31. kapitola

Honzu samozřejmě potěšilo, že mu Sabina odpověděla, po pravdě to ani nečekal, ale zároveň mu nedávala žádnou naději, že by se vrátila.

Zkazil, co mohl a byl si toho vědom. Už jednou ho varovala, aby ji neignoroval. Prosila ho, aby křičel, bouchal dveřmi, pohádal se s ní, ale aby ji neodříznul od sebe. A přesně to udělal. Ignoroval ji, odmítl se s ní bavit, nechtěl ji ani vyslechnout.

Paradoxně, firmě se nikdy nedařilo lépe. Michal byl naprosto skvělý zástupce a na jeho doporučení dal šanci ještě jednomu ze zaměstnanců. Daniel byl geniální a přitom skromný, neměl tu dravost, kterou by na sebe upozornil a nebýt Michala, Honza by si ho pravděpodobně nevšiml. Zaučil se rychle a ve třech teď měli mnohem snadnější práci. A to bylo dobře, protože Honza měl v plánu nový projekt. Ale potřeboval pomoc. Od Lucky, Jany, a dokonce i od Alexe. Měl jen jeden pokus a vsadil na něj úplně všechno.

***

Sabina by na ten výměnný pobyt úplně zapomněla, kdyby nedostala nadšenou zprávu od Báry, že byla mezi vybranými. Únor nebyl zrovna nejlepší měsíc k návštěvě Austrálie, vlastně byl úplně nejhorší, Sabina však měla tak trochu škodolibou radost. Jen ať si užijí pořádný hic, dusno, mouchy a komáry. Pak se přece jen slitovala a napsala Báře podrobné instrukce co si sbalit a na co nezapomenout. O chvíli později si ji k sobě zavolal profesor Wilson, aby spolu probrali itinerář. Dal Sabině víceméně volnou ruku, a kromě školy a návštěvy podobné firmy ji nechal naplánovat veškerý volný čas. Ubytování nebylo tak stylové, jako Honzova chata, ale kampusové pokoje byly čerstvě zrenovované, útulné, a hlavně, měly fungující klimatizaci.

Ačkoli Sabina už od Báry věděla, že byli vybráni jen ti se slušnou angličtinou, stejně musela slíbit profesorovi Wilsonovi, že bude celé tři týdny překládat.

„Nejsem zvědavý na nějakou angličtinu odposlouchanou z amerických filmů," řekl doslova.

„Nehnu se od tebe na krok, Johne," slíbila Sabina a profesor se trochu uklidnil.

Z vlastní iniciativy ještě naplnila ledničku typicky australskými věcmi, o kterých si myslela, že by je návštěvníci rádi ochutnali. Milo, oplatky Tim Tam a domácí sušené mango. Neudržela se a neodpustila si malý vtípek v podobě sušeného krokodýlího a klokaního masa, a po krátkém váhání přidala i vegemite.

V pět ráno jel Luca s dalším asistentem na letiště vyzvednout studenty a Sabina čekala v kampusu, aby jim ukázala ubytování. Bylo jí jasné, že nebudou chtít nic jiného než sprchu a postel, možná v obráceném pořadí.

„Je jich o jednoho míň," kontrolovala Sabina počet lidí a porovnala jej se svými záznamy.

„Daniel měl nějaké problémy na celním úřadě. Nemělo cenu čekat. Hned se tam vrátím," vysvětlil Luca a nasednul znova do auta.

Vrátil se o další hodinu později, a protože nemohl najít Sabinu, ukázal poslednímu příchozímu pokoj.

„Pošleš sem Sabinu?" zeptal se netrpělivě.

„Nejdřív se vyspi, všechno potřebné máš tady. Vsadím se, že ostatní už spí," odpověděl Luca a jemu nezbývalo než souhlasit. Únavou už sotva dokázal přemýšlet.

Brzo ráno vyhledal Luca Sabinu.

„Daniel by s tebou chtěl mluvit. Nejspíš je to naléhavé."

„Měl nějaké problémy při příletu?" zeptala se ustaraně.

„To nevím, ale raději ho zkontroluj. Pokud to bude na dlouho, nechám vám poslat snídani na pokoj."

„Je to až tak špatné?" přehrávala si v hlavě různé scénáře od pokuty až po vyhoštění. Doufala, že se nesnažil provézt nějaké jídlo nebo, nedejbože, marihuanu.

„Běž už," usmál se Luca a šel zkontrolovat ostatní.

Sabina doufala, že to nebude nic vážného. Jednání s úřady mohlo být někdy zdlouhavé. Zamyšleně otevřela dveře a dlouho jí trvalo, než jí došlo, co se vlastně stalo.

***

Na posteli seděl Honza. Vypadal pohuble a unaveně, ale byl to on. Pomalu vycouvala ze dveří, ale než je za sebou zavřela, rozmyslela si to a vrátila se do pokoje.

„Honzo," vydechla a nevěděla, jak pokračovat.

„Sabino, měli bychom si promluvit." I ta jednoduchá věta mu dělala problémy.

„To bychom měli," přikývla a posadila se na protější prázdnou postel.

„Dlouho jsem si to plánoval, ale teď nevím, jak začít."

„Přeskoč začátek a začni třeba od konce."

„Není to tak dávno – i když mi to připadá, jako v minulém století – řekla jsi, že pokud z toho všeho zůstanu jenom já, tak to bereš. Vím, že se od té doby hodně změnilo, ale jsem ochotný udělat cokoli, prodat firmu, dům i chatu a odstěhovat se sem, za tebou. Věnovat zbytek života tomu, abych napravil to, co jsem zničil."

Tohle nečekala. Firmu budoval víc než patnáct let z ničeho. Hodně pro něj znamenala a Sabina si ani nedovedla představit, že by to po něm chtěla. To prostě nešlo. Vyčítala by si to celý život a s největší pravděpodobností by to jednou, ve slabé chvilce, vyčetl i on jí.

„Nikdy bych po tobě nechtěla, abys dělal něco takového."

„Vrátíš se?" zeptal se s nadějí v hlase.

Zavrtěla hlavou. „Právě teď mám skvělou práci, studuji, jsem samostatná, dělám to, co mě baví. Představ si, dokonce tu pořádám kurzy a hodiny Art therapy."

„Takže jsem přijel úplně zbytečně?"

„Úplně zbytečně snad ne. Odpočineš si, snad se něco i naučíš, poznáš odkud pocházím, a já... jsem opravdu ráda, že tě vidím," usmála se povzbudivě, i když měla oči zalité slzami.

Pak odešla z pokoje a Honza přemýšlel, zda mu budou stačit tři týdny k pokoření Ká dvojky, nebo zemře při pokusu.

Nebylo to úplně to, v co doufal, ale zatím mu stačilo vídat Sabinu každý den, a to prakticky od rána do večera. Chovali se k sobě přátelsky, ale nic víc.

***

Luca s Bárou se chytali za hlavu. Takhle jejich plán probíhat neměl. Museli přitvrdit.

„Jdeme na to špatně," prohlásila Bára zkušeně. „Pořád je cpeme dohromady, musíme je naopak začít rozdělovat. Já si vezmu na starost Honzu a ty začni balit Sabinu."

„Hmm, to by šlo," zamyslel se Luca, „ale je to vůbec etické plést se jim do toho?"

„Už ses zapletl. Já mám náhodou Sabinu moc ráda a neudělala bych nic, co by jí ublížilo. Kdybys jen věděl, jak jí to v práci dávali sežrat."

„Dobře, chápu. Jedu v tom s tebou. Kdy začneme?"

„Čím dřív, tím líp. Zítra odpoledne máme na programu ten bazén s umělým vlnobitím, co kdybys učil Sabinu surfovat?"

„Sabina to umí. Jedině, že bych já učil tebe a Sabina Honzu."

„Tak to by nešlo. Prostě ji budeš muset naučit nějaký trik, který ještě nezná," zamračila se Bára.

„Ale já bych tě učil docela rád," nasadil Luca svůj nejlepší úsměv.

„To víš, já za dva týdny odjedu a ty zůstaneš s outěžkem."

„Snad obráceně ne?"

„Máme emancipaci," odvětila stroze.

„Ty mě nutíš, abych učil Sabinu."

„Tak si to dobře pamatuj," ukončila Bára debatu. Nemohla se vrátit do Prahy a přiznat Aleně, že selhala. To prostě nešlo. Sice sem původně přijela chytat hady a pavouky, ale tohle bylo důležitější. Nakonec pavouků si mohla nachytat na záchodě ve staré budově kolik chtěla. A všechny druhy. To zjistila už první den.

Nemělo cenu ztrácet čas. Rozdělili je už v jídelně u snídaně. Bára byla rychlejší než Sabina a okamžitě si zabrala místo vedle Honzy a Luca odvedl Sabinu ke svému stolu. Zatímco Luca předstíral, že musí probrat průběh pobytu, Bára mluvila o práci.

„Mluvili jsme s Alenou, když je ta stará zasedačka teď prázdná, mohly bychom tam udělat tělocvičnu?"

„O čem to mluvíš?" podíval se na ni nechápavě.

„No, jak pořád sedíme u počítače, tak aby si člověk měl kde protáhnout hřbet," zatvářila se, jako by otročila přikovaná ke kládě. Ovšem nezapomněla přitom mrkat řasami a natáčet si pramínek modrých vlasů na prst. „Chtěla jsem o tom mluvit dřív, než mě někdo předběhne. Chlapi si tam totiž chtějí udělat klubovnu toho jejich fotbalového týmu a matky dětský koutek."

„No... já... vlastně jsem se ještě nerozhodnul, co s tím udělám. Musím se poradit s Michalem a Danielem," vypravil ze sebe.

Bára se dívala tak nevinně, že ho ani nenapadlo, podezřívat ji z něčeho nekalého. Nenapadlo ho, že se ho snaží přinutit, aby řekl nahlas, že se Sabinou už nepočítá. Dobrá zpráva byla, že to nedokázal. Mrkla na Lucu a doufala, že je stejně úspěšný.

„Doufám, že jsi v Česku nezapomněla surfovat?" zeptal se Luca Sabiny.

„Spoléhám se na svalovou paměť, protože jsem na tom skutečně skoro rok nestála. Naposled to bylo vloni v březnu na Bali," odpověděla zamyšleně.

Lucovi trochu sklaplo. Doufal, že ta pauza bude delší. „Dáme si spolu závod? Kdo vydrží déle na prkně?"

„Co dostane vítěz?"

„Myslíš kromě obdivu celého zájezdu a náhodných přihlížejících? Masáž, pohádku na dobrou noc, noční sonátu?"

„Stačí mi ten obdiv," zasmála se Sabina, ale když si všimla Honzova zmateného pohledu, zase zvážněla.

Odpoledne jeli všichni společně do bazénu s umělým vlnobitím. Bára se držela blízko Honzy a okatě s ním flirtovala, zatímco Luca a Sabina zkoušeli, kdo se déle udrží ve stoje na prkně. Nešlo to tak snadno, vlny byly poměrně velké a nepravidelné.

„Dáme si dva tréninkové pokusy a potřetí to bude naostro," navrhla Sabina a Luca souhlasil. A to byla chyba. Sabinin první pokus byl úplně ten nejlepší. Oba další už se jí tak nepovedly.

„Měl jsem si říct o pusu, když jsme se bavili o odměnách pro vítěze," smál se Luca.

„Máš můj obdiv, to ti musí stačit," zamračila se naoko Sabina a podrazila mu nohy. Když se vyhrabal z vody, prohnal ji až k lehátkům. Sabina si sedla na jedno z nich, Luca na ni skočil a lehátko se pod nimi rozložilo. Naštěstí neprasklo. Luca ho znovu sestavil a podíval se omluvně na plavčíka.

„Myslím, že jsme to přehnali," řekla Bára Lucovi o něco později. „Honza se moc nebavil. Vypadal spíš, jako že tě chce zabít."

„Tak co teď?"

„No můžeš třeba chvíli flirtovat se mnou. Pak to nebude vypadat, jako že jedeš po Sabině, ale jako někdo, kdo prostě flirtuje s každou."

„Byl to od začátku tvůj plán a zneužila jsi k tomu Honzu a Sabinu?" podíval se na ni zkoumavě. České holky nebyly tak čitelné, jako Australanky.

„To se nikdy nedozvíš," odpověděla Bára tajemně.

Sabina sice nedělala nic špatného a neměla výčitky svědomí. Luca byl pro ni jen kamarád, ale Honzy jí bylo líto, a hlavně by si raději to všechno užívala s ním.

U večeře seděli každý jinde. Sabina se svými australskými kolegy a Honza s českou výpravou, ale večer přišla za ním na pokoj. Honza se netvářil nadšeně, ale ani ji neprosil, aby odešla.

„Asi si budu muset zvyknout na to, že už spolu nejsme," řekl po chvíli ticha.

„Jak myslíš, že by pokračovala ta knížka?"

„Doufal jsem, že bude mít šťastný konec."

„Možná budeme oba šťastní, ale ne spolu."

„Zítra ráno odjedu. Lidé z firmy tuší, proč jsem tady, a ačkoli trochu té ostudy unesu, mám pocit, že už to stačilo."

Sabina se zvedla a chystala se odejít, ale pak se otočila a řekla: „Slíbila jsem Johnovi, že budu celé tři týdny překládat, ale on se většiny aktivit stejně neúčastní a Bára mě určitě dobře zastoupí. Zkrátka, co kdybychom těch posledních jedenáct dní strávili spolu? Uděláme si road trip. Ukážu ti Austrálii, jak ji běžný turista nevidí. Nebo naopak, budeme dělat všechny ty kýčovité věci z průvodců. Odjedeme zítra hned po snídani."

„A nebojíš se, že tě budu celou dobu svádět?" zeptal se zamračeně.

„Nic jiného od tebe nečekám," odpověděla s rozpačitým úsměvem. Teprve pak odešla z pokoje.