25. kapitola

Pátek nemohl přijít dostatečně brzo. Celý den nebyl o nic horší než jakýkoli jiný. Honza, ačkoli neměl v lásce společenské události, přistihl sám sebe, že se těší na večer. Nejspíš kvůli tomu, že to bylo dalších pár hodin, které mohl strávit se Sabinou.

Křest knihy se konal v outdoorové herně na paintball a podle toho se také měli hosté obléknout. Sabina vypadala v army stylu skvěle, ale Honza se pro něj snad narodil. Khaki kalhoty zdůrazňovaly jeho štíhlé boky a v černém tričku vynikly svaly. Nezapomněl ani na psí známky.

„Ty prostory jsi vybral skvěle," pochválila Sabina Adama, když se přivítali, „ale nevrhne se každý spíš na pušky?"

„Po dobu křtu a proslovů nikdo žádnou nedostane," uklidnil ji Adam. Pak je provedl po sále, vše jim ukázal a seznámil je s několika lidmi z branže.

„Kde je Martin Svoboda?" zeptala se.

„To víš, umělec," mávl Adam rukou. „Určitě přijede na poslední chvíli, v doprovodu novinářů a fanynek."

A přesně to se také o několik minut později stalo. Martin Svoboda byl ten typ, který se narodil jen proto, aby byl hvězda. Natočil jeden film, jednu písničku a několikrát se objevil v různých seriálech, ale všude ho bylo plno. Bulvár ho dával dohromady snad s každou vycházející hvězdičkou a misskou. Jeho fotka nebo plakát byly v každém dívčím časopise. Martin se hřál na výsluní a vůbec ho nenapadlo stěžovat si, že ztrácí soukromí.

Akce začala. Krátký proslov, křest, který provedl Martin paintballovkou a několika kuličkami s modrou barvou, fotky a úsměvy, prodej, podpisy, a nakonec dražba originálních kreseb.

Sabina se na chvíli cítila jako celebrita, když podepisovala své obrazy, ale nakonec byla ráda, že je to jen na tu chvíli.

Krátce na to se rozsvítil i zbytek haly, obsluha rozdala ochranné pomůcky a paintballovky, a kdo chtěl, mohl si jít zahrát. Zbytek lidí konverzoval a Adam s Martinem a Sabinou poskytovali rozhovory.

Domů jeli až po půlnoci. Každý do svého. Sabinu čekal náročný víkend a potom celotýdenní kurz.

Hned ráno jí z několika zdrojů přišly fotky ze křtu a odkazy na různé články. Většina byla pozitivních, ale našly se i takové, které interpretovaly i tu nejnevinnější fotku takovým způsobem, že musel mít čtenář pocit, že se tam konaly hotové orgie. Některé dávaly Sabinu dohromady s Adamem, jiné s Martinem. Nejblíže pravdě byly ty, které spekulovaly vztahu Martina s Adamem.

„Vidělas to?" zeptal se Honza, když navštívil Sabinu v ateliéru a ani nemusel dodávat co.

„Ano, od rána nečtu nic jiného. Ještě, že máme bulvár, jinak bych ani nevěděla, s kým chodím."

„Kdybych tam nebyl, tak bych tomu snad i věřil," zasmál se Honza. „Ale sluší ti to," dodal.

„Tobě taky," rozklikla jednu z fotek, na které vypadal přímo neuvěřitelně dobře.

„Musím zjistit jméno toho fotografa, až budu potřebovat nové fotky na řidičák a pas, tak jedině od něj."

Víc už nestihnul. Začali se scházet první kurzisti a Honza se vrátil do kanceláře.

***

Kurz na chatě byl skvělý, opět se sešla dobrá parta, ale nejlepší bylo, když v pátek přijel Honza. Původně plánoval přijet uprostřed týdne a zdržet se jen jednu noc, ale pak je napadlo, udělat si víkend na chatě.

„Nebýt těch kurzů, tak se sem ani nedostanu," poznamenal Honza, když se spolu vydali na odpolední procházku do lesa. „A přitom je tady tak nádherně."

„Všechny účastnice byly spokojené," potvrdila Sabina. „Měly jsme tu tentokrát instruktorku jógy, každé ráno a večer nás nutila cvičit."

„Těším se, až mi ukážeš, jak jsi ohebná."

„To jsem nebyla nikdy a pochybuji, že to pár rozcviček změnilo."

„Nepodceňuj se," usmál se Honza, ale pak rychle zvážněl. „Potřebuji s tebou probrat dvě věci. Ani z jedné nejsem nadšený, ale ty možná budeš."

„Tak ven s tím," povzbudila ho.

„Koncem listopadu se koná charitativní aukce, na kterou chodím každý rok. Kontroloval jsem si to a je to ten víkend po kurzu, takže bys měla mít volno. Byl bych rád, kdybys šla jako můj doprovod, ale pokud chceš, můžeš něco věnovat k vydražení. Třeba obrázek, nebo poukázku na kurz zdarma."

„To je přece skvělé, tak proč z toho nejsi nadšený?"

„Je to pro dětský domov a pokaždé mi to připomene můj pobyt v jednom z nich."

„Ta dražba je pro ten domov, kde jsi byl?"

„Ne, ten byl tak strašný, že bych se nepřinutil ho znovu navštívit. Tohle je centrum pro děti v nouzi Koala."

„Koala?" vyprskla Sabina.

„No jo, vidíš, asi mě to k té Austrálii podvědomě táhlo už dřív."

„A co je ta druhá věc?"

„Už jsem ti o tom říkal, ale tenkrát jsem to ani já nebral vážně. Za necelé dva týdny jdu na laserovou operaci očí."

„Cože?" Sabina se zastavila, pustila Honzovu ruku a zůstala na něj zírat. „Je to kvůli těm nesmyslům, které ti řekla Jana?"

„Ne, je to kvůli mně. Brýle nosím od šesti let a lepší už to nebude. To, že pracuji na počítači, tomu rozhodně nepomáhá, kontaktní čočky mě iritují, a když existuje ta možnost... Už mám za sebou předoperační vyšetření. Zřejmě to nebude na sto procent, ale bylo by fajn mít místo osmi dioptrií třeba jen jednu."

„Rozumím. A jsem ráda, že to není kvůli mně, protože já bych si kvůli tobě také nenechala udělat nová prsa."

„To je jedině dobře, protože mně se ta tvoje líbí," usmál se a lehce přes ně přejel dlaní, ačkoli přes svetr a bundu nebylo skoro nic cítit. „Nevrátíme se?"

„Jsem pro," přikývla Sabina a vydali se na zpáteční cestu.

Víkend utekl rychleji, než se jim líbilo, nebyl však úplně marný. Honza i Sabina si odškrtli pár věcí na svém imaginárním seznamu aktivit, které si přáli dělat.

Ještě rychleji uběhlo těch pár dní do operace. Po operaci odvezla Sabina Honzu domů a na týden se k němu nastěhovala. Po tom, co se o ni tak obětavě staral, když měla salmonelózu a chodidla plná puchýřů, byla ráda, že mu může tu laskavost oplatit a ošetřovat ho.

Honza věděl, že nebude potřebovat, aby se o něj někdo staral celý týden, ale neprotestoval, a ještě po třech dnech předstíral, že nic nevidí. Bavilo ho, když mu Sabina četla pohádky a krátké humorné povídky.

„Od chvíle, co vím, že ses nenarodila tady, nemůžu uvěřit, jak dobrá je tvoje čeština."

„Sám jsi říkal, že mám přízvuk."

„Naprosto zanedbatelný. Trochu je to slyšet, když říkáš r, ale s tím má problémy hodně lidí."

„Vím o tom. Máma mi to neustále připomínala, ale ona se zase nikdy nenaučila pořádně vyslovovat to anglické. Právě proto, že věděla, jak těžké je zbavovat se později přízvuku, nutila mě už od malička co nejvíc mluvit a číst. Doma byl téměř stoprocentní zákaz dívání se na jiné filmy než české a neustále si nechala posílat české knihy."

„Jsem jí za to vděčný."

„Já teď taky, ale někdy mě tím fakt štvala."

„To si dovedu představit, ale docela by se mi hodilo, kdyby mě v dětství někdo takhle péroval s angličtinou."

„Mohla bych tě učit, kdybys chtěl, ale je to to mnohem lehčí, když jsi přímo v té zemi. Takže až tam pojedeš se mnou, dáme si intenzivní studium."

„Kdy ses vlastně rozhodla, že tam pojedu s tebou?"

„V ten samý okamžik, kdy jsem se rozhodla, že tu zůstanu."

„A to bylo kdy?"

„Asi tak před dvaceti vteřinami."

Honza nebyl dlouho schopný ze sebe vypravit ani slovo.

„Myslíš to vážně?" zašeptal po nějaké době. „To není rozhodnutí, které můžeš udělat jen tak, z ničeho nic."

„To také není. Půl roku nemyslím na nic jiného," odpověděla Sabina téměř dotčeně. „Nebrala jsem to rozhodnutí na lehkou váhu a stále ještě zbývá říct to našim."

„Promiň, nemyslel jsem to špatně, ale nechci, abys mi dávala zbytečné naděje."

„To nemám v úmyslu," zavrtěla hlavou a tvářila se vážně.

Honza měl chuť ji na místě požádat o ruku, ale vzhledem k tomu, že ještě neměl vyřešenou minulost, měl pocit, že by to Sabina nepřijala nejlépe. Neřekl tedy nic, jen si ji přitáhl o něco blíž a nechal ji, aby si položila hlavu na jeho rameno.

V pátek měla Sabina svátek. Další z věcí, které zavedla její matka už v Austrálii v rámci české výchovy. Tahle část Sabinu naopak bavila, zvlášť když byla ještě ve škole a mohla zlobit spolužáky tím, že dostává víc dárků.

Dárek, který pro ni připravil Honza, nečekala ani v nejdivočejších snech.

Nejprve ji vzal do nádherné restaurace. Poprvé byl na veřejnosti bez brýlí, ať už slunečních nebo obyčejných, a aniž by musel nosit kontaktní čočky, takže už i z toho důvodu, to byla oslava i pro něj. Večeře byla naprosto dokonalá. Pamatoval si, která restaurace se Sabině líbila, a protože byl pátek, zarezervoval stůl dlouho dopředu.

Sabina byla vždycky chaotická a občas si z Honzy utahovala, jak je organizovaný, ale ve skutečnosti se jí líbilo, že byl všímavý, pamatoval si věci a dokázal plánovat dopředu. Díky tomu seděli u nejlepšího stolu v klidné části restaurace.

Skvělé jídlo byl však teprve začátek. Z restaurace ji odvezl domů, kde jí předal kytici růží a balíček.

Sabina dala růže do vázy, pak vyndala z ledničky láhev minerálky, nalila ji do skleniček a teprve když se usadili u krbu, rozbalila si opatrně dárek.

Čekala knihu, šperk, bonboniéru, parfém, nebo klidně nic, ale to, co dostala, jí vyrazilo dech. Chvíli nemohla ani promluvit, aby se nerozbrečela.

„Kde jsi je sehnal?" zeptala se přiškrceným hlasem a upřeně zírala na velkou sadu pastelek Holbein v mahagonovém kufříku.

„Ještě mám v Japonsku pár známých," usmál se, spokojený sám se sebou, jak dobře vybral.

„Jsou naprosto úžasné," lehce přejížděla po vyrovnaných pastelkách konečky prstů. „Nedávno jsem si koupila tu nejmenší sadu s dvanácti kusy a bála jsem se ji používat."

„Tyhle rozhodně nenechávej ladem. Až je vypotřebuješ, seženu ti další. Nebo si zaletíme do Japonska a nakoupíš si jich, kolik budeš chtít."

„To jsi mě uklidnil. Slibuju, že s nimi budu malovat, jak divá," usmála se Sabina, aniž by zvedla oči nebo ruce od pastelek.

„Ten obraz na aukci už nejspíš nestihneš."

„To nevadí, už jsem darovala něco jiného."

„A co?"

„To je překvapení, uvidíš to zítra večer. Když jsi byl doma po té operaci, všechno jsem zařídila a odvezla to rovnou na místo."

„Občas jsi neuvěřitelná."

„Ty taky," řekla Sabina a stále hladila pastelky.