21. kapitola

Konečně se blížil dlouho očekávaný volný víkend. Sabina totiž pořádala kurz na chatě, který se konal během týdne. Kurz měl ohromný úspěch, ačkoli byl mnohem dražší a mohly si ho dovolit převážně rozmazlené manželky a přítelkyně zbohatlíků. Sorta lidí, se kterou měla Sabina velmi málo společného. Trochu se toho děsila, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Každá z žen řešila běžné problémy, se kterými se občas potýká každý bez ohledu na majetkové poměry. Jedné zahýbal manžel, druhá byla ta, se kterou zahýbal manžel nějaké jiné a nehodlal se rozvést, třetí měla vážně nemocné dítě, čtvrtá nemluvila s rodiči a pátá by s nimi ráda mluvila, kdyby jí nedávno krátce po sobě nezemřeli. Šestá byla oběť domácího násilí, ale navenek působila jako dokonalá a šťastná ženuška. Její muž ji pustil jenom proto, aby si mohl cely týden užívat s milenkou. Sedmá by šla ráda do práce, ale manžel z ní chtěl mít stepfordskou paničku a osmá nemohla mít děti, a tak chodila na všechny možné lekce, cvičení, kurzy, charitativní akce a vzdělávací programy, aby se nezbláznila během čekání na adopci.

Během týdne toho na sebe prozradily opravdu hodně a Sabina cítila, že na některé to mělo i terapeutický účinek.

Tak moc si to užila, že okamžitě vypsala další termín a rozhodla se, že je bude pořádat každý měsíc. Vydělané peníze byly jen bonus navíc.

V sobotu ráno se chystala k Honzovi, jak měli domluveno, ale dřív, než opustila dům, zazvonil telefon. Byla to Lucka.

„Promiň, že volám takhle nevhod. Vím, jak jsi na tom s časem a zase tak moc se neznáme, ale opařila jsem si celou ruku a musím na pohotovost. Standa je někde na Slovensku kvůli zakázce a nemůžu teď narychlo sehnat nikoho na hlídání. Nevolala bych ti, kdybych nebyla tak zoufalá."

„Jsem tam za deset minut," křikla do telefonu a běžela k autu.

Lucka jí přišla otevřít s rukou zabalenou do nějakého prostěradla. Řekla, že děti už jsou po snídani a než se stihla Sabina na něco zeptat, přijel taxík a Lucka jí zmizela z očí.

Děti snídaly nejspíš kostky cukru zalité čokoládou a zapíjely to energetickým nápojem. Takhle rozjívené je ještě neviděla. Přesněji řečeno takhle rozjívené neviděla nikdy v životě žádné děti. Její zkušenosti ze školky byly očividně zcela nedostačující. Jediná možnost byla nechat je vyblbnout. Teprve asi po hodině ji začaly vnímat. Částečně nejspíš proto, že potřebovaly na nočník. Sabina se snažila nespustit z nich oči, přesto se jim podařilo jeden nočník převrhnout, když byla zaneprázdněna utíráním zadečku. Naštěstí vlhčené ubrousky všechno rychle napravily. Rychle vylila a opláchla ostatní nočníky a připravila je k dalšímu použití a pak se snažila pochytat děti, aby jim oblékla aspoň spoďáry. Když se Lucka nevrátila ani po více než dvou hodinách, našla v lékárniče ibalgin, bez zapití ho spolkla a šla dětem udělat okurkové sendviče. Děti se nejdříve ofrňovaly, ale pak je snědly a začaly se shánět po další zábavě. Sabina jim řekla, ať si obují botičky a chtěla je vyhnat ven na pískoviště, ale prakticky v ten samý okamžik se spustil liják. Očividně neměla šťastný den. Pak dostala nápad a prohledala pár skříněk. Vydala ze sebe téměř bojový pokřik, když našla bramborový škrob, kondicionér na vlasy a potravinářské barvivo. V kuchyni vybrala tu největší plastovou mísu a udělala něco mezi slizem a domácí modelínou. Tím děti se zabavily na dostatečně dlouhou dobu. Když viděla, že začínají zpomalovat, pomohla jim umýt ručičky, zahnala je do postýlek a vyprávěla jim krátkou pohádku. Chtěla jen, aby si odpočinuly, nepočítala s tím, že usnou, ale povedlo se to. Zřejmě i díky dešti, který je uspal. Jakmile si byla jistá, že se neprobudí, pustila se do likvidování nepořádku, který ti malí ďáblíci nadělali. Byla skoro hotová, když se konečně po více než čtyřech hodinách, vrátila Lucka.

„Promiň, že jdu tak pozdě, byl tam nával a pak jsem ještě hodinu trčela v zácpě. Jak to šlo?"

„Šlo to náramně, ale příště raději vezmu brigádu v pavilonu šelem."

„Tak hrozný?"

„Ne, ale vypatlala jsem ti veškerý kondicionér na vlasy,"

„Tak se posaď, dáme si spolu něco k pití a mám tu kus koláče."

„Nemůžu, měla jsem asi deset nepřijatých hovorů od Honzy. Teprve před pár minutami jsem ho uklidnila, aby měl strpení."

„No vidíš, Honza je v klidu, tak si taky trochu odpočineme."

To Sabina neodmítla. Vyprávěla, jak se starala o dětičky, a pak se Lucka zeptala, jak jí jdou ty kurzy a jak je na tom s Honzou. Sabina jí řekla vše popravdě, protože nevěděla, kolik už toho Lucka ví od Standy nebo od Honzy a svěřila se i se svými obavami kolem Irenky.

„Myslíš, že jsou ty hejty od ní?"

„To bych se neodvážila tvrdit, ale je to jedna z teorií."

„Irenku sice neznám, ale znám Honzu a ona rozhodně není jeho typ. Ačkoli," dodala zamyšleně, „pár úletů s podobnými typy měl. Nicméně nechci tě děsit, takže si aspoň pamatuj jedno. Není to člověk, který by něco dělal za tvými zády."

„Díky. Já mu věřím, ale není výjimka, že je hodně vztahů šťastných jen do doby, než se jim do toho začne někdo montovat, a vzhledem k tomu, že jsem z Austrálie, a ještě to nemám vyřešené, není náš vztah stoprocentní."

„To chápu, ale Irenky bych se nebála."

„Takže je někdo jiný, koho bych se měla bát?"

„Nejspíš ne, ale každý měl nějakou minulost."

To ještě netušila, jak rychle pozná, co tím Lucka myslela.

***

Neměla ve zvyku se něčím donekonečna zabývat. Nakonec i ona měla minulost. Naštěstí její příjemné zážitky z kreslícího týdne přebily všechno ostatní. Za to všechno vděčila Honzovi, a když konečně dorazila v sobotu odpoledne k němu domů, stále mu děkovala.

„Vždyť jsem ti to sám nabídnul. Co paní Novotná, které platím za úklid? Chodila pravidelně?"

„Neboj, všechno je v pořádku. Chovaly jsme se vzorně. Navíc jedna z žen trpěla OCD, takže každé ráno kompletně vygruntovala celou chatu."

„Děláš si legraci?"

„Bohužel ne, ale myslím, že ji teď budu zvát pravidelně."

„Jsi nesmírně šikovná. Věděl jsem, že to zvládneš."

„Čekala jsem, že mě přijedeš navštívit," řekla Sabina trochu zklamaně.

„Měl jsem to v plánu, ale nechtěl jsem, aby sis myslela, že tě snad nějak kontroluju. A možná by ty ostatní ženy byly smutné, že za nimi nikdo nepřijel."

„Mám pocit, že to většina spíš uvítala," odpověděla zamyšleně a bylo.

„Vlastně mám pro tebe překvapení, ale musíme někam jet," dodala s úsměvem, protože na chmury byl příliš krásný den.

„Kam pojedeme?"

„Kdybych ti to řekla, tak by to nebylo překvapení."

Honza byl připravený během minuty. Vzali jeho auto, Sabina zadala do navigace adresu a za půl hodiny byli na místě.

„To je klasická arkádová herna. Mají tu videohry už ze sedmdesátých let."

„Děláš si legraci? Samozřejmě jsem o tom slyšel, ale nikdy mě nenapadlo sem zajít, natož tě pozvat."

Nevěděla, co si má o jeho slovech myslet, ale tvář prozradila všechno, protože se culil, jako by viděl úplně poprvé vánoční stromeček.

„Tak jdeme na to."

„Je to závod?"

„Vždycky je to závod," usmála se Sabina a táhla ho za ruku dovnitř.

Strávili tam celé odpoledne a Honza samozřejmě vyhrál, co se dalo, ale Sabina také nebyla úplně k zahození a nevzdávala se bez pořádného boje.

Večer jela spát domů, ačkoli ji Honza nabídnul, že může spát u něj, byla však tak unavená, že potřebovala opravdu dobrý spánek. O tom, jak hlídala jeho neteře a synovce, mu neřekla. Nechtěla, aby si myslel, že ji tak vyčerpalo pár dětí. Tím spíš, že Lucka to musela zvládat každý den. Honza se ani nesnažil skrývat zklamání, ale náladu mu trochu spravilo, když Sabina navrhla nedělní kino.

„Vím, že to není nejoriginálnější rande, ale aspoň něco," řekla omluvně.

„Beru cokoli, hlavně, že je to vůbec rande. Myslím, že jsme na nejlepší cestě, aby se z nás stali kamarádi."

„Myslím, že ne. A mám pocit, že i tebe tohle napětí mezi námi baví. Jestli já jsem Ká dvojka, tak ty jsi Everest," podívala se na něj odhodlaně a rozloučila se polibkem.

***

Další měsíc byl pro oba tak hektický, že se viděli sotva pár minut ráno a večer. Když měli štěstí, občas spolu poobědvali nebo povečeřeli. Věděli však, že to dělají pro to, aby měli více volna později.

Polovina lidí z firmy čerpala dovolenou, a tak se Honzovi docela hodilo, že Sabina pracovala o víkendu a začal také trávit soboty a neděle v práci, jako to dělával kdysi. Když už nic jiného, aspoň s ní byl v jedné budově a mohli se vidět večer v jejím ateliéru.

Honza zaučil Michala tak dokonale, že na něj mohl přesunout většinu povinností, a Tereza v roli jeho asistentky, po počátečních potížích, zvládala všechno na jedničku. Jedině Irenka se jim trochu pletla pod nohy, ale byla tak nesmírně snaživá a ochotná, že Honza neměl to srdce ji vyhodit, a tak aspoň zařídil, aby místo sekretářky dělala něco jako hostesku. O každého příchozího se postarala a přinesla mu kávu a zákusek nebo sendvič.

Schůze, na které měl vybrat tři lidi na studijní pobyt v Austrálii, se zvrhla pomalu v otevřený boj. Těžko vysvětloval, že další tři místa zabrali vysokoškolští studenti s profesorem a on může poslat jen ty, kterým to k něčemu bude.

Neunikly mu ani řeči, o tom, že nepochybně pojede i Sabina, ačkoli už pro firmu nepracuje, což ho vedlo k zamyšlení, zda není na čase udělat nějaké personální změny. Zvlášť, když mu to navrhoval i Michal.

Koncem srpna měla Sabina další celotýdenní kurz, a to znamenalo volný víkend, na který se už dlouho těšila.

Na kurzu byly úplně jiné ženy, ale jejich osudy se moc nelišily a stejně tak se nelišil pozitivní dopad na jejich psychiku. V pátek se loučily jako staré kamarádky.

Sabina zamířila z chaty rovnou domů, odpočinula si a v sobotu jela k Honzovi. Sliboval jí nějaký úžasný výlet, ale ona cítila, že tentokrát chce být prostě jen s ním. Třeba se s ním schoulit na gauč, dělit se o pizzu a dívat se na staré filmy. A nebo něco úplně jiného. Něco, co už nechtěla odkládat.

Už způsob, jakým se mu vrhla do náruče, když se setkali mu naznačil, že z výletu nejspíš sejde.

„Chyběls mi."

„Ty mně taky, nesmírně moc," odpověděl a vtáhnul ji dovnitř.

„Nebude ti vadit, když nikam nepojedeme a zůstaneme doma?"

„Doufal jsem, že to řekneš. Máš nějaký plán?"

„Začala bych v ložnici."

„Začala? Ne skončila? Rozmyslela sis to? Nechceš třeba na chatu nebo do nějakého romantického hotelu? Nebo k tobě? Poprvé je to jen jednou."

„Poprvé už to bylo před půl rokem. Pamatuješ?"

„Jasně, že pamatuji," smál se Honza, „ale mám pocit, že ani jeden z nás tehdy nevěděl, co vlastně děláme a proč."

„To máš nejspíš pravdu, ale teď to vím," řekla vážně.

Honza už nic nenamítal a odvedl ji za ruku do ložnice.

„Strašně moc po tobě toužím, ale čekal jsem tak dlouho, že teď nedokážu pospíchat," zašeptal chraplavě.

„Máme na to celý víkend," ujistila ho Sabina a lehla si do postele ve spodním prádle. Honza ji následoval a nechal si na sobě boxerky. Věděl, že během víkendu budou nejspíš mluvit o všem možném, ale slíbil sám sobě zdržet se všech otázek týkajících se jejího případného odjezdu zpět do Austrálie.

„Měl jsem sice o dnešku jiné představy, ale teď, když jsi tady, vím úplně přesně, co chci dělat."

„Povíš mi to taky?"

„Ne, ukážu ti to. Pojď blíž, jsi moc daleko."

„Moc velká postel," ušklíbla se Sabina, ale přisunula se blíž a položila hlavu na jeho rameno.

„Takže co teď? Ta fáze dvoření a svádění končí a nastává běžný život?" zeptal se.

„Když to říkáš takhle, je mi to skoro líto, ale zároveň se těším na to, co přijde. Mám pocit, že nudit se nebudeme."

„Je to oficiální? Dáme to do novin, vyvěsím to v práci na nástěnku?"

„Pro začátek si možná můžeme změnit status na sociálních sítích," usmála se Sabina.

Honza se natáhnul pro mobil, asi minutu něco psal a pak se otočil zpátky k Sabině. „Hotovo."

„Ty se s tím teda nepářeš."

„To víš, na mě musíš pomalu. Jsem do tebe tak blázen, že bych nejraději hned objednal snubní prstýnky a obřadní síň. Chceš bílé zlato, nebo obyčejné?"

„Zůstala bych u klasiky," smála se Sabina a dala mu pusu na tvář.

„Moje předsevzetí, jít na to pomalu, mi dlouho nevydrží," vzdychnul a otočil se tak, aby ji měl pod sebou.

„Tak na to pojď rychle," zašeptala Sabina, ale dřív, než si Honza stihnul sundat boxerky, ozval se domovní zvonek.

„Sakra! Sakra!" zaklel nahlas a natáhnul se po mobilu, aby se podíval, kdo stojí venku. Stačil mu jediný pohled. Zbledl jako stěna a zabořil obličej do polštáře.

„Můžeme předstírat, že nejsme doma?"

„Ne, tohle musím vyřídit," zamumlal, neochotně se zvednul z postele a oblékl se. „Jednou pro vždy," dodal pro sebe.

Sabina chtěla zůstat v ložnici, ale když slyšela vysoký, uječený ženský hlas, nedalo jí to, oblékla se a sešla do přízemí. Nechtěla se do ničeho vměšovat, ale nevěděla, jak se situace vyvine a chtěla být připravená, kdyby třeba musela odjet domů. Posadila se do křesla ve vstupní hale a čekala. Žena, kterou zahlédla jen koutkem oka, byla ve vysokém stupni těhotenství. Její břicho bylo tak veliké, jako by čekala nejméně trojčata a ječela tak hlasitě, že Sabině nepomohly ani zacpané uši.

„Promiň, Pavlíno, ale tohle je tvůj problém. Rozešli jsme se už před rokem," řekl Honza a snažil se zůstat klidný.

„Začátek prosince není zrovna před rokem," odpověděla Pavlína jízlivě, „takže bych řekla, že tohle je tak trochu i tvůj problém."

„Ten tvůj tě vykopnul a hledáš, na koho bys to hodila?"

„Ne, snažím se udělat správnou věc a netajit před tebou, že budeš otec."

„Tak víš co? Vrať se domů, klidně ti zavolám taxíka, až přijde čas, nech si udělat test DNA a pak za mnou můžeš znova přijít."

„To snad ani není možný! Hraješ si na slušňáka a jednáš se mnou takhle?"

„Jednám s tebou, jak si zasloužíš," odseknul drsně. „Byl bych rád, kdybys odešla."

„My dva jsme spolu ještě neskončili. Nakonec budeš muset uznat otcovství."

Sabině došlo, že tohle je to, před čím ji varovala Lucka a měla toho právě dost. Sevřela v dlani klíče od auta, dodala si odvahy a proklouzla ven ze dveří.

Honza se zamračil a Pavlína na ni zůstala zírat.

„Tak za tohle jsi mě vyměnil? To sis teda moc nepolepšil," ucedila odměřeně, prohlédla si Sabinu od hlavy k patě a podívala se znovu na Honzu. „No nic, to si vyřeš, jak chceš, ale dítě tě bude potřebovat. Kočárek, výbavička, postýlka, to všechno něco stojí a já nemůžu chodit do práce."

„Pokud si dobře vzpomínám, nikdy jsi do práce nechodila," odseknul Honza.

Víc říct nestihnul. Pavlína vytřeštila oči a podívala se na zem, kde se utvořila malá louže zakalené vody.

„Do prdele, to si snad děláš legraci," zařval Honza a bylo to poprvé, co od něj Sabina slyšela sprosté slovo.

„Musíš mě odvézt do porodnice," naléhala Pavlína.

„Jedu taky," řekla Sabina, aniž by vlastně věděla proč. Možná jen chtěla zjistit na čem je, a neposlouchat nějaké lži o den nebo dva později.

„Ty se do toho nepleť," zasyčela Pavlína, ale Honza se postavil na Sabininu stranu.

„Jestli se ti něco nelíbí, tak jdi klidně pěšky, nebo poroď na chodníku, to je mi jedno, ale jinak drž hubu a nastup si," zavrčel Honza a než ji pustil do auta, strhl se stolu na terase plastový ubrus a rozprostřel ho na zadní sedadlo.

Pavlína polovinu cesty remcala, že chce sedět vepředu, protože je to pro ni nepohodlné, a druhou polovinu hekala, ale nakonec přece jen dojeli do porodnice.

Sabina skřípala zuby, když každý, koho potkali, oslovoval Honzu ‚tatínku', ale viděla, že jemu je to stejně nepříjemné. Ani jeden z nich neměl v úmyslu v porodnici zůstávat. Jakmile se Pavlíny ujala sestra, obrátili se na odchod.

Cestou domů ani jeden z nich nepromluvil. Sabina neměla chuť se ptát a Honza očividně neměl chuť cokoli vysvětlovat. A nesnažil se ji ani zastavit, když přesedla z jeho auta do svého a odjela.