34. kapitola

Do Mataranky dorazili odpoledne. Na parkovišti u horkých pramenů nikdo nebyl, a tak se mohli přímo tam převléknout do plavek.

„Máme štěstí, normálně je tohle místo tak tři metry pod vodou, ale letos moc nepršelo," poznamenala Sabina.

„Jsi si jistá, že budeme v téhle džungli potřebovat plavky? Nehledě na to, že jsme se už ráno koupali oblečení."

„To nechám na tobě," usmála se, ale přesto se převlékli. Potom ho vzala za ruku a vedla po úzkém chodníčku lemovaném palmami a hustými keři.

„Nejsou tady hadi?" zeptal se a rozhlížel se kolem.

„To si piš, že jsou. Dávej pozor, kam šlapeš."

Po necelých pěti minutách chůze džungle zřídla a před nimi se objevila ta nejčistší nejtyrkysovější voda, jakou si Honza uměl představit.

„To je prostě neuvěřitelné. Tohle máš za barákem?"

„Tak zkus, jestli není moc studená," změnila Sabina téma.

Honza se nenechal povzbuzovat a skočil do vody.

„Je vařící," zakřičel téměř okamžitě.

„Třicet čtyři stupňů po celý rok," řekla Sabina a zatvářila se tak hrdě, jako by termální prameny a příroda okolo byly jejím vlastním výtvorem.

„Za deset dní si mě tady vyzvedni."

„Kdepak, slíbila jsem ti výlet, takže pojedeš a budeš si to užívat."

„Užívám si to," odvětil Honza spokojeně.

„Zítra nás čeká poušť, o to přece nechceš přijít."

„S tebou klidně i poušť."

Po koupeli je čekala dlouhá jízda do malého městečka jménem Elliott, kde přespali a hned ráno vyrazili do města poněkud většího jménem Tennant Creek. Cesta jim docela rychle ubíhala.

V Tennant Creek si zaplatili dvě noci. K Devil's Marbels to bylo necelých sto kilometrů, takže si mohli udělat příjemný výlet, zbytečně se nehonit a odpočinout si před zpáteční cestou.

„Tyhle motelové postele se mi líbí," pochvaloval si Honza a hned se na jednu uvelebil.

„Mrňavé, rozvrzané s nepohodlnou matrací?"

„To ne, ale spíš to, že jsou úzké. Musím se k tobě pořádně přimáčknout, abych nespadl."

„Ty nezmeškáš žádnou příležitost," smála se Sabina a natáhla se vedle něho.

„Zbývá nám sotva týden, a ještě jsem tě nezdolal, Ká dvojko."

„Řekla bych, že už jsi v základním táboře."

„Budu se snažit, abych si to nepokazil."

Odpočinek pojali opravdu důkladně. Hodinu strávili v bazénu, který měli jen pro sebe, a pak si dopřáli bohatou večeři. Kromě sendviče, který si koupili ráno u benzínky a proteinové tyčinky k obědu, to bylo jejich jediné jídlo.

Hned ráno, dokud ještě nebylo tak horko, vyrazili k Ďáblovým kuličkám.

„Teda, myslel jsem si, že si s tou pouští děláš legraci, ale tady vážně není v dohledu jediný strom," poznamenal Honza, když si prohlížel ubíhající krajinu.

„A to máš štěstí, že jsme tady v období dešťů, jinak bys neviděl ani tu trávu."

„Po té srážce s klokanem jsem si přísahal, že budu brát všechno tak, jak to je, nebudu se ničemu divit, na nic se vyptávat, nad ničím kroutit hlavou, ale někdy je to dost těžké," vzdychl Honza a tvářil se bezradně.

„Asi by bylo divné nedivit se vůbec ničemu. Já jsem se tady narodila a také mě dokáže uchvátit, když vidím něco úplně poprvé."

„Tohle je prostě nádhera," ukázal Honza na obrovské rudé kameny, které se tyčily v dálce přímo před nimi. Když dojeli až k nim, teprve ocenil, jak jsou gigantické.

Vystoupili z auta, vylezli na ten nejbližší a rozhlédli se. Kam oko dohlédlo, byly rozházené kulaté balvany.

„Samozřejmě jsem o tom četl, viděl jsem to v průvodci, ale tohle jsem ani ve snu nečekal," vydechl v úžasu, vytáhl mobil a začal dělat fotky. Sám se fotil nerad, ale překonal se a udělal si několik selfíček se Sabinou. Pochyboval, že se ještě někdy dostane na tak úchvatné místo a litoval, že si nemůže odvézt jeden nebo dva kameny na zahrádku.

„Kdybys chtěl pořád ještě na Uluru, je to přibližně tři hodiny tam a čtyři zpátky do motelu," navrhla Sabina.

„Už ne," zavrtěl hlavou. „Máme před sebou víc než patnáct set kilometrů zpátky a já si chci nechat něco na příště." Protože chci, aby bylo nějaké příště, dodal v duchu.

Cesta zpátky byla podobná. Tennant creek, Elliott, Mataranka. Honza už řídil, jako by jezdil vlevo odjakživa, akorát občas pustil místo blinkrů stěrače a obráceně.

„Taky se mi to stává," uklidnila ho Sabina. „Vyměníme se?"

Honza přikývnul a zastavil u krajnice. Vylezl z auta, protáhnul se a chtěl auto obejít, aby si sednul na místo spolujezdce. Náhle strnul.

„Co se děje?" Sabina pootevřela dveře na své straně.

„Had," vykoktal ze sebe, aniž by se pohnul.

„Žádné prudké pohyby. Musíš couvat co nejpomaleji. Jestli ho vylekáš, tak zaútočí."

„Blokuje mi cestu k autu a vypadá naštvaně," odpověděl a nespouštěl z hada oči. Centimetr po centimetru couval, a přitom si rozepínal košili. Když byl dostatečně daleko, svlékl košili, hodil ji na hada a ve zlomu vteřiny seděl opět za volantem a rozjel se. Trvalo mu snad minutu, než se dokázal nadechnout. Zastavil o pár kilometrů dál na širokém odpočívadle a dobře se rozhlédnul, než vylezl z auta. Pak otevřel kufr, vyndal z tašky čisté tričko, oblékl se a teprve pak si se Sabinou prohodili místa.

„To bylo impresivní," poznamenala Sabina, když se rozjela.

„Vážně? Já měl chvíli pocit, že budu potřebovat vyměnit i šortky."

„Ale zvládnul jsi to. I když... té košile je mi líto. Ta bleděmodrá ti šla nádherně k očím a zvýrazňovala tvé opálení."

„Chceš snad říct, že jsem se ti líbil? Tak to si musím koupit stejnou košili."

„Já ti koupím stejnou košili," řekla Sabina a dodala: „Měla jsem o tebe strach."

Honza se jen usmál. Tohle byl zážitek, který si už nechtěl nikdy zopakovat, ale byl rád, že už není úplně nepoužitelný v divočině.

Do Mataranky zbývalo pár kilometrů a Sabině nebylo do řeči. Věděla, že za chvíli rodiče poznají Honzu, ale nevěděla, jak jim ho má představit. Za těch pár dní se s ním opět sblížila, ale dosud nebyla rozhodnutá, co vlastně chce. Měla si o tom s Honzou promluvit, ale nechtěla mu dávat planou naději, ani ho zklamat.

„Klidně mě představ jako kamaráda. Nejlepšího kamaráda," navrhl Honza, který zřejmě četl její myšlenky.

„Necháme tomu volný průběh," odpověděla Sabina a doufala, že se rodiče nebudou vyptávat tolik, jako obvykle. Bylo by to jednodušší, kdyby se měla rozhodnout, zda se má přestěhovat na druhou stranu města, a ne na druhou stranu světa.

Sabina zaparkovala auto na příjezdové cestě. Podle aut, jí bylo jasné, že jsou rodiče už doma. Volala jim už ráno a řekla, že přiveze Honzu a že se zdrží do druhého dne, nic víc však nevysvětlovala. Věděla, že se bude nejspíš rodičům líbit, uměl se chovat jako dokonalý džentlmen, míň se jim nejspíš bude zamlouvat, že by Sabina kvůli němu odjela zpátky do Česka.

Matka uvařila k obědu svíčkovou a Honza byl naprosto nadšený. Po domácí stravě se mu stýskalo. Všechno šlo dobře až do té doby, než si Honza odskočil do koupelny a otec projevil svůj názor.

„Takže nejlepší kamarád? Dělej si, co chceš, ale nechtěj, abych ti schvaloval, nějakého kravaťáka z Prahy."

Sabina strnula. „Vždyť ho vůbec neznáš. Vybudoval firmu úplně z ničeho, a jestli ti jde jen o to, aby chlap uměl házet lopatou, tak tě můžu uklidnit, sám si zrenovoval celý dům, a jak krásně, a zahradu má lepší než ty. Je to ten nejskvělejší chlap, kterého jsem kdy poznala. Jsme jen kamarádi, ale díky tobě to teď možná změním."

Matka na otce vrhla jeden z pohledů, který ho okamžitě umlčel.

Honza se vrátil z koupelny a nemohl si nevšimnout, jak se atmosféra u stolu změnila

„Vezmi si tašku," řekla Sabina klidně, „odjíždíme."

„Teď odpoledne? Než dojedete do Darwinu, bude dávno tma," děsila se matka.

„Ve zprávách hlásili, že se blíží cyklon z Gulf of Carpentaria. Měli byste zůstat tady," přidal se otec.

„No tak to si musíme pospíšit," odsekla Sabina. „A mimochodem, taky jsem se dívala na radar. Ten cyklon jde úplně kolem."

Za pět minut už byli v autě a mířili do Katherine.

Ani jeden nemluvil. Dost dlouho. Dokud se Sabina nezačala omlouvat.

„Promiň, že jsme tak narychlo odjeli. Nesnesu, jak se mi neustále pletou do života."

„Myslela jsi to vážně?"

„Jistě, copak dělám něco špatného? Je mi šestadvacet."

„Myslel jsem to, co jsi řekla o mně."

„Tys to slyšel?"

„Nešlo to přeslechnout."

„Rozešli jsme se, ale to přece neznamená, že tě nenávidím, nebo že si nejsem vědoma tvých dobrých vlastností."

„A co ta druhá část?"

„Jaká druhá část? Byla jsem rozrušená, nepamatuji se."

„To nevadí."

Cesta ubíhala klidně, většinu času i v tichosti a zanedlouho byli daleko za Katherine. Přibližně sto kilometrů od Adelaide River se silný vítr proměnil ve vichřici.

„Vypadá to, že naši měli s tím cyklónem pravdu," ucedila a vypadala ustaraně.

„Do Darwinu je to něco málo přes dvě hodiny, to stihneme," chlácholil ji Honza.

„To nestihneme. Je to čím dál silnější. Vidíš snad nějaká auta v protisměru?"

„Musíme se ubytovat."

„Jediný motel, který tu byl, už je zrušený. Musíme dojet až do Adelaide River."

„Mám řídit?"

„To zvládnu," řekla Sabina, ale jistá si nebyla.

S každým kilometrem bylo ovládání auta obtížnější. Na několika místech dokonce ležely vyvrácené stromy. Větve poletovaly vzduchem a jen zázrakem nespadla žádná přímo na jejich auto.

Nakonec to zvládli, ale když je viděla recepční v motelu, chytala se za hlavu. Poradila jim, kam zaparkovat auto a omluvila se, že na verandě není žádný venkovní nábytek, protože ho museli schovat. Sabina ještě dokoupila vodu a sendviče a raději šli hned na pokoj.

„Teda, to jsem nečekal," řekl Honza a stále se tvářil trochu vyděšeně.

„Hlásili jen kategorii dvě. To je běžné. Všechny domy v okolí jsou na to stavěny. Musíme jen doufat, že se to nezmění na kategorii tři, to už by taková legrace nebyla."

„Já se nesměju ani teď."

„Taky se bojím, ale hlavní je, že jsme uvnitř, máme tu všechno, co potřebujeme a ráno bude nejspíš po všem. Doporučuji se osprchovat a vlézt si do postele, dokud máme vodu a elektřinu," řekla Sabina a našla v tašce spací tričko a kartáček na zuby. Ve sprše se moc nezdržovala, aby ji mohl Honza vystřídat. Za pár minut už byli oba v posteli.

Nebránila se, když ji vzal do náruče. Vítr narážel do budovy silou destrukčního závaží a Sabina byla opravdu ráda, že není v ložnici sama. Nebránila se, ani když jí dal pusu.

„Fakt jsem se snažil, Ká dvojko. Teď už je to na tobě. Vrátíš se pozítří se mnou, nebo ne?"

„I kdybych se rozhodla vrátit, nejspíš už bych nesehnala letenky, takže pozítří to rozhodně nebude," vzdychla Sabina a dodala: „Ale zrovna teď na to nechci myslet. Vím, že jsme v bezpečí, ale mám strach."

„Spolu to zvládneme," uklidňoval ji Honza, ačkoli to vůbec nedávalo smysl. Ani jeden z nich neměl žádný vliv na to, jak se bude cyklon vyvíjet.

A nevyvíjel se moc dobře. Vítr stále sílil, pokud to bylo ještě možné, a z venku k nim doléhaly zvuky lámajících se stromů, řinčení skla a nárazy poletujících věcí do zdi motelu. Bylo to, jako by přes motel přejížděl vlak a zároveň na střeše přistávalo letadlo.

Honza se sklonil nad Sabinou a dal jí pusu na čelo. Pomalu ji hladil a líbal. Čím byl vítr venku silnější, tím byly jeho pohyby pomalejší. Místo, aby její srdce bušilo vzrušením, se naopak zklidnilo a tep zpomalil. Bylo zvláštní, jaký měl na ni vliv, jak lehce jí dokázal zbavit strachu z cyklonu.

Svlékl jí kalhotky, tak pomalu a lehounce, že si toho skoro ani nevšimla, ovšem s tričkem už mu musela trochu pomoct.

Nepospíchal, měl na to celou noc. Užíval si to, že je opět s ní, a aspoň na chvíli se netrápil otázkou, co bude potom.

„Zastav mě, kdykoli budeš chtít," zašeptal jí do ucha.

„Pokračuj," odpověděla tiše.

„Nemůžu věřit, že se to děje," vydechl spíš pro sebe.

„Máš kondom?"

„Ne."

„Benzínka je sto metrů."

„Vím, že bych s větrem v zádech asi překonal světový rekord, ale nebudu to riskovat. Už jsem ti říkal, že se dokážu ovládat. Stačí mi, když budeš spokojená ty."

A Sabina byla spokojená. Několikrát.