1. kapitola
1.kapitola
Nekonečná schůze se táhla několik hodin. Už zase. Někteří lidé se prostě rádi poslouchali, ale proč tohle všechno museli poslouchat i ti, kterých se to vůbec netýkalo. A navíc v pátek večer nebo spíš už v noci. Dlouhé schůze byly pravidlem, ale ten den to bylo dlouhé i na tamější poměry.
Sabina si po několikáté zívla, a kdyby do ní kolegyně nešťouchla loktem, nejspíš by usnula.
„Promiň, já už jen nevím, jak si sednout," zašeptala Sabina a vrtěla se na nepohodlné židli. Tohle byl naprosto zbytečně strávený čas.
„Bolavá zadnice mě trápí ze všeho nejmíň, ale jestli mi ujede tenhle autobus, nestihnu poslední spoj," vzdychla kolegyně a tvářila se ustaraně.
„Vyspíš se v kanclu," uklidňovala ji poněkud nevhodně Sabina.
„A ty pojedeš půlnočkou," odsekla Dana, kterou doma čekaly tři děti, a na žerty neměla náladu. Bohužel to řekla trochu moc nahlas. Všichni se na ni podívali a šéf nervózně mrknul na hodinky. V ten moment měla Sabina chuť se zahrabat někam pod koberec. Opravdu neměla v úmyslu, aby je slyšeli všichni, včetně šéfa. Ovšem Daně to tolik nevadilo. Byla naštvaná a nezajímalo ji, co si kdo myslí.
„Dneska jsme to opět o něco přetáhli," koktal šéf ještě o něco nervózněji a posunul si na nose silné brýle, „takže pokud vám už ujel autobus, nebo vlak, řekněte si ve vrátnici o odvoz tranzitem. Ty, kteří to mají stejným směrem, rád svezu."
Tato nabídka nebyla nijak výjimečná. Dlouhé schůze a alternativní odvozy domů, byly ve firmě častým jevem.
Sabina si pomalu sbalila věci do kabelky, sundala z věšáku kabát a zamířila k výtahu. Ten samý nápad však měl zbytek firmy, a tak to raději vzala po schodech. Přemýšlela, zda bude lepší jít domů pět kilometrů pěšky, nebo počkat hodinu a půl na další autobus. Normálně jí procházka nevadila, ale bylo deset pod nulou, sněžilo a ona měla na nohách jen lodičky. Autobusová zastávka byla pár kroků od firmy i od domu, takže na to přeběhnutí to nevadilo, ale teď šlo o puchýře a omrzliny. A nejspíš i o nové lodičky.
Zatnula zuby, zapnula si kabát až ke krku a vydala se na cestu.
***
Počítače. Proč, pro všechno na světě, si vybrala počítače? Sabina byla kreativní, také proto vystudovala pedagogiku se zaměřením na art terapii, bavilo ji malovat, cestovat a fotit, počítače pro ni neznamenaly víc než pro jakéhokoli běžného uživatele. Pracovala sice v ekonomickém úseku, ale když někomu řekla, v jaké firmě, hned si každý myslel, že je nejmíň programátorka. Je to jen na rok, opakovala si téměř denně. Pochybovala, že by vydržela ty nudné šedivé kanceláře o jediný den déle. Každý den byl naprosto stejný jako ten předchozí.
Možná v reklamě nebo ve vývoji pracovali zábavnější lidé, ale její kolegyně byly skutečně jen strohé účetní. Majitel firmy dobře věděl, že bába s kalkulačkou, dokáže víc než mladá holka čerstvě po škole s nejnovějším programem. Nemýlil se a kolegyně jí dávaly najevo, že se musí ještě hodně učit.
„Dodělej ještě tohle, na tom nemůžeš nic zkazit," položila jí Dana na stůl několik papírů. „A až si půjdeš pro kafe, přines mi taky jedno."
Pro kafe! Sabina si nikdy nešla pro kafe, vůbec ho nepila, přesto ho několikrát denně vařila pro celou kancelář. Další z věcí, kterou nejspíš nemohla zkazit.
Vzdychla a šla pomalu do kuchyňky. Aspoň ochutnám ten nový čaj, pomyslela si a opatrně nasypala směs do hrnku.
„Opět nějaká novinka?" ozvalo se za ní. Ani se nemusela otáčet, aby věděla, kdo to je. V tuto dobu chodívala do kuchyňky jen ona a šéf.
„Chcete ochutnat?" nabídla mu. Občas si spolu vyměňovali čajové směsi.
„Co je to?" zeptal se a zlehka přičichnul k dřevěné krabičce.
„Rosella. Druh ibišku, který roste v Austrálii. Poslali mi ho známí."
Šéf si posunul na nose silné brýle, usmál se a přistrčil svůj hrnek. Sabina pracovala automaticky. Zalít vodou, krátce zamíchat, počkat, přecedit. Usmála se, podala hrnek šéfovi, pak narovnala na tác šest hrnků s kávou, šéf jí přidržel dveře a Sabina všechno odnesla do kanceláře. Takhle to chodilo každý den.
Netrvalo dlouho a firmou se nesly drby, že to spolu táhnou, a ještě se scházejí v kuchyňce. Sabinu to částečně štvalo, částečně nad tím mávla rukou. Nic jiného s tím dělat nemohla.
Ani po roce se situace nezměnila. Kolegyně byly stále jen kolegyně, se kterými neprohodila za celý den víc než pár slov, a s šéfem v kuchyňce si stále povídala jen o čaji a o počasí. Práce ji nebavila, s kolegyněmi si nerozuměla, šéf byl podivín, ale plat měla více než slušný, proto stále váhala.
A tak, když uplynula roční lhůta, kterou dala sama sobě, začala vážně uvažovat, zda zůstat či odejít.
***
Už po několika krocích svého rozhodnutí litovala. Sněžení zesílilo a lodičky se nejenom smekaly, ale také je měla brzo promočené. I tak však věděla, že se dostane domů dřív než autobusem. Nedbala na sníh a krok za krokem postupovala směrem k domovu. Ruce si v kapsách jakž takž zahřála, ale prsty na nohou měla za chvíli zkřehlé a promrzlé na kost.
Měla za sebou sotva půl kilometru, když vedle ní zastavilo černé Audi.
„Nastupte si, vezmu vás domů," nabídl se šéf, který už zřejmě odvezl její kolegyně. Váhala jen chvilku, pak rychle otevřela dveře a sedla si na vyhřívanou sedačku.
„Můj dům, ale není zrovna při cestě," odpověděla opatrně. Byla tak zmrzlá, že si nemohla dovolit pohrdnout nabídkou na odvoz, jen se jí nelíbilo, že je ta nabídka zrovna od šéfa.
„To nevadí, nemůžu riskovat, že nastydnete a nepřijdete v pondělí do práce."
„Já nejsem pro firmu nijak významná," mávla rukou.
„Myslíte? Když jste chyběla posledně, celý finanční úsek se položil kvůli nedostatku kofeinu," odpověděl s úsměvem.
„Přeháníte," zasmála se Sabina. Nemohla věřit, že šéf udělal vtip. Připnula si pásy a než se nadála, byla doma.
„Tak tady bydlím a mockrát vám děkuji za svezení. Nechcete jít dál? Právě jsem objednala pizzu a možná bych našla i nějaký zvláštní čaj," vyhrkla rychle a vůbec nemohla věřit, že to řekla. Uklidňovala se jen tím, že šéf nejspíš odmítne.
„Rád," pokrčil rameny a plaše se usmál. Nejspíš ani on nechtěl věřit tomu, co právě řekl.
„Tak pojďte," kývla hlavou a vedla ho po chodníčku, přes zahradu až ke vstupním dveřím dvoupodlažního domku.
„Můj byt je nahoře. Dole bydlí rodiče, ale ti jsou teď v cizině. Ten dolní byt má vlastní vchod," vůbec nechápala, proč mu to vysvětluje. Zřejmě jen aby nebyli úplně zticha.
„Máte to tu hezké a velké," poznamenal šéf, když rozsvítila světlo.
„Hlavně se nezouvejte, ta plovoucí podlaha je vždycky strašně vymrzlá."
„Normálně bych vás poslechl, ale i mně se podařilo nabrat trochu sněhu do bot a potřebuji, aby mi uschly ponožky."
„Zatopím v krbu a jediný kus koberce je tam," ukázala na křeslo před krbem a šéf se posadil. Pak škrtla sirkou a připravené dřevo rychle vzplálo.
„Pokud mě omluvíte, převléknu se do suchého a hned jsem zpátky. Stačí mi dvě minuty." Nečekala na odpověď a zmizela v koupelně. Ještě před tím však zapnula rychlovarnou konvici.
Šéf si prohlížel byt. Obrovský obývák spojený s kuchyní, útulně zařízený. Ve starožitném skleníku a na stěnách bylo velké množství suvenýrů z cest, malby, fotky, mušle, hvězdice, kameny, africké masky, bumerangy a podobné věci. Sabina občas prohodila něco o známých v cizině, ale zřejmě i ona často cestovala. Postavil se, aby si prohlédl fotografie, ale byly to jen fotky přírody a míst, která neznal, na žádné nebyla Sabina.
„Promiňte, že jsem vás tak nezdvořile nechala čekat, ale kdybych se nepřevlékla, zřejmě bych to skutečně odnesla chřipkou," omlouvala se a utírala si ručníkem mokré vlasy.
„To byla nejrychlejší sprcha a převléknutí, jaké jsem kdy zažil," usmál se a nemohl si nevšimnout, jak se jí pod volným trikem rýsují bradavky.
„Já se s tím nepářu, namočím, namydlím a spláchnu," a hned by si nejraději dala facku, za ty nesmysly, co plácala. Raději zalila čaj horkou vodou, a když donesla hrnky na stolek ke krbu, zazvonil u dveří poslíček s pizzou. I on zůstal zírat na její hrudník a Sabina si rychle zapnula zip na mikině. Vtiskla mu do ruky peníze a vystrčila ho znovu na mráz.
„Chtěla jsem se vám omluvit, za ty hloupé řeči," řekla pomalu a položila na stolek krabici s pizzou a několik ubrousků.
„Nic se nestalo, ale pokud jste cítila potřebu se přece jen omluvit, počkalo by to do pondělka."
„Možná, ale já bych na to pořád myslela," mírně zčervenala. Vážně jí to bylo líto. Dlouhé schůze ji štvaly, kolegyně ještě víc, ale on se k ní vždycky choval slušně a zdvořile.
„Měl jsem pocit, že to spíš řekla vaše kolegyně," prohlížel si ji šéf zkoumavě.
„Ano, ale já se k ní přidala a... prošvihla jsem videohovor s našima a měla jsem vztek," vychrlila ze sebe všechno najednou.
„To je mi líto, ale možná jste měly tak trochu pravdu. Sám sobě jsem už několikrát slíbil, že se budu na schůzích krotit, ale vždycky se nechám unést," vysvětloval šéf nervózně a prohrábl si tmavě hnědé vlasy, které se všelijak kroutily a doslova volaly po nůžkách.
„Možná by stačilo, kdyby se schůzí účastnili jen ti, kterých se to týká. Co já vím o vývoji, reklamě nebo servisu?"
„Měl jsem pocit, že by všichni zaměstnanci měli být informováni... No, možná je to vážně zbytečné," zamyslel se a upil trochu čaje.
„Nejspíš bych se zase měla omluvit za hloupé řeči. Jsem trochu nervózní," koktala Sabina a znovu si rozepnula mikinu. Sálající teplo z krbu, rychle zahřálo velkou místnost.
Šéf si sundal sako a kravatu. „Tak s tou nervozitou něco uděláme. Já poruším všechny své zásady a nabídnu vám tykání," posunul si na nose brýle a zdálo se, že je nervózni víc než ona.
„No, jste starší a jste můj nadřízený, takže je to vlastně na vás."
„Kdepak, pro mě bude vždycky společensky významnější žena, ale od vás bych se toho nikdy nedočkal."
„Ctím vaše pravidla, ale teď souhlasím."
„Tak já jsem Honza."
„Sabina." Přiťukli si čajem a dali si pusu, která byla o něco delší než běžná pusa na tykání.
„Nevím, jestli to platí, přiťuknout si čajem, ale já nepiju alkohol, takže pokud nečekám návštěvu, nemívám doma ani bezinkové víno," přiznala Sabina.
„U mě bys také nic nenašla."
„Protože všechno hned vypiješ?"
„Ne, protože taky nepiju alkohol. Nebaví mě přemýšlet o tom, jestli můžu řídit nebo ne. To jsi tolik cestovala?" změnil téma hovoru a mávl rukou kolem.
„Docela ano, ale ne všechno je ode mne. Něco si přivezli rodiče, když jsem ještě nebyla na světě. Ale tohle je zajímavé. To jsem dělala vlastnoručně s mámou. Trvalo nám to několik let," sáhla za jeden ze skleníků a rozsvítila zabudované světlo. Honza přišel blíž a uviděl, že celý skleník je vlastně jeden velký domeček pro panenky se stovkami miniatur nábytku, skla a porcelánu propracovaný do nejmenších detailů.
„Ty petrolejky jsou z korálků, lustr a ty lahvičky také, nábytek je z balzy, ze špachtliček a dřívek od nanuků, nádobí jsou různá víčka, to koště tamhle v rohu je kartáček na zuby."
„To všechno jste vyrobily? Vždyť je to nejmíň tisíc kusů," zvolal Honza užasle a obdivoval titěrné věci, které vypadaly jako skutečné.
„Už je to dlouho, teď na to nemám pro samé schůzování čas," neodolala, aby si nerýpla.
„Jsi nesmírně kreativní," pochválil ji Honza a předstíral, že její předchozí poznámku přeslechl.
„Baví mě to," pokrčila rameny a vrátila se do křesla u krbu. Honza si ještě chvíli prohlížel skleník a pak se vrátil k Sabině.
„Můžu dostat další čaj a použít koupelnu?"
„Jistě, první dveře nalevo a já se postarám o ten čaj," usmála se Sabina a kupodivu zjistila, že už není tak nervózní.
„Mohl bych ti pomoct s nádobím," nabídl se Honza, když přišel z koupelny.
„Ty dva hrnky zvládnu," mávla rukou.
„Asi bych už měl jít, zdržel jsem tě dost dlouho."
„Jsem ráda, že jsi přijal to pozvání. Jsem tu pořád sama a... někdy je to docela strašidelné."
„Tohle chápu, taky žiju sám v celém domě. Většinou tu samotu vítám, ale občas mě to štve. Vlastně bych tě měl pozvat, abys mi oplatila návštěvu, takže tímto tě oficiálně zvu."
„Díky, vážím si toho."
„Budeš mi vyprávět nějaké veselé zážitky z cestování?" zeptal se Honza a uvelebil se ještě pohodlněji v křesle.
„Jednou jsem se málem utopila v Rudém moři."
„Říkal jsem veselé."
Sabina se dala do vyprávění a snažila se neprozradit moc ze svého soukromí. Honza poslouchal, občas také něco vyprávěl a než se nadáli, vzali to od cestování, přes školy, sběratelství, politiku, ekologii, knihy a skončili u hvězdné oblohy. To už byla jedna hodina po půlnoci.
Honza se zvednul, poděkoval za čaj a pizzu a měl se k odchodu.
„Promiň, jestli jsem s tím pozváním působila trochu zoufale, ale zmeškala jsem ten hovor a mám narozeniny... měla jsem narozeniny," opravila se při pohledu na hodinky.
„Tak to gratuluji a kolikáté?"
„Pětadvacáté," odpověděla smutně. Stále ji ještě mrzel ten hovor s rodiči.
„Cože? Takový významný den a ty ho trávíš se mnou," vykulil Honza oči, ale Sabina se jen opírala o křeslo a nic neříkala.
„Gratuluji," řekl Honza, potřásl jí rukou a znovu ji políbil. Tentokrát byla pusa ještě delší a jen velmi pomalu odtáhnul své rty od jejích. Sabině mírně zrůžověly tváře, ale neodtáhla se, jen zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Lehce ji objal a odhrnul jí z čela dlouhé vlasy. Ani tentokrát se neodtáhla. Dodal si odvahy a znovu ji políbil. Mnohem důkladněji. Nebránila se, naopak, vyšla mu vstříc. Špičky jejich jazyků se dotkly a Sabině se mírně zatočila hlava. Musela se přidržet křesla za sebou, aby nezavrávorala. Honza možná vypadal jako nerd, ale líbat uměl zatraceně dobře. Vůbec ji nenapadlo protestovat, ani když ji položil na gauč.
Už víc, než rok se jí nikdo nedotýkal a ona si vychutnávala jeho polibky. Něžné a vášnivé zároveň.
„Chci se s tebou milovat," zašeptal jí do ucha hlubokým zastřeným hlasem. Ke svému vlastnímu údivu přikývla a odvedla ho do ložnice. Možná jen chtěla vědět, jestli se umí tak dobře milovat jako líbat, nebo prostě nechtěla být sama.
Honza vytáhl z náprsní kapsy kondom a Sabina přemýšlela, zda chodí takhle vybavený denně. Ale nepřemýšlela o tom moc dlouho. Honza byl totiž přesně tak dobrý v posteli, jako při líbání a ona za několik vteřin zapomněla na všechna svá dobrá předsevzetí.
Honza nepospíchal, hladil ji a líbal, užíval si každý pohyb a ona náležitě reagovala. Věnoval pozornost každému kousku jejího těla, nevynechal jediný způsob jak ji potěšit, aniž by se zajímal o svoje vlastní potřeby. Zpočátku to možná bylo trochu rozpačité, ale brzy se naladili na stejnou vlnu a on ji bez problémů dovedl až k vyvrcholení. Dvakrát.
Nakonec usnula příjemně vyčerpaná s hlavou na jeho rameni.
***
Probudila se pozdě ráno, téměř v poledne. Honza už tam nebyl, ale poznala, že nejspíš dlouho čekal, až otevře oči. V krbu bylo připravené dřevo, v kuchyni na stole hrnek s čajem, úplně vystydlým, a vedle něj sáček s čerstvými loupáky, koláči a koblihami, nádobí ve dřezu bylo umyté a místo prázdných hrnků tam ležela kytice rudých růží. Dobře věděla, kde ji koupil a u benzínky to nebylo. Na lístku, který našla v malé obálce, stálo: Ještě jednou všechno nejlepší! Děkuji za pozvání na večeři. Chtěl jsem se ti revanšovat snídaní, ale nevěděl jsem, co máš ráda. Snad si něco vybereš. Podpis chyběl, ale vlastně byl úplně zbytečný.
Sabina, zabalená do deky se posadila na židli před vychladlý čaj a položila unaveně hlavu na stůl. Teprve teď jí pořádně došlo, co se vlastně stalo. Bylo rozhodnuto. Zbývalo jen jediné.
Dát výpověď.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top