11.kapitola

„Děcka, šéf si pozval do kanclu eskort!" zařvala Bára, která byla na jejich oddělení nejmladší. Všechno jí připadalo senzační, ráda přeháněla a polovinu pracovní doby strávila nahráváním selfíček na sociální sítě.

„Kecáš. Radši dodělej ten poster a neroznášej drby," zklidnila ji Alena.

„Náhodou nekecám," zavrtěla Bára hlavou a vytáhla mobil. Párkrát přejela prstem po displeji a ukázala jim fotku Honzy a prsaté, špatně odbarvené blondýny v těsných červených minišatech, které vypadaly tak o dvě čísla menší, než by ve skutečnosti potřebovala. „To na tý fotce ani není vidět ten hroznej mejkap a ani nemluvím o parfému. Nevím, co to bylo, ale když prošla kolem, přísahala bych, že ten smrad sloupal barvu ze stěny."

Sabina se vrátila k počítači a přemýšlela, co to má znamenat. Slyšela smích a útržky rozhovorů, ale nic z toho nevnímala.

Večer nečekala na odvoz a jela domů autobusem.

-Proč jsi na mě nepočkala, všude jsem tě hledal, přišla jí textovka od Honzy.

- Myslela jsem, že toho budeš mít moc a také jsem si potřebovala něco zařídit, odpověděla.

„Hlavně nehysterči," radila jí Jana a nalila si druhou skleničku vína. „Jsi si jistá, že si už nedáš?" nabídla Sabině, ale ta jen zavrtěla hlavou. „Na druhou stranu, trocha odměřeného chování mu teď prospěje. Ať se snaží."

„To on se snaží," vzdychla Sabina a pípla jí další textovka.

„Co ti píše?"

„Chce přijet."

- Dnes ne, mám tu návštěvu.

„Správně! Doufám, že si bude myslet, že pánskou," smála se Jana.

„Víš, že by mi byl milejší ten eskort? Tahle čůza s ním bude v kanclu každý den a kdoví, co ji přitom napadne."

„Zlatokopka. Ale varovala jsem tě, že je mnoho žen, které se povznesou nad ty silné brýle a uvidí v něm to, co je."

„Jenomže ona v něm nejspíš neuvidí to, co je. Jen jeho peníze," řekla Sabina naštvaně.

„Na to už musí přijít sám," řekla Jana vážně, ale pak se znova rozesmála. „Nemůžu uvěřit, že ses do něj konečně zabouchla. Můžou za to jeho nádherný, velký ruce a dlouhý silný prsty?"

„Možná."

„Má větší ruce než Alex?"

„O trochu."

„O trochu?"

„Alex má náhodou, moc hezký velký ruce..."

„Ale Honza má větší," řekla Jana tak jistě, jako by je osobně přeměřovala.

„Jo! Přímá úměra je to jediné, co si pamatuješ z hodin matematiky?"

„Mě vždycky zajímal spíš matikář. Taky měl krásný velký ruce. Proto jsem loni odpromovala."

„Tos mi ještě nevyprávěla."

„Tenkrát jsem chodila s tím medikem, tak to víš, že jsem se matikářem veřejně nechlubila."

„Ten nedostudovaný doktůrek, co nedokázal překousnout, že ty máš titul, zatímco on dělal poslední semestr dva roky?"

„Přesně ten."

„Zřejmě neměl na fakultě profesorku, která by měla velké... zorničky."

„Ne. Tu má teď Honza ve firmě," ušklíbla se Jana.

„Že jsem nemlčela," schovala Sabina hlavu do dlaní a opět se jí udělalo nevolno.

„Promiň. Znáš mě, já vždycky něco plácnu..."

- Musím tě vidět, přišla jí další textovka.

- Uvidíme se v sobotu.

„A ne aby ses nechala ukecat, jen ať se hezky do soboty užírá," radila Jana. Jenže Sabina si jen pomyslela, že se bude zřejmě užírat také.

***

Honza zuřil. Irena byla jako asistentka nejen naprosto nepoužitelná, ale také nesmírně vlezlá. Neustále mu upravovala kravatu, oprašovala neexistující smítka ze saka a sedala si na jeho pracovní stůl. Nic z toho mu nepřišlo sexy, nýbrž jen dotěrné, únavné a neomalené. Několikrát ji na to upozornil, ale ona to zřejmě nebrala na vědomí. Okamžitě volal do agentury, aby mu našli někoho vhodnějšího, ale dozvěděl se jen, že tahle má skvělá doporučení a aby jí poskytl čas na zaučení.

Hned první den jí vysvětlil, jaký firma vyžaduje dress code, ale druhý den přišla znovu oblečená jako do bordelu. Musel by být slepý a hluchý, kdyby nevěděl, jaké řeči se nesou firmou a nejhorší na tom bylo, že Sabina jim nejspíš věřila. Toužil jí to vysvětlit, ale ona se s ním odmítala vidět až do soboty a to bylo k nevydržení. Na textové zprávy odpovídala jedním slovem a když jí zavolal, řekla, že je zaneprázdněná.

Jediné štěstí bylo, že měl plné ruce práce se zaučením Michala a Terezy z finančního, kterou posadil do volné vedlejší kanceláře a v podstatě z ní udělal svou asistentku, zatímco Irenu posadil k telefonu a nechal ji zapisovat vzkazy. Nic jiného jí nemohl svěřit.

Irena byla snaživá a občas se mu zdálo, že jí možná křivdí, že by se to možná naučila, ale věděl, že to je skutečně jen zdání, protože na to prostě neměla hlavu.

Zbývalo mu jen dát jí šanci se projevit, dodržet zkušební lhůtu a pak ji buď propustit, nebo přeřadit někam, kde by to zvládla. Nebo aspoň nepřekážela.

V sobotu dopoledne přijel, aby vyzvednul Sabinu.

„Vím, že tento týden měl být podle tvého plánu, ale já bych tě chtěl vzít někam, kam jsem si už dlouho přál," oznámil jí hned po příchodu.

„To nevadí. Vlastně jsem ani nic neplánovala, měla jsem toho moc," lhala Sabina. „Dej mi pár minut, obléknu se a můžeme jet. Co vlastně plánuješ? Abych věděla, co si vzít na sebe."

„Tentokrát žádný pochod. Vezmi si něco, co bys sis oblékla třeba do kina."

„Tak proč ty máš na sobě oblek?"

„Byl jsem ráno ještě v práci, ale máš pravdu, zastavíme se cestou u mě a já se převléknu."

„Pořád je ještě ráno," zívla Sabina, prohrábla si rozcuchané vlasy a šla se převléknout.

Ulevilo se mu teprve, když seděla vedle něj v autě. Byl rád, že s ním nevyrazila dveře, ačkoliv za to fiasko s Irenou nemohl.

„Je to daleko?" zeptala se Sabina, když se vrátil do auta v džínách a modré sportovní košili, která mu tak krásně ladila k očím.

„Ne, za pár minut tam budeme," uklidnil ji.

Skutečně netrvalo dlouho a zaparkovali před hezkým rodinným domkem se zahradou. Honza vzal Sabinu za ruku a vedl ji dál, aniž by zvonil nebo klepal.

„Už tě čekáme," přivítala ho štíhlá, pohledná žena. „Ty musíš být Sabina. Já jsem Lucka a tohle," ukázala na přicházejícího muže „je můj manžel Standa, Honzův bratr. Dnes mám paní na hlídání, jinak bych se vám nemohla věnovat," vysvětlovala a vedla je na zahradu. Tam je usadila na terasu a ukázala na veliké pískoviště, kde si zrovna hrály její dva páry dvojčat pod dohledem sympatické starší paní. „Tahle smečka mi dává zabrat."

„To si dovedu představit," vykoktala ze sebe Sabina, „Nemám sice žádné děti, ale dva roky jsem učila ve školce a oba mí rodiče jsou učitelé. Akorát, že ty nemáš víkendy a prázdniny, co?"

„To teda ne," smála se Lucka, „ale jsem ráda, že jsi mi řekla o svých učitelských zkušenostech, strašně těžko sháním hlídání."

Sabina s Luckou se posadily a Sabina lehce přejela rukou po dokonale hladkém a vyleštěném povrchu stolu. Bylo jí jasné, kdo to všechno dělal.

„Neseme pití," ozvalo se za ní. Honza se Standou nesli tác s domácí limonádou a talíř s jahodovými koláči.

„Neboj, nejsem žádná bio matka, je v tom normální cukr a máslo," nabídla Lucka Sabině koláč.

„Děti pak sice dvě hodiny lezou po stropě, ale hlavně, že jim chutná," smál se Standa.

Sabina nikdy nechápala rozdělení sourozenců na ‚ta chytrá' a ‚ta hezká', ale teď viděla, že v téhle rodině tomu tak bylo. Z vyprávění si Standu představovala jako čtyřicátníka v montérkách, který věčně něco kutí v dílně, ale nemohla se víc mýlit. Stanislav měl nádhernou svalnatou postavu, byl vysoký, možná jen o malý kousek nižší než Honza, dokonalý úsměv, husté vlasy černé jak uhel bez známky šedin a ty nejmodřejší oči, jaké kdy viděla. Kdyby se narodil o deset nebo patnáct let později, byl by zřejmě úspěšný model nebo muž roku a nejspíš jedna z Janiných trofejí.

„Byla jsem na té chatě a opravdu musím obdivovat, co jsi tam vytvořil, a tady kolem," pochválila ho Sabina.

„Nikdy jsem si neuvědomil, kolik jsem měl volného času, než přišly děti. Teď jsem rád, když zvládnu prkýnko na maso."

„Ty můj chudáčku," pohladila ho Lucka láskyplně, „Ty říkáš, než přišly děti, jako bychom je dostali poštou. To už si nevzpomínáš na ten porod?"

„To se nedá zapomenout, ještě teď mám na zádech jizvu, jak jsi po mě hodila tou skleničkou."

„Promiň Sabino, vůbec ho neposlouchej nebo si ještě pomyslíš, co jsme to za rodinu a že nikdo s těmito geny není vhodný k reprodukci," řekla Lucka a ukázala na Standu a Honzu.

Návštěva proběhla přímo báječně a Sabina si Honzovu rodinu okamžitě zamilovala. Akorát mu v autě vyčetla, že jí o tom neřekl dřív, byla by aspoň přinesla dětem nějaké hračky.

„Zbytečně by ses stresovala. Většina lidí rodinné návštěvy moc nemusí."

„Jsem jedna z nich."

„Já také, ale neboj se, řekl jsem jim, že je to přepadovka a že o tom nemáš ani tušení, takže si o tobě nebudou myslet nic špatného. Právě naopak, líbila ses jim."

„Oni mně taky," přiznala Sabina popravdě.

Honza zaparkoval před jejím domem a rozloučil se.

„Nechceš jít na chvíli dál? Objednala jsem pizzu."

„Tuhle větu jsem už někdy slyšel."

„Tenkrát jsem ti vykala."

Honza se usmál a následoval Sabinu do domu.

Seděli spolu na gauči, dívali se na starý film a jedli pizzu.

„Takhle strávený sobotní večer jsem si plánovala až na důchod, ale po tom pochodu minulou sobotu si ráda trochu zalenoším."

„Tak už mi to nevyčítej. Příště půjdeme krmit kachny."

„Nevyčítám ti to, naopak. Příští rok jdeme znova. A delší trasu."

„Něco mě napadlo, když už jsme spolu ušli takovou dálku, dalo by se říct, že spolu chodíme?"

„Nejspíš ano," pokrčila Sabina rameny.

„To je dobře. Já úplně chápu a respektuji to, že na to chceš jít pomalu a souhlasím s tím, ale pokud mi dovolíš jenom pusu, je to jako bys stále četla dokola tu samou stránku."

„A co bys chtěl?"

„Cokoliv. Jsem normální chlap, který se dokáže ovládat a pokud řekneš ne, neudělám nic."

„Vážně?"

„Neříkám, že z toho budu na větvi, ale udělám jen to, co budeš chtít. Chci všechno to, o čem jsem mluvil v pondělí a chci to s tebou. Chci se s tebou líbat a mazlit a usínat vedle tebe, ale když řekneš dost, tak přestanu."

„Otázka je, jestli to také dokážu já?"

„Hmm, myslel jsem, že nejsem tvůj typ," neodpustil si rýpnutí.

Sabina se zachmuřila.

„Teď mám spíš pocit, že jsi typ mnoha žen."

„To je také důvod, proč jsem tě vzal za bráchou a Luckou. Nejen, abys je poznala, ale abych tě přesvědčil, že si uvědomuji, jak je ve vztahu důležitá důvěra."

„Lucka si asi užila."

„Takže se ti líbí."

„No..."

„Nemusíš odpovídat. Máš ale pravdu, některé se nestyděly přijít až k nim domů, a dokonce využívaly proti Lucce i její bezdětnost. Prostě jí nezbývalo než věřit, že ji Standa stále miluje a zůstane s ní. Pokud vím, tak ji nikdy nepodvedl, ale tohle jsem nemyslel. "

„Myslím, že ti rozumím. Kolik z tvých bývalých vyjelo po tvém bratrovi?"

„Všechny," odpověděl Honza s úlevou, že nemusí nic vysvětlovat.

„Ta důvěra musí být oboustranná. To jsi chtěl říct? Ty věříš mně, že nevyjedu po Standovi a já bych asi měla věřit tobě, že nevyjedeš po té..." nedokázala ani vyslovit její jméno, Honzovi to však stačilo.

„Ano, tak jsem to myslel."

„Jenomže problém je, jestli ona nevyjede po tobě."

„To je její problém, ne náš. A jestli tě to uklidní, tohle opravdu není můj typ. Mám rád přírodní holky, a ne takové zmalované umělotiny, to bys mě podcenila. Copak ty bys ses nechala svést někým takovým v mužském vydání?"

„Já se nenechám svést ani tebou."

„Ká dvojka?"

„Dneska ano."

„Dobře, ale i ten nejlepší dobyvatel musí trénovat, to snad můžu."

„Pojď blíž a dej mi pusu," usmála se Sabina a stáhla ho k sobě na gauč.

„Jak daleko jsi v té knížce?" zašeptal jí do ucha.

„Myslím, že už jsem skoro v půlce."

Honza splnil, co slíbil. Celou noc ji líbal a hladil, aniž by čekal něco víc a ráno se znovu probudil vedle ní přesně tak, jak chtěl.

„Děkuji, tuhle noc jsem strašně moc potřeboval," zašeptal jí do ucha dřív, než otevřela oči.

„Já taky. Pospícháš do práce?"

„Ne. Nechám vypnutý telefon a užiju si s tebou krásnou neděli."

„To už jsme od sobot pokročili k celému víkendu?"

„Myslím, že si právě teď jeden zasloužíme."

„Máš nějaký plán?"

„Zůstat celý den v posteli a milovat se s tebou, ale vím, že ten by mi neprošel, takže se tebou půjdu, kam budeš chtít. Jenom ne na zmrzlinu. Po včerejší noci necítím jazyk."

Sabina trochu zčervenala, přitiskla se blíž k Honzovi a zašeptala: „Ale bylo to nádherné."

Neděli strávili lezením na ruiny středověkého hradu, hraním bowlingu, focením stovek fotek a odpočinkem v příjemné restauraci, a nakonec došlo i na zmrzlinu.