33. kapitola

Večer Sabina přece jen srolovala a upevnila stěny stanu, protože to vypadalo, že bude pršet. A dobře udělala. Sotva zalehli, spustil se drobný déšť. Bylo to kupodivu příjemné a nejen proto, že se ochladilo na snesitelnou teplotu.

Honza se přisunul blíž k Sabině, vzal ji za ruku a propletl s ní prsty. Neodsunula se a to ho povzbudilo. Podsunul jí paži pod hlavou a ona si lehla na jeho rameno.

„Tohle byl snad ten nejkrásnější den, jaký jsem kdy zažil," zašeptal tak potichu, že ho sotva slyšela.

„To je teprve začátek."

„Nemůžu se dočkat."

„Myslíš, že by v té hypotetické knížce nebo filmu měli ti dva nějaký sex na rozloučenou?" zeptala se Sabina a Honzu tím dost zaskočila.

„Ne. Myslím, že on by se ji snažil znovu získat, a sex na rozloučenou by byl jen důkaz, že už to vzdal. "

„Nikdy se nevzdáš?"

„Záleží na tom čeho. Tebe nikdy."

„Taky se nerada vzdávám."

Tohle znělo skoro jako naděje.

Venku bylo ještě šero, když Sabinu probudilo nějaké lechtání. Ohnala se po neviditelné mouše, otočila se na druhý bok a zkusila znova zabrat. Povedlo se jí to možná na minutu. Lechtání nepřestávalo. Ztuhla v hrůze, že je to pavouk nebo možná několik, a snažila se našátrat baterku.

Kužel světla osvítil stovky mravenců pochodujících v zástupu za sebou přímo přes její spacák, rovnou k otevřenému sáčku s brambůrky a pak s kořistí ven ze stanu.

Ulevilo se jí, že to nejsou pavouci, ale věděla, že už nemá cenu pokoušet se o spánek.

Vyplížila se opatrně ven a hodila sáček do nejbližší popelnice, pak se vrátila do stanu a vzbudila Honzu. Když nemůže spát ona, proč by měl on? Posvítila na zmatené mravenečky, kteří zachraňovali poslední drobky a sháněli se po tom, kam zmizel ten roh hojnosti, který tam ještě před minutou byl.

„To mě budíš kvůli mravencům?" protíral si Honza oči. „Ty máme doma taky. A rezavější."

„Copak jsi udělal s tím sáčkem od brambůrků, které jsi včera nedojedl?" ptala se Sabina přísně.

„Dal jsem ho do popelnice... asi," díval se nechápavě.

„Nebo jsi ho možná jen tak pohodil mně za hlavu a mravenci si rychle našli zkratku přes můj obličej," zamračila se.

„Promiň," snažil se, aby to znělo vážně, ale koutky úst mu cukaly.

„Jenom promiň? Víš, jak jsem se vyděsila? Myslela jsem, že to jsou pavouci, a to nemluvím o tom, že jsem chtěla ještě tak hodinu dvě spát."

„Tak co budeme dělat?"

„Spát už nejspíš ne. Nejdřív se půjdeme vykoupat. V tuhle dobu budeme mít vodopády sami pro sebe. Až se vrátíme, tak pořádně vyklepeš a složíš stan."

„A pak mi to odpustíš?"

„Ještě nevím," ušklíbla se Sabina, ale už se netvářila tak hrozivě.

Zašli se tedy ještě jednou vykoupat k vodopádům a pak na snídani do nedaleké kavárny. Mezitím jim krásně proschnul stan. Sbalili se a vyrazili směr Mataranka.

Tentokrát se Honza odvážil řídit celou cestu z Litchfield parku až k dálnici. Provoz byl prakticky nulový a klokani skákající před auto už ho neděsili. V Adelaide River zastavili, aby doplnili benzín a zásoby studené vody. Sabina je uložila do modro-bílého plastového boxu, kterému říkala esky.

„Jsi dokonalá žena na přežití v divočině, zato já jsem nejspíš selhal."

„To se teprve uvidí," usmála se Sabina. „Na konci výletu z tebe bude lovec krokodýlů."

„Tak to už se těším, jak tě okouzlím."

„Já jsem ještě trochu okouzlená ze včerejška." Ne zrovna z těch mravenců, ale koupání ve vodopádech byla prostě dokonalá romantika.

O tři hodiny později konečně dorazili do Katherine. Nejdříve se ubytovali v motelu a pak si dali časnou večeři.

„Rozhodla jsem se oddálit setkání s rodiči o jeden den a zítra ráno ti ukážu Katherine Gorge," prozradila mu u jídla.

„Je to tak krásné jako ty vodopády?" ptal se Honza natěšeně. Tenhle výlet se mu zatím líbil.

„Ještě krásnější. Já už jsem tam teda dlouho nebyla, ale je to jedno z nejčastějších míst pro svatbu. Dokonce i moji rodiče tam měli svatbu."

„Takže další romantika?"

Tohle Sabina nechala bez odpovědi. Nemělo cenu strašit ho už dopředu vyprávěním o krokodýlech. Raději změnila téma.

„Řízení vlevo už ti jde skvěle."

„Hmm, možná na rovné silnici. Kolik aut, že jsme dneska potkali? Pět?"

„Asi deset. To víš, není sezona. Ale celkově už působíš klidněji."

„Ještě pořád si musím opakovat vlevo vlevo, vlevo," smál se Honza. „Rozhodně to však je zajímavá zkušenost," poznamenal Honza a dodal: „Jak to tady vlastně vypadá, když je sezona?"

„Je mnohem chladněji," smála se Sabina a pokračovala: „Žádných pětatřicet stupňů v noci. Taky není tak vlhko a vzduch úplně jinak voní. Na druhou stranu bychom vzdálenost z Darwinu do Mataranky ujeli za dvojnásobný čas, protože jsou všude kolony karavanů."

„Horší než cyklisti v Česku?"

„No, možná nastejno. Předjet to nemůžeš, objet do nemůžeš a vecpat mezi ně taky ne. Jede jich v řadě deset, sedí na sedmdesátce a mezi nimi půl metru místa. Jediná šance je, předjet celou kolonu najednou a nejhorší je, když se některý z nich šprajcne na kruhovém objezdu nebo na benzínce."

„Sakra, ty ses rozjela."

„Já vím," vzdychla Sabina. „Ale já jsem ještě mírná. Zmiň karavan před tátou a nepřestane mluvit až do rána."

„To zkusím, když nebudu vědět, o čem si s ním povídat."

„Dáš si ještě dezert?"

„Jsem nacpanej."

„Já taky. V tom případě se můžeme vrátit. Ráda bych ještě před spaním vyzkoušela zdejší bazén. Mám pocit, že teď tam nikdo nebude."

„Není sezóna,"

„Učíš se rychle," pochválila ho Sabina

Bazén, byl skutecene prázdný a voda v něm horká. Jak jinak. Bodovky na dně tyrkysové zářily.

„Nehodláš uplavat padesát bazénů a jít spát, že ne?" zeptal se Honza.

„Ne, v žádném případě," usmála se Sabina, posadila se do rohu bazénu na schod a stiskla velký nerezový knoflík. Vzápětí naskočil tichý motor a z několika trysek začaly vycházet bublinky. Sabina zaklonila hlavu a dívala se na tmavou oblohu, hvězdy a listy palem, mezi kterými občas prolétl netopýr.

„Líbí se ti tady?"

„Líbí," přitakal Honza a posadil se vedle ní. „Ale mám z toho zároveň i smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že jsem s tebou a že mám možnost poznat tě v tvém prostředí, ale na druhou stranu nechápu, proč by ses vlastně chtěla vracet do Čech. Přesto celou dobu přemýšlím, co ti nabídnout, aby ses vrátila."

„Myslím, že mi nemůžeš nic nabídnout. Musím si ten důvod najít sama, ale možná mi můžeš pomoct hledat," odpověděla Sabina, aniž by přestala zírat na hvězdy a pokračovala: „A možná by to mělo být víc důvodů, ne jen jeden. Když jeden zmizí, zůstanou mi další."

„Tvůj ateliér a kurzy, které tě tak bavily."

„To mám tady taky."

„Letní večery, kdy je dlouho vidět. Ne jako tady, že je už v půl sedmé tma."

„Hmm, řekla bych, že se už začínáme něčeho dobírat."

„Česká jídla."

„Zlepšuješ se."

„Za hodinu jsi v jiné zemi."

„Kde se mluví jiným jazykem," smála se Sabina. „Nemusíme najít všechny ty důvody dneska. Nechme si něco i na jindy." Pak se k němu otočila, dala mu rychlou pusu a vylezla z bazénu.

„Mě to téma náhodou bavilo," řekl Honza, když leželi v posteli. „Co kdybychom to udělali obráceně. Vyprávěj mi o věcech, které miluješ na Austrálii."

„Já ti budu klidně vyprávět i o tom, co zrovna nemiluju. Miluju to, jaká je to výjimečná země. Úplně jiná než ostatní. Fauna, flóra, podnebí. Když někomu řeknu, odkud jsem, vyvolává to údiv."

„To je pravda."

„Miluju ty možnosti. Máme pět států, dvě teritoria a Tasmánii a můžeme se rozhodnout, kde chceme bydlet a studovat. Pokud se nestěhujeme, každý rok někam jinam," zamračila se při vzpomínce na dětství a pokračovala: „Pak jsou samozřejmě věci, které se mi nelíbí. Neschopní politici, předsudky, ignorance k okolnímu světu. To, že většina lidí mluví jen anglicky, a ještě špatně a jsou na to pyšní." Na chvíli se odmlčela. Asi nebyl nejlepší čas o tom mluvit. Vzpomněla si na všechny ty situace, kdy to tam nenáviděla. Když se děti smály její matce, že neumí pořádně anglicky, jen proto, že měla trošičku přízvuk. Přitom mluvila spisovněji a správněji než ony. Jak si nikdy nenašla kamarádky, protože byla zcestovalejší a... vlastně, kdyby ještě chvíli vyprávěla a vzpomínala, možná by vážně odjela zpátky s Honzou. Pak ji něco napadlo. „Víš, život tady je vlastně fajn, spousta lidí sem jezdí začínat znovu. Říkals, ze prodáš firmu a přestěhuješ se za mnou. Tak já to beru. Ale chci, aby sis to nejdřív pořádně promyslel. Každý krok. Od všech těch záležitostí s prodejem firmy a domů, po to, jak často se asi tak dostaneš domů, abys viděl bratra, synovce a neteře. Nechci, abys mi odpovídal hned, a nechci se k tomu vracet Od matky vím, že to není snadné, a proto se tě zeptám znova, až tenhle výlet skončí."

„Teď neusnu," řekl Honza a vypadal trochu šokovaně.

„Jo, máma taky říkala, že ji to stálo pár probdělých nocí," přitakala Sabina a přisunula se blíž k němu. Netrvalo dlouho a slyšela jeho tichounké chrápání. Byl to náročný den. A čekal je další.

Ráno zajeli na snídani do mekáče.

„Vzala jsem ti muffin se sýrem, slaninou a vajíčkem," hlásila Honzovi, který se právě vracel z toalety.

„Muffin?" podíval se Honza nevěřícně na svůj tác s jídlem a ze žlutého papíru vybalil něco, co vypadalo jako menší hamburger plněný kouskem slaniny plátkem sýra a volským okem. „Tohle je muffin?"

„To víš, Austrálie. Všechno je tady jiné. I jídlo v mekáči," smála se Sabina. Sice to objednala tak trochu naschvál, protože ho chtěla zase trochu šokovat, ale zároveň to bylo i její oblíbené jídlo.

Po snídani, při které si Honza přidal ještě jeden muffin, se konečně vydali směr Katherine Gorge. Byla to necelá půlhodinka jízdy.

První, čeho si Honza všimnul, bylo množství much, které nebyly ani v Katherine ani v Darwinu.

„Musíš se důkladně namazat. Dokonce i oční víčka a uši. Sice se budou kolem tebe pořád rojit, ale nebudou si sedat," vysvětlila Sabina poté, co se sama namazala. Honza ji poslechnul, ale moc to nepomohlo.

„Na lodi to bude lepší," uklidňovala ho.

„To doufám," ušklíbl se Honza a rozhlížel se kolem. Z místa, kde stáli, neviděl ani loď, ani řeku. Jen budovu, kde se prodávaly nápoje a suvenýry.

O chvíli později se však začali scházet další turisté a pak, s asi půlhodinovým zpožděním, dorazil i kapitán lodi a odvedl celou výpravu po vyšlapaném chodníčku a dlouhém schodišti až k přístavu, kde kotvily čtyři velké výletní lodi a asi padesát žlutých kánoí. Řeka, kterou teď viděli v celé své kráse, byla jednoduše dechberoucí. Za milióny let si prořezala koryto v oranžové skále a vytvořila hluboký kaňon.

„Nemůžu věřit, že jsem tenhle výlet chtěl úplně vynechat," vydechla Sabina, vzala Honzu za ruku a vedla ho k jedné z dřevěných sedadel.

Loď se rychle zaplnila a vyjela proti proudu. Kapitán celou dobu poutavě vyprávěl zajímavosti o kaňonu o významu řeky pro region, o fauně a flóře a ukazoval na volavky želvy a krokodýly na břehu.

Po nějaké době dojeli k první zastávce. Sabina s Honzou byli jediní, kdo vystoupili a loď pokračovala dál bez nich.

„Teď máme něco přes hodinu," vysvětlovala Sabina. „naberou nás při zpáteční cestě." Potom ho vedla po písečném břehu do mírného svahu. Proplétali se mezi obrovskými balvany a zanedlouho stanuli na místě. Před nimi se tyčila kolmá, hladká skála pomalovaná obrovskými motivy lidí a zvířat. Hnědá, rudá a bílá hlinka přežily staletí.

„Naši měli svatbu přímo na tomhle místě," řekla Sabina tiše a ukázala na obrovský, téměř kvádrový balvan, který sloužil při obřadu jako stůl.

„To je mnohem lepší místo než kostel, nebo radnice," odpověděl Honza souhlasně a hned udělal několik fotek. I kdyby výlet nedopadl tak, jak si představoval, tohle byl rozhodně zážitek na celý život. A neměl namysli jenom okolní přírodu. Sabina byla tak přirozená, sebevědomá a bezprostřední. Možná neměl právo chtít po ní, aby osud odjela.

Posadili se do stínu na plochý kámen a dopili lahve s vodou. I ve stínu u skály dosahoval teplota čtyřicet stupňů, ale aspoň tam nebylo tolik much.

„Ochladí se vůbec někdy?" přemýšlel nahlas.

„Tak koncem dubna. A v červnu tu máme občas i pod třicet."

„Brrr, to nejspíš chodí místní v péřovkách."

„Vím, že to měl být vtip, ale náhodou máš pravdu," smála se Sabina a vyprávěla, jak se ráno klepala zimou, protože v domech není topení a někdy byly ráno jen čtyři nebo pět stupňů nad nulou, ovšem odpoledne se to vyšplhalo opět na třicítku.

Ještě chvíli si povídali a pak se vydali na zpáteční cestu k lodi.

„A když se podíváte vlevo," pokračoval kapitán ve výkladu. „Uvidíte, jak se tamhle za křovím vyvaluje dvoumetrový krokodýl. Zpomalím, ať si ho můžete prohlédnout nebo vyfotit."

Loď téměř zastavila, ale krokodýl měl toho okukování dost a vlezl do vody.

„Tak když už stojíme, dám vám půl hodiny na koupání," oznámil kapitán a přirazil ke břehu u nádherné písečné pláže.

„Docela bych se vykoupal," poznamenal Honza, který se pořádně potil, „ale když vím, že je ten krokouš jen pár metrů od nás, moc se mi nechce."

„To bude v pořádku, posadíme se támhle na ten kámen a budeme si máchat nohy."

„Hmm, to by snad šlo," souhlasil Honza a udělal přesně to, co Sabina navrhla. Voda příjemně chladila a když viděl, že ostatní udělali pár temp okolo lodi, odvážil se taky. Sundali si šortky a jen ve spodním prádle a tričku se ponořili do vody. S mokrým tričkem a mokrými vlasy, bylo i to vedro snesitelnější.

„Až budu doma vyprávět, jak jsem plaval s krokodýli, nebude mi nikdo věřit," smál se Honza.

„Slibuju, že těch zážitků bude ještě víc."

O tom nepochyboval, jeden z nich ho čekal už za pár hodin. Slavné horké prameny v Matarance.