22. kapitola

V neděli chtěla pracovat na kalendáři, který kreslila jako jeden ze svých dalších projektů, ale nedokázala se soustředit a podle toho to také vypadalo. Mobil měla vypnutý a na počítač se neodvažovala ani podívat. Většinu dne jen ležela, zírala do stropu a snažila se pro to všechno najít rozumné vysvětlení.

Usnula až pozdě k ránu a ačkoli měla jít do práce, nedokázala se přinutit, aby vstala z postele. Uklidňovala se tím, že stejně neměla ten den žádné kurzy a kreslit může i z domova. Nenakreslila však ani čárku.

Když pozdě odpoledne zazvonil domovní zvonek, byla stále ještě v posteli. Neměla chuť jít otevřít, aby to nebyla zase nějaká jobovka, ale na konec přece jen šla a docela si oddechla, když uviděla Lucku.

„Tak pojď dál," řekla naprosto bez života, odvedla ji nahoru a nabídla něco k pití. Lucka si vybrala kofolu, Sabina jí podala skleničku a vrátila se zpátky do postele. Na nějakou společenskou konverzaci neměla náladu.

Lucka se však nenechala odradit. Šla za Sabinou a posadila se na druhou stranu postele.

„Poslal tě Honza." Nebyla to otázka. Sabina si nedokázala představit jediný důvod, proč by za ní Lucka chodila.

„Ne, naopak se mi v tom snažil zabránit. Hlídají teď se Standou děti, takže je ti nejspíš jasné, že nemám moc času, ale na tebe si ho udělám, kolik bude potřeba. Klidně do rána. Nepřišla jsem za něj orodovat, chci ti jen něco vysvětlit a až to vstřebáš, sama se rozhodneš, co bude dál."

„Pořád ještě vstřebávám tu sobotu."

„Já taky. Věděla jsem, že je Pavlína vlezlá a neodbytná, ale o tom těhotenství jsem neměla ani tušení. Když jsem tě varovala, měla jsem na mysli něco úplně jiného. Pavlína má totiž jednu vlastnost. Myslí si, že všichni chlapi na planetě jsou její, a i když ho třeba zrovna nechce, nerada vidí, když ho má nějaká jiná. Protože, co kdyby po něm zatoužila později. Jakmile je nějaký chlap v jejím okolí ve spokojeném vztahu, okamžitě se objeví na scéně a je schopná ho pronásledovat, dokud ten vztah neskončí."

Stokrát horší verze Jany, pomyslela si Sabina a byla ráda, že jí Pavlína nezkřížila cestu už dříve.

„Profesionální rozvracečka?"

„Dalo by se to tak říct," ušklíbla se Lucka. „Pavlíně se nějakým zázrakem podařilo dostat na vysokou, a i když studovala jiný obor, bydlela na stejné koleji. No, studovala. Předpokládám, že už tehdy měla plán se s každým seznámit a vybudovat si databázi budoucích nadějných partií. Nedodělala ani druhý rok, ale tak nějak se pořád držela staré party, hrála si na studentku, občas u někoho přespala, a nakonec začala chodit s jedním z Honzových kamarádů. Právě s tím, se kterým Honza po škole založil firmu. Vzhledem k tomu, že v podstatě podnikali celou vejšku, měli už velkou síť zákazníků, a to jim zajistilo přímo raketový start.

Honza dřel od rána do noci. První roky byly strašný, ale nikdy se nevzdal. Po dvou letech odjel na stáž do Japonska. Já se v jeho oboru nevyznám, ale Honza byl naprosto nadšený a řekla bych, že mu to skutečně pomohlo dostat se tam, kde je teď. Tu stáž mu dohodil jeden z té zakládající trojice, Kaito, který byl Japonec. Než se Honza vrátil, firma byla prakticky vytunelovaná a on musel začít od začátku. Naštěstí mu zůstali věrní zákazníci, ale byl to boj. Dodneška nemůžu věřit, že to nejenom ustál, ale ještě je mnohonásobně překonal. Tenkrát mu právě Pavlína pomohla, aby získal aspoň něco zpátky. To víš, znala důvěrně všechny právníky. Po nějaké době spolu začali chodit, ale nikdy to nebyl žádný pořádný vztah. Pavlína neuměla být monogamní a zdálo se mi, že Honza byl k tomu téměř donucen, nebo to dělal z vděčnosti.

Dodneška si pamatuju ten den, kdy tě poprvé, před rokem a půl, uviděl. Přišel k nám na oslavu narozenin Alice a Andrey a byl jak vyměněný. Honza se moc nesvěřuje, ale tenkrát mluvil docela hodně. Jistotu jsem měla, až když nám do nejmenších podrobností popisoval každý tvůj úsměv, rozebíral každou větu, kterou jsi prohodila a neptej se mě, kde všude jsem sháněla ty čajové směsi."

„Já ho celou tu dobu brala jen jako šéfa," řekla Sabina zamyšleně.

„Já vím a Honza to taky věděl, ale díky tobě našel odvahu z toho svazku odejít. I když uznávám, že mu to trvalo dost dlouho."

„Díky, žes mi to řekla, ale přišlo to příliš pozdě a z jiných úst."

„Honza považoval tu záležitost za uzavřenou, o tom těhotenství nevěděl. Ale to všechno, co jsem ti vyprávěla, nebylo vlastně to, kvůli čemu jsem přišla."

„A kvůli čemu jsi teda přišla?"

„Pavlína uvedla Honzu jako otce do porodních formulářů, ty jdou automaticky na matriku, takže je teď jako otec i v rodném listě."

„Cože? Neznám zdejší zákony, ale nemůže jen tak někoho uvést jako otce."

„Může, když ještě neuplynul rok od rozvodu, je otcem automaticky bývalý manžel."

Bylo to jako ledová sprcha.

„Netušila jsem, že už byl jednou ženatý," vykoktala ze sebe.

„No, tohle ti asi říct měl," zamračila se Lucka a tvářila se vztekle. Kdyby měla Honzu po ruce, byla by schopná ho snad přizabít. „Včera jsme jeli do porodnice, a to dítě je bez jakýchkoli pochybností Asiat, takže otcem je nejspíš Kaito. Bohužel se to bude muset prokázat. Nejdříve musí požádat o zrušení otcovství a výmaz z rodného listu a pak podstoupit zkoušku DNA. A to se může táhnout pěkně dlouho."

„Co s tím mám společného já?"

„No vlastně nic. Máš teď tři možnosti. Buď si řekneš, že je toho na tebe moc a že se stejně chceš vrátit jednoho dne do Austrálie a vykašleš se na něj. Nebo počkáš, až se to všechno přežene, uklidní a vyřeší, a pak budete pokračovat tam, kde jste skončili. Nebo si uvědomíš, že Honza neudělal nic špatného, a to všechno je jen hloupost jedné krávy, která se z nepochopitelných důvodů chtěla pomstít, aniž by věděla za co, a rozhodla se zničit něčí život jenom proto, že mohla. V tom případě bys měla stát při Honzovi a podpořit ho, protože už to má takhle dost těžké."

Sabina neodpověděla. Cítila se, jako by jí někdo strčil hlavu do drtiče.

„Těch věcí se mezi námi stalo tolik. Mám pocit, jako by mi osud naznačoval, že k sobě nepatříme."

„Nebo to jsou všechno testy, které mají prokázat, že k sobě naopak patříte. Pravá láska není zadarmo, tu si musíš zasloužit. Někdy bych řekla, že i vydřít," vzdychla Lucka a Sabina věděla, že neplácá jen tak do vzduchu.

„Očekává Honza, že se vrátíš s nějakým vzkazem?" zeptala se po chvíli.

„Myslím, že ne," zavrtěla Lucka hlavou a raději se rychle rozloučila, aby dala Sabině čas k přemýšlení.

Sabina moc dobře věděla, co by měla udělat, přesto jí trvalo skoro do půlnoci, než odeslala Honzovi textovku. Velmi stručnou. Spolu to zvládneme.