2.kapitola

Z úvah ji vytrhlo zvonění mobilu.

„Ahoj Jano," řekla jako bez života.

„Všechno nejlepší ke čtvrt století. Dostala jsi včera mou zprávu? Promiň, že jsem nevolala, ale nemohla jsem se utrhnout ani na pět minut," křičela Jana tak nahlas, že musela Sabina odtáhnout ucho.

„Polož telefon a prostě jen řvi," neodpustila si poznámku.

„Klid citlivko. Doufám, že ten večer platí. Mám nový objev! A vypadá to, že tvůj šéf má taky nový objev! Ráno tu kupoval kytky, rudé růže. Telefonoval mi už půl hodiny před otvíračkou," informovala Jana Sabinu. Jejího šéfa dobře znala. Často dělala ve firmě květinovou výzdobu, když čekali nějakou významnou návštěvu. Její květinářství bylo jen o pár ulic dál.

„Jo, díky, žes mu otevřela, Ty růže jsou nádherné, mám je teď doma," přiznala Sabina, i když jí bylo jasné, co tím způsobí.

„Cože? Ty s ním něco máš?"

„Mám narozeniny, tak možná to," odpověděla Sabina klidně.

„Nevěřím. Ve vaší firmě je plus mínus sto zaměstnanců, to znamená, že každý týden mají narozeniny dva lidé, ale růže jsi dostala jen ty. Do hodiny ať jsi tady a chci slyšet všechny detaily." Jana milovala drby a tenhle byl ze všech nejšťavnatější.

„Rozkaz, velitelko," odpověděla Sabina a vypnula telefon. Na pár minut se ještě natáhla na postel nesoucí všechny známky toho, co se dělo v noci, ale pak se rázně zvedla, stáhla povlečení, hodila ho do pračky, oblékla se a vyrazila za kamarádkou.

Jana byla její nejlepší a vlastně skoro jediná kamarádka. Měla sice pár známých, ale za opravdovou kamarádku považovala jen ji.

Jana, navzdory jejímu obyčejnému jménu a typické pražské češtině, byla velmi krásná a dalo by se říct až exotická. Měla olivou pleť, černé vlnité vlasy a k tomu zvláštní šedé oči. Její rty byly přesně takové, jakých se snažil marně dosáhnout každý plastický chirurg, jenže ty Janiny byly přírodní. Zrovna tak, jako její dokonalé trojky. Jako malá se často objevovala v reklamách a fotila do katalogů, každý si myslel, že bude slavnou modelkou, bohužel, Janina výška nikdy nedosáhla ani metru šedesáti, a tak skoncila její kariéra dřív, než vůbec pořádně začala. Občas sice nafotila něco pro kadeřnictví nebo kosmetiku, když potřebovali jen obličej, ale to byl pouhý přivýdělek. Jejím hlavním zaměstnáním se stalo květinářství. Měla sice ekonomku, ale od malička pomáhala babičce v květinářském krámku a po její smrti, před pěti lety, ho převzala. Vlastně ho zdědili s bratrem napůl, a ačkoliv bratr pomáhal s rozvozem, bylo to hlavně Janino království.

Sabina zaparkovala poblíž krámku, a to jen proto, že byla sobota, jinak by hledala parkovací místo o několik ulic dál.

„Vezmi si nůžky a nastříhej mi drátky," zaúkolovala ji Jana, sotva vstoupila do dveří.

„Ty prostě nemůžeš vidět nevyužitou pracovní sílu, co?" ušklíbla se Sabina.

„Znáš mě."

„Tak mi pověz o tom tvém novém objevu," zeptala se, protože bylo jasné, že se Jana celá třese na to, aby mohla začít vyprávět a hlavně doufala, že se možná pak nebude vyptávat. Marně.

„Uvidíš ho dnes v klubu, ale to není tak zajímavé jako ty a šéf. Řekni mi všechno, každou podrobnost, všechny detaily a hlavně ty nechutný."

„V pondělí dám výpověď."

„Ha! Takže ses s ním vyspala," smála se Jana radostí nad svými detektivními schopnostmi, ačkoli to nebylo tak těžké uhodnout.

„Je to nejhorší, nejblbější a nejotřepanější klišé pod sluncem," zavrčela Sabina a měla chuť se propadnout do země. Jestli se takhle cítila před svou nejlepší kamarádkou, jaké to asi bude v práci?

„To by bylo, kdybys byla jeho sekretářka, a to naštěstí nejsi," mávla Jana rukou. Ona osobně by neviděla problém ani v tom, kdyby Sabina byla jeho sekretářka.

„Jaký naštěstí, já o něj přece vůbec nestojím. Je divný. Brejle jak dna od půllitru a ty vlasy..." jmenovala všechny jeho vady. „Byl to úlet a neptej se mě proč. Já to nevím."

„Nepřeháněj, vlasy má náhodou hezký, kdyby se trochu ostříhal a učesal, a může nosit kontaktní čočky. Ty máš prostě pořád v hlavě toho tvýho plažovýho hezounka a nedokážeš ocenit pořádnýho chlapa," pravila Jana zkušeně.

„Od tebe to sedí. Každý, s kým jsi chodila, byl mladší než ty a vypadal jak model. A nebyl ten poslední náhodou muž roku?"

„A taky pěknej parchant. Jenomže to už je dlouho a teď to vůbec není důležitý. Stále čekám na ty detaily. Stálo to aspoň za to?"

Sabina cítila, jak rudne a zabořila hlavu do dlaní. Jana si ovšem myslela, že je to ohromná legrace.

„Takže to bylo dobrý," smála se nahlas.

„Nikdy jsem nic takového nezažila," odpověděla Sabina pravdivě.

„Vezmeme-li v úvahu, že jsi v životě měla jenom Alexe, a tudíž máš velmi malý srovnávací vzorek."

„S Alexem jsem byla šest let, takže nějaké zkušenosti mám."

„Ale já jich mám přece jenom víc. Myslím, že bude nejlepší, když ho vyzkouším a pak ti dám vědět."

„To neuděláš!" zvolala Sabina, aniž by vlastně věděla proč.

„Jasně, že udělám. Mně ty brýle a vlasy nevadí. Sama jsi říkala, že ho nechceš, tak co teď žárlíš."

„Já nežárlím, ale..." Sabina si všimla, že se Jana směje a došlo jí, že ji jen provokovala.

„Rozmyslela sis to s tou výpovědí?"

„Ne. Myslím, že je čas na změnu. Vždycky mě pomlouvali, že to s Honzou táhnu, a já nad tím mávla rukou, ale teď bych se nemohla ani bránit."

„Tak je nech závidět. Přece kvůli jednomu úletu neutečeš," zamračila se Jana.

„Taky nechci dělat problémy jemu. Je to jeho firma a nechci, aby se cítil nepříjemně."

„Dělej, jak myslíš, ale mám pocit, že jemu to nevadí."

Sabina jen pokrčila rameny. Nevěděla, co odpovědět.

Večer na diskotéce poznala Janin nový objev, který byl úplně stejný, jako všechny ostatní. Dokonalá tvář i tělo a to, že je parchant, mu koukalo z očí. Kritizovala Sabinu, že se jí nelíbily Honzovy vlasy a brýle, ale sama by se neukázala s nikým, kdo nevypadal jak z plakátu. Možná i proto žádný její vztah nevydržel déle než dva měsíce.

Jenomže Alex také vypadal jako z plakátu, uvažovala Sabina, a nebyl to parchant. Docela se jí po něm stýskalo. I když to byla ona, kdo ten vztah ukončil.

Omluvila se Janě, hned jak to bylo možné a vrátila se domů. Ještě před spaním sepsala výpověď.