Morgana přecházela po ztemnělém pokoji. Její černé nehty se zarývaly do bledé kůže na její ruce. Rty rudými jako krev si skousla jazyk. Napětí v ní narůstalo, přímo cítila, jak se v ní třese, jako by se měla rozletět na tisíc malinkatých kousíčků. Zvedla pohled.

Setkala se s rozeklanými jazyky svých stínů. Některé z nich se plížily okolo dveří a lačně vyhledávaly oběti. Jiné se plazily po zdi. Z vyceněných zubů jim dosud odkapávala krev. Pokojem se ozvalo nespokojené zasyčení. Morgana jim před pár dny slíbila oběť, ale svůj slib zatím nedodržela. Všechny stíny byly znepokojené a hladové.

Temná čarodějnice je probodla rozzuřeným pohledem. I ji zachvátila nedočkavost. Ruce se jí třásly a na zádech se jí tvořil pot. Rozčileně přecházela po pokoji. Na jejím stole se vyjímal nedopitý pohár s červeným vínem a na tácu celá karafa vína. Od večera se ničeho nedotkla. Jídlo zůstalo netknuté.

Její pohled zabloudil k otevřené krajině, která se rozkládala před hradem. Vlastně to byly spíše pozůstatky krajiny. To, co z ní zbylo od té doby, kdy ji ona zpustošila. K hradu, který se tyčil na zničenou přírodou, právě slétlo pár havranů.

Divoce máchali křídly. Pronásledovali pár dětí, které zabloudily při svých hrách a nyní hledaly útočiště, kde by přečkaly noc. Děti si kryly hlavy před jejich nálety. Havrani jim klovali do tváří i hlavy. Jedné menší holčičce vytrhli z hlavy pár vlasů. Vyděšeně vykřikla.

Schoulila se do klubíčka a vzlykala. Starší dívka se k ní obrátila. Její konejšivý hlas ji pomalu uklidňoval. Dívka ze sebe vydala zachroptění. Morgana cítila její zděšení i bezmoc. Dívčina poslední hodinka se pomalu blížila. Po tváři se jí koulelo pár krvavých slz.

Upřela na ni pohled. Emoce se jí z očí vytratily. Starší dívka s blonďatými kudrnami si přiložila ruku k ústům. Zalapala po dechu. Dívka naposledy zachroptěla. Její nádech byl syčivý a bezmocný. Pomalu se jí ze zelených očí vytrácel život. Stiskla za ruku starší dívku, ale stisk povoloval, až ochabnul. Odešla na věčný spánek.

Dívka se snažila nahmatat na krku tep. Nic necítila. Už přišla o mnoho, ale přísahala pomstu. Svůj vztek směřovala na havrany. Vykřikla. Její srdceryvný výkřik byl impulzivní. Mrazil, až tuhla krev v žilách.

Morgana se rozchechtala. Její smích se nesl po celém pokoji. Stíny zasyčely. Celou dobu z okna sledovala, jak dívka umírá. Připadalo jí to zábavné. Ráda cítila něčí bezmoc a strach. Dělalo jí to radost. Se smíchem v očích pozorovala, jak z dívky odtéká krev. V čůrcích odkapávala na zaprášenou krajinu. Písek se zbarvil do rudé.

Pozůstalá dívka plakala nad smrtí své kamarádky. Přísahala pomstu těm, kdo to zavinili. Havrani se okolo ní slétali, vyčkávali, až se oběť natolik vyčerpá, aby jim nebyla schopna vzdorovat. Dívka je probodla rozhněvaným pohledem. Hněv v ní narůstal, až vybuchla. Znovu vykřikla, tentokrát ale vzteky.

Celou krajinu naplnil elektrický výboj. Děti, které běžely vpřed, se zhroutily k zemi. Na jejich kůži se skvěly rudé a zčernalé popáleniny. Padly k zemi jako mrtvé. I z jejich těl brzy duše odplula do věčných lovišť. Všechen život se z krajiny vytratil.

Dívčin výkřik roztříštil v hradu skleněná okna. Morgana s vytřeštěnýma očima hleděla na to před sebou. Z dívky vycházela silná elektrická magie. Střepy se k zemi snášely jako sněhové vločky. V dálce se zahřmělo a k zemi sjel klikatý blesk. Osvítil tak celou oblohu.

„Ukliďte to, okamžitě!" křikla Morgana do chodby, odkud se vyřítila mladá služebná. S vykulenýma očima sledovala výjev před sebou. Mumlala a volala všechny bohy. Z vykulených očí jí stékalo pár slz. Litovala dívku před sebou, soucítila s ní.

„Nebesa, spaste nás," zašeptala, „tohle není možné. Ona je poslední svého druhu." Oči služebné bloudily po dívce.

V očích se jí blýskalo, získaly našedlou až tmavomodrou barvu. Vířily v nich mraky. Divoce se přeskupily přes sebe. To samé probíhalo i na obloze. Znovu se objevil zářivý had. Krajina potemněla a zahalila se do zlověstného ticha. Jako ticho před velkou bouří.

Dívčiny děsivé oči se stočily k Morganě. Ta zběsile couvala. Ani stíny by ji neochránily před dívčiným hněvem. Oči se jí rozšířily údivem. Věděla, co je ona zač. S tímhle druhem se ale nesetkala už roky.

Před lety si myslela, že všechny víly vyhynuly. Jejich moc založená na přírodě se s nimi vytratila. O ni se už nikdo nestaral, i když čarodějky s ní byly úzce spjaty, tak blízko k samotné přírodě neměly.

Z rukou poslední víly, která na světě zůstala, vyšlehly blesky. Následoval výboj, jež se řítil přímo na Morganu. Přikryla si oči. Ani nestihla zareagovat. Sápala se po ní smrt. Už ji svírala v rukou, kdyby se neocitla na druhé straně místnosti. Dívčin výboj probil prázdno a pak konec. I z jejích očí se vytratil život.

Morgana skončila na druhé straně místnosti. Prudce narazila hlavou do zdi. Ve spánku jí třěštilo a z čela jí vytékala krev. Hleděla na toho, kdo ji jako dělovou kouli srazil proti zdi. Možná jí tím zachránil život, ale ona v něm viděla někoho jiného. Před sebou spatřila toho, na koho čekala skoro celý den.

„Kde jsi byl tak dlouho? Neseš dobré zprávy?" začala ho obcházet. Sladce se přitom usmívala. Čekala vítězství, které by jí přineslo konečnou svobodu a ovládla by tak celý čarodějný národ. Mužova ramena klesla. Její chladná maska se proměnila na nevěřícnou.

„Má paní, je mi to líto, ale Zoe Whiteová promluvila. Cillie se podařilo obejít kletbu. Našla si způsob, jak zachránit svou vnučku," sdělil zklamaně.

Morgana zalapala po dechu. Ne, to nemůže být pravda. Tak mocnou kletbu by nikdo neprolomil. Potřeboval by k tomu spoustu let i úsilí a nakonec by skončil mrtvý. On jí lže. Jiné vysvětlení ji nenapadalo.

Hněvivě vykřikla. Zapíchla mu prst do hrudi. „Nelži mi. Ty víš, že se to nedá obejít. Jak mi teda vysvětlíš, že tvá zatracená vnučka opět promluvila?" odplivla si. Vztekle mu hleděla do očí.

„Já n-n-nevím," zakoktal se.

Vytrvale hleděl Morganě do očí. Vrazila mu facku. Místo, na které ho udeřila, mu zůstalo začervenalé a zarudlé. Děsivě ho rána pálila, protože Morgana do ní dala sílu své magii. Skoro cítil, jak mu místo následně zčernalo.

„Ale jistě, že víš," zasyčela na něj. „Neznám nikoho, kdo by dokázal obejít kletbu. Ani samotná Cillie Whiteová by to nikdy nedokázala. Opravdu hluboce si mě zklamal. Měla bych tě předhodit stínům, ale dám ti šanci, abys mi řekl svou verzi. Tak co, bude to?!" Její hlas vysoce švihl místností. Vytrvale hleděl do prázdna před sebe.

„Tak já ti to tedy prozradím. To ty jsi to všechno zavinil. Můžeš si gratulovat. Svou neschopností jsi ji odkázal k záhubě. Zavraždím ji vlastní rukou a ty ji budeš pozorovat. O to se postarám! Jak vidím, z oka ti vyklouzla slza. To ona prolomila prokletí. Měla bych tě potrestat."

Probudila se v něm sobeckost zachránit si vlastní kůži. Kleknul si na kolena. Morgana se zachechtala. „Pros, ale já nepolevím!"

„Má paní, byla to nehoda! Přísahám. Já to napravím, jen mi povězte, jak to mám udělat! Prosím," zašeptal sklesle.

Periferním viděním sledoval stíny. Divoce tančily okolo Morganiných nohou. Jejich syčení mu zaplnilo uši. Přitiskl si na ně dlaně, aby ten odporný zvuk utišil. Okolo něho se seskupili Nositelé – jeho druhové. Morgana láskyplně pohladila stíny po hlavě.

„Miláčkové, vychutnejte si ho, ale úplně ho nezničte. Sám se nám bude ještě hodit. Jen ho lehce pokousejte, potrapte a vysajte z něj trochu krve," broukla sladce, ale z jejího hlas ukapával jed, až z něj přecházel mráz po zádech.

„Pomoc!"

Jeho křik ustal.

Stíny se mu přisály na odhalenou kůži. Jeho chroptění a bezmocné sténaní naplnilo prostor. Morgana spokojeně kývla. Jeho oči se rozšířily hrůzou. Nekřičel už, ale uvnitř ho zachvátila bolest, jako by ho pohltily plameny a pomalu ho stravovaly.

•••••

Zoe se probudila. Na jejím stole svítila lampička. Promnula si oči a podívala se na hodiny. Jejich ručičky ukazovaly dvě hodiny ráno. Venku panovala tma a za oknem zářily mlčenlivé hvězdy. Už zase musela usnout nad knihou. Zaklapla tlustou bichli.

Za oknem se třepotala černá můra. Zoe se jí nevšímala. Místo toho si na sebe natáhla pyžamo, sundala si přívěsek a zachumlala se do postele. V posledních dnech zůstávala dlouho vzhůru a spánek jí chyběl.

OPRAVENO: 09.06. 2020