Zoe seděla u okna. Zlatavé sluneční paprsky ji hladily na kůži a zbarvovaly její kaštanové vlasy do rezava. Dnes vstala časně, protože skoro celou noc nemohla zamhouřit oka. Zhluboka zívla. Před chvilkou vyšlo slunce. Dnešním odbitím půlnoci nastal dvacátý červen. Měsíc dojde do úplňku dnes večer a rituál spojení se musí provést přesně o půlnoci.

Zoe svůj pohled směřovala z okna. Pohledem skenovala dění před sebou. Trhaně se nadechla. V její mysli převládal strach. Přebil i zvědavost a ta u Zoe vždy většinou vítězila. Prohlížela si krajinou před sebou.

Šedivá mlha se válela u trávy, svírala ve svém sevření stromy. Větve stromů se dnes tiskly těsně k sobě, jako by se už připravovaly na to, co se na mýtině odehraje dnes večer. Nikdo nechtěl riskovat, aby k magii přiblížil jeden z obyčejných smrtelníků.

Mlhu prosvětlovaly zářivé paprsky. Před jejich silou se mlha schovávala do stínů stromů. Ze zahrady ustupovala do lesa. Po jasné noci, kdy Zoe na obloze pozorovala hvězdy a němě je prosila o pomoc, jak by měla z téhle šlamastyky vybruslit, se na trávě třpytily kapky rosy. Vypadalo to, jako by zahradu pokrylo tisíce démantů z utrženého řetízku.

Zoe přešla k velkému zrcadlu uprostřed místnosti. Prohlížela si svůj strhaný obličej. Pod očima, ve kterých většinou zářily jiskřičky radosti, se jí skvěly obrovské modré kruhy. Když se pohnula, dopadlo na ně světlo a ony získaly našedlou barvu. Sledovala linii vystouplých lícních kostí, které se zužovaly do úzké brady. Její srdcovitý obličej si nyní udržoval bledou barvu.

Přejela si rukou po hustých kaštanových vlasech. Dříve jí sahaly až do pasu, ale před rokem si je nechala ostříhat po ramena. Nosily se jí tak lépe. Často je splétala do copu, ale teď jí v lehkých vlnkách spadaly na záda. Prstem přejela po rtech. Ten horní měla vždy plnější než dolní. Nikdo totiž nemá dvě věci na těle stejně velké.

Dlaní obemkla svůj kámen na krku. Dodával jí potřebnou energii a útěchu. Bála se budoucnosti a toho, co jí přinese dnešní noc. Nikoho z dívek neviděla. O žádné skoro nic neslyšela, pouze zmínky mezi řečí a jejich jména.

Caileene, dívka ohně. Alexandra a Lustica, vzduch a voda. O Asurii se babička zmiňovala jako nepraktické čarodějce zemi, kterou zajímají jen módní kousky. Amestiana ovládala éter. O ní nic nezaslechla, protože z nich působila nejzáhadněji. Nechávala člověka, aby o ní postupem času všechno odhalil sám. Prý to byla její oblíbená hra a zkouška.

Ráno se rychle přehouplo v poledne. Zoe seděla u stolu. Snažila se aspoň něčeho najíst. Horká polévka jí vždy uvízla v krku a dál se nedostala. Skoro se tím dusila, jak se ji snažila horlivě polykat. Zakuckala se.

Babička si ji celou dobu ustaraně prohlížela. Zoe se na židli krčila, aby nebyla vidět. I Amelia postřehla její změnu v chování. S Cillie si vyměňovaly pohledy. Zoe jich pár pochytila. Očima si sdělovaly informace o Zoe. Ta se poté po obědě vytratila do svého pokoje, kde strávila celé odpoledne. Svačinu i večeři raději odmítla.

Nastal večer. Zoe seděla na židličce, kde jí její babička zaplétala vlasy do drdolu protkaného zlatou nití. Sklesle hleděla na svůj odraz v zrcadle. Oči jí zdobila černá tužka a stříbrné stíny. Od očí se jí táhly po tváři zářící spirály, které se leskly díky kouzlům, jež na ně Cillie použila.

Sklonila pohled k zemi. Do očí se jí draly slzy. Nevěděla proč, ale najednou vytryskly. Tiše jí stékaly po tvářích. Celý den ji provázela melancholická nálada plná výčitek a domněnek. Budoucnost ji opět dostihla.

V hlavě se jí vybavila melodie. Postupně naplnila celý pokoj. Slyšely ji skoro všichni v domě. Cítili její smutek, který z melodie vycházel, i strach.

Zoe chtěla svůj hlas zpátky. Přála si to víc než všechno na světě. Ale teprve teď si uvědomila, že ostatní dívky to možná nechtějí, protože i ony ji neznají. Všichni tuhle noc vsadí na jeden lístek do loterie. Buď vyhrají, nebo se propadnou až na samotné dno. A všechno záleží jen na Zoe.

Babička ji vytáhla na nohy. Zoe se otočila směrem k oknu. Usmála se sama pro sebe. Pohrdavě. Tělo jí zahalil bílý plášť podšitý kožešinou a protkaný zlatou nití. Zabalila se do něj. Vnímala jeho konejšivé objetí, které slibovalo, že všechno bude dobré.

Babička odešla a Zoe opět osaměla. Její slzné kanálky už vyschly. Svou zásobu slz si vyčerpala na dlouhé časy. Zaklonila hlavu dozadu. Prosila o pomoc svůj kámen i magii, aby ji odsud zachránila. Raději by se s čarodějkami nikdy nesetkala, ale zároveň se nechtěla vzdát svých kouzel.

„Zoe?" Do ztichlého pokoje, který se ponořil do tmy, když Zoe zhasla, nakoukla Amelia. Na tváři se jí skvěl ustaraný výraz. Pozorně si prohlédla Zoein pobledlý obličej. „Jsi v pořádku?" Zoe přikývla, i když se cítila daleko od toho, co právě potvrdila.

„Nevypadáš na to," konstatovala její matka. Zoe odvrátila pohled směrem k oknu. „Ale neboj, všechno se dnes změní, vrátí se ti hlas a budeš zase moci mluvit." Zoe Ameliino utěšování spíše štvalo.

Tělem se obrátila od Amelie pryč. Zvedla se a začala přecházet po pokoji. Pokud dnes v noci něco zkazí, zklame babičku i ostatní. Nikdo si o ní nemyslel, jak je silná, ale její babička byla. A všichni si mysleli, že zdědila aspoň nějaký talent.

„Zoe, tohle mi nedělej. Neodvracej se ke mně zády. Já se ti snažím pomoct, ne tě uštvat. Mám pro tebe pochopení. Nikdo od tebe nečeká nic velkého, tak se neboj. Už jsem se smířila se vším, tak ty to udělej také. Uvolni se a nech průchod osudu. On to všechno zařídí za tebe. Raději tě nechám. Ahoj, hodně štěstí," ukončila Amelia svůj dlouhý monolog.

Zoe se k ní neotočila, aby ji objala sama od sebe. Ona to raději nechtěla zkoušet, protože by ji její dcera jistě odstrčila. Zhluboka se nadechla. Nechala Zoe znovu samotnou. A ona sama byla, protože nikdo netušil, jak se cítí a co přesně se odehrává v jejím nitru.

Zoe vyšla ze svého pokoje za babičkou. Následovala ji z pokoje do chodby, odkud obě dvě prošly na zahradu a do lesa. Za Cillie její plášť vlál jako chvost od komety. Zoe si přes hlavu přehodila kápi, aby jí skryla tvář. Cítila se tak více v bezpečí.

V lese panovalo ticho a klid. Všechna zvířata zalezla do svých skrýší, ale sledovala procházející čarodějky. Tma se rozpínala všude před nimi. Zoe cestou narážela do větví. Byla konečně ráda, když dorazily na mýtinu.

Okolo pěticípé hvězdy stály na každém konci dvě čarodějky. Babička a vnučka. Těch si Zoe nevšímala. Ji zajímaly pouze ty mladší.

Rozpoznala Leniniu, čarodějku vody. Její plavé vlasy zářily ve tmě. Modrýma očima zkoumala Zoe. Podle hnědovlasé dívky právě Leninia vypadala nejrozumněji. Zoe jí pronikavý pohled oplatila.

Na tváři Caileene se vyjímala frustrace a znuděnost. Pohrávala si s kapucí rudého pláště. Z rukou jí šlehaly plamínky ohně, které ostře kontrastovaly s jejími havraními vlasy. Její rty byly stažené do úzké linky. Jasně dávala Zoe najevo, jak je tu nevítaná.

Asuriiny zrzavé vlasy vlály ve větru a její smaragdové oči bloudily po obloze. Zoe nevěnovala jediný pohled. Naprosto ji ignorovala. Všímala si pouze sebe. Její zelený plášť se znakem země byl jistě ušitý z drahé látky.

Zoeiny oči doputovaly až k čarodějce vzduchu. Okolo ní zadul vítr a obtočil jí plášť okolo kotníků. Lustičina tvář za karamelovými vlasy se zazubila. Odhrnula si dlouhými prsty z tváře vlasy a odhalila tak šedé oči.

Popelavě plavé vlasy Amestiany někdo zapletl do copu. Tvářila se nečitelně. Ale Zoe cítila, jak se jí pronikavě fialkové oči zavrtávají až do duše. Všechny čarodějky si ji pečlivě oťukávaly. Zoe vydechla. Tréma z ní pomalu opadávala, když jí Leninia věnovala laskavý úsměv, ale ostatní jí stále naháněly strach.

Na pokyn její babičky každá z nich přešla na své místo. Zoe zamířila doprostřed pentagramu. Každá z nich zapálila svou svíčku. Pentagram se rozehrál různými barvami. Střídaly se na něm barvy živlů.

„Sešli jsme se tu pro vytvoření nového Spolku. A já se vás ptám... Slibujete, že budete ctít všechny tradice?"

„Ano."

„Budete věrné?"

„Ano."

„Budete navždy ochraňovat lidstvo a bojovat za světlou stranu?"

„Tak slibujeme."

Šest čarodějek se chytlo za ruce. Vzduch naplnila stará magie spojení. Každá z nich pocítila kolovat v žilách novou energii. Zoe se nadechla a otevřela oči. Všechno to skončilo a všechny pohledy upíraly na ni. Čekaly, až promluví. Pootevřela rty. Doufala, že to půjde, ale slova jí najednou uvízla v hrdle. Vyděšeně pohlédla na babičku a zklamaně svěsila ramena. Cillie se bezradně ohlédla po svých přítelkyních.

OPRAVENO: 08.06. 2020