13. kapitola

Tentokrát ji svědomí vůbec netrápilo, když pracovala v pracovní době na svém projektu, a ještě zaúkolovala Alenu s Bárou.

„Musíš využít úplně všechny sociální sítě," zdůrazňovala Bára už po několikáté.

„No jo, ale já některým tak docela nerozumím."

„Tak se to naučíš, ale je to nutnost. Konkurence je příliš velká, denně se přidávají miliony videí a každý chce vydělávat."

„Prosím tě, neděs ji. Už takhle to pro ni musí být stresující," okřikla Báru Alena a obrátila se k Sabině. „Raději se podívej tady na tu grafiku. To dělal Michal."

„Ty bláho, takovéhle webovky nedělá ani pro klienty," zvolala Sabina nadšeně.

„Jen to logo mu zabralo celý víkend," pronesla Alena hrdě.

„Všechny vás zvu do Austrálie."

„Jenom, když mi slíbíš hady a pavouky," odpověděla Bára vážně a strčila si za ucho pramen modrých vlasů.

„Tomu se nevyhneš, ani kdybys chtěla," smála se Sabina.

Do konce týdne byla hotová. Zabralo jí to veškerý volný čas, ale toho teď měla víc než dost. V neděli spustila webovky, vložila na You Tube několik videí a zveřejnila odkazy na sociálních sítích. Netrvalo dlouho a měla první výsledky.

Dalším úspěchem bylo, že sehnala pronájem sálu zdarma na své kurzy malování pravou mozkovou hemisférou. Poskytl jej domov důchodců, ve kterém měla přednášku výměnou za několik kurzů akvarelu. Rovněž zdarma.

Ovšem znamenalo to, že neměla ani jeden volný víkend po celý měsíc. To by jí ani tak nevadilo, kdyby byl leden. Jenomže byl zrovna červen. Zřejmě si ty nové plavky kupovala zbytečně.

Musela však něco obětovat a ta nezávislost jí za to stála.

Večer, než šla spát, ještě poslala výpověď. Adresovala ji na osobní oddělení, ale bylo jí jasné, že se to Honza dozví téměř okamžitě.

Nemýlila se. Jakmile otevřela v pondělí ráno poštu, hned první mail byl od Honzy.

Zněl velice formálně a žádal, aby se dostavila do jeho kanceláře. Ignorovala to. Pochybovala, že by ve skutečnosti čekal něco jiného. Zkusil to ještě jednou a nakonec pro ni došel osobně.

„Takže vždycky, když se ti něco nebude líbit, přistane mi na stole tvoje výpověď?" začal, aniž by se pokusil o pozdrav.

„Poslala jsem ji na osobní oddělení a s tebou to nemá co dělat. Prostě jsem si našla jinou práci."

„Tady to řešit nebudu, můžeš jít se mnou aspoň do zasedačky."

„Tam to zas nebudu řešit já," odpověděla klidně, ale když viděla, že se Honza nehne z místa, vzdychla, vstala ze židle a následovala ho do jeho kanceláře.

„Pane šéf, můžu vám přinést čaj, nebo kávu," nabídla se hned Irenka, očistila z jeho saka neviditelné smítko a hodila po Sabině vražedným pohledem. Ta se jen usmála a narovnala se. Užívala si, že Irenku převyšuje o víc než o hlavu a byla ráda, že si ráno vzala ty nejvyšší podpatky a úzké černé kalhoty, ve kterých vypadaly její nohy štíhlé a dlouhé.

„Ne," zavrčel Honza. Než však stihla Irena zmizet ve vedlejší kanceláři, zazvonil telefon.

Irena po něm skočila v dychtivé snaze být užitečná. Sotva se však stihla představit, začala blednout, rudnout a koktat.

„Slou ap plís, mi ingliš, no gud," ještě vykoktala pár dalších slov.

Na tohle neměla čas. Dost na tom, jak byla nervózní z nadcházejícího rozhovoru, Irenino koktání už bylo prostě moc. Sabina to nevydržela, protočila oči v sloup a vyrvala jí sluchátko z ruky. Irena si jej kupodivu stále bránila, ale Honza naznačil, aby se do toho nepletla.

Sabina chvíli mluvila, pak se posadila za Honzův stůl a napsala na kus papíru pár poznámek. Hovor trval ještě nějakou chvíli a Sabina se dokonce smála. Mluvila velice rychle, takže nikdo nerozuměl, o čem je vlastně řeč. Když konečně zavěsila, vstala z koženého křesla a pokynula Honzovi, aby si sednul.

„Necháte nás o samotě?" podíval se na Irenu a zamračil se tak, že zmizela za dveřmi jako vyděšená myš.

„Pojď, půjdeme vedle do malé zasedačky, ať nás nikdo neruší," podíval se na Sabinu o něco vlídněji a přidržel jí dveře, když vcházeli do vedlejší místnosti. Ta byla zařízená spíš jako obývák a na rozhovor, který je čekal, to bylo mnohem příjemnější prostředí.

„Jsi teď ochotná mi to vysvětlit?" zeptal se Honza po chvíli mlčení.

„Jsi ochotný poslouchat?" odvětila stejným tónem. Pak ale pokračovala o dost klidněji. „Uvědomuji si, že je to moje vina, měla jsem ti to říct dřív. Chci abys věděl, že mi je to opravdu líto a celou dobu jsem kvůli tomu měla špatné svědomí, ale nebylo to snadné. Nevěděla jsem, jak na tom jsme. Stále to nevím. Nemohla jsem ti přece jen tak říct: ‚A mimochodem jestli máš o mě zájem, pocházím z Austrálie' Bála jsem se, že uslyším něco jako, že o mě zájem nemáš a že jsem si to musela špatně vyložit."

„Muselas to přece vědět. Několikrát jsem ti to řekl i naznačil."

„To ano, ale něco jiného je vztah na pobavení a na dobu, než přijde někdo jiný a něco jiného je vztah navždy. Takový, kvůli kterému stojí za to všechno opustit a začít znovu někde jinde."

„Myslel jsem to vážně," ujistil ji a trochu se zamračil.

„A jak jsem to mohla vědět? Proč by sis vybíral zrovna mě? Ale chtěla jsem nám dát šanci, chtěla jsem to zjistit. Proto jsem tu zůstala o půl roku déle, než jsem měla v plánu. A byla bych zůstala ještě déle, abych to zjistila."

„Mělas mi to říct."

„A ty jsi mi řekl úplně všechno?"

Chvíli bylo ticho.

„A chceš to pořád zjistit?" zeptal se pomalu.

„Jestli je mezi námi něco vážnějšího? Tahle knížka zůstane nedočtená," neodpustila si použít jeho vlastní zbraň.

„To je kruté."

„Tvoje slova."

„Nemyslel jsem to vážně. Měl jsem vztek."

Sabina se zatvářila přísně: „Pohádej se se mnou, křič na mě, bouchni dveřmi, ale nikdy, NIKDY neříkej věci, které nemyslíš vážně."

„Už to neudělám," ujistil ji Honza.

„To je dobře, protože já bych je třeba mohla vzít vážně a, no, znáš ty konce," řekla Sabina stále ještě vážně, ale uvnitř už se opět cítila klidná.

„Nebude se to opakovat," ujistil ji Honza ještě jednou. „Ale možná bych teď potřeboval jeden malý spoiler," zvedl se, došel k jejímu křeslu, sklonil se a chtěl ji políbit, ale než to mohl udělat, uslyšeli šramot. Otočili se a uviděli Irenčin obličej naplácnutý na sklo, jak se je snažila pozorovat škvírou mezi roletami.

„O čem byl vlastně ten telefonát?" vzpomněl si Honza.

„Nějaký profesor z univerzity v Darwinu říkal, že přiletí za tři týdny dohodnout ty výměnné pobyty. Přiveze s sebou asistenta a tři studenty a zdrží se jedenáct dní. Podrobnosti prý máš v mailu."

„A to je další z důvodů, proč bys neměla dávat výpověď," vzdychl Honza a posadil se zpět do křesla.

Sabina se rovněž posadila, ale nic neříkala. Nevěděla, co by měla odpovědět.

„Promiň, ale chtěla bych teď zkusit něco nového a myslím, že bude opravdu lepší, když se nebudeme vídat v práci," řekla po chvíli.

„A mimo práci?"

„U mě se nic nezměnilo, takže, jestli chceš..."

„Chci," přikývl a jen nerad dodal: „Výpověď přijímám. Nejspíš máš k tomu skutečně důvod. Od zítřka ti tedy běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jestli ti to vyhovuje, můžeš zůstat tam, kde jsi teď, ale pokud tě budu potřebovat jinde, nebudu se zdráhat tě přeřadit."

„To je v pořádku," přitakala Sabina, ačkoli on její souhlas ani nepotřeboval. „Můžu už jít?"

„Jistě. Promiň," vyskočil z křesla a přidržel jí dveře. „Počkám na tebe po práci a odvezu tě domů."

„Dneska raději ne," zavrtěla hlavou a opustila kancelář.

Měla o čem přemýšlet a chtěla na to být sama. Bylo úplně jedno, co si přála nebo co si přál on, tahle situace neměla řešení. I kdyby zůstala další rok, jak měla v plánu, jednou by nastal den, kdy by se musela vrátit tam, kde byla doma. A Honzovy závazky rozhodně neumožňovaly všeho nechat a začít znovu někde v Austrálii.

Dlouho s k tomu odhodlávala, ale nakonec otevřela notebook a zavolala matce na skype. Jestli existoval někdo, kdo dokázal pochopit její situaci a možná i poradit, byla to ona.

„Ahoj Sabinko, proč voláš v takovou divnou dobu? Stalo se něco?"

„To jsem čekala, že zas budeš plašit. Proč by se hned mělo něco dít. Jen jsem se chtěla zeptat, jak těžké bylo všeho nechat a odstěhovat se do Austrálie?"

„Ty se chceš někam stěhovat? Snad ne do Irska, jak jsi o tom kdysi mluvila?"

„Nikam se nestěhuju. Můžeš mi prostě jen odpovědět?" vzdychla Sabina a začala litovat, že vůbec volala.

Matka se na chvilku zamyslela: „Bylo to neuvěřitelně těžké. Táta mě přemlouval víc než rok. Jediné štěstí bylo, že jsem tehdy bydlela v Irsku a on mě utáhl na počasí. Já vím, že to bude znít jako že jsem ho dostatečně nemilovala, ale není to tak. K takovému kroku jenom láska nestačí."

„Ale vždyť už jsi předtím žila na mnoha místech. V Itálii, Španělsku, Británii..."

„Ano, ale je rozdíl, jestli jedeš někam na rok, na dva a víš, že se vrátíš zpátky, nebo jestli odjíždíš na pořád. V Evropě bylo mnoho Čechů, se kterýma jsem se stýkala a když jsem ráno odjela na letiště, byla jsem na oběd doma, ale nemusím ti snad sama vyprávět, jak dlouho to trvá z Austrálie. Nehledě na to, že to už není výlet kousek za hranice, to je velký závazek. Musela jsem se vzdát rodiny, země, kterou jsem milovala, přátel a v neposlední řadě i jazyka a kultury. Musela jsem se smířit s tím, že moje vnoučata budou vyrůstat kdoví kde a že třeba i já budu pohřbená v cizí zemi a moje jméno na náhrobku bude stejně mizerně napsané, jako to na oddacím listu. Ale jsou i jiné překážky. Jak sama dobře víš, táta se nikdy nenaučil česky víc než dvě slova a tak se s ním nedokážu podělit o hodně věcí. Knihy, filmy, historky, kolikrát mu chci něco říct, ale pak si uvědomím, že by to v angličtině tak nevyznělo, tak jsem raději zticha. Ale to tobě asi nehrozí."

„Ne to mi nehrozí," zavrtěla Sabina hlavou. Ještě chvíli si s matkou povídala a když konečně hovor ukončila, rozhodně měla o čem přemýšlet.

Nedokázala, ani spočítat, kolikrát si vyčítala, že se nemůže rozhodnout. Myslela si, že je to všechno jen její chyba, ale teď měla potvrzeno z toho nejlepšího zdroje, že to skutečně není tak snadné.