19. kapitola

V sobotu ráno bylo tak nádherné počasí, že Sabina skoro brečela. Ačkoli kreslení milovala a její práce ji skutečně bavila, raději by trávila víkend u vody. Rozhodla se, že večer zajede aspoň na hodinu nebo dvě na pískovnu, která byla nedaleko jejího domu.

Navzdory krásnému počasí se na kurzu sešel slušný počet nadšenců. Zřejmě proto, že museli zaplatit předem.

Sabina rozdala před každého složku obsahující různé papíry, čtyři obyčejné tužky, tři různé gumy a dvaceticentimetrový kousek drátku.

Když se se všemi přivítala, a vysvětlila, co je ten den čeká, vecpal se do dveří ještě další kurzista.

„Jsem tady správně na ten kurz?" zeptal se Honza a Sabina vytřeštila oči. Nenechala se však rozhodit a bez mrknutí oka odpověděla: „Náš model konečně dorazil. Výslovně jsem si v agentuře řekla o blonďáka a zase nám poslali tohle," mávla rukou směrem k Honzovi, který střídavě rudnul a blednul. „No nic, svlékněte se a stoupněte si támhle na tu židli."

„To je, ale drsná lektorka. Páni, tak jsem přišel o pět minut pozdě. Máte tady snad někde rákosku?"

Potlačovaný smích se změnil v hlasité chechtání. Honza se posadil za stůl, převzal od ní složku s pomůckami a hodina mohla začít.

Sabina vysvětlila a předvedla kurzistům, co mají dělat a když pracovali samostatně, posadila se vedle Honzy.

„Nemysli si, že budeš věčně kontrolovat mobil nebo odbíhat do kanceláře," zašeptala.

„To jsem neměl v úmyslu," bránil se Honza a soustředěně stínoval čtverečky na papíru.

„Nečekej žádné úlevy."

„To nečekám, právě naopak, doufám, že budeš přísná. Tak máš tu rákosku nebo ne?" šeptal tak blízko jejího ucha, že to nemohl nikdo jiný slyšet.

„Pokud budeš dál vyrušovat, zůstaneš tu po vyučování," nasadila výraz přísné učitelky.

„Nic jiného jsem si ani nepřál," usmál se Honza spokojeně a Sabina se vrátila ke své práci.

Po skončení kurzu všichni odešli a v místnosti zůstali jen oni dva.

„Nečekala jsem, že budeš mít tolik trpělivosti," pokývala uznale hlavou.

„Překvapil jsem sám sebe," připustil Honza, „ale chci ten kurz dokončit, takže přijdu i zítra."

„Nevadí ti ta přísná lektorka?"

„Čekal jsem drsnější," pokrčil nos.

„Jestli chceš latex a biče, tak to budeš muset jinam," odpověděla Sabina.

„To snad ani ne," smál se Honza nahlas.

„Byla bych drsnější, kdybys byl horší student, ale ty jsi úplně vzorný, a navíc i docela talentovaný," ukázala na jeho výkresy. „Měla jsem to čekat. To, co vytváří tvůj bratr, je přece umění a zřejmě to máte v rodině."

„Vždyť říkám, že jsi na mě zbytečně moc hodná. Nezajdeme si na večeři?" změnil téma.

„Nechci, aby to znělo jako odmítnutí, ale jsem unavená. Uvidíme se zítra, ale... menší spoiler bych neodmítla."

„Bál jsem se, že to neřekneš," Honza objal Sabinu, opřel ji o psací stůl a sklonil se k ní. Na tváři mu pohrával lehký úsměv a čekal, až ho ona políbí jako první. Normálně by ji bavilo trochu ho potrápit, ale tentokrát měla pocit, že už trpěl dost a dala mu pusu.

Druhý den kurzu začali krátkým cvičením a pak nechala Sabina kolovat složku s fotografiemi celebrit a vyzvala každého, aby si jednu vybral.

„Co je tohle?" zeptala se udiveně, když se zastavila u Honzova stolu.

„Nepoznáváš sama sebe?" odpověděl ještě udiveněji.

„Spíš jsem se měla zeptat, kdes to vzal?" Bylo jí jasné, kde to vzal. Podle všeho v tom měla prsty Alena nebo Bára, ale nejspíš obě.

„Neboj, já tě tak vylepším, že to použiješ jako fotku na řidičák."

„Toho se právě bojím. Každý ví, že fotky na řidičák jsou naprosto příšerné," vzdychla Sabina a vrátila se k ostatním.

Honza ji však překvapil. Ačkoli kreslil naprosto jiným stylem, než Sabina učila a doporučovala, a zvolil naprosto obrácený pracovní postup, výsledný obrázek byl téměř dokonalý. Pochopitelně bylo vidět, že se jedná o práci začátečníka, kterému chybí hodiny a hodiny praxe, ale talent tam byl.

„Dlužím ti omluvu," řekla Sabina, když byli opět sami.

„Taky ti něco dlužím, ale ne tady. Co kdybychom jeli jeden den v týdnu na chatu a já ti konečně udělal toho modela? Aspoň konečně uvidím v přímém přenosu, jak maluješ a v mém vlastním zájmu doufám, že dost rychle."

„Přece nechceš, abych to odflákla? Budu se mazlit s každým tahem."

„Vždyť říkám, že jsi krutá, ale já necouvnu."

„Já také ne," mrkla na něj Sabina, dala mu pusu na rozloučenou a jela domů.

***

Sabina se probírala fotkami obrázků z kurzu a vybírala ty nejlepší na své stránky. Když je nahrála, pročítala si nové komentáře. Většina jich byla pochvalných, ale narazila i na dva ošklivé.

Vyhozené peníze.

Dneska může učit každá kráva.

Nejdříve byla v pokušení je vymazat, ale když si pořádně prohlédla profily, pochybovala, že ten hejtr navštívil její kurz.

Pokud se rozhodneš vystoupit z anonymity, ráda ti vrátím peníze, napsala pod komentáře a pustila to z hlavy.

Jenže druhý den se objevily další a ještě horší. Zkontrolovala stránky a všechny sociální sítě a nenávistné komentáře smazala. Uměla přijmout upřímnou kritiku, ale tohle byla práce profesionálního hejtra.

„I ten nejúspěšnější vlog, stránka nebo profil, nebude mít jenom pozitivní reakce, s tím se prostě musíš smířit," řekla Alena, když se s ní Sabina setkala před budovou firmy.

„Já vím," vzdychla Sabina, „ale stejně mě to mrzí."

„Časem ti to už ani nepřijde," mávla rukou Bára. „A ty tvoje kurzy jsou fajn. Kámoška byla úplně nadšená."

„To ráda slyším. Prostě se nenechám rozhodit někým, kdo nemá na práci nic jiného, než psát nenávistné komentáře."

Sabina zvedla bradu, rozloučila se s kamarádkami a šla do ateliéru. Na nějaké zbytečné přemýšlení neměla čas. Na sociální sítě nechodili jen hejtři, ale i lidé, kterým se Sabinina tvorba líbila.

S jedním z nich se měla dopoledne setkat. Byl to autor knihy, který ji požádal, zda by mu neudělala návrh obálky.

Posadila se za stůl a začala připravovat několik skic, aby měla něco na ukázku. Tak se do toho zabrala, že přestala vnímat čas a zvedla oči od papíru, až když do místnosti vešel sympatický mladý muž.

„Adam Tichý?" zeptala se tázavě a prohlédla si ho od hlavy k patě. Byl jen o málo starší a vyšší než ona, hubený, sportovně oblečený s rozcuchanými světlehnědými vlasy.

„Sabina Hartová."

„Děkuji, že jste si na mě udělala čas," řekl příjemným hlasem a přijal nabízené křeslo.

„Na fejsu už jsme si tykali," usmála se, vyndala z ledničky kofolu, nalila dvě skleničky a jednu mu podala.

„Už se blíží oběd, jestli chceš, objednám čínu, možná to bude na dlouho. Nejsem si jistý, co vlastně chci."

„To neodmítnu," přikývla Sabina a Adam vytáhnul mobil.

„Připravila jsem několik návrhů," rozložila před ním výkresy, „ale možná bych měla lepší představu, kdybych si mohla přečíst tu knihu."

„Jasně, s tím jsem počítal. Přinesl jsem flešku."

„Je to tvoje prvotina?"

„Ne, už šestá kniha, pokud ovšem nepočítám ten hrozný úlet se samonákladem v sedmnácti. Neprodal jsem toho ani tolik, abych vrátil peníze, které jsem si půjčil od babičky."

„Co na to babička?"

„Řekla, že je to zkušenost. Teď už se mi naštěstí daří," usmál se Adam a natočil k Sabině jeden z náčrtů. „Tenhle se mi docela líbí."

„Není příliš neutrální? Možná bych si nejdřív měla přečíst tu knihu a přijít s něčím trefnějším."

„Jak chceš, času je dost, zatím to má v rukou korektorka a po ní nezůstane kámen na kameni. Ne, že bych dělal tolik chyb, ale potrpí si na větnou stavbu. Je to moje stará učitelka češtiny."

„Chápu. A slibuju, že na chyby koukat nebudu, jde mi jen o děj," ukázala na flešku. Její vlastní písemný projev také nebyl stoprocentní. Její matka se ji snažila naučit, co mohla, ale kompletní školní docházku nahradit nedokázala.

Večer si zalezla s počítačem do postele a otevřela Adamovu knihu. Byla docela zajímavá. Mix dobrodružství, sci-fi a fantasy. Ačkoli nebyla cílová skupina, začetla se jako nic. Zejména nápad s cestováním v čase se jí líbil. Už po několika kapitolách věděla, že její další skici budou úplně jiné.

***

Během týdne si s Hozou sotva vyměnili pozdrav. Oba se snažili udělat co nejvíc, aby si mohli dopřát aspoň jeden relativně volný den.

Domluvili se, že Honza vyzvedne Sabinu v neděli odpoledne, hned po kurzu, a odjedou společně na chatu, kde zůstanou do pondělka. V pondělí sice měli v plánu vrátit se do práce, ale až po pozdní snídani. Hodně pozdní snídani.

V neděli odpoledne ji Honza vyzvednul, jak bylo domluveno. Sabina už byla sbalená, takže mohli hned vyjet, aniž by se někde zdržovali.

„Možná už by sis mohla nechat na chatě nějaké své věci," poznamenal Honza.

„Ano a taky u tebe doma a ty u mě," odpověděla Sabina se špetkou sarkasmu.

„Co je na tom divného? To přece lidi občas dělají."

„Nic. Pozor králík! Věnuj se řízení."

„Snažíš se měnit téma? A mimochodem, byl to zajíc. "

„Neměním téma. Snažila jsem se zachránit zajíce."

„Ty jsi nikdy nic nepřejela. ochranářko?"

„Jednou klokana, ale s tím se nedalo nic dělat, prostě mi tam skočil."

„Hmm, zapomněl jsem, že jsi z Austrálie," zamračil se Honza a Sabina se kousla do rtu. Mrzelo ji, že o tom začínala.

Během cesty už nepromluvili, dokud nedojeli na chatu.

„Mám pocit, že už tu někdo je," poznamenala Sabina, když uviděla před chatou zaparkované auto.

„To je Standa s Luckou. Nevěděl jsem, že tady budou. Jestli chceš, tak se vrátíme."

„Ne, zřejmě už nás slyšeli přijíždět. Bylo by to nezdvořilé a ráda je uvidím."

Setkání to bylo možná neplánované, ale o to příjemnější. Hlavně Sabina si neuvěřitelně rozuměla s Luckou. Už na první návštěvě si byly sympatické a teď se jen potvrdilo, že mají skutečně hodně společného. Lucka, jako čtyřnásobná matka obzvláště ocenila, když jí Sabina pomohla zabavit děti a o něco později je i nakrmit, vykoupat a uložit do postele.

„Aspoň, že už jedí sami, to je pro mě veliká úleva. Sice se zapatlají od hlavy k patě, ale to už je maličkost," vzdychla Lucka, když sbírala jejich špinavé oblečení.

„Vůbec si to nedokážu představit,"

„Dvojčata bývají dědičná, takže možná budeš mít brzo možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži," usmála se Lucka škodolibě.

„Nestraš, ale zase za rok nebo dva se zabaví spolu a nebudeš o nich celý den ani vědět."

„Já vím, už teď si dost vyhrajou, ale pořád se nemůžu oklepat z těch začátků. No nic, pojď se podívat, co nám chlapi ugrilovali."

„Umírám hlady," souhlasila Sabina a vydaly se na terasu.

Jídlo bylo skvělé, západ slunce naprosto kouzelný, ale ještě víc si Sabina užívala pozorovat Honzu mezi rodinou. Tak uvolněně se choval jenom s ní a jenom někdy. Když zrovna nemyslel na to, jak to mezi nimi vlastně je. Tady byl však s lidmi, ke kterým měl absolutní důvěru prověřenou časem. Jeho držení těla, výraz v obličeji, pohyby, úsměv, to všechno bylo jiné, sebevědomější. Byla ráda, že patřila k lidem, kteří ho poznali takového, jaký skutečně byl.