Přejížděla rukama po zamrzlém okně. Mráz, který z něj vycházel, se jí vpíjel do kůže. Už nikdy nevylezl zpět. Schoval se v jejím těle a čekal, dokud nenadejde jeho čas, aby mladou dívku navždy uvěznil ve svém mrazivém objetí, ze kterého se nikdy nedostane. 

Zoe si kašmírový svetr, jež si na dnešek oblékla, přitáhla blíže k tělu. Celé její tělo se uvnitř svíralo. Cítila v sobě dusivý pocit, jako by se měla v nejbližší chvíli udusit. Sama se takhle cítila už delší dobu. Snažila se ho odehnat, ale on nikdy neodcházel. Stále zůstával s ní. Neustále vyčkával, dokud dívka boj s ním vzdá. 

Ale dívka s kaštanovými vlasy se snažila bojovat ze všech sil. Přežívala ze dne na den, z hodiny na hodinu. Už dlouho toužila po tom, aby tohle všechno skončilo, i když vytrvale bojovala, aby vyhrála. Chtěla mít konečně klid, kdy ji nebude nic z tohohle trápení omezovat. 

Schoulila se do klubíčka na své pohovce u okna. Její vlasy se jí svezly na stranu a pohltily ji jako závoj bezpečí. Obestřela se jím ze všech stran. Toužila už nikdy nevylézt a jen se schovat před dotěrnými pohledy ostatních. 

Otřela si nepatrné slzy, jež se jí stihly vykutálet z očí. Vyhlédla ven z okna. Na zem se snášely třpytivé hvězdičky. Jiskřily na zemi v jasu zimního slunce, které sice moc nesvítilo, ale stačilo to na to, aby se sníh v jeho paprscích blýskal. Vrstva sněhu zdobila i Zoein parapet u okna. Zamračila se na něj. 

Dnes neměla na nic náladu. Ráno Amelii odbyla, raději nic nesnídala. Místo toho ležela zachumlaná v tlustém svetru pod huňatou dekou s knížkou v ruce. Začetla se do napínavého příběhu, kdy se hlavní hrdinka snaží zachránit ostatní ze zaplaveného lomu, kde se těžila safírová oka pro elfí královnu Lyantropu. Prožívala to tak moc, že ignorovala i matčino volání k obědu. 

Teď, při pohledu na sníh, si uvědomila, jak moc se jí svírá žaludek hlady. Slyšela ho i kručet. Poblíž ale nic k snědku nebylo. Leda sníh, jež by ji studil v puse. Zklamaně se podívala na závěje pod oknem. Jako malá často dělala andělíčky, ale ta radost z ní rázem vyprchala. 

Zamávala před sebou rukou. Připadalo jí to zajímavější než to, že má pozorovat, jak sníh dopadá na zem. Její prsty ve světle vrhaly malé stíny. S úžasem to pozorovala. Sama si připadala odstrčená, takže si raději vyhrála sama. Prsty, s nimiž pohybovala ve vzduchu, nyní tančily ladný valčík v hudbě, kterou slyšela jen ona. 

Zaposlouchala se do tónů, jež se rázem rozlehly v pokoji. Už se to neodehrávalo v její hlavě. Ta melodie se promítla do skutečnosti. Trochu skřípající housle střídal nádherně znějící klavír. Usmála se. Milovala hudbu. Nahrazovala jí to, že je občas sama. Zoeiny nohy se rázem proplétaly v duchu melodie. Pomalejší hudbu, která všechny uklidňovala, nahradila svižnější, jež všechny nutila k pohybu. 

Zoe se nahnula do otočky. Její ruce samy udávaly směr pohybu. Ona jen poslouchala, jak má jít. Melodie pomalu ustávala, až se dostala ke konci. Zoe si zadýchaně utřela pot z těla. Klesla v kolenou. 

Od dveří se ozval potlesk. Ve dveřích stála Cillie Whiteová. Celou dobu tiše pozorovala svou vnučku, ale nevzdálila se od dveří, aby ji nevyrušila. Líbilo se jí, jak Zoe tancuje. Sama po tomhle toužila jako mladá, ale její tělo nikdy nenašlo rytmus. 

„Krásné, nádherné. Tohle bys měla dělat častěji, Zoe. Vidím na tobě, jak tě to uvolňuje," složila jí poklonu babička.

Zoe zrudla. Sama tohle chtěla udělat už dlouho, ale nenašla k tomu odvahu. Místo toho se schovávala v knížkách. Svět magie jí byl blíž než svět, kde vyrůstala. Její matka ji tu nutila být neustále dlouho. Přála si, aby Zoe žila v realitě. 

Zoe se už nadechoval, aby babičce poděkovala, ale z jejích úst nevyšlo nic. Nadechovala se, lapala po dechu, ale slova se ven nedostala. Ulpívala jí na jazyku, kde se chytila do neprostupné zábrany, která odmítala pustit, aby Zoe mohla promluvit. Do očí se jí natlačily slzy. Němě prosila babičku o objetí. Propukla v hlasitý pláč.

„Ach, Zoe, já vím, tvůj hlas je ztracený, ale my to napravíme, neboj."

•••••

Amelia vzpomínala na den, kdy její dcera ztratila hlas. Pamatovala si to do posledního detailu. I teď, po roce a půl, stále ve vzduchu cítila napětí a nedočkavost, pach magie, ale i vůni dortu a svíček, které tak s pečlivostí vybírala. 

Zoe ten den pořád pobíhala a ani na místě na chvíli neposeděla. Nenechala si od nikoho rozkazovat a i svíčky na dortu šla sfoukávat s jistou nelibostí. Odmítala ten den postát v klidu, když se jí Amelie snažila upravit dlouhé vlasy. Ani šaty si na sebe neoblékla. Svolila až po dlouhém přemlouvání, kdy ji Amelie musela i prosit. 

Poté ale, když hnědovlasá Zoe sfoukávala svíčky, se zhroutila na zem. Její čelo zalil pot a hořela jako v jednom ohni. Amelii ten den popadl děsivý strach. Bála se o ni. Vzlykala, aby jim kdokoli pomohl. K malé dívce se vrhla její babička Cillie. 

Amelie se i po tak dlouhé době plnily oči slzami, jež ten den nestihla prolít. Celé dny, když neusla, proseděla u své dcery. Doufala, že to jejich vztah stmelí více dohromady a ony si více porozumí. Od své tchyně se dozvěděla, že za to mohla jistá kletba. 

Ta kletba připravila nadobro Zoe o hlas. Od svých narozenin již nepromluvila. Mlčela jako ryba, protože ryby mluvit nemohou. A tak se Zoe, kterou čekala ta nejlepší léta dětství, uzavřela do sebe. Ani Cillie, která hledala ve svých knihách lektvary a kouzla na zrušení kletby, s tím nic nezmohla. Nikdo tak jejich malou Zoe neochránil. Amelie jí ale pořád věnovala i malý kousek ze svého času. Pořád svou dceru milovala, i když ona si myslela pravý opak. Pravý opak, který jí nikdo nedokázal vyvrátit. Ani Cillie Whiteová ne. Nikdo to nedokázal. 

„Ham-mňam," vřískla drobná holčička v sedačce. 

Amelia se podívala na svou nejmenší dceru. Hlavu jí zdobily blonďaté kudrliny a dívala se na ni svýma blankytnýma očima. Amelia si odfoukla z tváře blonďaté vlasy a natáhla se k jednoroční holčičce s kaší na lžičce. Dívenka už otevírala pusu. 

„Cheryl, to stačí, musíš si taky něco nechat na později," vyplázla na ni Amelia jazyk.

Odpovědí jí byla jen salva smíchu od její malé dcery. Malá Cheryl okolo sebe prskala smíchy a pozorovala, jak se ji matka snaží bezvýsledně uklidnit. Zatleskala rukama, když do místnosti vklouzl její otec. 

 Aiden se naklonil ke své manželce, které věnoval drobnou pusu na nos. Amelia se na něj láskyplně usmála a radostně kývla směrem k její dceři. Dostala to, co si přála. Narodila se jí dcera, která se jí podobala ve všech ohledech a která ji potřebovala ke svému životu. Tolik se ve všem lišila od Zoe, jež byla spíše samostatná. Cheryl se teď stala jejím světlým bodem v tomto životě, kam se jí bez jejího vědomí přimíchala magie. 

•••••

Její slzy vyschly. Zůstaly po nich jen vlhké slzné kanálky, které ještě nestihly uschnout, a zarudlé oči, jejichž barva se pomalu vytrácela. Stále se choulila v teplém objetí své babičky, kde se stále cítila v bezpečí. Stáhla si rukávy kašmírového svetru přes dlaně. 

„Zoeinko, já jsem myslela, že ses s tím už smířila. Je to přece rok a půl od tvých narozenin, kdy jsi přišla o hlas. Ale na druhou stranu tě chápu, sama jsem se dlouho nedokázala smířit se smrtí tvé tety, která odešla tak rychle. To ani nejde, aby to přebolelo, když tvé dítě je rázem pryč. Pro matku je to těžká rána," spekulovala Cillie o vztahu ke své ztracené dceři. 

Zoe mlčela. Mohla komunikovat pouze písmem. Na jejím psacím stole se nacházela mazací tabulka, kterou komunikovala s ostatními. Častěji ale používala znakovou řeč. Nic jiného jí taky nezbývalo, když se chtěla s rodiči domluvit. 

Ale s tím, že ztratila svůj hlas, se nesmířila. Stále častěji hledala možnosti, jak ho navrátit zpět. Vzala si pár bylinek z babiččiny zahrádky, o kterých slyšela, že umí navrátit to, co bylo odebráno násilím. Nic z toho jí nepomohlo. Sice uběhl rok a půl od toho všeho, ale na přesto nepromluvila ani slovo, i když doktoři tvrdili pravý opak. Slibovali jí, že se jí postupem času začne navracet hlas a ona bude mluvit normálně. 

„Víš, jak se cítí tvoje matka, když tě vidí takhle trpět? Zoe, ona sama uvnitř sebe prožívá neuvěřitelná muka. Každá matka cítí ke svému dítěti pouto, i když se ti to nezdá pravděpodobné. Nebuď na ni taková zlá, raději ji nech, aby ti pomohla. Každý to s tebou myslí dobře. Chceme ti pomoci. Nikdo ti neublíží. Pusť nás k sobě blíže. Mohu ti slíbit, že všechno bude dobré," hladila svou vnučku po kaštanových vlasech. 

Zoe se nad Cillie zamyslela. Musela uznat, že má v jistém ohledu pravdu. Ona sama si nikoho nechtěla pustit k tělu. Uzavřela se sama do sebe. Ale nad vztahem ke své matce se musela ušklíbnout. Nehodily se k sobě. Obě dvě byly přesné opaky. 

Amelia milovala zábavu, holčičí věci a ke všem byla otevřená, chtěla, aby se jí Zoe se vším svěřovala. Zatímco ona měla ráda svůj klid. Často se ztrácela ve svých snech a fantazii, ležela uzavřená v knihách. Ráda si uschovávala svá tajemství. Tolik se od sebe lišily. Každá toužila po něčem jiném. 

Zoe vyklouzla z babiččina objetí a odhodila si dlouhé vlasy na záda. Přešla k psacímu stolu, kde zvedla bílou tabulku do vzduchu. V otevřeném šuplíku nahmatala fix s modrou tuhou. 

Obě dvě se od sebe lišíme, babi. Já jí nejsem podobná. I kdyby, tak si našla za mě náhradu. I táta si mě teď všímá míň. Vem si, že mě přehlíží, narodila se jí Cheryl. Naškrábala Zoe na svou tabulku. Nikdy nepsala úhledně, někomu dělalo potíže, aby to po ní občas rozluštil. 

„Ty víš, že to není pravda. Ona je tvá matka. Já to pouto mezi vámi cítím. Stačí jen umět hledat, Zoe. Zkus se jít podívat dolů. Oba dva tví rodiče se nacházejí v kuchyni. Podívej se na sebe a potom na ni. Já Amelii pozoruju už přes patnáct let. Miluje tě. Položila by za tebe svůj život," vyvedla Zoe z omylu Cillie. 

Zoe se zamračila. Myslela si, že se babička postaví na její stranu a ne na stranu její matky. Založila si ruce na hrudi a naštvaně hleděla před sebe. Proč by se jim měla vnucovat, když o ni nejeví zájem? Nahradila ji přece Cheryl. Svou sestru měla ráda, i když se podobala své matce, ale často se před ní schovávala. 

Vadilo jí, že ona má to, co ona ztratila. Ubíjelo ji, když denně poslouchala její žvatlání. Raději si vždy přitiskla ruce na uši a se smutným výrazem odkráčela. Matčina volání, co se stalo, ať se vrátí zpět, si nevšímala. Schovala se ve svém pokoji, odkud dlouho nevylezla. Jídlo jí nosila babička. Dokonce ji i párkrát přemlouvala, aby to všechno snědla. 

Ne. Copak ses zbláznila? Nechci narušit jejich rodinnou idylku. Jsou šťastní. Smířila jsem se s tím, že mě odstrčili na druhou kolej. Vyhovuje mi to tak. Aspoň se můžu zabývat tím, co mě baví. Teď s nimi vlastně strávím nějaký ten čas. Nastanou Vánoce a já na chvíli vylezu ze svého pokoje. Slibuju. 

Cillie zavrtěla hlavou. Přála si, aby se její vnučce navrátila chuť do života, kterou měla před rokem a půl. Zavřela oči. Před očima si přehrála všechny chvíle, kdy Zoe nadšeně výskala a skotačila po jejich pozemku. Chvíle, kdy byla šťastná a nadšená, že žije svůj vlastní život. Tohle z ní ale časem vyprchalo. 

Teď se před ní nacházela jen skořápka toho, čím Zoe dříve bývala. Viděla jen trosku, která přežívala ze dne na den. Nic jiného jí nezbývalo. Zoe jen čekala, kdy její život skončí. Cillie na ní viděla, že po ničem jiném netouží. Tohle jí dělalo starosti. Přála si vrátit zpět její desáté narozeniny. Přála si svému manželovi zakroutit krkem. To on jí tohle způsobil. Chladně a bezcitně zaútočil. Myslela si, že aspoň nad svou vnučkou se slituje. Ale Nositelé slovo bolest a slitování neznají. 

OPRAVENO: 27.05. 2020

Ahoj!😊

Vítám vás u další kapitoly! Dnes jsme se blíže seznámili se Zoe, Amelií i Cillie. 😮

Teď už víte, co se Zoe stalo. Zasáhla ji kletba, kterou vyslal její děda, a ona ztratila hlas. Mohli jste to poznat z názvu minulé kapitoly. Amplius jam non loqui z latiny do překladu znamená Již nikdy nepromluvíš více.

Máte k dnešní kapitole nějaké výtky? Jak se s tím Zoe popere? Vzdá svůj? Nebo bude bojovat dál? Co myslíte?😏😚