17. kapitola

Poslední kurz, relaxační omalovánky, byl ze všech nejlepší. Hlavně proto, že nebylo potřeba obrázek dokončit. Sabina jim ukázala stínování, míchání barev a konečnou úpravu minerálním lihem, ale tempo nechala zcela na nich.

„Budeš nám chybět příští víkend," oslovila ji Martina. „Klienti už si na tebe zvykli a malují i mimo kurzy. Chceš vidět nástěnku?"

„To bych byla ráda," odpověděla Sabina nadšeně.

„Tak pojď, Hanka s Martou na to zatím dohlédnou. Je to hned ve vestibulu, za minutu jsme zpátky."

Bylo to skutečně jen pár kroků.

„Všechno se nám tam ani nevešlo," řekla ošetřovatelka omluvně.

„Je to krásné," vydechla Sabina dojatě a udělala si pár fotek pro své stránky.

Měla velké štěstí, že si mohla takto vyzkoušet ty kurzy nanečisto, protože z ní aspoň částečně spadl stres a obavy, zda má vůbec právo, brát si za něco takového peníze.

Z kurzu, který znovu končil ještě před obědem, jela rovnou na Honzovu chatu. Klíče už jí dal předchozího dne v práci, měla sbaleno a cestu si dobře pamatovala.

„Zavolám ti, až pojedu z letiště," řval Honza do telefonu, sotva ujela pár kilometrů.

„Vím, už jsme to probírali. Všechno bude připraveno," ujišťovala ho Sabina, ačkoli ani ona nebyla úplně klidná. Nechtěla Honzu zklamat. Následující tři týdny musela být jeho asistentka, ať se jí to líbilo nebo ne. Za to všechno, co už pro ni udělal, to však bylo stále málo.

Po necelé hodině zastavila před chatou, odemkla a odkódovala. Pak otevřela všechna okna, kterých bylo opravdu hodně, aby pořádně vyvětrala. Několik minut po ní zaparkovala Jana vedle svůj tranzit a pustila se do květinové výzdoby.

„Podle toho, co si objednal tvůj šéf, se tu nejspíš bude konat svatba. O co jsem přišla?" mrkla na Sabinu.

„Mě se neptej, já o ničem nevím."

„Páni, vy to tu máte zařízený!" rozhlédla se konečně po chatě. „Provedeš mě tu?"

„Jasně a neříkej VY. Nic mi tady nepatří."

„Ale mohlo by."

„Zatím jsem tu jen na úklid a vaření," odpověděla Sabina a vedla Janu do kuchyně.

„Já myslela, že Honza někoho najal?"

„Na poslední chvíli odřekla," vysvětlila Sabina, otevřela dveře a stiskla vypínač. „Teď po schodech dolů, to se ti bude líbit."

„Vířivka! Sauna!" zaplesala Jana. „Zajedu si pro kartáček na zuby a s tím úklidem ti pomůžu."

„Raději dodělej tu výzdobu. A vůbec, nemáš v krámě dost práce?"

„Občas také potřebuju volno a Kamila, ta nová, je dost šikovná."

„Tak přijď, vsadím se, že Honza to jen uvítá. Až zavolá, řeknu mu o tom."

Jako kdyby to přivolala, zazvonil jí mobil.

„Všechno pod kontrolou, zrovna na tom pracuje," řekla do telefonu a významně se podívala na Janu, která se zvedla a šla aranžovat květiny.

***

O pár hodin později se učitel, asistent a tři studenti vyspávali z pásmové nemoci ve svých pokojích.

„Příště musíš na letiště se mnou. Ještě štěstí, že byli unavení. I tak to byl s mojí angličtinou trapas," řekl Honza a rozvalil se na gauč.

„Šla bych, ale měla jsem ten kurz. Sotva jsem to stihla."

„Vždyť to chápu, jen říkám, že s tebou by to bylo lepší."

„Jistě, šéfe."

„Tak dost. Už toho nech. Jednou jsi řekla a několikrát naznačila, že je ti celá tahle situace nadřízený – podřízená nepříjemná. Já sám to tak nevnímám, ale je mi jasné, že na tom všem vázne náš vztah a rovněž je to důvod, proč už jsi dvakrát dala výpověď. Jestli se budeš cítit lépe, co kdybychom zapomněli na vztah a na sex a prostě byli něco jako týmoví spoluhráči, protože v tom jsme fakt dobří. Partneři, parťáci, kolegové. Říkej si tomu, jak chceš, ale prostě rovná s rovným."

„Já bych se tak úplně nebránila, ani tomu vztahu a s..."

„Ale já nemám zájem. Ne, dokud mě nebudeš chtít tak, jako já tebe. Dokud mě nebudeš prosit," ušklíbl se.

„To se nikdy nestane," odpověděla Sabina s hranou hrdostí. Honza se na ni podíval tak, že kdyby neseděla, musela by se posadit a zašeptal hlubokým hlasem: „Nikdy?"

„No... ehm... Jana se ptala, jestli může přijít pokecat s Australany. A také kvůli vířivce," změnila raději téma.

„Jak je na tom s angličtinou?"

„No, domluví se, ale žádná sláva to není," přiznala Sabina.

„To je dobře, aspoň nebudu vypadat jako úplný dement," oddychl si Honza. „Samozřejmě, ať přijde, kdy bude chtít."

„Myslím, že je čas jet domů," Sabina se zvedla z gauče a rozhlížela se po kabelce.

„Počkej, spíš přece tady."

„Všechny pokoje jsou obsazené. Nějak jsme zapomněli, že studenti může rovněž znamenat studentky, takže Josh má čtyřlůžák pro sebe a ty poslední dva pokoje ještě nejsou dodělané."

„To jo, ale já mám přece soukromý byt tady v přízemí. V jedné posteli už jsme spali. Několikrát. Ale kdyby to pořád bylo málo, Ká dvojko, jsou tam i palandy."

„Palandy," vykoktala Sabina a znělo to spíš jako otázka.

„Když jsi tu byla posledně, nabízel jsem ti saunu a vířivku a ty jsi řekla, že až příště. Vzhledem k tomu, že není zima, ale léto, možná by byla dobrá aspoň ta vířivka, co říkáš?"

„Souhlasím," přikývla Sabina a nechala se odvést do podsklepení.

Svlékla se a položila oblečení na jedno z týkových lehátek. Pak vyzkoušela vodu ve vířivce.

„Je horká. Počítal jsi s tím, že budu souhlasit?" podívala se na něj zkoumavě a vlezla do vody.

„Mám ji propojenou s mobilem, ale ano, trochu jsem v to doufal," usmál se Honza a posadil naproti Sabině. „Co myslíš," zeptal se, „hrdinové té knihy nebo filmu, jak daleko asi jsou právě teď? Pusu už si dali, co bude dál?"

„Možná by laškovali ve vířivce."

„Přímo laškovali? Nevedli filozofické debaty jako my dva?"

„Nejsem si jistá."

„A co čtenář? Nenudil by se?"

„Asi by bylo potřeba ho nějak natěšit, aby vydržel až do konce," zamyslela se.

„Hmm, to by šlo. A jak bys to udělala?" zeptal se ochraptěle a mírně se k ní naklonil.

„Jeho hlas pomalu rozpouštěl ledovou tříšť, která jí kolovala v žilách. Promluvil a ona cítila vibrace až v morku kostí. Stále si nebyla jistá tím, co mezi nimi vlastně je, ale když se podívala na jeho dokonale vykrojené rty, zapomínala na to," recitovala, jako by četla z knížky.

„Hezky sis to vymyslela."

„Nevymyslela," zavrtěla hlavou, přitáhla se o trochu blíž a potom mu doslova vplula do náruče.

„Pomalu. Je to sotva deset minut, co jsem ti řekl, že tě nechci."

„Vždyť já tě přece také nechci. Snažím se jen udržovat napětí. Kvůli čtenářům," šeptala.

„Promiň, to mi nedošlo. Jasně, kvůli čtenářům. To se rád obětuju. Teda... děsně nerad, ale obětuju se," uniklo mu přidušené zasmání. „Jen se obávám, že obyčejná pusa nebude stačit."

„Čtenáři a diváci jsou občas děsně zmlsaní, ale netrap se tím, pokud si dobře vzpomínám, tvé polibky jsou neobyčejné."

„To mě těší, ale dost planých řečí, než vyjdu ze cviku." Zatvářil se vážně a pomalu, nesmírně pomalu, přibližoval své rty k jejím.

Ani se nepohnula, ale když se jí konečně dotknul, přitiskla se k němu tak těsně, jako by se chtěla v jeho objetí rozpustit. Líbal ještě lépe, než si pamatovala. Nechtěla, aby přestal, ale když ze sebe vypravila hlasitý vzdech, opatrně se odtáhnul.

„Přece nechceš čtenáře nudit sexem už teď," zachraptěl sotva slyšitelně.

„Co když chci?" namítla zklamaně, ale odpovědi se jí nedostalo. Honza vylezl z vířivky, zabalil se do osušky, posbíral své svršky a řekl: „Počkám na tebe v ložnici."

Znělo to sice jako výzva, ale Sabina věděla, že k ničemu nedojde.

Když přišla do ložnice, měla tam už tašky se sbalenými věcmi a Honza si v koupelně čistil zuby. Převlékla se do noční košilky, vzala do ruky kartáček a připojila se k němu. Chvilku si pohrávala s myšlenkou, že bude skutečně spát na palandě, nakonec však dala přednost pohodlnému letišti.

Zalezla pod peřinu, urovnala si polštář pod hlavou a natáhla se po knížce, která ležela na nočním stolku. Tajemné Kokořínské Údolí, přečetla polohlasně a zběžně prolistovala fotografie.

Honza se na ni chvíli pobaveně díval, pak si nasadil brýle, vzal knihu ze svého stolku a také předstíral, že čte.

„A kdyby ses zítra nudila," pronesl vážně, „tak můžeme jít krmit kachny." Sabina na něj chvíli nechápavě zírala, ale když viděla, jak v sobě dusí smích, došlo jí to.

„Tyhle věci si schovávám až na důchod," vysvětlil Honza, ačkoliv už to nebylo nutné.

„Říkals, že mě nechceš," vykoktala Sabina a trochu jí zrudly tváře.

„Každý horolezec ví, že si svůj výstup musí umět správně načasovat. Zvlášť když se jedná o Ká dvojku," Honza si sundal brýle, položil knihu, dotknul se svého ramene a Sabina na něj váhavě položila hlavu. „To by bylo se mnou hodně špatné, kdybych se nedokázal ovládat."

„Tak jsem to nemyslela," odpověděla a trochu se uvolnila.

„Asi to nejkrásnější a nejvzrušivější období v každém vztahu je začátek. To chvění a očekávání," přitáhl ji blíž k sobě, lehce políbil do vlasů a pokračoval: „Těšení se na každou schůzku, bezesné noci, kdy myslíš na milovanou osobu, kdy si donekonečna přehráváš v hlavě útržky rozhovorů a čteš staré zprávy, kdy si dokážete povídat celé noci o úplných nesmyslech, které spolu nijak nesouvisí, kdy se hodiny líbáte v parku, aniž by k něčemu došlo... Jenomže tohle období je krátké a je jen jednou. A já... no... neplánuji, že bych ho chtěl prožít ještě s někým jiným. Proto si ho chci užít tak dlouho, jak to jen půjde a chci to samé poskytnout i tobě. Chci tě brát na romantické schůzky, dvořit se ti, psát ti zamilované zprávy, nosit dárky, prokecat celou noc a cítit to očekávání."

„Souhlasím s tebou, ale bojím se, aby se z nás dřív nestali kamarádi, než k něčemu dojde."

„Myslíš, že to hrozí?" usmál se Honza a Sabina pokrčila rameny. „Právě proto, aby se to nestalo, musíme často dělat věci, které kamarádi běžně nedělají,"

„Aha. A co bys se mnou teda nedělal, kdybys byl jen kamarád?" vyptávala se Sabina nevinně.

„Ze všeho nejdřív bych s tebou neležel v posteli. Ale uznávám, že jsou situace, kdy k tomu může dojít, takže když už bych s tebou ležel v posteli, tak bych si četl sebrané Jiráskovy spisy a rozhodně bych tě neobjímal a nesnažil se dostat se ti pod košilku," řekl Honza nesmírně vážně, ale hned to udělal. Přejel jí dlaní po stehně, nahoru přes břicho a položil ruku na její ňadro.

„No jasně, toho by se vyvaroval každý," přikývla.

„Jsou samozřejmě i horší věci, které by kamarádi v žádném případě neměli dělat. Tím spíš pokud chtějí udržet jejich vztah čistě kamarádský," pokračoval varovným tónem. „V první řadě by měli nechat košilku tam kde je a nepokoušet se ji svléknout, raději ani o kousek." Stáhnul dolů tenké ramínko a potom druhé. „Další z hrozných neřestí, kterých by se měli vyvarovat je líbání na krk." Políbil ji na šíji a ramena. „A ušní lalůčky jsou úplně mimo. Nehledě na to, že jazyk v uchu se už dá považovat za penetraci." Špičkou jazyka pomaloučku přejel z krku na ušní lalůčky a lehounce ji strčil i dovnitř. „Jsou i tací, kterým to nestačí a rádi by si sáhli i na prsa."

„To je opravdu hrozné," vzdychla Sabina a rychle si sundala košilku.

„Ano, a nejhorší jsou kamarádky, které je v těchto ohavnostech ještě podporují," zamračil se, přesto však odhodil deku stranou a otočil se na bok, aby se jí mohl lépe dotýkat.

Neviděl ji poprvé, přesto znovu užasle zíral na její malá pevná ňadra. Chvíli váhal, než se jich dotknul a přemýšlel, zda se neunáhlil, když tvrdil, že se dokáže ovládat.

„Od takových věcí je lepší držet se zpátky a nesahat na ně."

„A co se jich dotýkat pusou?" zeptala se Sabina a tvářila se, jako když má svatozář.

„To už vůbec ne, ty pokušitelko," zděsil se Honza, sundal ruce z prsou a vzal její bradavky jednu po druhé do úst.

„Jsou i horší místa," culila se Sabina.

„Ano, ale o těch bys vůbec neměla s kamarády mluvit, jinak by se o ně mohli začít zajímat." Honza se svalil zpět na svou půlku postele a přehodil přes Sabinu deku. Pak pod ni zasunul ruku a položil dlaň na Sabinin klín. „Tohle je jedno z nich," řekl ochraptěle. „Na první pohled vypadá možná sladce a nevinně, ale je to hotové doupě hříchu."

„Přímo doupě hříchu?"

„No jistě. Právníci by zřejmě mohli vyprávět. Takže, pokud si chceš udržet kamaráda..." poslední slovo řekl šeptem.

„Jsou také nějaká pravidla, která by měly dodržovat ženy – kamarádky?" zasípala.

„No, v podstatě ta samá, ale to víš, my muži toho vydržíme mnohem víc," kasal se Honza. Ale jen do té doby, než ucítil její dlaň na svém údu. „Takové počínání by bylo neuvěřitelně riskantní," varoval ji. „Stačí dotek a i letité kamarádství může vzít za své."

„To bych rozhodně nechtěla," zavrtěla hlavou a stáhla svou ruku zpět. Honza ji však vrátil tam, kde byla.

„Štěstí, že nejsme kamarádi a můžeme si tedy prakticky předvést, co by kamarádi v žádném případě dělat neměli."

„Myslela jsem, že půjde hlavně o teoretické popisy."

„Zbytečně bych tu dvě hodiny planě tlachal. Je lepší ti to rovnou ukázat."

„Aha, tak co mám teď dělat s tímhle," ukázala bezradně na svou ruku třímající jeho úd.

„Co chceš," vydechl těžce, „hlavně buď něžná."

„Jaké praktiky by asi tak použila podlá kamarádka?" zamyslela a lehce hladila tenkou jemnou kůži.

„Tohle je jedna z nich, ale myslím, že taková podlá kamarádka by se nezastavila před ničím. Nicméně nebudeme předbíhat," řekl s námahou a mírně se odtáhl. „Ještě tě musím upozornit na dvě věci."

„Které to jsou?"

„Za prvé, druhy polibků. Co se dá ještě považovat za kamarádskou pusu a co už je přes čáru."

„To mě zajímá," Sabině se rozšířily zorničky. „Co takhle pusinka na čelíčko?"

„Rychlá pusa na čelo a na tváře je v pořádku, pokud však trvá víc než vteřinu, už si koleduješ o problém."

„Můžu si to vyzkoušet? Vůbec nemám představu, jak dlouhá vlastně je taková vteřinová pusa. Abych něco nezvorala."

„Dneska je tvůj šťastný den," usmál se Honza a čekal na pusu. Mohl tušit, že mu to Sabina nedá zadarmo.

Nejdřív se mu dlouze zadívala do očí a lehce si olízla rty, pak cudně sklopila řasy, sklonila se k němu, přitiskla své rty na jeho tvář a pomalu odpočítala jednadvacet. Váhavě se odtáhla a stejně pomalu políbila jeho druhou tvář a čelo.

„Udělala jsem to správně?" zeptala se Sabina šeptem a Honza byl rád, že leží, protože v ten moment by ho nohy nejspíš neunesly.

„Zapomeň na to," vypravil ze sebe. „Kamarádská pusa neexistuje. Vteřina je prostě moc dlouhá."

„Můžu to zkusit ještě jednou?" škemrala Sabina a Honza přikývl.

Tentokrát se opravdu snažila o rychlou pusu, ale přitáhl ji k sobě, sevřel v náručí a políbil ji. Drsněji než kdy předtím. Překvapilo ji to a jeho nejspíš taky, nedokázal však přestat. Trvalo dlouho, než se ovládnul natolik, aby se odtáhl. Sabina mu to však neulehčovala. Vracela mu polibky tak náruživě, že měl sotva čas se nadechnout.

„Ještě musíme probrat ten poslední problém," řekl při jedné pauze na nádech.

„A to je co?" zeptala se napůl zvědavě a napůl zklamaně.

„Oplzlé řeči."

„Tak to je příšerné," zhrozila se naoko Sabina. „Proč by někdo dělal něco takového?"

„Nechápu, ale i tací jsou mezi námi, proto tě musím před takovými kamarády varovat."

„Červenám se, jen na to pomyslím, ale nemohl bys mi prozradit nějaký příklad?" zeptala se. Honza se naklonil a začal jí šeptat něco do ucha. Snažila se zachovat si vážnost, ale musela se smát.

„Počkej, teď se to trochu zvrtlo," přerušila ho. „Takže, když chci udržet náš vztah na nekamarádské úrovni, tak to musím dělat nebo nesmím dělat?"

„Se mnou musíš, s jinými nesmíš."

„A vrátím-li se k té knižní a filmové metafoře, můžu číst i jiné knihy?"

„V žádném případě. Pro jistotu ani nechoď kolem knihkupectví. Zvlášť, když teď vím, co je tvá představa kamarádské pusy."

„Číst jen jednu knihu je nuda dokonce i když je tak dlouhá, jako ta tvoje," mračila se Sabina.

„Věřím, že společně napíšeme pokračování," uklidnil ji Honza a ona znovu položila hlavu na jeho rameno.

A v té poloze brzo i usnula.