14.kapitola

Jako vždy, nejlepší lék proti přílišnému přemýšlení bylo ponořit se do práce. Té měla zrovna naštěstí dost. Rozjet svůj projekt nebylo snadné, navíc stále ještě musela pracovat ve firmě. Jediné štěstí, že jí Jana nabídla pomoc s obíháním úřadů.

„Klidně ti dám kontakt na moji účetní," řekla Jana, když se setkaly večer v kavárně, „ale nejsi náhodou sama účetní?"

„Ne, jsem učitelka, mám jen kurz. Sama dobře víš, jak mi to v práci šlo. Pomoz mi aspoň na začátek, pak už to snad zvládnu sama," prosila Sabina.

„No dobře. A co chceš teď dělat? Myslím s Honzou a tak."

„Nemám tušení."

„Nechci říkat, že jsem ti to říkala."

„Já vím, jenomže teď je to venku a stejně pořád nevím, co mám dělat."

„Pořád se ti nelíbí?"

„No, není to můj typ, ale..."

„Přestaň koktat. Jsi zamilovaná až po uši, tak to přiznej aspoň sama sobě," odfrkla si Jana.

„Nic nepřiznávám, ale nebudu ti to ani vyvracet. Prostě mě zajímá, a tak nějak i překvapuje. V soukromí je úplně jiný, než jak jsem ho znala z práce."

„Máš v tom zmatek. Nevěřím, že to říkám, ale možná by ses vážně měla vrátit do Austrálie a trochu se zklidnit."

„To říkáš ty mně? Zvlášť po tom, co jsem viděla, kdo tě přivezl?"

„Rob je úžasnej."

„Rob? Neříkala jsi, že se jmenuje Ondra?"

„To bylo minulý týden," odkašlala si Jana a Sabina se chytla za hlavu.

„Máš v tom stejný zmatek jako já, takže tebe se na radu ptát nebudu."

„A co chceš teď dělat?"

„To jediné, co mi zbývá. Promluvím si s Honzou."

Prohlášení, které bylo snadné vyslovit, ale horší udělat. S Honzou se viděla až ve čtvrtek a kdyby se jí neozval on sám, nejspíš by k tomu ani nedošlo.

Většinou odcházel z práce poslední, ale ten den na ni čekal před východem. Jejich oči se setkaly a ona jej mlčky následovala k autu.

„Chceš se zastavit na jídlo?" zeptal se.

„Pokud by ti to nevadilo, tak bych raději vyzvedla po cestě nějakou pizzu nebo čínu a pak bychom mohli jet ke mně. Nebo víš co? Možná bych tentokrát mohla něco uvařit," navrhla Sabina klidně, ale ve skutečnosti moc klidná nebyla. Věděla, že tenhle rozhovor už nemůže dál odkládat.

„Můžeme jet ke mně. Už to tam nevypadá jako na staveništi."

„Možná jindy," odmítla Sabina. „Dneska jsem moc unavená."

Honza jen přikývnul a zamířil do Sabinina domu.

Nakonec to nebyl tak špatný nápad. Dobře to tam znal a cítil se uvolněně.

„Dáš si sprchu?" nabídla mu.

„Ne, díky. Tak nějak jsem s tím počítal, takže jsem měl jednu už v práci, ale ty se klidně osprchuj, nikam nepospíchám."

Sabina jen přikývla a zmizela v koupelně.

Tentokrát si dala načas. Pustila sprchu, zavřela oči a nechala jemný proud vody dopadat na obličej. Přestala, až když pocítila lehkou závrať. Našamponovala si vlasy, spláchla pěnu a vypnula vodu. Zabalila se do osušky, druhým ručníkem si prosušila vlasy a proklouzla do ložnice, kde na sebe rychle hodila šortky a tričko.

Trochu ji mrzelo, že nechala Honzu tak dlouho čekat, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Když se vrátila do obýváku, viděla ho, jak stojí u otevřeného okna a listuje nějakou knihou.

„Promiň, leželo to na stole."

„To nic. To jsem tu nechala vytažené po té přednášce. Asi se mi trochu zastesklo."

„Tam jsi bydlela?" ukázal na jeden z obrázků ve fotoknize.

„Pár let ano," přikývla Sabina. „Možná je na čase, abych ti o tom konečně vyprávěla." Vzala mu knihu z ruky, posadila se na gauč a naznačila mu, aby si sedl vedle ní.

„Něco už mi došlo na té přednášce, ale samozřejmě si to rád vyslechnu ještě jednou a pořádně."

Sabina otevřela knížku na první stránce a spustila.

„Máma je Češka, táta Australan. Chápu, že příjmení Hart ti nic neřeklo. Zvlášť když ho používám přechýleně. Nakonec Hartová zní skoro česky. Já jsem se narodila v Austrálii, ale žila jsem všude možně. I ve Vietnamu nebo Číně. Oba rodiče jsou totiž učitelé. Hodně jsme cestovali. Skoro každý rok jsme bydleli někde jinde až do mých patnácti. Pak jsem nastoupila na střední školu a konečně jsme se usadili nedaleko Darwinu," Sabina obracela stránky v knize a ukazovala na různé exotické záběry.

„To vysvětluje všechny ty suvenýry," mávl Honza rukou směrem ke zdi s vystavenými exponáty.

„Částečně ano, ale máma hodně cestovala ještě předtím, než se seznámila s tátou a než jsem se narodila."

„A nechybělo ti to cestování, když jste se konečně usadili?"

„Spíš naopak. Předtím jsem neměla žádné kamarády, takže jsem to uvítala. Potom jsem chtěla se trochu osamostatnit, a protože jsme tady stále měli matčin dům, bylo to snadné rozhodnutí. Pak už to tak lehké nebylo, zvlášť když přišla zima." O Alexovi se nezmínila, ale nepřišlo jí to nutné.

„Jak se cítíš teď? Zvykla sis?" Pořád měl na ni trochu vztek za to, že to tak dlouho tajila, ale snažil se ji pochopit.

„Řekla bych, že pořád ještě hledám, kam patřím, kde je moje místo, co dál."

„V tom nemá jasno hodně lidí."

„Zdá se mi, že tady jsem tomu nejblíž."

„A jak do toho zapadáme my dva?" zeptal se.

„Nevím. Chtěla bych mít pro tebe přímou odpověď, ale nemám ji ani pro sebe. Tohle jsem si neplánovala, a tak nějak jsem doufala, že prostě nechám věcem volný průběh, jenomže... to je pro tebe nejspíš málo."

„Tak to není. Volný průběh je fajn, jen mě to zaskočilo. Chápu, proč jsi to na mě hned nevybalila."

„Doufám, že ty jsi připravený vybalit na mě tvůj příběh."

Honza se zarazil. „No, vlastně ještě ne." Věděl, že to není fér, měl čas se připravit, ale nedokázal to. „Jednou ti to všechno řeknu, zvlášť po tom, co jsem naléhal na tebe. Určitě si to zasloužíš, ale tvoje tajemství se týkalo naší budoucnosti, to moje je jen minulost. Nic zajímavého."

„Počkám, až se na to budeš cítit. Nevím jak ty, ale já umírám hlady," změnila Sabina téma a odešla do kuchyně. Honza ji následoval. Během chvilky dokázala vykouzlit kuřecí čínu s rýží.

Vaření ji uklidňovalo. Veškerý stres z ní spadnul a jako mávnutím kouzelného proutku se opět dokázala cítit uvolněně. Na rozdíl od Honzy, který i při jídle působil trochu ztuhle a Sabina doslova slyšela ten hluk v jeho hlavě. Potřeboval trochu rozptýlit, jenomže všechny víkendy na měsíc dopředu už měla zamluvené. A to byla vlastně další věc, kterou mu nejspíš měla říct. Jejich víkendová výzva potřebovala změnit pravidla.

„Když jsem dávala tu výpověď a mluvila jsem o jiném projektu, nelhala jsem. Ty víkendy, které jsme spolu občas trávili, už nebudou nejspíš možné."

Honza se málem udusil kouskem sýra. „Ale proč? Vždycky jsem se na ně těšil."

„To já taky, vážně, ale chci zkusit něco, co možná nevyjde, jenomže kdybych to nezkusila, nejspíš bych si to vyčítala."

„Tak ven s tím," povzbudil ji.

„Nejsem žádná umělkyně, nikdy jsem to nestudovala, ale jde mi to. Tak jsem si vyřídila papíry a chci začít poskytovat kurzy."

„To je úžasná zpráva."

„To byla ta snadná část. Víš, jak je to s pronájmem prostor a já jsem dokázala sehnat jen tu zasedačku v domově důchodců, kde jsem měla tu přednášku. Jeden víkend zdarma, když jim poskytnu tři různé výtvarné kurzy. Pozítří tam mám akvarel, příští týden suchý pastel a potom relaxační omalovánky. "

„Tak to máš čas zítra po práci a v neděli."

„V neděli ano, ale zítra jdu nakoupit výtvarné potřeby. Mám toho sice plný kůlny, ale něco mi přece jen chybí."

„Můžeš to koupit online."

„Tohle ne, tohle si musím vyzkoušet a osahat. Ne všechno se dá dělat přes počítač," řekla dvojvýznamně.

„Zbytečné mě dráždíš," zatvářil se Honza uraženě.

„Nechci, abys to měl moc snadné."

„To rozhodně nemám. Takže zpět k práci. Měl bych pro tebe návrh. Samozřejmě chápu, že musíš splnit své závazky, nic jiného bych od tebe ani nečekal, ale kdybys v budoucnu přece jen potřebovala prostory, o něčem bych věděl a bylo by to doslova za hubičku."

„Nesmí to být moc daleko a moc drahé."

„Není to daleko, a jak jsem říkal, za hubičku. Doslova. Naše stará zasedačka je v přízemí a má zvláštní vchod chodbou z ulice, který jsem naštěstí nenechal zazdít."

„Ale tam je sklad."

„Spíš tam jsou jen nepotřebné krámy, sklad máme přece jinde. Nechám ji vyklidit a vybílit."

„Má velká okna, světla je tam dost," skočila mu Sabina nadšeně do řeči. Pak se však zarazila. „Proč bys to dělal? Na takovém místě ji můžeš přece draze pronajmout."

„Dělám to, protože chci a protože můžu. Kdybych ji chtěl pronajmout, udělal bych to dávno. Chceš ten ateliér nebo ne?"

„Chci," vydechla Sabina.

„A když už projednáváme ten byznys, víš, za co lidi rádi dobře zaplatí? Za víkendový kurz v roubence se saunou a vířivkou."

Chvíli bylo ticho. Vůbec netušila, co říct. Čím si zasloužila takový projev velkorysosti, protože měl samozřejmě pravdu. S takovým místem si mohla říct o slušnou cenu.

„Co za to chceš?"

„Nic, ale pokud na tom trváš, něco by se našlo. Ne sex," uklidnil ji, když viděl její výraz. „Za dva týdny sem přijede ta návštěva z Darwinu a moje angličtina je omezená na technické termíny a Irena, no, slyšela jsi to sama."

Měla chuť se na to vykašlat a říct mu, když ji zaměstnal, ať si to užije, ale nechtěla klesnout na její úroveň.

„Jenomže podle itineráře přiletí v sobotu, a to mám zrovna ty relaxační omalovánky. Možná," zamyslela se, „by to šlo. Oni budou stejně jet lagged. Předpokládám, že je odvezeš na chatu, kde celou sobotu prospí, možná i neděli. Pak už jim budu k dispozici, jestli chceš."

„Jasně že to neodmítnu, na tohle se můžeme napít," usmál se Honza, otevřel druhou láhev koly a konečně vypadal trochu uvolněně.

Tu noc zůstal spát u Sabiny, jen si ještě zajel domů pro náhradní oblečení. Kartáček na zuby už u ní měl.

K ničemu nedošlo, ale skoro celou noc si povídali o všem možném.

Sabina vyprávěla o připravovaných kurzech a videokurzech na You Tube a Honza o mezinárodních výměnných pobytech. Vyprávěl o roce v Japonsku, jak mu to prospělo a teď, když byla jeho firma dost zavedená na to, aby si to mohl dovolit, chtěl udělat to samé i pro ostatní.

„Proč zrovna Austrálie, a ještě ke všemu Darwin?" zeptala se Sabina, která rovněž pocházela ze Severního Teritoria.

„Byli první, kdo se mi ozval," pokrčil Honza rameny. „Možná je to tak dobře. Budou mít k tobě větší důvěru, když jsi vlastně krajanka a rozhodně se tady budou cítit pohodlněji. Třeba bys jim mohla připravit nějaké národní jídlo."

„Hamburger a hranolky," ušklíbla se Sabina. „Austrálie nemá žádnou typickou kuchyni. Jedině snad typickou přípravu jídla, což je grilování."

„Počasí na to určitě bude," zamyslel se Honza. „Pak bychom je mohli vzít na prohlídku Prahy. Hrad, orloj a tak."

„Jsou tu jen na pár dní, dva z toho prospí a další tři budou chodit spát se slepicemi. Nepřeháněj to. Ale jinak souhlasím, nějakou kulturu jim ukázat musíme."

„My?" zeptal se Honza překvapeně.

„Obávám se, že teď už ano. Jedeme v tom spolu," vzdychla a vzápětí ucítila lehkou pusu na tvář.