Zoe si do malého batůžku sbalila pár svých zbylých věcí. Přehodila si ho přes záda, oblékla si lehkou letní bundu proti chladu a vyrazila ze dveří. I když včera bylo prvního června, pořád venku přetrvávalo chladné počasí.

Zoe vzpomínala, jak před rokem na zahradě běhala za ruku s Cheryl, obě dvě se chladily v bazénu. Dnes jejich rodiče bazén ani nevytáhli. Zůstal zavřený v kůlně, nevyčištěný. Ona už ani nedoufala, že by se do začátku července oteplilo. V poslední době jí hlavou kolovaly jen temné myšlenky. Ostatní, šťastné, si nechávala na to, když listovala babiččinou knihou zaklínadel.

Od objasnění jejího původu už pár dní uplynulo. Babička jí ten den slibovala, že jí vysvětlí pár zaklínadel a naučí ji něco, aby se mohla bránit. Zatím to nedodržovala. U ní v pokoji se stavila pouze jednou, když jí nesla pár kamenů, aby se procvičila v znalostech o jejich léčivých účincích.

Zoe netušila, jestli Cillie opravdu chystá splnit to, co slíbila. Přece jen jí zatím nehrozilo žádné nebezpečí. Morgana žije daleko od nich na svém zámku a o mladou čarodějku, která se dosud nic nenaučila, jistě nebude jevit žádný zájem. A navíc se jí nemůže nic stát, protože žije s babičkou, která oplývá magií, o jaké se někomu může jen zdát.

Zavěsila si na krk ochranný kámen. Cillie Zoe vysvětlila, že se v něm nachází něco jako ochranný štít. Kdykoliv se ji někdo pokusí napadnout, tak se kolem ní vytvoří průhledná stěna, která zabrání, aby ji někdo napadl a ublížil. Na vlastní oči to neviděla, ale hodlala to v nejbližší době vyzkoušet.

Hlavou jí prolétl obrázek fotografie její tety, která sedí na ramenou rozesmátému muži. Podle babičky to byl její dědeček. Hlavou jí ohledně tohohle neustále vrtaly otázky. Proč by na ni útočil její příbuzný? Prý se přidal k Nositelům, poskokům Morgany. Chtěl jí ublížit. Přál si její smrt. Když zabije nejslabší a nejmladší článek rodiny, jejich rod vymře.

Zoe si zkoušela představit, jak asi vypadá teď, po těch letech. Celý její život jí tvrdili, že je mrtvý. Ona jim uvěřila a najednou se na ni vytasí s informací, že její dědeček někde žije, ale jako zrůda, která se jí snaží ublížit mnoha způsoby. Otřásla se.

Vyklouzla ze dveří. Po zádech jí přebíhal mráz. Cítila se naprosto vyčerpaně. Posledních pár nocí ji pronásledovaly noční můry, kdy pozorovala, jak její teta Iris trpí. Její otec se nad ní šklebil, pomalu ji stahoval z kůže. Celým prostorem se rozléhalo dívčino bolestné kvílení a vřeštění. Na zem a do misky odkapávala rudá krev. Z dívky odcházela všechna kouzelná energie.

Když muž skončil s Iris, přistoupil k Zoe. Snažila se mu utíkat, ale na konci lesa ji vždy dostihly liány. Pevně se jí obtočily kolem těla. Svíraly i její mysl.

Zoe měla oči otevřené doširoka. Zevnitř ji stravoval strach. Zmítala sebou, kroutila se. Liány ji sevřely pevněji. Muž k ní přistupoval s nožem. Potměšile se usmíval. Z dlouhého srpovitého nože odkapávala krev. Zbarvovala zelený mech, na kterém se skvěly kapky rosy, do červánkově červené. Na mechu se rozpila.

Když jí přejel nožem přes paži, tlumeně zasténala. Z její paže vytékal čůrek životadárné tekutiny. Spokojeně se ušklíbal. Její tělo zachvátila bolest a křeče. Najednou vše zmizelo a ona se probudila.

Zoe potřásla hlavou. S tímhle vším se teď musela vypořádat, ale nikomu se nesvěřila. Všechno si nechala pro sebe. Nechtěla nikoho otravovat, navíc si o tom něco načetla. Může se jednat o sny, které varují před nějakou zlou událostí, jež se může v budoucnu stát. Nebo se prostě jen jedná o pouhou noční můru. Ne nadarmo se říká, že sny jsou odrazem naší osobnosti a našeho života.

„Zoe, pospěš si. Přijedeme pozdě!" křikla na ni Amelia. Čekala na ni na verandě. V rukou svírala znuděnou Cheryl, která odmítala chodit po svých.

Zoe seběhla po schodech, minula snídajícího otce a málem narazila do Cillie Whiteové. Ta nesla náruč plnou kamenů. Zoe se jí naštěstí vyhnula a narazila do své matky. Kabelka jí vypadla z ruky. Zoe ji v rychlosti sebrala a za neustálého hořekování své matky se obula do tenisek. Následovala ji do auta, kde si sedla na sedadlo za řidiče.

Zoe si do uší nasadila svá sluchátka. Hudba vyhrávala naplno i v autě. Cheryl se snažila opakovat slova po zpěvačce v rádiu. Zatímco Amelia pustila skladby od Abby, Zoe poslouchala písničky, které nedávno nahráli mladí zpěváci. S Amelií se v hudebním kusu poněkud lišily.

Projížděly okolo zarostlých luk, kde se pásly krávy, zelených lesů, kde se procházelo pár houbařů s košíkem, ale i polí s bohatou úrodou. Cesta do Londýna trvala přes dvě hodiny.

Cheryl se už zase nudila, když konečně minuly ceduli s nápisem Londýn. Zoe si oddechla. Z dvouhodinové cesty v autě ji bolela záda, Chery vedle ní se domáhala her na Zoeině telefonu a Amelia si broukala do rytmu hudby.

V Londýně se spousta lidí procházela na ulici. Vypadalo to, jako by všichni měli dovolenou. Seděli v parcích se zmrzlinou a košíkovým piknikem, děti běhaly za míčem, honily labutě u Temže a prolézaly se na hřištích na klouzačkách.

Zoe se zmateně rozhlížela, co to má znamenat. Proč nešly do školy? A v tom jí to došlo. Když projížděly okolo náměstí, Zoe zahlédla spoustu kolotočů, řetízáků a klaunů. Pouť. Ale tam jejich cesta nemířila. Místo toho jejich cesta vedla o pár set metrů dál. Do nemocnice.

Amelia je zavedla na oddělení ORL, kam Zoe zavítala už několikrát. Poprvé ji sem vzala Amelia, když Zoe ztratila hlas. Nehodlala se smířit s tím, že její dceru poškodila kletba. Stále věřila, že v tomhle pomůže obyčejný smrtelník. Ale i tady jí řekli to samé. Prostě musí počkat, ale navrácení Zoeinu hlasu dávala větší šanci než Cillie.

Dveře od ordinace se otevřely. Ven vykoukla sestřička při těle. Její baculatá tvář a laskavé oči si soucitně prohlížely Zoe. Ta se tady stala poměrně legendárním případem, protože tohle ještě nikdo neviděl. Prostě z jednoho dne na den ztratila hlas. Nikdo tomu nedokázal zabránit, i když ji léčili nejlepší doktoři v celé Británii.

Zoe vešla v doprovodu své matky do sterilní bílé ordinace. Široká okna s modrými závěsy poskytovala široký výhled na park před nemocnicí. Procházelo se v něm několik pacientů v doprovodu své rodiny. Doktorka za stolem si klekla k Zoe.

„Takže tedy další návštěva od slečny Whiteové. Říkáš aspoň nějaká slova, nebo pořád mlčíš jako ryba na suchu? Otevři pusu," nařídila jí.

Prohlížela Zoeina ústa ze všech stran. Poté vytáhla dřevěnou špachtli a nahlédla do krku. S nečitelným výrazem se posadila za stůl. Amelia s nadějí v očích, že se něco změnilo, stála u dveří. Chery si prohlížela pastelky na malém zeleném stolečku v rohu.

Doktorka zavrtěla hlavou. „Je mi líto, paní Whiteová, ale v případu Zoe se nic nezměnilo. Její hlasivky nepracují. Zůstávají stažené jako u novorozence, a proto z nich nevycházejí žádná slova. Pokud prášky a léky doteď nezabraly, myslím, že je načase od nich upustit."

Amelia zoufale vytřeštila oči. „Žádná naděje na vyléčení už opravdu nezbývá? To přece nemůže být možné."

„Ne, opravdu, je mi to líto. Zoe umí znakovou řeč, takže s vámi může komunikovat, ale nikdy už nepoužije své hlasivky. Musíte se s tím smířit a postoupit dál. Prostě se tím vyrovnejte."

•••••

Zoe později seděla ve svém pokoji. Slova doktorky jí nedala chvilku klidu. Amelia se po tomhle cítila zdrcená. Pořád si dávala naději, obracela se k němu jako ke světlu ve tmě, že její dceru vyléčí doktoři. Sice se smířila s tím, že její dcera je čarodějka, ale v tomhle pořád věřila lidem.

Doktorka ale nevěděla to, co ví Zoe. Ona svůj hlas dostane zpátky. Vždycky je naděje a Zoe se jí držela jako klíště, i když ostatní kolem ní už tvrdili něco jiného.

Ozvalo se zaklepání. Do jejího pokoje nakoukla hlava její babičky. V rukou držela knihu. Zoe se posadila na postel na podlahu vedle ní, jak ji vyzvala.

„Zoe, něco vyzkoušíme. Natáhni ruce před sebe a nech energii proudit, ať protéká mezi prsty. Nech se jí pohltit."

Zoe natáhla ruce před sebe. Soustředěním zkrabatila obličej. Hlava se jí motala. Ve svém nitru hledala stopy po magii. Z dlaní jí vyšla jiskra. Od jejího srdce se šířilo mírné šimrání. Pocítila příjemné teplo. Zalévalo ji od konečků nohou až po okraj. Usmála se. Dokázala to. Projevila svou sílu, aniž by jí někdo pomáhal.

OPRAVENO: 06.06. 2020