15. kapitola

Sabina by musela být naprosto slepá, kdyby si nevšimla Irenčina vražedného pohledu, když ráno vystupovala z Honzova auta. Rozhodla se to ignorovat. Ovšem, když spolu odpoledne odcházeli z práce, dostalo se jí pohledu ještě vražednějšího.

Irenka ho chtěla a Honza to musel vědět. Sabina se rozhodla ignorovat to i tentokrát. Měla úplně jiné starosti. Hned ráno ji vzal Honza na prohlídku staré zasedačky, nechal vyklidit nepotřebné věci, povolal uklízečky a malíře, a ještě ten den bylo hotovo. Nebylo divu, že Sabina měla plnou hlavu plánování a na nic jiného nemyslela.

„Měl jsem ještě aspoň vyměnit podlahu," zamyslel se Honza, když se rozhlédl kolem.

„Je to perfektní," zavrtěla Sabina hlavou. Tohle bylo víc, než si kdy dovedla představit. Honza upotřebil téměř veškerý nábytek z bývalé zasedačky, takže měla dostatek stolů i židlí, polic a regálů, a dokonce i počítač. I když to jí asi mělo překvapit ze všeho nejméně.

„Časem aspoň nechám zmodernizovat ty záchody na chodbě."

„Hlavně, že fungují."

„Jsi moc skromná, ale máš pravdu. Zatím to bude stačit. Tak si to tady zařiď podle svého, pověs si na stěnu nějaké obrázky, ať to vypadá jako ateliér a tady máš klíče."

Sabina po nich sáhla jako náměsíčná a neodvažovala se ani dýchat, aby se nerozbrečela.

„Vůbec nevím, co mám říct."

„Tak neříkej nic. Nejlepší poděkování bude, když uspěješ."

„No, to je další věc," vzdychla. „Dokud jsi to nevěděl, mohla jsem předstírat, že se nic neděje, ale pokud selžu teď..."

„Tak se také nic nestane," skočil jí Honza do řeči. „Málokdo uspěje hned napoprvé nebo přes noc. Dej tomu čas."

Sabina chtěla namítnout, že právě toho času moc nemá, ale nechtěla se do toho tématu vůbec pouštět. Raději udělala přesně to, co jí Honza navrhnul - pustila se do výzdoby.

Vytiskla si několik kreseb a maleb, ty nejlepší na plátno a rozvěsila je po zdi. Do oken dala plakáty a poutače. Jeden roh upravila jako relaxační zónu s křesílky a konferenčním stolkem. Investovala i do mikrovlnky a rychlovarné konvice. Přinesla si krabičky s čaji a veselé hrníčky a teprve pak byla spokojená.

Potom se vrátila na své oddělení, ačkoliv neměla ani představu, co by vlastně měla dělat. Usoudila, že bude nejlepší, dál se učit od Aleny, dokud měla příležitost. Nikdy by tomu nevěřila, ale grafika ji skutečně bavila a navíc jí pomáhala v jejím projektu. Ve zbývajícím čase dokonce udělala i nějakou práci pro firmu.

Odpoledne vypadla z práce, jakmile to jen šlo, a pospíchala na autobus. Mohla si namlouvat, co chtěla, schůzka s Janou na koupališti byla dobrá záminka, ale udělala to proto, aby se vyhnula Honzovi.

Pomohl jí. Nesmírně jí pomohl. Neměla žádný důvod k tomu, aby se mu vyhýbala. Kromě jediného. Už prostě nesnesla pomyšlení, že je její šéf. Nejenže to bylo to nejhorší klišé pod sluncem, či kvůli drbům, ale hlavně proto, že prostě nebylo správné mít neustále taková privilegia. Chtěla se osamostatnit, pracovat někde jinde, aby si byli rovnými partnery a místo toho s ním byla ještě víc svázaná. Někomu jinému by to třeba nevadilo, ale ona měla své zásady. Nikdy by nechodila s kamarádem, sousedem nebo s kolegou, natož se šéfem. Prostě s kýmkoliv, s kým by se po případném rozchodu musela potkávat. Jenže všechny ty zásady se jí nejspíš vymkly z ruky. Necítila se kvůli tomu dobře a snad potřebovala čas, aby se s tím nějak srovnala.

***

„Šéf je taky jen člověk," připomněla jí Jana, když spolu odpoledne na koupališti testovaly nové plavky. „Jestli ty volné prostory nechceš, tak já se jich ujmu. Stejně uvažuji o rozšíření."

„Nic takového jsem neřekla," zklidnila Sabina její nadšení. „Navíc předpokládám, že další krok by byl, dát mi práci a kde by to asi bylo? Aha."

„Takže ten plán, zařídit, aby to už nebyl tvůj šéf, nevyšel," shrnula Jana situaci.

„To ne. Aspoň zatím."

„Taky bys s ním mohla normálně chodit jako jeho oficiální partnerka a užívat si všech výhod, ale na to jsi moc ušlechtilá. Já bych se nerozpakovala."

„To věřím," uchechtla se Sabina.

„I když na druhou stranu ti možná i trochu závidím," zasnila se Jana.

„Prosím tě, co?"

„To, jak na to jdete pomalu. Jak tě dobývá a dvoří se ti. Ty začátky jsou ze všeho nejkrásnější. Já jdu na všechno hrozně rychle, ale právě teď sama sobě slibuju, že s tím příštím už to bude pomalu."

„A co když se mu to nebude líbit?"

„Tak může jít o dům dál."

Jana měla pravdu. Bylo to krásné. To všechno, o čem mluvila. Dvoření, očekávání, probdělé noci, to neustálé chvění. I to, že už si několik dní, možná týdnů, nevzpomněla na Alexe.

***

Sobotní kurz akvarelu proběhl naprosto skvěle i navzdory tomu, že Sabina vyšla ze cviku. To však bohatě vynahradilo překrásné počasí, takže mohla vzít babičky a dědoušky do zahrady, kde malovali obrovský levandulový keř plný čmeláků a motýlů. Dokonce se přidalo i několik zaměstnanců. Sabina jim nejprve ukázala pár základních technik a pak se pustili do práce. Všechny obrázky dopadly nad očekávání dobře, některé byly přímo neuvěřitelně krásné. Sabina se zpočátku bála, ale nakonec si užila tolik legrace jako už dlouho ne. Rovněž natočila velmi dobré video na svůj vlog a nafotila desítky fotek na ostatní sociální sítě. Odcházela s dobrým pocitem a těšila se na další kurz.

„Můžu si tě znova zamluvit na příští neděli?" zeptal se Honza, když spolu jeli v neděli na výlet.

„Příští víkend dělám malování pravou mozkovou hemisférou a to zabere sobotu i neděli."

„A co kdyby ses ulila z práce?"

„Skončím na dlažbě. A ty jako šéf už bys to vůbec neměl flákat," zatvářila se přísně.

„Potřebuji dát Michalovi prostor, aby se naučil samostatnosti," vysvětlil Honza. „Doufal jsem, že tě přemluvím, abys mi poskytla soukromý kurz."

„No, jestli tak moc chceš, tak mi můžeš stát příští víkend modelem. To by mohlo babičkám pěkně rozproudit krev."

„Nemůžu si vzít na svědomí, že to s nimi sekne. A vážně Sabino, od kdy jsi tak zlomyslná?" rozčílil se naoko. „Ale tobě bych modelem stál," dodal s lišáckým úsměvem.

„Tak beru, a ne aby sis to rozmyslel."

„To samé platí i pro tebe."

„Já necouvnu," zavrtěla hlavou, ale jistá si nebyla.

„Chtěla bys mít svatbu na hradě?" začal Honza o něčem jiném, stejně nepříjemném. Pak zajel na parkoviště a vypnul motor.

„Spíš na zámku. Nechtěla bych vláčet svatebčany do podobného krpálu," řekla Sabina, vystoupila z auta, protáhla se a pohledem zhodnotila kopec před nimi.

„Máš na mysli nějaký konkrétní zámek?"

„To nemám. Máma mě občas na nějaký vzala, když jsme sem jezdily za babičkou, ale už si to moc nepamatuju. Vezmi mě na všechny a já si pak nějaký vyberu."

„Víš, kolik jich je? To může trvat i několik let."

„Na Ká dvojku taky nevylezeš za den," ušklíbla se Sabina.

„Tak pojď, chci vidět, jestli vylezeš aspoň na Kokořín," ukončil Honza debatu a vzal ji za ruku.