Irena sice stále pracovala ve firmě a předstírala, že je Honzova asistentka a možná i něco víc, ale Sabina nežárlila. Ten víkend s Honzou ji skutečně přesvědčil, že není proč. Ovšem neskutečně ji štvaly drby, které se šířily. Soucitné pohledy těch, kteří ji litovali, že ji Honza vyměnil za jinou a úšklebky těch, kteří jí to přáli.

Mohla to ignorovat, nebo se s ním začít víc ukazovat, aby viděli, že nic z toho není pravda.

Pořád to měla jednodušší než Honza, který nedokázal Irenu donutit, aby se víc oblékala nebo aby ho přestala neustále oprašovat. Změny, které nastaly, byly téměř zanedbatelné.

„S Alexem jsem tohle nezažila," stěžovala si Janě, když spolu sháněly ty nejúžasnější plavky. „Byl to sice hezounek, po kterém jelo dost holek, ale byli jsme spolu tak dlouho, že mi to ani nepřišlo. Každý tak nějak respektoval, že patříme k sobě."

„Přestaň srovnávat. Tohle je prostě jiná situace, jiný vztah. Tvůj postoj se musí také změnit. Co říkáš na tyhle?" ukázala Sabině modré bikiny.

„Jedeš na Seychely nebo na Šeberák."

„Letos to vidím spíš na ten Šeberák."

„Tak to se obejdeš i bez plavek, ale jinak jsou dobrý."

„Bezva, beru je. A zbytečně se nenervuj. Hérečka Irenka přišla a zase odejde, ale ty zůstaneš. Vlastně moment," zamyslela se Jana, „zůstaneš vůbec? Už jsi to s Honzou probrala?"

Sabina neodpověděla a Jana se chytla za hlavu. „Děláš si legraci? Doporučuji ti, aby sis s ním promluvila, a to co nejdřív, jinak mu to řeknu sama."

„To bys neudělala."

„Ale jo, udělala. Znáš mě. Takže si s ním raději promluv sama, ale ne příští víkend, to máš tu přednášku v domově důchodců."

„Říkala jsi v červnu."

„Už je červen, zlato. Nespetla sis to s červencem?"

„Možná," odpověděla zamyšleně. Tohle měl být její víkend. Byla na řadě s vymýšlením aktivit a bylo jí líto, že neuvidí Honzu.

„Takže v sobotu večer."

„Jasně, někam si to napíšu."

Prolezly ještě několik obchodů, ale Sabinu už to netěšilo. Myslela jen na to, jak se má rozhodnout a jak to říct Honzovi.

***

Sabina neměla ve zvyku flákat se v práci, nebo využívat pracovní dobu na své vlastní projekty, tentokrát však udělala výjimku. Celý týden tiskla a laminovala fotky, připravovala videoprojekci a sepisovala si v bodech všechno, o čem by měla mluvit. Nikdy nic podobného nedělala a ačkoliv byla zvyklá mluvit před lidmi, stále s tím měla trochu problém.

V sobotu, pozdě odpoledne, sbalila připravené materiály, několik suvenýrů a fotoknihu jako dárek a vydala se do domova důchodců. Trochu ji mrzelo, že se neuvidí s Honzou, ale měli to domluveno na neděli.

Na hlavní silnici se přidala do kolony aut mířících do Chorvatska a gratulovala si, že vyjela z domova s dostatečným náskokem. Po hodině a půl popojíždění, byla konečně v cíli.

Ujala se jí jedna ze zaměstnankyň, která se představila jako Martina. Pomohla vyložit tašky se suvenýry a společně šly do společenské místnosti.

„Máš štěstí, zrovna před půl hodinou nám zapojili úplně nové počítače a máme i nový projektor. Jeden z našich pravidelných sponzorů nám je věnoval a osobně zapojil."

„To ráda slyším. Teda ne kvůli těm počítačům, ale že jsou ještě takoví slušní lidé."

„No to jo, tenhle chodí často, když se něco rozbije, všechny babičky ho zbožňují," zasmála se, naklonila se k Sabině a zašeptala: „Nejen babičky."

Sabina se usmála a začala rozkládat na malý stolek suvenýry. Bumerang, didgeridoo, klokaní kůži, želví krunýř a několik tečkovaných obrázků. Ještě nebyla hotová, když se začali scházet první posluchači.

Přednáška byla skvělá, nejdřív fotky, pak otázky, a nakonec veselé historky.

„Takže jestli máte ještě nějaké dotazy, ráda na ně odpovím."

„Já bych měl jeden," ozvalo se, a Sabina sebou při těch slovech trhla. Ten hlas by poznala kdykoliv. A nemýlila se. Honza vystoupil z poza rohu a díval se přímo na ni.

Tak to on daroval ty počítače, došlo jí.

„Prosím, ptejte se," vyzvala ho přiškrceným hlasem.

„Zůstáváte v Čechách napořád, nebo se vracíte do Austrálie?"

„No, přijela jsem jen na přechodnou dobu a mám tam rodinu... ale... matka pochází odsud."

„Dokázala byste si představit, že byste se zde usadila a třeba se, já nevím, vdala?"

„To je trochu... ehm... osobní. Možná... nějaké dotazy o Austrálii?"

Kdosi se přihlásil, a zatímco Sabina zadržovala slzy a odpovídala na dotazy, Honza odešel.

Ani netušila, jak se dostala domů. Hned Honzovi napsala, že mu chce všechno vysvětlit, ale neodpověděl. Snažila se mu zavolat, napsat email, ale na nic nereagoval,

Nevyčítala mu to. Byla to jen a jen její vina. Měla dost času na to, aby mu to řekla a Jana ji několikrát varovala. Teď si jen přála, aby ji vyslechnul.

Celou noc nespala a v neděli dopoledne se rozhodla, že ho navštíví přímo u něj doma. Byla v ní malá dušička, ale neměla jinou možnost.

Honza sice otevřel dveře, ale nepozval ji dál a ani se netvářil nijak nadšeně. Měl na sobě džíny, modrou košili a lehké sako, v ruce držel klíče od auta a vypadalo to, že se někam chystá.

Nepromluvil, dokud nezačala ona.

„Musím ti to vysvětlit."

„A co přesně? To, žes mě celou dobu vodila za nos? Žes mě nechala, ať ze sebe dělám pitomce, zatímco jsi od začátku věděla, že jsi tu na pár měsíců?"

„Tak to není, já..."

„Tak dobře, vysvětlíš mi to, ale ne teď. Jak vidíš, mám naspěch. Ať už máš v úmyslu říct mi cokoli, myslím, že tahle knížka zůstane nedočtená."

Sabina na to neřekla vůbec nic, jen se otočila a vrátila se k autu.

Celý zbytek neděle jen ležela a zírala do stropu. Znamenalo to, že dostala kopačky? Nejspíš ano. Pokud se dá říct, že spolu vůbec chodili.

Sabina dokázala přežít téměř všechno. Cestování, stěhování, cizí země, cizí jazyky, špatné podmínky, nekonečná očkování, ale vždy musela mít plán. Něco v budoucnosti, na co se mohla těšit a k čemu se upnout. Něco, co jí pomáhalo vydržet a nevzdávat se, ať byla kdekoli. Přesně takový plán teď potřebovala, ale nedokázala přemýšlet s čistou hlavou. Přesto ten nápad přišel a ona věděla, že už to bude jen a jen lepší, i když možná bez Honzy. Rozhodla se, že už ho nebude kontaktovat