23. kapitola

Sabina i Honza si přáli, aby mohli začít tam, kde skončili, ale nešlo to. Cestu zpátky si hledali pomalu. Nebylo to snadné. Jeden den si Sabina myslela, že chodí se svobodným mužem a druhý den se musela snažit smířit s tím, že byl nejenom kdysi ženatý a zapomněl se o tom zmínit, ale teď měl ještě na krku příšernou mrchu a spor o dítě. Oba se proto ponořili do práce a řekli si, že budou řešit věci tak, jak přijdou.

Honza se snažil co nejrychleji ukončit tu záležitost s otcovstvím a problémy v práci také nečekaly na vhodnější dobu. Vzal si právníka, požádal soud o určení otcovství a vymazání z rodného listu a zaplatil dvacet tisíc jenom proto, že to Pavlíně přišlo jako dobrá legrace.

Právník ho rovněž informoval, že může soud prohrát, protože je v zájmu dítěte mít otce, i když ne biologického, a že bude nejschůdnější domluvit se s matkou dítěte a skutečným otcem. Honzovi bylo jasné, že to by znamenalo zaplatit jim částku, která by ho zruinovala, nebo se soudit a vydat přibližně stejnou částku na právníky. I v případě, že by vyhrál a měl nárok na to, aby mu Pavlína vrátila soudní výlohy, bylo velmi nepravděpodobné, že by se jich kdy dočkal.

Když ho po několika dnech Sabina viděla, skoro se lekla. Byl nevyspalý a bledý. Přišel ji navštívit do jejího ateliéru.

„Tak dost," řekla mu. „Nedovolím, aby tě ta bestie dál ničila." Zvedla telefon a zavolala Michalovi, že Honza nebude dva dny ve firmě a pak ho doslova unesla na chatu. Ani se nemuseli zastavovat doma, oba už tam měli svoje věci.

Čekala, že bude Honza protestovat, ale zřejmě si i on uvědomoval, že potřebuje na chvíli zpomalit a dva dny na chatě byly lepší než nic.

Sabina se o všechno postarala. Cestou se zastavila v supermarketu a nakoupila dost jídla a pití na celý týden. Nechtěla, aby jim cokoli chybělo.

Měli štěstí na krásné počasí, jako by se léto ještě nechtělo vzdát, i když večer už voněl ve vzduchu podzim. Prostě jako stvořené na posezení u ohně.

„Jsem rád, žes mě sem vzala," řekl Honza, položil se na deku a pozoroval hvězdy. Sabina si také lehla a přisunula se blíž k němu.

„Už je trochu zima," vysvětlovala.

„Ještě, že tu máme saunu a vířivku."

„Doufala jsem, že mě zahřeješ ty."

Od toho osudného okamžiku se jí nedotknul a tahle jediná větička stačila k tomu, aby pocítil nával vzrušení. Sklonil se nad ní a políbil ji. A pak ještě jednou, důkladně, skoro drsně. Nebránila se, naopak mu vycházela vstříc. To ho povzbudilo. Tak moc se bál, že už ji ztratil, ale v ten okamžik dokázal na všechno zapomenout. Aspoň na chvilku.

„Je mi jedno, jestli si chceš držet odstup, je mi jedno, jestli se se mnou nebudeš nikdy v životě milovat, právě teď jsem naprosto šťastnej," šeptal jí do ucha mezi polibky. Sabina neodpověděla, ale dál se nechala líbat a objímat, dokud je zima nedonutila vrátit se do chaty.

Došlo i na vířivku, a když se konečně dostali do postele, pokračovali v mazlení. Až velmi pozdě, skoro k ránu se po neskutečně dlouhém čekání konečně milovali.

***

Bylo nádherné probudit se vedle něj a milovat se dřív, než vůbec pořádně otevřela oči. Znova si připomněla první noc, tenkrát v únoru, kdy bylo naprosto všechno špatně, kromě sexu.

Vystřídali se v koupelně a pak si společně připravili pozdní snídani. Honza umíchal vajíčka se šunkou a opekl tousty. Sabina mezitím uvařila jeden ze svých speciálních čajů.

„Tohle mi chybělo, když jsi odešla z účtárny," poznamenal Honza a přivoněl k čaji.

„Čaj?"

„Ne, tvoje přítomnost. To, jak jsi ho občas uvařila i pro mě a vyprávěla, co je to za směs."

„Taky mi to chybí. Když byla u mě Lucka, řekla jsem jí, že jsem tě vždycky brala jen jako šéfa, ale nebyla to pravda. Později jsem o tom přemýšlela a zjistila jsem, že právě tohle byly ty chvíle, kdy jsem tě jako šéfa rozhodně nebrala. Uvědomila jsem si, jak jsem byla zklamaná, když jsi občas nepřišel nebo jsme se minuli. A nejen tohle. Na těch nekonečných schůzích, jsem občas poslouchala tvůj hlas a říkala si, jak je příjemný."

„A litovala jsi, že neladí se zevnějškem," dokončil za ni Honza.

„Kdysi ano, ale samozřejmě mě hlavně štvaly ty schůze," usmála se Sabina a dodala: „Byla bych ráda, kdybys zapomněl na to, co ti tenkrát říkala Jana. Ať už to bylo cokoli, jsem si jistá, že přeháněla. Nebyls někdo, kdo by mě na první pohled uchvátil, ale kdybys mi byl odporný, rozhodně bych se s tebou nevyspala a pokud si vzpomínám, přemlouvat jsi mě nemusel."

„Dodnes nechápu, kde se ve mně vzala ta odvaha."

„Věřím, že jsem tě trochu povzbudila." Sabina odložila hrnek s čajem, sklouzla z barové stoličky a objala ho jednou rukou kolem pasu. Honza sklonil hlavu a dal jí letmou pusu na tvář.

„Jsi pro mě jako droga," řekl vážně. „Potřebuju, abys to věděla. Dokud jsme spolu nespali, dalo se to vydržet, ale teď už chci být pořád s tebou. Kdykoli budeme spolu, tady, doma, v mé kanceláři nebo v tvém ateliéru, budu myslet na to, že se s tebou chci milovat. Když budeme každý někde jinde, budu počítat vteřiny, kdy už tě zase uvidím."

„To zní jako výhrůžka."

„To je varování, které bys měla brát naprosto vážně."

„Neodvážila bych se to zlehčovat," zavrtěla hlavou. „Dost povídání, hoď na sebe nějakou mikinu, vezmi si pořádné boty a jdeme se podívat, jestli v lese rostou nějaké houby."

„A vyznáš se v nich, Australanko?" zatvářil se Honza nedůvěřivě.

„Vyznám se v houbách, umím česky, vařím česká jídla, hmm, kdo si myslíš, že měl u nás doma hlavní slovo? Táta nebo máma? Jsi si jistý, že chceš mít se mnou něco společného?"

„To se teprve uvidí," zasmál se, dal jí pusu na čelo a šel se převléknout.

Ticho a čerstvý vzduch bylo přesně to, co Honza potřeboval. Zůstali v lese déle, než měli v plánu a do chaty je zahnal hlad a dešťová přeháňka.

„Včera léto, dneska podzim," mračila se Sabina, když spolu čistili houby. „Nějak se nám to počasí kazí."

„Spíš naopak. Počasí je perfektní. Aspoň mám důvod zůstat v chatě, u krbu, cpát se smaženicí a mazlit se s tebou, kdykoli se mi zlíbí."

„Kdykoli se ti zlíbí? Znamená to, že je to oboustranné? Že i já mám právo dotýkat se tě, kdy chci a kde chci?"

„Co právo? Přímo povinnost."

„Nesmím tě moc rozmazlovat. Tenhle víkend, který jsme si udělali uprostřed týdne, brzy skončí a budeš se muset zase soustředit na práci. A já vlastně taky."

„Všechno zkazíš. Muselas mi to připomínat právě teď?" zlobil se naoko, ale Sabina to vzala vážně.

„Promiň, neměla jsem tě zbytečně stresovat," omluvila se a pak hodila po Honzovi červivou houbou, když viděla, jak se směje.

„Můžeš mi to vynahradit a nechat se porazit v biliáru."

„To ti můžu klidně slíbit," smála se Sabina nahlas. „Hrála jsem to párkrát a vůbec mi to nejde."

O dvě hodiny později dokázala, že si nevymýšlela. Honza, ačkoli ani on nebyl mistr, to vzal jako příležitost něco ji naučit.

Po večeři Honza zatopil v krbu.

„Není tu zas taková zima," podivila se Sabina.

„Tobě možná ne, ale mně by možná za chvilku mohla být," odpověděl, ale Sabině to pořád nedávalo smysl.

„Něco ti dlužím," podal jí tužku a skicák, postavil se na kožešinu před krbem, sundal si brýle a svlékl si mikinu.

„No dobře," vypravila ze sebe Sabina, kterou to zaskočilo. „Posaď se do křesla," ukázala na velké kožené křeslo blízko krbu. Čekala, že se Honza posadí, ale toho to ani nenapadlo.

„To by bylo moc jednoduché, přece tě nepřipraví o představení," zasmál se lišácky. „Nejsem v tom přěborník, ale abych podnítil tvou kreativitu, budu se snažit," řekl a postupně si pomalými pohyby svlékl tričko.

„Nech těch šaškáren." Sabina se snažila maskovat své pocity s hraným nezájmem, přesto jí vstávaly chloupky na rukou. V krku jí uvízl knedlík, na sucho polkla a uhranutě propalovala svalnatou postavu před sebou.

„Chceš vidět víc?"

„No tak se předveď," vyzvala ho sebejistě. Nebo se to aspoň snažila předstírat.

Honza se pomalu zhoupl v bocích a sáhl po přezce svého opasku. Bylo to spíše křečovité než erotické, Sabině to ale ani trochu nevadilo. Tak už si to sundej, říkala si pro sebe. Honza sundal poslední kousek oblečení a zůstal nehybně stát. Vyčkával na její reakci.

Sabina opatrnými krůčky obcházela svůj model kolem dokola.

„No, nějak se s tím snad poperu," pokrčila rameny.

„Říkalas, že to bude trvat dlouho? Tak to abych si udělal pohodlí," ušklíbl se Honza, rozvalil se v křesle a jednu nohu přehodil přes opěrku.

Sabina se vrátila k připraveným papírům, ale zjistila, že s roztřesenýma rukama stěží něco vytvoří.

„Co se děje? Začínám být nervózní." Honza ale vycítil její nervozitu a pro odlehčení dodal: „Srdce oceánu tady nemám, ale a můžu si vzít na krk žraločí zub nebo psí známky." Sabina vyprskla smíchy. Tohle bylo přesně to, co potřebovala. Naoko ho pokárala, ať bere situaci vážně a začala s tvorbou.

Nejdřív ho však vyfotila mobilem, a teprve potom vzala tužku a skicák a začala s rychlými náčrty.

„Ty detaily dodělám později podle fotky. Nechci, aby ti úplně zdřevěněly nohy a nejspíš i páteř," vysvětlovala, proč dělala tu fotku.

Honza neodpověděl. Bylo mu to zřejmě nepříjemné i když se snažil to maskovat. Tvářil se vážně, přesně takový ten intelektuální výraz, který se na něm Sabině líbil, ale postupem času se trochu uvolnil.

Sabina pracovala rychle, ale nechtěla to odfláknout, takže se soustředila a prakticky nevnímala nahé tělo, jen linie a stíny. Zabrala se do práce a vystrčila špičku jazyka. Honza se usmál, když si toho všimnul, protože tohle pro ni bylo tak typické. Jako kočka mlsající smetanu. Shlédnul několik jejích videí a viděl, jak s tím zlozvykem bojuje. Ne vždycky vítězně.

„Až skončíš, tak si to vyměníme," řekl a snažil se nepohnout.

„Vrátil se ti humor?"

„Nikdy mě neopustil."

„Je to výzva?"

„Sabi, znáš mě. Vždycky je to výzva."

Sabina odložila skicák a tužku a pokynula Honzovi, aby si vyměnili místo. Vstal, obléknul si boxerky a tričko a Sabina se posadila do křesla

„Kdepak," zamračil se, „to oblečení musí dolů. Nezapomeň, že jsem jen začátečník. Všechny ty knoflíčky, zipy a šňůrky bych nezvládnul."

„Výmluvy, jenom výmluvy," zakřenila se Sabina, ale přece jen sundala oblečení.

Honzův výtvor rozhodně nevypadal jako fotka, ale úplně marný také nebyl. Omezil se jen na jednoduché linie

„Je kouzelný," pochválila ho Sabina, když konečně položil skicák na stůl a rychle se oblékla.

„Tohle byla naprosto zbytečná práce, protože to z tebe teď hned sundám." Ukázal jí, že netlachal do větru a kousek po kousku svléknul všechno, co si sotva před minutou oblékla.

„Lehni si," kývnul ke koberci před krbem.

„Nebylo by to lepší v posteli?"

„Ty jsi ale zhýčkaná. Ten koberec jsem kupoval k jedinému účelu, tak se také postarám, aby byl využitý."

„Co autoerotika?"

„Už se stalo, teď to chci zkusit s tebou a pak zhodnotím, co je lepší."

„Nevím, jestli takový stres vůbec vydržím."

„Mlč už."

„Donuť mě," vyzvala ho.

„Jak chceš," pokrčil rameny a políbil ji. Pak už neměla v úmyslu se hádat.

„Tak co? Jaké to bylo?" zašeptala po hodně dlouhé době.

„Lepší, rozhodně lepší. Pojď, dáme si to ještě jednou v posteli."

***

Ráno si přispali. Naštěstí ne až do oběda, protože Sabina už měla vymyšlený program.

„Vstávej, ochrápko. Jedeme na výlet," pošeptala mu do ucha a stáhla z něj peřinu.

„Ty už jsi oblečená?" protíral si oči a snažil se zavrtat zpátky pod deku.

„Osprchovaná, oblečená, učesaná, vyčištěné zuby a postavila jsem na čaj. Snídani si možná dáme až na místě."

„Kam že to jedeme?" znělo to, jako kdyby mluvil ze spaní.

„Na vinobraní."

„Jsem abstinent, pamatuješ?"

„Já přece taky, ale vinobraní není jen o vínu. Taky tam vystupují různé kapely a vloni jsem tam koupila to nejsladší hroznové víno na světě."

„Dneska je čtvrtek. Kapely tam budou možná až zítra večer."

„Nesnáším, když jsi takhle negativní. Bude tam míň lidí, stánky, lidová řemesla, pouliční jídlo. Nutně si potřebuju koupit svíčku ze včelího vosku."

„Budu tě moct držet za ruku a dát ti pusu, kdy budu chtít?"

„Budeš muset."

„Tak v tom případě jedu. Dej mi deset minut, musím se oholit."

„Nech si pro jednou strniště. Vypadáš víc sexy."

„Ještě víc? Netušil jsem, že je to vůbec možné," vyhrabal se z postele a zmizel v koupelně. Sabina se za ním okouzleně dívala. Líbilo se jí, jak mluvil. V jeho hlase byla neustále slyšet malá špetka sarkasmu. To, co by od jiného znělo melodramaticky a nepřirozeně, podal Honza pokaždé s trochou humoru. Aspoň, když byli spolu. V práci byl prostě zase ten strohý suchar. Lichotilo jí, že znala i tu stránku, kterou příliš neukazoval.

Možná bylo lepší, že byl čtvrtek, snadno našla místo k zaparkování a nemuseli se prodírat davem lidí. Jakmile vystoupili a Sabina zamkla auto, vzal ji Honza za ruku, jak slíbil.

„Jdeme shánět tu svíčku ze včelího vosku, čarodějko," usmál se, a vydali se obhlédnout stánky. Zákon schválnosti je mrcha. Hned u prvního stánku s burčákem potkali jednu ze zaměstnankyň firmy s pánským doprovodem.

„Takže tu neschopenku od doktora můžete zmuchlat a hodit do koše, paní Beránková. A pozdravujte manžela," řekl přísně Honza, ale než stihla zrudlá paní Beránkova něco vykoktat, táhla ho Sabina pryč.

„No chápeš to? Nejenom, že se hodila marod, ale ještě zahýbá manželovi," mračil se Honza.

„Nechápu, ale lidé jsou různí," pokrčila Sabina rameny, „vsadím se, že má teď pořádně nahnáno, aby nepřišla o práci. Určitě jsme jí zkazili den. Vyhodíš ji?"

„Měl bych, je to jedna z těch, kteří dělají v práci neustále dusno, ale mám teď svých starostí dost," mávnul rukou, ale rozhodl se, že si ji přinejmenším pozve na kobereček. Hodně lidí bylo stále na dovolené a on nemohl připustit, aby se ti zbývající dřeli za ty, co se jen flákají. Dokázal tolerovat hodně, ale tahle nekolegiálnost ho opravdu štvala. Kdysi si slíbil, že už to neudělá, ale byl čas na další celofiremní schůzi.

Sabina, jako by vycítila, že zase myslí na práci, stiskla o trochu víc jeho ruku a vrátila ho tak do přítomnosti.

„Díky," zašeptal.

„Svíčky," zvolala Sabina a ukázala na nedaleký stánek, kde byly skutečně vystaveny včelí produkty, včetně svíček.

„Počkej, než začneš nakupovat, neprojdeme se tady trochu? Můžeme se třeba nejdřív podívat na vyhlídku, ať se netaháme se všemi těmi taškami," navrhl Honza.

„Jsi vždycky takhle praktický?" zeptala se Sabina, ale dala mu za pravdu. Lepší bylo nechat nákupy až na konec.

„Vždycky bohužel ne," přiznal Honza.

„Už jsme spolu byli na hodně schůzkách," přemýšlela Sabina nahlas, „Trabanty, bowling, fotbal, Kokořín, ale řekla bych, že tohle je poprvé, kdy jsme spolu tak nějak oficiálně na veřejnosti."

„Od toho fotbalu už to není tajemství, ale pokud někdo pochyboval, Beránková jeho pochybnosti určitě vyvrátí."

„Na tom fotbale jsme spolu ještě nechodili."

„Dovol mi, abych tě opravil. Na tom fotbale sis pořád ještě nalhávala, že spolu nechodíme, Ká dvojko."

„Vyhlídka," kývla Sabina hlavou ve snaze změnit téma, ale Honza se jen culil. Nestávalo se často, aby jí došla slova.

„Máme zase štěstí na počasí, co?"

„Ty už se uchyluješ ke konverzaci o počasí?" smál se.

„Ne, jen jsem spokojeně poznamenala, že je hezky," bránila se Sabina chabě.

„Tak přestaň mluvit a dej mi pusu," řekl Honza a znělo to jako rozkaz.

Sabina mu dala rychlou pusu na rty a na chvilku se stulila do jeho náruče.

„Chceš se vrátit ještě dneska večer nebo pojedeme do práce rovnou z chaty?" zeptala se a doufala, že zvolí tu druhou možnost.

„Pojedeme až zítra ráno. Nechci obětovat ani jedinou minutu, kterou můžu být s tebou."

Výlet se vydařil naprosto báječně. Užili si všechno, co malé město poskytovalo. Vyhlídku, atmosféru, jídlo, nákupy i jeden druhého a Sabina se cítila naprosto dokonale šťastná, ještě když ležela s Honzou v posteli a nechala se krmit hroznovým vínem.