18. kapitola

Ráno vstala v půl páté. Měla sotva tři hodiny spánku, ale ještě si dobře vzpomínala na svoje dovolené v Čechách a jak byla vzhůru kolikrát už od čtyř.

Nemýlila se. Australany ani nenapadlo zavřít si okenice, takže už od čtyř od rána zírali do stropu.

Připravila snídani a nemusela čekat dlouho, než přišel do kuchyně první návštěvník. Byl to Josh, dvacetiletý student.

„To ještě není pět," zvolal, když se podíval na kuchyňské hodiny. „Myslel jsem, že jsem si špatně nastavil časové pásmo na mobilu. Jak to, že už venku svítí sluníčko?"

„Na severní polokouli je v létě delší den. Táta se tomu také divil, když tu byl poprvé. Museli jsme všude nainstalovat žaluzie, ale stejně nemohl spát," usmála se Sabina. „Dáš si kávu nebo čaj?"

„Čaj, díky," natáhnul se po hrnku a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy. Vypadal, že by mu pár hodin spánku navíc prospělo.

„Honza musí do firmy, takže se o vás budu starat já," vysvětlovala, když se sešli u snídaně i ostatní. „Dneska si hlavně odpočinete, vezmu vás třeba na prohlídku okolí a zítra začne tvrdá práce."

„Líbí se mi tvůj outback přízvuk. Odkud jsi?" zeptal se asistent, který mohl být o rok či dva starší než Sabina a jmenoval se Luca.

„Z Mataranky. Narodila jsem se přímo v Katherine."

Profesor John Wilson a studentky Ashley a Madison na ni upřeli prázdný pohled, ale Lucova tvář se rozjasnila.

„Tam jsou ty termální prameny, ne?"

„Ano, ráj turistů," přitakala Sabina. Byla ráda, že někdo zná to malé městečko.

„A kde ses vzala tady?"

„Matka odsud pochází, tak jsem se tu na chvíli usadila. Potřebovala jsem změnu."

„Sakra změna," ušklíbla se Madison, pro kterou zřejmě nikdy nic nebylo dost dobré a natáhla se pro další hrnek kafe.

„Snad vás to tu bude bavit," pokrčila Sabina rameny a Luca vrhl na Madison mrazivý pohled.

„Vybrali jsme nejsnaživější studenty. Věřím, že si odtud něco odnesou," zdůraznil profesor Wilson.

Sabina neodpověděla, jen jim rozdala itineráře a nezapomněla je upozornit, že se sice budou snažit dodržovat harmonogram, ovšem kdykoli může nastat změna.

„Chci se vrátit do postele," zívla Ashley.

„To můžeš, ale nedoporučuji ti to. Čím dřív si zvykneš na náš čas, tím lépe. Dneska si půjdeme lehnout o něco dřív a zítra už nebudeš vědět, že jsi překročila tolik časových pásem," ujistila ji Sabina. Ashley znova zívnula, ale zůstala sedět.

„Doufám, že mezi ty kulturní akce se dá započítat i návštěva hospody," koukal Luca do itineráře.

„Tomu se nevyhneš, ani kdybys chtěl," usmála se Sabina. „A bude to spojené i s tou kulturou, protože některé ty budovy jsou neuvěřitelně staré."

„Co máme v plánu dneska?" zeptala se Ashley.

„Po snídani se převlékněte a já vás zavezu do nedaleké pískovny, kde si můžeme zaplavat. Voda je tam jako křišťál. Pak si zajdeme do zahradní restaurace na oběd. Po obědě se vrátíme, dám vám čas na odpočinek nebo procházku po okolí spojenou se sběrem hub a až se vrátí Honza, zajdeme si na pořádnou večeři nebo něco ugrilujeme."

„Počkej, co jsi myslela tím sběrem hub?" zeptal se Josh.

„No jo, zapomněla jsem. To je takový český národní sport. V létě a na podzim sbíráme v lese jedlé houby a pak z nich vaříme různá jídla," vysvětlovala Sabina.

„To jako vážně?" ušklíbla se Madison.

„No, tak není to povinné, ale moji polévku nebo guláš ještě nikdo neodmítnul."

„Tak proto jsme tady," řekl profesor Wilson, ale tentokrát se spíš usmíval, „abychom se něco nového naučili."

Koupání, procházka, lehký oběd a odpočinek, byl program, proti kterému nikdo neprotestoval.

Další dny už to tak snadné nebylo. Honza je vzal nejenom do firmy, ale vyjednal jim i návštěvu na jeho staré Alma Mater a Sabina většinu času působila jako asistentka, průvodkyně a překladatelka. Ačkoli každý uměl trochu anglicky, zejména ty technické věci, přece jen se spoléhali na Sabinino bezchybné, rychlé a plynulé tlumočení.

V sobotu bylo grilování a jakási rozlučka byla v podstatě plánovaná na celý víkend.

„Jasně, že přijdu," křičela Jana do telefonu. „Co šlo, jsem udělala napřed a zbytek zvládne Kamila sama. Od toho tam je."

„Tak to je skvělé! Docela se těším, až si pokecám česky."

„Nojo, ty Australanko. Týden jsi beze mě a už se ani nedomluvíš. Musím povzbudit Honzu, aby s tebou víc mluvil."

„Prostě jen přijeď," řekla Sabina a zavěsila. Měla ještě dost práce s přípravami.

Jana dorazila v pět odpoledne. Přivezla velkou mísu těstovinového salátu a dvě lahve vodky.

„Ať si Australani užijou pořádný pití. Kde tu máte mrazák?"

„Pojď, nejdřív tě tady provedu a pak ti ukážu, kde budeš spát. Ložnice jsou ještě v rekonstrukci, ale koupelna funguje a určitě budeš mít pohodlí."

„Mě je to jedno, dej mi spacák a karimatku a vyspím se třeba venku."

„Říká pražská slečinka," zasmála se Sabina.

„Vždyť mě znáš. Ale zato ty ses tu pěkně zabydlela. Takže už je ruka v rukávě?"

„No, vlastně ani ne,"

„Ty tvoje předsudky," protočila Jana oči.

„To nemá nic společného s předsudky. Prostě jen nepospícháme," vysvětlovala Sabina.

„Na čí přání?"

„Řekněme, že to bylo společné rozhodnutí."

„No jasně," ušklíbla se Jana a nechala se odvést do pokoje.

Po prohlídce chaty a okolí chápala Sabinu ještě míň. Nepovažovala se přímo za zlatokopku, ale věřila, že chlap by měl umět uživit rodinu. A to velmi slušně. Když to dokázala ona, nevěděla, proč by to neměl dokázat i její případný partner.

Teď na vlastní oči viděla, že to Honza s přehledem zvládne a nešlo jí do hlavy, proč dělá Sabina neustále drahoty. To, že se jí nelíbí, byly také jen výmluvy. Možná to nebyl krasavec jak z plakátu, ale špatně taky nevypadal. Prostě normální chlap.

Jeho charakterové vlastnosti zajímaly Janu ještě víc. Honza by ji určitě nepodváděl. Sabina za půl roku zmizí zpátky do Austrálie a je jasné, že Honza zůstane v Čechách.

Měla na sebe vztek za to, na co myslela, ale nešlo to zastavit. Mozek pracoval naprosto nezávisle na její vůli.

„Vzhledem k tomu, že už nejsou žádné volné pokoje, předpokládám, že s ním spíš," nadhodila, když se vrátily do chaty.

„Sdílíme ložnici, ale nespíme spolu. Teda samozřejmě spíme, ale není v tom sex," upřesnila Sabina.

„Proboha, ale proč?" zajímala se. Co přimělo Honzu čekat?

„Když jsem tenkrát byla nemocná, Honza mi pomáhal a hodně jsme si povídali," zamyslela se, nalila sobě i Janě sklenici džusu a posadila se na gauč. „Říkal, že ten začátek je jen jednou. Všechna ta očekávání a těšení se a chvění, a schůzky, kdy ti dva prokecají celou noc o nesmyslech. Prý to chce prožít jenom se mnou a chce, aby to bylo naposled a proto... no, myslí si, že bychom to neměli uspěchat a připravit se tak právě o ten začátek."

„To je tak romantické. Ale taky dost uhozené. Ty jsi mi několikrát tvrdila, že jsi s ním, protože je dobrej v posteli, ale nespíte spolu?"

„Když to řekneš takhle, tak to zní divně, ale je to pravda," připustila Sabina. „Kromě té první noci, jsme spolu ještě nespali. Teda... no, víš, co tím myslím."

„Takže zůstáváš nadobro v Česku?"

„Ještě jsem se úplně nerozhodla. A právě proto nedokážu mít jen tak nějaký volný vztah. Honza je chlap na pořád, ne jen na chvíli."

„A on to ví? Možná bys mu to měla přesně takhle říct."

„Řeknu," přitakala Sabina, „ale už jsme o tom tak trochu mluvili. Dohodli jsme se, že tomu dáme aspoň šanci."

„Je to šílený, ale snad ti to vyjde," usmála se Jana a natáhla se po skleničce. „Tak pojď, připravíme to tu, než Honza přiveze ty protinožce."

Sabina se líně zvedla a než přijel Honza, bylo všechno hotovo. Jana se dokonce postarala o hudbu.

Grilování se vydařilo a ještě před půlnocí skončili všichni opilí ve vířivce. Včetně profesora Wilsona. Jediná Sabina a Honza zůstali střízliví.

„Nechceš si jít lehnout? Já je ohlídám," pošeptal jí do ucha.

„Zůstanu tu s tebou," zavrtěla hlavou, ale po další půlhodině se přece jenom odebrala do postele.

„Vypnul jsem ohřev vody," mrknul na ni. „Nejpozději do hodiny budu u tebe."

Sabina odešla a Honza se natáhnul na týkové lehátko.

„Taky už jsem unavená," řekla Jana a lehla si vedle něj. Honza neodpověděl, ale podal jí osušku.

„Díky." Jana se utřela, zabalila se do deky a zavrněla jako kočka. „Ani nevíš, jak ráda vidím, že vám to se Sabinou klape. Nemáš představu, co jsem se do ní nahučela, aby ti dala šanci. Jí se pořád něco nelíbilo," natáhla se pro mobil a rychle v něm zalistovala. „Tohle je Alex, chodili spolu skoro sedm let, takže chápeš, že pro ni nebylo snadné na něj zapomenout," otočila displej směrem k Honzovi. Alex se na fotce opíral o surfařské prkno a na jeho opálené postavě byl vyrýsovaný každičký sval. Delší, sluncem vyšisované vlasy měly sexy rozcuch a usmíval se jako v reklamě na zubní pastu. Vedle něj stála Sabina v bikinách a místo do objektivu se dívala okouzleně na Alexe.

„Jo, to chápu," ucedil Honza a litoval, že se podíval.

„Jeho rodičům patří snad půlka Austrálie," pokračovala Jana, „proto je od Sabiny tak úžasný, že se nakonec rozhodla pro tebe."

„Proč by měla být sama, když jí dal kopačky?"

„Naopak, to ona se vykašlala na něj," zasmála se Jana. „Už je to nějaká doba, ale pokud vím, pořád se snaží dostat ji zpátky. Nechápej mě špatně, mám Sabinu ráda, ale nevím, co je na ní tak úžasného, že ji pořád tak chce. Zřejmě nějaký ochranitelský instinkt."

„Zřejmě," vydechl Honza a upřeně zíral na strop. Chtěl říct něco úplně jiného, ale neměl chuť pouštět se s Janou do nějakých debat.

„Byla to docela legrace," nedala se odbýt Jana. „Sabině na tobě vadilo snad úplně všechno. Vlasy, brýle, oblékání, ale teď, když vás vidím, jako kdybyste k sobě patřili odjakživa."

„No jo," zavrčel Honza.

Jana shodila osušku a pod ní byla úplně nahá.

Ani nezaregistroval, kdy si vlastně sundala plavky a kdy se vyprázdnila vířivka. Přisunula se k němu a rychle ho políbila na tvář. Znechuceně se na ni podíval a odešel tak rychle, jak jen uměl.

Sabina seděla na posteli a četla si knížku.

„Nemohla jsem spát," usmála se na něj.

Nechtěl nic říkat, vážně ne. Chtěl se držet zpátky a zapomenout na to, ale neudržel to v sobě, i když věděl, že toho bude litovat.

„Proč? Chtěla ses pokochat pohledem na moje nemožné vlasy, nebo tlusté brýle? "

„Předpokládám, žes mluvil s Janou?"

„Nejde o to, s kým jsem mluvil, ale jestli je to pravda."

„Kdysi to byla pravda, teď už ne."

„Chápu, už sis zvykla. Možná, že už tě tak neodpuzuju. Mohlas mi to říct a ušetřit si všechny ty hloupé výmluvy, proč na to chceš jít pomalu."

„To byl tvůj nápad," snažila se zůstat klidná.

„Protože jsem věděl, že u tebe jinak nemám šanci," to už Honza křičel.

„To se pleteš."

„Promiň, ale nevěřím ti. Viděl jsem fotku tvýho bejvalýho. Je mi jasné, že tvoje úvahy o tom, že bys tu zůstala, jsou jen kecy."

„Tak víš co?" Sabina zavřela knížku a nadechla se, „o tomhle se bavíme už potřetí a vždycky mi říkáš, že se musím rozhodnout, ale co kdyby ses rozhodnul ty? Rozhodni se sám, chceš být se mnou, i když třeba ne navždy, nebo chceš vycouvat?"

„Jenom se zbavuješ zodpovědnosti."

„Mysli si, co chceš," odpověděla Sabina stejným tónem. Rychle si oblékla džíny a popadla klíče od auta. „Ozvi se mi, až se zklidníš."

Ani se neohlédla, když ji Honza volal zpátky.

Zatínala zuby tak silně, až ji bolely. Po deseti kilometrech zajela na polní cestu a rozbrečela se. Měla vztek na Honzu, že na ni tak vyjel, ale taky na sebe, že utekla a nedokázala si promluvit. A na Janu, protože přesně věděla, odkud vítr fouká. Vrátit se však nemohla. Pustila si rádio, zírala do tmy a pomalu se uklidňovala.

Vlastně měl tak trochu pravdu. Nedokázala se rozhodnout, co bude dál, a on si nejspíš přímou odpověď zasloužil. Měla to ukončit, dokud byl čas. Nebo ještě lépe, nic nezačínat.

Nastartovala auto a vydala se na cestu domů.

Ani ji nepřekvapilo, když uviděla Honzovo auto na příjezdové cestě.

„Čekáš tu dlouho?"

„Kde ses zdržela?" odpověděl otázkou.

„Projížděla jsem se. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu."

„No jo, také to občas dělám."

„Tak pojď dál," vzdychla Sabina a odemkla dveře.

„Musím se tam vrátit, ale... na chvíli půjdu. Musíme si promluvit."

„Já vím. Stejně bych dneska nespala."

Seděli v křeslech, jako tu první noc, kdy byl u ní doma. Sabina měla zakloněnou hlavu a zavřené oči a přemýšlela, co se vlastně stalo. A nejspíš už to věděla.

„Jana po tobě vyjela, co?" zeptala se, i když už tušila odpověď.

„Jak to víš?" dostal ze sebe Honza.

„S Janou a se mnou to vždycky bylo trochu jako s tebou a s tvým bratrem. Každá tvoje holka chtěla vyzkoušet i Standu a Jana vždycky musela mít každého, kdo měl zájem o mě. Nejdřív jsem měla vztek, ale pak jsem z toho udělala takovou hru."

„Takže to byla hra?" zeptal se naštvaně. „Měla mě svést a zkusit, jestli odolám?"

„Nic takového," odpověděla Sabina klidně. „To byla jenom moje soukromá hra, nebo spíš test. Jana o tom nemá ani tušení. Ačkoli jsem se narodila v Austrálii, jezdila jsem sem každý rok na prázdniny a Janu znám fakt dlouho. Prožívaly jsme spolu všechny první lásky a pokaždé to dopadlo stejně. Nechtěla jsem ztratit kamarádku a věděla jsem, že ji nepředělám, tak jsem si řekla, že to její svádění budu brát jako test a budu chodit jen s tím klukem, který ji odmítne."

„Našel se někdy někdo takový?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

„Co Alex?"

„Nevím, ti dva se nikdy nesetkali," pokrčila rameny.

„To je docela smutné. Ale ty věci, co říkala Jana..."

„Ty byly pravda. Kdysi dávno, v jiném životě. Když mi bylo sedmnáct, seznámila jsem se s Alexem a chodili jsme spolu s přestávkami skoro sedm let. Jeho rodině patří půlka Austrálie, ale Alex je naštěstí nejmladší ze tří bratrů, takže ho to moc nepoznamenalo. Myslím to, že jednou bude musit převzít rodinný byznys."

„A to je co?"

„Nikdo pořádně neví. Myslím, že mají ruce úplně ve všem. Vím, že chovali dobytek, protože jsem párkrát letěla ve vrtulníku obhlížet stáda. Taky vím o hotelu a turistickém resortu, novinách, ale moc jsme se o tom s Alexem nebavili."

„Co se stalo? Po tolika letech musel určitě každý předpokládat, že se vezmete."

„To ano, ale náš vztah už se prostě dál nevyvíjel, a tak jsme se přátelsky domluvili na rozchodu."

„Přímo ukázka bezbolestného rozchodu," ušklíbl se Honza.

„To bych se neodvažovala tvrdit. To, že to bylo po vzájemné dohodě, ještě neznamená, že to bylo bezbolestné. Hlavně ta prázdnota, na kterou jsem nebyla zvyklá. Musela jsem se naučit chodit sama do kina," usmála se. „To byl vlastně ten důvod, proč jsem se rozhodla jet do Čech. Potřebovala jsem pořádnou změnu."

„A tak jsi začala na druhé straně zeměkoule."

„Tak nějak. Ale v začátcích mi právě Jana pomohla ze všeho nejvíc. A taky mi pomohla, abych tě viděla v jiném světle. Měla jsem předsudky, ale naštěstí jsem se s nimi dokázala vypořádat právě díky Janě. To ona mi neustále opakovala, že se nemám hrabat v minulosti."

„Proč teda udělala to, co udělala?"

„Protože si prostě neumí pomoct," pokrčila Sabina rameny, ale pak se usmála. „Tys ale prošel."

„Možná, kdyby Jana věděla, že je to test, víc by se snažila," řekl Honza skoro pyšně, ale pak si něco uvědomil. „Já se tam nemůžu vrátit. Vždyť ona je pořád na chatě."

„Bojíš se?" podívala se Sabina vyzývavě.

„To ne, ale je mi to nepříjemné."

„Budeš to muset vydržet."

„Jsi krutá."

„To je daň za to, že sis se mnou nedokázal v klidu promluvit," odpověděla Sabina s mírným úšklebkem.

„Příští víkend musíme udělat něco jen my dva," navrhl Honza.

„Mám kurz."

„Aspoň pár hodin," mrknul na ni Honza, vlepil jí rychlou pusu a odešel.

Když se vrátil na chatu, uviděl Janu odcházet z pokoje profesora Wilsona.