24. kapitola

O to horší byl návrat do reality. Drby už se samozřejmě roznesly a Irenka byla dokonce tak drzá, že přišla za Sabinou až do jejího ateliéru.

„Gratuluji. Mám takovou radost, že to vám dvěma vyšlo," mazala jí med kolem huby. „Zvlášť, když uvážím, jak ses nadřela, abys ho sbalila."

„Nevím, o čem mluvíš," podívala se na ni Sabina nechápavě.

„Já jen, žes mi nepřipadala jako ten typ, co je na prachy."

Jako ty? pomyslela si, ale neřekla to. Nechtěla klesnout na její úroveň. „Promiň, ale asi tě zklamu. Nenadřela jsem se, protože jsem si nic neplánovala. Prostě se to stalo. A teď mě omluv, mám ještě hodně práce."

„To je pochopitelné, když sis dva dny užívala. Nebudu tě rušit," usmála se Irena jedovatě a odešla.

Sabina chtěla odpovědět, že pracuje každý víkend, ale nemělo smysl Ireně něco vysvětlovat. Mrzelo ji však, že je pokládána za zlatokopku a za někoho, kdo je s Honzou jenom kvůli výhodám. Tím spíš, když se od prvního dne zoufale snažila, aby to tak nebylo.

Rozhodla se, že pro jednou poslechne Janinu a Lucčinu radu a dá najevo, že není jen vydržovaná milenka, ale rovnocenná partnerka. Přestane se distancovat od všeho, co ji spojuje s Honzou, ale naopak bude stát při něm a podporovat ho.

Příležitost měla hned následující čtvrtek. Honza svolal mimořádnou schůzi a Sabina, ačkoli už nebyla zaměstnanec, tam šla také. Překvapilo ho to, ale souhlasil. Neměl v úmyslu něco tajit.

Nepochybovali, že to bude důvod k dalším drbům, ale nijak zvlášť je to netrápilo. Nakonec, nebylo nikde psáno, že šéf nesmí mít partnerku a jediná povolená je dobře utajená milenka. Nejlépe taková, která se do ničeho neplete.

Posadila se mezi zaměstnance a všechno pozorovala. Honza mluvil o všem možném, ale nezapomněl zmínit i to, jak je důležité brát ohled na ostatní, zvláště v době dovolených. Paní Beránková, byla sice přítomna, nevypadala však, že by si brala proslov k srdci a neustále se dívala na hodinky.

„Myslím, že mi ujel poslední autobus," zašeptala Sabina Honzovi po skončení schůze.

„Určitě ještě není tak pozdě, slečno Hartová, ale jestli chcete, mohu vás odvézt domů."

„To byste skutečně udělal?"

„Ano, ale jenom, když si nasadíš ten přísný výraz a budeš si se mnou hrát na šéfa a sekretářku."

„To by šlo," usmála se a odjela s Honzou domů.

Čím lepší to bylo mezi nimi dvěma, tím horší to bylo mimo vztah. Nenávistné zprávy na Sabininých stránkách se proměnily v osobní útoky a výhrůžky.

Honza měl problémy s Pavlínou, která se odmítala dohodnout a vytasila se s jedním z nejlepších právníků. Kdo ví, kde na něj vzala. Soudní nařízení na zkoušky DNA se vleklo, ale když to chtěl Honza udělat přes soukromou kliniku, nedostal od Pavlíny svolení k odběru vzorků. Na druhou stranu neváhala a zažádala si nejen o výživné pro dítě, ale také pro sebe, jakožto pro nezaopatřenou matku. V tomto případě pracoval soud naopak neuvěřitelně rychle a vyměřil Honzovi částku, ze které šel do kolen.

„Odvoláme se," řekl právník. „Pavlína dělá přesně to, co bych jí poradil já. Snaží se vytřískat co nejvíc hned na začátku, protože cokoli jí zaplatíš v prvním roce dítěte se nevrací, ani kdyby spor prohrála. Předpokládám, že pokud se s ní budeš chtít dohodnout, bude požadovat přesně tu částku, kterou by získala v prvním roce."

To Honzu moc neuklidnilo, protože Pavlínu znal moc dobře a tušil, že ta suma bude pravděpodobně mnohem vyšší.

A jako kdyby toho všeho nebylo dost, našel o pár dní později posprejované auto. CCTV kamery naštěstí rychle odhalily pachatele, ale barva musela být profesionálně odstraněna, a to bylo nejenom nákladné, ale rovněž zdlouhavé.

„Potřebuješ rozptýlit. Adam nás pozval na křest jeho knihy. Je to už pozítří," řekla Sabina Honzovi, když spolu leželi v posteli.

„Tak brzo?"

„Také mě to překvapilo. Čekala jsem to až těsně před Vánocemi, ale pospíšili si. Uděláš si čas?"

„Nedovedu si představit, že bych tam s tebou nebyl. Jsem na tebe neuvěřitelně pyšný, ilustrátorko," pohladil ji po vlasech. „Ale na sebe jsem taky pyšný. Zdolal jsem Ká dvojku," dodal spokojeně.

„Nechala jsem tě," ušklíbla se Sabina.

„To je dobře, protože kdybych tě teď neměl, tak bych se na všechno vykašlal. Prodal bych firmu, peníze věnoval třeba na kočičí útulek a spal bych pod mostem. Co by mi chybělo? Ta mrcha by neměla co hrabat."

Sabina se chtěla zeptat na tisíc věcí. Chtěla vědět, proč si ji vůbec bral. Proč mu nestačilo jenom s ní chodit, ale měla pocit, že na to nebyla vhodná chvíle. Raději mu dala pusu na tvář a nic neříkala.

„Hned po tom křtu mám další kurz na chatě. Přijedeš tentokrát za mnou?"

„Jestli budeš chtít, tak ano, i když jsem tak trochu počítal, že se sejdu s právníkem, ale to určitě někam vmáčknu."

„To by bylo skvělé. Myslím, že bych to tak dlouho bez tebe nevydržela."

„Vážně?" usmál se Honza. „Netušil jsem, že tohle někdy řekneš, ale celou dobu jsem si to přál."

„Máš skromná přání."

„To bylo jen jedno z mnoha. Přál jsem si toho hodně."

„Co třeba?" vyzvídala.

„To by tě nudilo," mávnul rukou.

„Zkus to."

„Začalo to skutečně skromně. Nejdřív mi stačilo, abych tě potkal na chodbě, pak abych tě vídal v kuchyňce. Později jsem začal být náročnější, chtěl jsem s tebou mluvit, a abys řekla víc než jen jednu větu. Chtěl jsem tě pozvat na večeři..."

„... ale já jsem tě pozvala první," skočila mu Sabina do řeči.

„Ano, to bylo jako splněný sen. Další z mých přání bylo to, že neprokoukneš ten trik s prodlouženým polibkem na tykání a narozeniny, ale chápej, dvě příležitosti v jednom dni, ty jsem zkrátka musel využít. Nedovedeš si představit tu euforii, když jsme spolu skončili v posteli."

„Tohle přání se ti možná splnilo až moc rychle," ušklíbla se.

„Jenomže s jídlem roste chuť a během té doby, co sis mě držela od těla, Ká dvojko, těch přání přibyly celé desítky, ba stovky."

„Stovky?"

„Tohle je jedno z nich. Usínat a probouzet se vedle tebe. Dát ti pusu, kdykoli chci, hladit tě, kde chci, a milovat se s tebou ve vířivce."

„To jsme ještě nedělali."

„No vidíš, pořád je co dohánět. Co si přeješ ty?"

Abych se dokázala rozhodnout. Abych tu mohla zůstat. Aby ses už netrápil. Aby bylo všechno jako dřív. Ale nic z toho nedokázala říct nahlas. Mohla jenom doufat, že ráno bude všechno o trochu lepší.