Cillie se brodila hlubokým sněhem. Její punčochy už se tolik nasákly vodou, že to ani nevnímala. Její dlouhý bílý plášť se neustále zachytával o větvičky jehličnanů, které na zimu neopadaly. Frustrovaně si povzdechla. Pokaždé když se snažila vyhrabat ze sněhu, zapadla ještě hlouběji. 

Opřela se o nedaleký kmen listnatého stromu. Visely z něj pouze větvičky, kterých si nevšímala. Houpaly se jí nad hlavou v pravidelném intervalu. Občas ji to iritovalo, ale strom jí nedal na výběr. Prostě se o něj opřela, aby si odpočinula a vydýchala se. Nic jiného teď nechtěla. 

Podívala, co je před ní. Zasténala únavou. Před ní se rozléhala široká pláň pole zasypaná sněhem. Nejraději by si sedla pod strom. Při pomyšlení na další brodění sněhem to rovnou vzdala. Odmítala se tímhle brodit jen proto, že si čarodějka vody na něco vzpomněla. 

Ráno, když vycházela ze svého domu, obloha slibovala nádherné počasí. Na mírně zašedlé obloze se vyjímal proužek blankytně modré, ze kterého vykukovalo slunce. Teď se ale celé nebe zatáhlo. Od poledne ji na cestě doprovázela ocelově chladná obloha. Nad zemí se vznášela mlha, která ale pomalu prořídla. 

Své kaštanové vlasy si odtáhla z tváře. Neustále jí překážely, párkrát se i rozhodla, že si je ostříhá. Věděla ale, že vlasy jsou symbol ženství a něhy. Měla k tomu i jiný důvod. Zoe by to těžce nesla, kdyby zjistila, že už si nejsou s babičkou podobné. 

Rozhodla se pokračovat dál. Za dopoledne toho ušla docela dost. Bolavá noha ze včerejška už ji netrápila, moc cesty jí k cíli nezbývalo. Doufala, že ji její přítelkyně přivítá aspoň šálkem horkého čaje a nějakým koláčem. K tomu se teď upla. Myslela pouze na Alexandřiny sladké koláče. Tohle všechno jí stačilo, aby se opět vydala na cestu. 

Zatímco se brodila studeným sněhem, který ji mrazil až do morků kostí, rozhlížela se po okolí. Les se změnil na široké pláně, nad nimiž panovala už spíš našedlá obloha. I teplota nebyla tolik studená. Poté pole nahradily ploty s nízkými chaloupkami s doškovou střechou. Každou z nich někdo vyzdobil dřevěnými rytinami na dveřích. 

Většina čarodějek žila v ústraní od ostatních lidí, ale Alexandra Blacková jim spíše pomáhala. Lidé ji tu znali jako ošetřovatelku, mastičkářku a bylinkářku. Ve své zahrádce našla lék na každý neduh. Chodili za ní lidé z celé vesnice. 

Cillie Whiteová měla ráda svůj klid. Byla považována za samotářku. Kouzla používala spíše pro jiné účely než Alexandra. Občas kouzlila jen tak pro zábavu. Teď se ale zaměřila na něco jiného. Ve svých starých knihách hledala nějaké kouzlo, aby zachránila své vnučce hlas. Udivovalo ji to, že to Amelia schvalovala. 

•••••

Venku se pomalu stmívalo. Ocelově šedá obloha vybledla. Zachmuřené nebe nahradilo to jasné se stříbrnými hvězdami. Na inkoustově černou oblohu vykoukl bledý měsíc. Ozařoval svými stříbrnými paprsky les a přilehlé okolí. Jeden paprsek dopadnul i do dívčina pokoje. 

Zoe seděla u toho stejného okna jako před pár dny. Společnost jí dělaly jen tiché hvězdy a zářivý měsíc. Ony nemohly mluvit stejně jako ona. Nežádaly po ní, aby se jim svěřovala. Pouze ji poslouchaly. Zoe po ničem jiném netoužila. Už celou dobu se potřebovala někomu vypovídat a nemuset přitom používat svůj hlas. 

Němé hvězdy rozuměly jejímu trápení. Nedokázaly jí ale poradit tak dobře jako její babička, přesto jejich společnost uvítala. Soucítila s nimi proto, že je obloha věznila ve svém sevření. Omezovala je věčnou službou, kterou jí musely plnit. Nemohly si odejít jen tak. 

Pro hvězdu je jen jedna možnost, jak uniknout. Musela by zhasnout. Navěky. Stala by se z ní pouze vyhaslá troska se špetkou světla. Zůstala by v ní jen jiskra, která by se ale nezažehla, když nemá sílu. Ona si ale připadala jako ony. Měly tolik společného, ale přitom se skoro ve všem lišily. Ona nějakou dobu žila, ony pouze přežívaly. Nic jiného jim ani nezbývalo, když plnily svou službu. 

Zoe na chvíli sklopila pohled. Pohrávala si se svým lemem na šatech. Pletené šaty z bavlny ji hřály, ale zároveň studily. V jejich objetí si připadala nepřirozeně. Nejraději by se nechala obejmout měsícem. Schoulila by se v jeho objetí, dokud by ji neopustila všechna její trápení. 

Dostala pocit, že k ní měsíc natahuje svoje paprsky, aby si ji vzal k sobě. Natáhla k němu ruce. Stačilo jen málo, aby spočinula v jeho náručí. Smířila se ale s tím, že obloha pro ni zůstane nedostižná. Může se spokojit pouze s jejím pozorováním. Aspoň něco na to, když ostatním lidem nabízela tak málo. Ostatní v ní totiž viděli jen přeliv mezi západem a svítáním. Spousta lidí se rodila jen pro den, ale ona se zrodila pro samotnou noc. 

Nevěděla, proč to byla její oblíbená část dne. Možná proto, že tady nikdo nezahlédl, jak jí po tvářích stékají slzy. Možná proto, že nikdo neslyšel její přání na pomoc, která vysílala ke hvězdám a měsíci. Možná proto, že teď mohla být sama sebou, nijak se neomezovat před ostatními. Možná proto, že se cítila bezpečně. 

Co ji k tomu vedlo, nikdo neví. Zoe pro svou rodinu představovala jistá tajemství. Nikdo se jí nedostal pod kůži. Svá tajemství nikomu neodhalila. Pouze noci, v jejímž stínu se schovávala. Nikdo jiný jí už nezbýval. Připadala si tak osamělá, jako by se k ní všichni ostatní otočili zády. Jako by už neměla pro co žít, jako by přežívala ze dne na den. 

To všechno ji neustále svazovalo. Ale ona se snažila aspoň existovat. I ta pouhá existence něco znamená, i když nežijete naplno. Přežívala každý den na této planetě. Její život už nedával smysl. Nic pro ni nebylo stejné. Smířila se s tím, když přišla o hlas. V tom období se upnula k němým hvězdám. Představovaly pro ni svítící bod ve tmě. 

Zoe sklopila pohled k pohovce. Na jejím okraji si všimla deky, do které se zabalila. Konečně se cítila v teple. Ale hřejivému objetí měsíci se to nepodobalo. On ji měl rád, ale deka nebyla živý tvor. To i měsíc ne. Přesto si ale představovala, že na ni dýchá a mluví, kolébá ji ke spánku. 

Pomalu zavírala oči. Opřela se o opěradlo pohovky. Nevěděla, jak dlouho tam potom seděla, než se znovu probudila, ale v tu dobu upadla do hlubokého spánku, který jí přinesl osvobození. Spánek odplavil její dorážející myšlenky daleko od ní. Nemusela nad ničím přemýšlet. Stačilo, aby pouze zavřela oči a oddala se snu, který se jí odehrával před očima. Nic jiného ani nepotřebovala. 

Ve spánku působila nevinně. Na nic si nevzpomněla. Hnědé vlasy se jí uvolnily z copu a svezly se jí po obličeji. Zakrývaly ji před světem. Nikdo ve tváři nepoznal, jak se vlastně cítí. Mohla v klidu snít, aniž by ji někdo rušil. 

Celou dobu, kdy spala, byla klidná. Jen se párkrát zavrtěla a obrátila na druhou stranu. Ve spánku neslyšela žádné rušivé zvuky. Už dlouho nespala tak klidným spánkem. Stačilo k tomu málo a ona se málem ztratila v říši snění a fantazie. Mezi snem a realitou je hrana tenká. 

•••••

Nezaznamenala, když o pár hodin později do jejího pokoje vklouzla další osoba. Kdyby byla vzhůru, raději by se od ní vzdálila, ale tady nebyla při vědomí. Spala hlubokým spánkem, ze kterého ji zatím nikdo neprobudil. Postava se zastavila až u spící dívky. Při pohledu na ni zjihla. Už dlouho ji neviděla takhle uvolněnou. 

Amelia se posadila ke své dceři. Uvědomovala si, že když se Zoe probudí, tak hodně riskuje. Její dcera ji může kdykoliv vyhnat jen proto, že nemají mezi sebou dobrý vztah. I přesto ale zůstala. Možná proto, že cítila, jako by její dcera potřebovala ochránit před nějakým hrozícím nebezpečím, které na ni útočí ze všech stran. 

Už brzy se objeví její magie. Ona tomu nezabrání. Amelia se cítila tak bezmocná. Chtěla Zoe uchránit před vším, ale ona by si to tak nepřála. Odmítala by si vzít cokoliv od své matky. Nedůvěřovala jí. Pomalu ztrácela i víru ve svého otce. 

Amelia potřásla hlavou. Nechala si blonďaté vlasy spadnout přes čelo, odkud je vzápětí odhrnula. Pohladila svou dceru po kaštanových vlasech. Riskovala, že se probudí, ale ona si nemohla pomoct. Přenesla svou dceru na postel, kde ji přikryla. Otočila se na bok k ní. Její tělo se přitisklo blíže k Ameliině boku. 

Amelia zatajila dech. Tohle bylo poprvé, kdy její nejstarší dcera projevila nějakou náklonnost k ní. Usmála se. Neudržela se a málem se rozplakala. Po tvářích jí stékaly tiché slzy bolesti. Bylo jí jasné, že je to možná poslední okamžik, kdy se tohle stalo. Pohladila Zoe po kaštanových vlasech, které zdědily hebkost jejích vlasů. 

„Moje sladká Zoe, tenhle život jsem pro tebe nikdy nechtěla a ty brzy poznáš proč. Na každého v životě čekají nástrahy, které musíme překonat, ale tebe jich čeká hned několik. Vím, že tě to k magii táhne a nemohu tomu nijak zabránit. Pro tebe je to přirozenost jako pro mě dýchání. Přesto bych tě nejraději uchránila, ale prozatím jsem se s tím smířila," věnovala jí Amelie polibek na tvář. 

Samu ji mrzelo, že Zoe ztratila hlas. Možná si přála, aby tohle dívka slyšela a odpověděla jí. Věděla, že to není možné. V zázraky už nedoufala. Přála si jen, aby Zoe zůstala ještě naživu. Zoe se více přitiskla k ní. Ona tohle vše slyšela při plném vědomí, ale neotevřela oči. Amelia se naplno rozvzlykala. 

OPRAVENO: 28.05. 2020