

„Uvaříte mi taky čaj? Přivezla jsem novou směs z Austrálie," ozvalo se za Honzovými zády, a když se otočil, myslel si, že snad má halucinace.

„Sabino!" Chtěl toho říct víc, ale hlas mu uvízl v hrdle.

Sabina se zatvářila vážně. „Promiň, to letadlo jsem nestihla, ale... Odteď už žádné utíkání před problémy, jsme v tom spolu, rozumíš?"

„Spolu," zopakoval Honza. Po chvíli se zeptal: „Teď, když je ta knížka u konce, můžu číst jiné knížky?"

V žádném případě, ale můžeš si počkat na pokračování."

„Pokračování?" usmál se Honza a byl zvědavý na každé slovo.

KONEC

Děkuji všem za přečtení. Ráda bych ještě dopsala epilog, tak mi dejte vědět, co ze života Sabiny a Honzy by vás zajímalo.

U této knihy jsem šla s kůží na trh víc než u jakékoli jiné. 90 procent všeho se skutečně přihodilo i když časová osa pokaždé neodpovídá.