Zoe se rozhlédla po chodbě. Naproti ní byl její pokoj a ona stálu u otevřeného okna. Vichr z venku do domu nafoukal studený vzduch. Čas letěl rychlostí blesku. Za chvíli nastane začátek června, ale počasí se rapidně ochladilo.

Brunetka se zabalila více do své mikiny. Od úst jí stoupal chomáček páry. Do tváře jí narazil studený vzduch. Pod jeho silou se otřásla. Pohlédla na teploměr na chodbě. Ukazoval sotva dvanáct stupňů. Ještě před dvěma týdny, kdy slídila v babiččině pokoji, přes den panovaly třicítky. Teď na ni ovšem čekalo jen sychravo.

Ohlédla se přes rameno, jestli z vedlejší místnosti nikdo nevychází. Zavrtěla hlavou. Vzduch byl čistý. Protáhla jednu nohu ven a za ní následovala hned druhá, než protáhla celé tělo. Oddechla si a zavřela za sebou okno.

Na střeše u verandy se nacházela jen ona. Slyšela pod sebou kroky, jak Aiden vešel do domu. Její sestra Chery poskakovala okolo Nory a Cillie Whiteová seděla s knihou v ruce. Amelia vyšívala dečku. Všichni seděli v obýváku u krbu, který je hřál do dlaní.

Otřásla se, když jí zima zalezla do vlasů a pod mikinu. Dlaně si zastrčila do tlusté mikiny. Po špičkách přešla na druhý konec střechy. Málem spadla, protože se ocitla moc blízko u kraje. Naštěstí to v klidu vybalancovala. Rovnováhu zatím neztratila.

Posadila se na okraj stříšky. Její nohy v poklidu visely přes konec střechy. Rozhoupala jima a u toho si pobrukovala tichou píseň. Její oči zabloudily směrem k lesu. Tam našla tu lišku. Sípavě oddechovala a dožadovala se pomoci.

V prvních chvílích si myslela, že ji nezachrání. Zachvátila ji panika. Skoro zešílela, když viděla tolik hordy krve. Nebohému zvířeti ránu obvázala, poté bezděčně couvala. Bále se přiblížit, aby to spíše nezhoršila.

Liška se na ni dívala bolestným pohledem. Zoe cítila, jak trpí. V agonii ani málem nedýchala. Dívka sklonila hlavu. Hrála si se svým lemem u sukně. Lišce se nedalo pomoci, aspoň to tak vypadalo. Mohla jen zmírnit její trápení. Odhodlala se k ní přijít znovu.

Z jejích úst vycházely podivné skřeky. Uklidňovala lišku zvířecí řečí. Když si uvědomila, jak mluví, šokovaně si přitiskla ruce na ústa. Vykuleně lišce hleděla do očí. Zvíře jí odpovědělo a ona mu taky. Zavrtěla hlavou. To rozhodně nebylo možné.

Znovu si přiklekla k lišce. Vedl ji přirozený instinkt. Ruce se jí klepaly. Přiložila své ruce na její ránu. Ve vzduchu se vznášel pach krve. Krev byla cítit po železe a soli. Měla chuť si zacpat nos a omdlít na zem. Poté si vzpomněla, jak by se zachovala její babička.

Cillie Whiteová by se nenechala ovládat svými myšlenkami. Celou dobu by ji provázel ledový klid. Zvíře by jistě uzdravila. Zoe následovala svou babičku. Zachovala se jako ona. Přitiskla ruce na ránu. Liška zakňučela. Sevření bolelo. Zoe na to nedbala, za chvíli bolest přejde, pokud se to povede.

Ze srdce do dlaní jí procházelo teplé mravenčení. Soustředěním se jí zkřivila tvář. Svraštila obočí a ohnula ret. Z očí jí vytékaly slzy. Po čele jí stékal pot. Z jejích dlaní vycházela tlumená záře. Příjemné mravenčení se změnilo v bolest. Zoe chtěla křičet v agonii bolesti. Mučilo ji to, ale přes to vydržela až do konce.

Rána se pomalu zacelovala. Nejdříve přestala téct krev a poté rána zarůstala novou srstí. Dýchání lišky se změnilo ze strhaného na pravidelné. Zoe slyšela rytmický tlukot zvířecího srdce. Záře se vytrácela. Její tvář se uvolnila. Slzy stékaly víc. Dívka se zhroutila do prašné půdy.

Myslela si, že přijde její konec. Namáhavě oddechovala. V ústech ucítila pach krve. Prokousla si ret. Ústa jí zalila horká tekutina. Zoe se odkulila na stranu. Tělo ji nechtělo poslouchat. Na jazyku pocítila palčivou chuť po vodě. Oči ji štípaly, jak plakala. Obrátila dlaně směrem vzhůru. Zdobily je drobné krvavé šrámy. Vytékaly z nich kapičky rubínové tekutiny.

Její pocity se slily do jednoho chuchvalce nebo zmizely úplně. Nevyznala se v nich. Neuměla je od sebe rozdělit, takže raději zavřela oči. Liška jí dala hlavu do klína. Zoe se z posledních sil natáhla. Pohladila dosud vyděšené, ale šťastné zvíře po hlavě. Liška spokojeně zamručela.

Zoe pocítila příval radosti. Zachránila někomu život jako její babička. Zvrátila hlavu dozadu. Její vlasy se smíchaly se spadaným listím a mechem. Nosem natáhla do nosu vůni konvalinek. Omamovala ji. Do žil se jí znovu vracela ztracená síla. Její tělo se samo od sebe regenerovalo.

Dívka se překulila na stranu. Zašmátrala na zemi. Někde za sebe položila svou kabelku. Před odchodem do ní zabalila obvaz a pár prášků proti bolesti a možná by v ní našla i krátkou deku. Ráno ji přepadlo neblahé tušení, že se něco stane, a její intuice uspěla. Sama se málem po léčitelském kouzle zhroutila.

Obvázala si zraněnou ruku a přikryla se dekou. Její síly se sice vracely, ale chodit pořád nemohla. Slunce se sklánělo k západu. Jeho paprsky se držely u země. Zoe přes hustý porost stromů zahlédla na obloze pár červánků. Obloha hrála zarudlými barvami. Schoulila se do klubíčka a přišoupla se k teplému tělu lišky. Hlavu si položila na měkký mech. Její mysl uháněla do říše snů.

Probudila se, když v lese převzala vládu noc. Na inkoustové obloze blikaly hvězdy. S jejími vlasy si hrál vítr. Hvězdnou oblohu překrývaly stromy, Jejich uschlé větve bez listů se kroutily směrem k nebi. Působily jako zatočené konce té hůlky.

Zoe zkusila zahýbat rukou. Šlo to obtížně. Sykla bolestí, ale chodit se dalo. Doklopýtala směrem ke své kabelce. Zabalila všechny věci. Všimla si, že liška ji tu nechala o samotě. Už asi odběhla pryč.

Postupovala lesem. Dávala si pozor, aby nezakopla ani o jeden kořen. Rozhlížela se kolem sebe. Celý les na ni působil stísněně. Necítila se v něm bezpečně jako přes den. Všude číhaly zvětšující se stíny, ze stromů padalo listí a v dálce se rozléhalo vytí. Vydala ze sebe tlumený výkřik, když před ní praskla větvička. Mezi stromy zahlédla poskakující světélko.

Rázem ji polil strach. Její srdce bilo rychleji. Zoe se otočila. Nenápadně odklusala do temnoty lesa. Vystrašeně naslouchala. Po zádech jí stékal pramínek studeného potu. Přitiskla se ke stromu. Svezla se po jeho kůře a dopadla na zem. Zabořila si hlavu do zaprášených dlaní. Klepala se.

„Zoe! Zoe? Kde jsi?" čísi hlas volal její jméno. Nastražila uši. Objala si rukama hruď. Prostor naplnilo její vystrašené dýchání. Zamumlala pár slov, která našla v babiččině knize. Obestřela ji hustě mléčná mlha. Nikdo v ní neviděl ani na krok.

„Sakra!" zaklel muž, když ho obklopila mlha. „Co to má být? To je tvůj kouzelnický kousek, matko?"

Žena s kaštanovými vlasy zavrtěla hlavou. „Ne, Aidene, tohle je mlha. Ten, kdo ji vyvolá, toho chrání před nepřáteli. Nikdo vyvolávače nenajde, i kdyby se snažil sebevíc."

Druhá žena s tmavými vlasy si odfrkla. Obrátila oči v sloup. „Cillie, přece se nenecháš odradit obyčejnou mlhou. Máme víc zkušeností než ta potrhlá holka," probodla ji Erianna pohledem. Cillie uhnula očima.

„Vy myslíte, že to udělala Zoe? Myslel jsem, že moje dcera ještě svou sílu nerozvinula úplně."

„Aidene, Zoe je mocnější než já a Erianna dohromady. Ale v souboji by ji každá z nás porazila, protože jsme za ta léta získaly mnoho zkušeností. Tohle rozhodně není moc složité kouzlo. Zvládne ho i začátečník s malým talentem."

Zoe se vrátila zpět na střechu. Zima jí prostupovala do morku kostí. Zabalila se do mikiny. Možná by si měla dát teplý čaj, i když se babičce vyhýbá. Protáhla si své zkřehlé ruce. Oknem se vrátila zpět do domu. Zavřela ho za sebou a seběhla do kuchyně. Ostatní už na ni čekali.

Aiden si míchal lžičkou kafe, Amelia si pohrávala s náhrdelníkem na krku a Cillie bezděčně listovala svou knihou. Cheryl v obýváku honila Noru okolo stolu.

„Děje se něco?" znakovala.

Amelia ji vyzvala, ať se posadí. Zoe mezi nimi se zaujetím těkala pohledem. Všichni se zdáli značně vykolejení, jako by nedoufali, že tahle chvíle někdy nastane. Zoe zabodla pohled do země. Mlčení ji iritovalo, raději by to měla za sebou, ale ostatní se k tomu nechystali.

Na stole ležely připravené fotografie. Smála se na nich její teta Iris. Mladá babička ji objímala okolo ramen. Iris na fotografii mohlo být tak třináct. Na další fotce seděla o něco mladší dívka na ramenou cizímu muži. Chechtala se na celé kolo. V pozadí si všimla rozjařeného Aidena. Šklebil se na dvojici v popředí. Zoe si přečetla nápis. Iris s tátou na zahradě, březen 1995.

Prohlédla si tmavovlasého muže pořádně. V očích se mu blýskaly jiskřičky radosti, ale zatím vším spatřila jeho pravou tvář. Bažil po moci a chladnokrevnosti. Jeho úsměv se chystal zabíjet.

„On sám nebyl čaroděj, narodil se bez kouzelné moci. Tu získal až u Morgany. Přidal se k ní pomocí vraždy své dcery. Tak si zajistil něco jako nesmrtelnost a zároveň kouzelnou sílu. Vyrval to z těla své nebohé dcery, když umírala. Bezcitně ji zavraždil," protrhla ticho Cillie.

Amelia si odkašlala. Ošila se. Její dcera teď všechno zjistí, i když už něco tuší. Zvedla pohled ke své dceři. Věnovala jí úsměv. Už se smířila. Pokud ji to láká, ať je tedy po jejím. Ona už jí bránit nebude. S pohledem na Aidena a Cillie přikývla. Jinak to nejde.

„Já vím, Amelie, že se ti to příčí, ale Zoe se bude muset dozvědět pravdu. Nemůžeme to před ní dál tajit, jinak ohrozíme obyčejné smrtelníky. Naučí se svou sílu korigovat a ovládat. Kdyby to neuměla, a ty by jsi to před ní dál tajila, jednoduše by z ní vybouchla."

Zoe nakrčila obočí. Vybouchla? Jakože její tělo vyletí do povětří a tam se rozprskne na tisíc malých kousků? Takhle dopadnout nechtěla, ale chtěla by to sledovat. Tohle nikdy neviděla.

„Tak, Zoe, přišel čas, aby ses dozvěděla pravdu."

OPRAVENO: 04.06. 2020