32. kapitola

Profesor Wilson nic nenamítal, a tak se Sabina a Honza hned po snídani sbalili a odjeli.

„Vlastně jsme ani nemluvili o tom, kam pojedeme." konstatovala Sabina, když seděli v autě.

„Ty jsi tady doma, nechám to na tobě, ale myslel jsem třeba Uluru?"

„To nestojí za to, tři dny tam, tři dny zpátky, a nakonec ho můžeš pozorovat jen z dálky. Od ledna se na něj už nesmí lézt."

„Tak to jsem prošvihl."

„Ale ráda tě vezmu na Devil's Marbles. To se ti bude líbit. Chceš řídit?"

„Zbláznila ses?" chytal se Honza za hlavu.

„To nic není, nepotřebuješ ani mapu. Furt rovně a v úterý doleva."

„Je to vlevo a všechno v tomhle autě je obráceně. Jediné, co je na správném místě, je ruční brzda."

„Jenomže pokud chceš roadtrip, tak se to budeš muset naučit. Nezvládnu patnáct set kilometrů sama. Až budeme na dálnici, tak ti to půjčím. Máš štěstí, že ještě nezačala turistická sezona, takže nebudou na silnici žádné karavany."

„Hned jsem klidnější."

Sabina nejdřív zajela nakoupit všechno potřebné na cestu. Čtyřicet litrů vody, plus několik malých pet lahví, velké balení vlhčených ubrousků, trvanlivé potraviny, opalovací krém a několik druhů repelentů.

„Tolik vody, je to nutné?" divil se Honza.

„Možná ne, ale doporučené množství je dvacet litrů na osobu a den, když se někde ztratíš," vysvětlovala Sabina.

„A stalo se ti to někdy?"

„Ne, ale znám lidi, kterým se to stalo. V autě není vysílačka a můžeme jet i několik set kilometrů, aniž bychom měli na telefonu signál. Je to velká země."

„Honem mi řekni několik tvých špatných vlastností, o kterých ještě nevím, jinak si budu myslet, že jsi dokonalá."

„Jsem tvrdohlavá, rychle se naštvu, jsem naprosto příšerná v matematice, když mi něco nesedne, dokážu se pohádat a pak je mi to líto. Mám pokračovat?"

„To zatím stačí," řekl Honza vážně a naložil nákup do auta.

„První zastávka Wangi falls. Není to daleko, to zvládnu odřídit i sama," usmála se Sabina a vyjela z parkoviště.

„Teď se cítím mizerně," poznamenal Honza.

„Ukecal jsi mě, až budeme na dálnici, tak ti to půjčím."

Přibližně po půl hodině, když už provoz nebyl tak hustý, zastavila Sabina na přehledném místě a předala řízení Honzovi.

„Hlavně klid. Máš před sebou padesát kilometrů naprosto rovné silnice, až ti řeknu, tak zastavíš a já tě zase vystřídám."

„To snad zvládnu," řekl Honza a řídil, dokud nedojeli obrovský tahač se čtyřmi cisternami.

„Proboha, co je tohle?"

„Road train," odpověděla nevzrušeně.

„Jak to mám předjet?" začal mírně panikařit.

„Drž se za ním a počkej si na opravdu dlouhou rovinu, ale jestli se nepletu, po pár kilometrech by tady měl být předjížděcí pruh."

Jakmile se Honza trochu uklidnil, vběhl mu do cesty klokan. Z leknutí dupnul na brzdu a stočil auto doleva. Jen zázrakem se jim nic nestalo.

„Myslím, že se zase vyměníme," zavrčel naštvaně.

„Štěstí, že za námi někdo nejel," řekla Sabina, prohodila si s Honzou místo a zařadila se zpět do pruhu.

„Chceš, abych ti vyprávěla, jak jsem řídila po Praze, když jsem přijela před dvěma lety do Čech? "

„Chceš mě uklidnit?"

„Ne, proč? Znáš mě z firmy, když jsem si chodila vařit čaj, ale můj život nebyl jenom práce. Začátky byly docela těžké. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem se chtěla sbalit a prostě utéct. Hned při mé první jízdě po Praze jsem špatně odbočila a zůstala tři hodiny v koloně. Přiznávám, že jsem se normálně rozbrečela a doufala jsem, že mi nedojde benzin."

„Co jsi dělala."

„Nakonec jsem se vymotala, to je jasné, ale zajímavé je, jak jsem nakonec překonala ten strach. Napadlo mě, že nejmenší provoz by mohl být tak ve dvě ráno a tak, pokud jsem nebyla moc unavená, vstala jsem ve dvě ráno a jezdila po Praze a cvičila jsem se v řízení."

„A byl menší provoz?"

„Jen o trochu. Přepokládám, že byly plné silnice stejných idiotů, kteří se, jako já, cvičili v řízení."

„Proč idiotů? Mně se to zdá naopak docela chytré."

„Teď už se tomu směju, ale byly to nervy."

„Myslíš, že to mám znova zkusit?" Popravdě, Honzovi se ještě nechtělo, ale jednou se to naučit musel.

„Ano, ale teď už ne. Není to daleko, a jestli chceš, můžeš řídit na zpáteční cestě."

„Řekl bych, že to pomohlo, už se cítím trochu klidnější. Vyprávěj mi ještě něco. Něco z doby, než jsme se poznali."

„Mnohokrát jsem litovala svého rozhodnutí. Byla jsem pořád sama. Občas jsem se viděla s Janou, ale víš, jak je zaneprázdněná, a navíc se mi pokaždé snažila někoho dohodit. Vysvětlovala jsem jí, že jsem přijela jen na rok a na žádnou krátkodobou známost nemám chuť, ale nedala si to vymluvit. Abych jí zavřela pusu, občas jsem na nějakou tu schůzku šla, ale byla to pokaždé katastrofa."

„Ty jsi randila? Nikdy ses mi nepochlubila," ušklíbl se Honza a pocítil žárlivost.

„Není s čím. Nikdy jsem nesdílela Janin vkus na chlapy. Vím, že očekáváš veselé historky, ale mám jen samé divné. Hned to první rande bylo šílené. Přišel kluk, docela sympatický a podal mi jeden karafiát. To ještě šlo. Potom mě pozval do restaurace. Objednával pití a říkal: Jednu matonku a dvě skleničky."

„Co bylo dál?"

„Myslím, že jsem pila matonku, a zatímco jsem na půl ucha poslouchala vyprávění o tom, jak podniká, chodí do posilovny a má rád rychlá auta, těšila jsem se, až si budu v práci vařit čaj. Pak mě vzal do parku, sedli jsme si na lavičku, vytáhl kus chleba, kilo párků a hořčici a pustil se do toho. Nejsem si jistá, jestli mi také nabídnul, ale vím, že jsem ten večer nic nejedla. To bylo asi dobře, protože hned ten další kluk se do mě celou dobu navážel, že jsem tlustá a že přede mnou chodil s nějakou modelkou a má rád hodně štíhlé holky."

„Děláš si legraci?" Mít toho parchanta po ruce, nejspíš by to s ním nedopadlo dobře.

„Bohužel ne, ale aspoň budu mít co vyprávět vnoučatům."

„Kdybych to věděl, byl bych si dodal odvahy mnohem dřív."

„Dřív bych tě možná odmítla. To načasování bylo správné. Neměnila bych."

„Já taky ne," zašeptal Honza spíš pro sebe.

„Teď budu zticha a ty se dívej z okna. Budeme projíždět národním parkem a ta krajina je tady prostě kouzelná," doporučila mu Sabina a odbočila doprava.

Honza poslechl a díval se. Viděl exotické rostliny, růžovou huňatou trávu, obrovská termitiště, zvětralé skály, kterým se říkalo ztracené město, jezírka, ve kterých se váleli vodní buvoli a brodili se obrovští ptáci.

„To jsou jabiru," vysvětlovala Sabina. „Až budeme v Matarance, ukážu ti brolgy, to budeš teprve zírat."

„V Matarance? Ty chceš, abych poznal tvoje rodiče?" zeptal se Honza váhavě.

„To záleží na tobě. Pokud se na to necítíš, tak se jim vyhneme. Ale přes Mataranku musíme jet v každém případě. Jiná cesta není."

„Ale nebude to dneska?"

„Ne, dneska ne."

„No ty bláho, mrtvý krokodýl!" přilepil Honza obličej na okénko.

„Měníš téma?"

„Co bych měnil téma. Normálně tam byla na kraji silnice zdechlina krokodýla."

„Doporučuji, aby ses takovým věcem moc nedivil. To tady uvidíš často. Mrtvé krávy, buvoly, divoká prasata a, jak už sis asi všimnul, klokany."

„Ano, těch už jsem pár viděl."

„Jednou takhle jedu z Mataranky do Katherine. Sotva jsem vyjela, takže jsem ještě nebyla v plné rychlosti, a najednou vidím, jak se přes silnici plazí had, zpomalím, abych ho nepřejela a najednou se snesl dolů orel a chytnul hada do pařátů. To už jsem jela krokem. Had byl nejspíš pro orla příliš těžký, takže ho pustil a rovnou mně na kapotu, had sklouznul dolů přímo před auto a já ho přejela. Pravdivý příběh."

„Chápu, ničemu se nedivit a zachovat si v každé situaci chladnou hlavu."

„Přesně tak. Severní teritorium je drsný kraj."

Honza rozuměl tomu, že tenhle výlet měl být něco jako rozlučka, ale bohužel byl naprosto kontraproduktivní. Každou větou, kterou Sabina vyslovila, se do ní víc a víc zamilovával. Dřív ji vnímal jako docela zajímavou holku, která měla ráda neobvyklé čajové směsi, v práci nebyla zrovna nejlepší a na schůzích, místo aby poslouchala, kreslila karikatury. Většinou jeho. Tady mu však připadala jako neohrožená cestovatelka a krotitelka hadů. Holka, která si v Praze musela nacvičovat jízdu v provozu, se tady bravurně vyhýbala klokanům, předjížděla road trainy a jezdila vlevo jako nic. On měl co dělat, aby neuhýbal na stranu, když proti nim jelo auto.

Po nějaké době dojeli na místo.

„Tady ale vůbec nic není," rozhlížel se Honza kolem. Buš, buš, termitiště a zase buš.

„Buď trpělivý," uklidnila ho Sabina. „Nejdřív vezmu tady ty spreje proti hmyzu, důkladně vystříkám sprchy a záchody, to víš, není sezona, nikdo se o to nestará, pak postavím stan, a nakonec si zajdeme k vodě. Není to odtud vidět, ale je to sotva pět set metrů."

Honza přikývnul a sledoval Sabinu jako ve snu. Nejdříve došla k něčemu, co vypadalo jako poštovní schránka. Ze spodní části vyndala nějaký papírek a malou obálku, vyplnila datum jméno a espézetku auta, přiložila desetidolarovou bankovku, vše vložila do obálky a vhodila zpět do schránky.

„Poplatek za kempování," vysvětlila Sabina.

„Kontroluje to někdo? Co by se stalo, kdyby někdo nezaplatil?"

„Taky se najdou takoví, ale tak špatně na tom ještě nejsem."

Potom šla postavit stan, který vypadal naprosto jinak, než čekal. Místo nylonové látky ho totiž tvořila jen síť.

„To je hlavně proti hadům a mouchám, jinak bych klidně spala pod širákem."

„Proti hadům," opakoval Honza jako stroj.

Sabina naházela do stanu spacáky a karimatky, vylovila z tašky plavky a ručník a pokynula Honzovi, aby udělal to samé.

Měla pravdu, k vodopádům to skutečně nebylo daleko. Když je před sebou uviděl, nemohl věřit svým očím. Vypadaly jak vytržené z kýčovitého romantického filmu, jenomže byly skutečné.

„Já vím, že od technicky založeného člověka, to může znít divně, ale řekl jsem ti někdy, že jsem nenapravitelný romantik?"

„Tušila jsem to," odpověděla Sabina zamyšleně. „Nestůj tady a pojď do vody, zaplaveme si k vodopádům."

„Nejsou tady krokodýli?" rozhlížel se opatrně kolem.

„Jenom sladkovodní," řekla klidně a skočila do vody. Honza ji následoval.

„Ta voda je docela příjemná. Ne moc horká," poznamenal spokojeně.

„Tak to se ti bude líbit ještě víc pod vodopádem. Tam je ta voda, řekla bych, až ledová."

„V tomhle vedru to jen uvítám."

Pomalu doplavali k většímu ze dvou vodopádů, Honza vylezl nahoru po ostrých kamenech, ale téměř okamžitě se zase vrátil.

„Ty filmy, kde se hrdinka sprchuje pod vodopádem, lžou, jako když tiskne. Tohle by jednoho umlátilo," stěžoval si, a Sabina se jen smála. Samozřejmě tyhle vodopády moc dobře znala.

„Tohle mi ale musíš dovolit," vzal ji za ruku, odtáhl aspoň částečně pod vodopád. Podíval se na ni a čekal na její souhlas. Sotva znatelně přikývla a Honza ji políbil. Byla to jen pusa. Mírně delší pusa, přesně jako ta první, kterou jí kdy dal. Nečekal na její reakci a plaval zpátky.

„Chceš se vrátit?" zeptala se, když doplavala k němu.

„Ještě ne, nedokážu si představit jít zpátky do toho vedra."

„Horší bude, vrátit se za necelé dva týdny do té zimy."

Honza neodpověděl. Návrat do zimy znamenal i návrat bez Sabiny a on si přál, aby těch pár dní nikdy neskončilo.