Zoe se sněhem prodírala za svou babičkou. Spílala jí za to, že ji právě teď vytáhla ven do mrazivé zimy, když mohla v klidu sedět s čajem doma. Plahočila se za ní, neustále zakopávala. Cillie se za ní neotáčela, pokračovala stále dál, bez ohledu na to, jestli jde malá dívka za ní. 

Zoe se vytáhla na špičky, což jí uvízlé nohy ve sněhu nedovolovaly. Natáhla se a očima si změřila, kolik cesty jim asi přibližně trvá k jejich cíli. Před nimi se v dálce vyjímal plot z černého železa. Jeho špice se kroutily do spirálek až vysoko k nebi. Zoe se zaměřila na oblohu. 

Tlustý příkrov mraků ji celou zahaloval. Vypadalo to, že se každou minutou rozprší, ale mraky se zatím k ničemu neměly. Zoe se při vzpomínce na déšť roztřásla. Vybavila si jejich pleskání o zem a to, jak jí věčně dopadaly za oblečení a stékaly po zádech, dokud se nerozpustily. Způsobovaly jí nepříjemnou zimu a studené utrpení. Stejně tak sníh. Ale nejvíc ji rdousilo to, že dokázaly vydávat nějaký zvuk. 

Zhroutila se do sněhu. Vzpomínka na její hlas ji stále trápila. Tolik by chtěla promluvit, ale ona zatím nemohla. Její slova vždy uvízla v krku, nedostala se ven. Jako by jim v tom bránila bariéra. Zoe už byla tak zoufalá, že začínala věřit na zázraky. 

Samozřejmě se skoro každý den topila v napínavých fantasy příbězích. Ale zatím si svou víru v kouzla nepřevedla do reality. Její fantazijní myšlenky zůstávaly stále schované uvnitř její hlavy. Dusila je pod povrchem a schovávala před svou matkou, která kouzla nenáviděla. Zoe na jejím nočním stolku v ložnici nacházela spíše romantické knihy o zamilovaných ženách, které potkají své vysněné protějšky. Ona na tohle nevěřila. Ušklíbala se nad tím. Svět kouzel a magie se jí zdál mnohem opravdovější. 

Odhodlaně vstala. Přece se teď nevzdá. Babička jí slíbila pomoc a ještě nikdy ji nezklamala. Upnula se tedy ve víře v ni. Cillie už ušla notný kus cesty a nacházela se o dvě stě metrů dál. Zoe ji následovala s novým odhodláním najít svůj ztracený hlas. Upnula se k tomu, aby ho získala zpátky. 

„Zoe, pospěš," zavolala na ni její babička, „za hodinu se stmívá a my se ještě musíme stihnout vrátit domů brzy. Jinak nás tvoje matka sežere zaživa, pokud to nechceš riskovat, což ti nedoporučuju." Zoe obrátila oči v sloup. Nechtělo se jí vracet za Amelií ani Cheryl, která už začala říkat svá první slova, zatímco Zoe byla nucena mlčet. 

Ohrnula ret, aby dala Cillie jasně najevo, že nestojí o jejich společnost. Plánovala se zahrabat do postele s horkým čajem z lesního ovoce, do kterého si přidá lžičku medu, a číst knihu bez toho, aniž by ji někdo obtěžoval. Musela se usmát. Matka ji jistě zavolá k večeři, ale většinou dělá, že neslyší. V tomhle pokládala svou němotu za prospěšnou, matce neodpověděla, protože to nejde. Aspoň nějakou výhodu to má. 

•••••

Aiden nastražil uši. Z kuchyně se ozýval halasný smích jeho dcery. Usmál se. Každým dnem dělala pokroky a zlepšovala se. Zoe ale byla rychlejší a mnohem živější. Začala chodit mnohem dřív než Cheryl, ale teď uvízla v tom, kde se ocitla. Působila na něho jako uvězněná. Nesmála se. Za poslední rok na její tváři nepostřehl ani malé pousmání, které by mu rozzářilo svět. Její tvář zůstávala stále zamrzlá. 

Prošel dveřmi a sundal si boty. Jeho žena Amelia neviděla ráda, když jí někdo nosil sníh do domu. Nejednou dostal vynadáno za dělání bordelu. Od té doby se to snažil dodržovat, to se ale nedalo říci o Zoe. Ráda svou matku provokovala vším možným. Nejvíc jí lezla na nervy tím, že jí neodpovídala na otázky. Aiden na ní brzy poznal, že Zoe svou ztrátu hlasu částečně využívá, i když by si přála naprostý opak. 

Malá Cheryl seděla na plovoucí podlaze v kuchyni. Výskala na celé kolo a házela kolem sebe všechny hračky. Amelia na ni vyplazovala jazyk upatlaný od marmelády. Chery se s výskotem vrhla přitisknutá k podlaze, kde zůstala, dokud ji nevyzvedl její otec. 

„Ahoj, princezno," usmál se na ni.

Chery na něj vyplázla jazyk po vzoru své matky. Ráda ostatní napodobovala. Aiden se na ni zašklebil. Cvrnknul malou dívku do nosu. Ta se mu se smíchem opřela o rameno. Aiden přešel k Amelii. Vlasy jí zdobil cukr, mouka, mleté oříšky a na tváři měla rozmazanou marmeládu. Aiden si ji s širokým úsměvem nabral z její tváře na prst. 

„Už vidím, co jste celý den dělaly. Příprava cukroví je náročná, viď? Možná bys to měla nechat pro příště na Noře," provokoval ji Aiden.

Nora zvedla hlavu ze svého pelechu a přiítila se do kuchyně. Její ocas za ní vlál. Cheryl se vykroutila z otcovy náruče, odkud zamířila směrem k Noře. Dvouletá fenka bígla se raději od ní vzdálila, když ji Chery zatahala za ocas. Fenka za sebe vydala ostré zakňučení. 

„Chery!" okřikla Amelie dceru. „Nesmíš Norinku takhle tahat, podívej, jak ji to bolí. Udělej jí raději áj jako hodná holčička. Podívej, takhle se dělá áj, vždyť to umíš," předvedla jí to Amelia. 

Dívenka vyplázla jazyk a začal lézt po podlaze jako pejsek. Amelia obrátila poraženě oči v sloup. Její druhorozená dcera se v tomhle trochu podobala Zoe, ale ta si ale vůbec nenechala říkat, co má dělat a zvířata za nic netahala. Zatímco Chery si nechá aspoň říci, co může a nesmí. Jinak neposlouchala stejně. 

„Chery, pojď, maminka dodělá cukroví a my zatím nazdobíme stromeček a potom sníme pár perníčků, ano?" vzal si zpátky do náruče svou dceru Aiden. Už se nebránil, ale horlivě ukazovala ke stromečku, ať Aiden pohne. Amelia se zatím pustila do uklízení kuchyně a zdobení perníčků. 

Stromeček v klidu přenechala těm dvěma, protože ona se k jehličí nerada přibližovala. Vždy, když se pokoušela pověsit aspoň jednu ozdobu, píchla se prstem o jehlici stromku, která vyčnívala do prostoru. Od toho incidentu se k připravování vánočního stromečku ani nepřiblížila. Dříve ho připravovala se Zoe, ale časem její práci nahradila Chery, protože Zoe ztratila zájem o cokoli, co mělo spojitost s rodinou. Zoe se totiž pořád schovávala v pokoji a uzavírala se stále více do sebe. Amelia měla pocit, že ji za chvíli ztratí úplně. 

Aiden pozoroval dceru, která právě zavěšovala ozdobu na stromeček. Chery si to ale rozmyslela. Natáhla se, připravena ozdobou mrsknout do rohu. Aiden v mžiku poznal úmysl své dcery a vyskočil na nohy. „Ne, Cherylko, okamžitě to pusť," přibližoval se k ní pomalu, aby ho dívka nezaznamenala, protože její pozornost pořád upoutávala ozdoba. 

Cheryl otočila hlavu a zamračila se na svého otce. Rozhodla se svou myšlenku převést do reálu. Ozdoba letěla vzduchem a narazila do zdi. Pomalu sklouzávala na podlahu, kde se roztříštila na malé střepy. Prostorem se rozlehlo tříštění rozbitého skla, které se doneslo až do vedlejší místnosti k Amelii. 

Blondýnka s šokem ve tváři vnikla do obýváku. Poplašeně se rozhlížela po svém manželovi a zkoumala svou dceru, která se v rohu divoce smála. Zděšeně se k ní vrhla. Ohmatávala ji po celém těle, jestli nemá nějaké zranění. Nenašla nic, ale přesto jí z tváře šok ani zděšení nezmizely. Místo toho houpala svou dceru v objetí a tiskla si ji k hrudi. Z jejích rtů vycházela uklidňující slova. 

Střelila výhružným pohledem po svém manželovi. „Jak jsi mohl dovolit, aby se naší dceři něco stalo? Ty střepy se jí klidně mohly zabodnut do nohy nebo ruky, kdyby se jen o kousek pohnula. Myslela jsem si, že budeš více opatrný a ostražitější, ale asi jsem se v tobě spletla, Aidene," prohlásila chladně Amelia. Propalovala svého manžela žhnoucíma očima. 

On před ní o krok ustoupil. Měl pocit, že v jejích očích zahlédl krvavě rudou barvu. Jako by se mu před očima pomalu měnila v rozzlobenou zrůdu, v bohyni pomsty. Jako by měl před sebou Morganu, která se vtělila do těla jeho ženy.

Přitiskl si ruce na ústa a ohradil se: „To by se stalo přece každému, Amelie. Nedělej z toho zbytečné závěry. Připomínáš mi svou matku, která se míchá skoro do všeho stále více. Byl bych rád, kdyby ses uklidnila a nechala mě na chvíli o samotě. Potřebuji si vyčistit hlavu," bránil se Aiden. 

 Odešel do předsíně, kde si znovu nasadil kabát se sněhulemi. Svou zaskočenou manželku nechal stát v obýváku s dcerou v náručí a zmizel ve dveřích. Amelii sklouzly po tvářích slzy. Takhle si jejich společné Vánoce nepředstavovala. Jeho postava brzy zmizela ve ztemnělém lese a ona se zhroutila v slzách na pohovku. Ještě nikdy po hádce neodešel. 

•••••

 Zoe čekala na svou babičku, jež klečela u náhrobku z mramoru. Zoe si to tu už moc nepamatovala. Naposledy sem zavítala před třemi lety, když měla zemřelá dívka výročí úmrtí. Ona dobře znala její jméno, které bylo vyryto na náhrobku. Slýchavala o ní chválivá slova, ale i stěžující si řeči jejího otce, když vzpomínal na to, jak ho jeho milovaná sestřička škádlila a otravovala. Vždy s odfrknutím obracel oči v sloup a nakrčoval nos. 

Iris Whiteová, milovaná sestra, vnučka a dcera, zesnula v patnácti letech při tragické nehodě, přečetla si Zoe na náhrobku. Znala její fotky, pročetla si i pár knih, které její zesnulá teta vlastnila. Obě dvě četly to samé, některé z nich si dokonce i nechala. Ráda si přečetla něco ze starší doby, ale na tom jí nezáleželo, protože fantasy se skoro nemění. Vždy v něm najdete stejné pohádkové prvky s nádechem tajemna. 

Zoe se ohlédla za sebe. V rohu hřbitova se tetelily listy dubu, který na zimu neopadá, ale listí mu zůstává skoro po celý rok. Dívka ale vítr foukat neviděla ani necítila. Musel to způsobit lidský dotek. Přepadla ji nedočkavost a zvědavost. Potřásla hlavou a ohlédla se na babičku. Stále spočívala u náhrobku. Z očí se jí koulelo pár slz. Zoe tiše couvala, dokud nedorazila dostatečně dál z jejího doslechu. Otočila se na patách a běžela k dubu. 

Opatrně odhrnula závoj listů, snažila se, aby se ani lístek nepohnul, ale marně. Zatřepotalo se jich hned několik. Zavřela oči. Napočítala do deseti, než se rozhlédla kolem sebe. Nikoho zatím neviděla, ale za stromem zaznamenala mihnutí se látky. Před ní se vynořila postava.  

Její černý plášť sahal až na zem. Jeho konec u sněhu se lehce vlnil. Postava se pohybovala klouzavým pohybem, jako by pod tím neměla nohy. Zoe si při tom vybavila zčernalé nohy, shnilé maso a amputované končetiny přidělané ke kolečkům. Kdo ví, co se skrývá pod pláštěm, když si celé tělo postava zakryla tím pláštěm. Pomalu se k Zoe přibližovala. Ta zděšeně couvala, až narazila do stromu. Už neměla kam utéct. 

Zoe se ohlédla kolem sebe. Zvažovala únikové možnosti. Nahmatala za sebou jen kůru. V hlavě jí šrotovalo nespočet plánů, ale jí se nelíbil ani jeden. Zavřela oči a připravila se na konec, když jí svitlo v mozku. Počkala, až se k ní postava přiblíží úplně a dá kolem ní své paže. Mírně se sklonila a proklouzla jí pod pažemi. Zoe se dala na zběsilý úprk. Doběhla až na prázdnou pláň mezi náhrobky.   

Před ní se tyčila zeď z neprostupných cihel. Zabušila na ni bezvýsledně, aby povolila. Postava se k ní přibližovala stále více. Zoe chtěla křičet, už se nadechovala, ale uvědomila si, že nemůže. Postava na ni poslala záblesk červeného světla, kterému se v rychlosti vyhla. Skočila do závěje sněhu. 

Další útok přišel za vteřinu. Obklopily ji zářivé koule, které už z dálky vydávaly spalující žár. Uvěznily ji ve svém sevření do kruhu. Zoe se poplašeně otáčela. Nezbývalo jí nic jiného než věřit a doufat, že mu nějak unikne. Koule okolo ní se stahovaly stále více. Zoe se jedné z nich dotkla, ale brzy se syknutím ucukla. 

Podívala se na své ruce. Rozzářily se třpytivým světýlkem. Mrskla jimi po postavě. Postava se nejdříve chtěla vyhnout, ale rozmyslela si to. Zasáhly ji paprsky a zmizela v páře. Koule kolem Zoe se rázem vypařily. Dívka se s hlasitým výdechem zhroutila do sněhu, kde se stulila do klubíčka a objala si kolena. Tam ji našla i Cillie Whiteová. Pouze si šokovaně prohlížela vyděšenou Zoe, která od sebe dávala ruce pryč, jako by ji něco popálilo. Na sněhu tam po zápasu zůstala jen sežehnutá místa.

OPRAVENO: 29.05. 2020

Ahoj!😊
Vítám vás u další části? Co říkáte na dnešní kapitolu a Zoein zápas? Už podruhé použila svou magii, poprvé to bylo, když si vykouzlila melodii, kterou slyšela jen ona. Kdo myslíte že byla ta postava, co ji napadla?😮

Zveřejnila jsem nový příběh - další fantasy -, který jsem si naprosto zamilovala. Budu moc ráda, když mu věnujete trochu času a podíváte se na první kapitolu, kde zanecháte svůj názor. Moc by mi to pomohlo.😍💕