Ze všech stran svítila pronikavá oranžová světla. Vrhala a vytvářela stíny na asfaltové silnici. Temná železná brána, která se táhla k nebi, až její zahnuté špice málem prořízly ztemnělou oblohu, slabě zavrzala. Dostala se přes ni tmavá postava v kápi. Plášť se jí u nohou vlnil, jako by vál vítr, ale venku ani jednou nezafoukalo.

Celá krajina byla ztichlá. Pouliční osvětlení dnes nesvítila, aby si děti speciálně užily atmosféru navozující strach a děs. I z dospělých se dnes stávali děti, jejich hluboko schovaná dětská duše opět ožila a oni mohli řádit. Nikdo však ven nevyšel. Venku panovalo mrazivé ticho, až z toho naskočila husí kůže.

Jediné zvuky, které něco vydávaly, bylo praskání větviček. Nevydávala je postava, ale desítky havranů schovaných ve větvích starého stromu. Velká uschlá lípa působila v okolí vzrostlých stromů zasmušile. Její ohlé větve se tiskly k zemi, jako by hledala svou poslední útěchu, než navždy odejde.

Mlčenlivé ticho prořízl skřek havrana. Normálnímu člověku by se zježily chloupky na předloktích a zatuhla krev v žilách, ale postava v kápi se neotočila. Ani to s ní nehnulo, jako by nic necítila... Žádné emoce.

Škleby prořízlých dýní svítily v pronikavé tmě. Pře závoj tmavých mraků se na obloze snažil prokouknout měsíc. Jeho paprsky si neodbytně razily cestu skrz síť mraků, ale ty ho už po několikáté znovu lapily do svých osidel. Nevysvobodil se, docházely mu síly.

Na zahalené tváři postavy se objevil široký úšklebek. Právě teď vypadala stejně jako dýně, jen nesvítila. Sklonila hlavu. Druhý havran zakřičel. Tentokrát sebou trhla a stočila nerudný pohled směrem ke stromům. Nikdo jí neodpověděl. Jen oči havranů zářily jako čerstvá krev.

Vzduch okolo se lehce chvěl. Postava se ho nadechla. Jasně cítila napětí. Věděla o tom, co se chystá. Stovky dětí po celé Británii se strojily, líčily a připravovaly si kostýmy. Koleda přicházela, ale ne každý si vykoleduje to, co chce. Co kdyby si někdo do domu přivedl nezvaného nájemníka v podobě ducha?

Ano, právě dnes se stala hranice mezi životem a smrtí tolik tenká. Duchové ze světa mrtvých mohli vyjít na povrch do světa živých. Lidé dříve na tyhle pověry věřili, ale dnes už jim nedávali takový význam. Nikdo se už o ně nezajímal. Dříve se do domů dávala různá ochranná opatření, teď se to nedodržovalo. To se ale spoustě mohlo stát osudným.

Někteří duchové byli zlí. Čekali pouze na dnešní noc, aby vykonali krvavou odplatu, jelikož s nimi někdo v minulosti zacházel tvrdě. Ale jiní se snažili dát své rodině znamení, že je stále opatrují a bdí nad jejich hlavami.

Postava pokračovala dál. V domě, kam mířila, se svítilo. Světlo osvěcovalo i trávník, takže trochu vynikla jeho smaragdově zelená, místy seschlá žlutá barva. Blízko okna se nacházelo křoví a strom. Nepatrně se schovala za něj, takže měla skvělý výhled na dění před sebou. V pokoji se šest děvčat připravovalo na koledování. V jejich tvářích hrály radostné úsměvy a v očích nedočkavé jiskřičky, jak každá z nich poskakovala, aby už vyrazily.

Pokoj byl vymalován do zelena. Stěnu částečně pokrývala zelená tapeta s lístky a květinami. Občas mezi nimi vykoukla rezatá veverka. Na posteli z bílého dřeva ležel žluto – zelený přehoz. Polštář vypadal pohodlný a měkký. Na druhé straně pokoje se nacházely skleněné dveře na terasu, odkud byl nádherný výhled na zahradu, když v létě a na jaře hrála všemi barvami. U jedné části stěny stály dvě obrovské skříně s oblečením.

U stolu zarovnaného oblečením, líčidly a šperky postávaly tři dívky. Vesele debatovaly, co se k jejich kostýmu hodí nejvíce. Ta prostřední z nich, drobná kaštanovláska, byla velmi šťastná. Radost z ní sálala na kilometry daleko, protože se jí nedávno navrátil hlas.

Postava zaťala ruku v pěst. Tohle se nemělo stát. Ona neměla znovu promluvit. Všechny její dosavadní plány se jí pomalu bortily pod nohama. Všechno, co kdy získala, tak pomalu ztrácela. Před pár měsíci málem přišla o holý život, kdyby nebyla zachráněna. Ale lidský život pro ni neměl žádná význam, když v něm nehrály role moc a vítězství.

Nastražila uši, aby zaslechla aspoň kus hovoru dívek. Potřebovala znát jejich plány, aby objevila ty největší slabosti všech dívek. Ale především ji zajímala jejich vůdkyně. To ona byla předurčena k tomu, aby povstanula proti samotné Morganě. Ale ona ji zničí dříve, než se sama o něco pokusí.

V domě se skoro nesvítilo, jen v pokoji dívek, ale svítilo i pár světel v horním patře. Asuria, jejímž rodičům a babičce ten dům patřil, žila v nedalekém městě, nejdále vzdáleném od lesa, kde se pořádaly rituály.

„Vau, no páni," vydechla Nia, když zahlédla svou nejlepší kamarádku Lusticu v jejím kostýmu.

Ta se na ni zašklebila, protože na chválu si moc nepotrpěla. Leninia si prohlížela její obličej pokrytý modře ledovou barvou. Rty si zvýraznila rudou rtěnkou a po tváři a obočí se jí táhly mírné prasklinky, jako by byl její obličej z rozbitého porcelánu.

„Taky nevypadáš k zahození," mrkla na svou kamarádku Lustica.

Leninia do ní pobaveně šťouchla, až Lustica zavrávorala a málem zakopla o své bílé šaty. Vypadala jako elf, protože si svůj obličej vyzdobila modrými třpytky v podobě stínů okolo očí. Do vlasů si nasadila stříbrnou čelenku s pavími péry a po obvodu čelistí si vykreslila černé spirálky.

„Ale na mě stejně nemáš, Lust!" zašklebila se na ni Asuria a upravovala si svůj kostým Ledové královny. Přes hlavu si natáhla kožešinový plášť. Pleť měla bledou a pokrytou třpytícím se práškem, který ve tmě zářil a pableskoval.

„Já myslím, že nejpovedenější je ten můj," zatočila se před nimi Amestiana, až se jí rudé šaty rozvířily. Sebe jako srdcovou královnu vystihla dokonale.

„Jen si o sobě tolik nemysli," odfrkla si Caileene.

Právě si přes hlavu přehazovala černý plášť jako noc. Její tvář se zachmuřila. Do kapsy si strkala svůj ochranný kámen a neustále si opakovala útočná a obranná zaklínadla. Pořád cítila, že se dnes stane něco zlého a svému šestému smyslu vždy věřila.

„Musí být dnes tak ošklivá?" zafňukala předstíraně Asuria. Ublíženě se na Leene podívala, protože dnes měla obzvlášť pochmurnou náladu. Odmítala se každému se vším svěřovat. Nejprve nechtěla jít, ale poté se milostivě uvolila, protože tvrdila, že by se dívky bez ní neobešly.

„Ty s námi opravdu nepůjdeš, Leene?" usmála se na ni hnědovlasá Zoe.

Na dnešek zvolila kostým Mrtvé nevěsty z filmů od Tima Burtona. Kaštanové vlasy si právě zahalovala sněhově bílým závojem a uhladila si neviditelné záhyby na modrých šatech. Její duše v ní poskakovala, protože nebyla koledovat od té doby, co ztratila svůj hlas. S Cheryl odmítala chodit, ji a Ameliu nikdy nedoprovodila.

„Nevím jak vy, ale já se nenechám zabít. Už takhle působíte dost nápadně a Morgana vás pozná kdekoliv, protože se budete tvářit až moc samolibě, jako byste byly někdo jiný, že se od lidí odlišujete," odfrkla si Caileene.

„Prosím tě, řekni mi, kdy se tak netváříš," usadila ji Lustica.

Caileene se zamračila. Nesnášela, když někdo zpochybňoval ji nebo její názor. S Lusticou si v tomhle byly podobné, ale ta si aspoň nechala od někoho poradit, Leene si však dál vedla svou.

„Fajn, myslím, že už budeme muset jít, takže na sebe přestaňte strhávat pozornost. Leene, opravdu si nemyslím, že nás někdo napadne. Morgana ze svého sídla jistě nohy nezvedne, takže si to v klidu užijeme," snažila se je urovnat Leninia.

Všech šest dívek se vydalo z domu. V pokoji po sobě zhasly. Jejich podpatky klapaly o asfaltovou cestu, když procházely okolo domů. Na ulicích panoval ruch. Od domu k domu pobíhaly děti v maskách s košíkem na koledování v ruce. Dívkám do obličeje svítily dýně a světlo jim přes tvář házelo tmavé a protáhlé stíny. Ani jedna netušila, že je někdo sleduje.

Morgana si svlékla z hlavy kápi. Její černé oči bloudily po okolí. Celou dobu je sledovala. Dlouhé vlasy si odhodila na stranu. V její tváři se nezračil žádný výraz, pouze chladnokrevnost. Tu ale brzy vyměnila za přívětivou masku mladé neznámé ženy, která je ve městě nová.

Pokračovala za dívkami. Nikdo si jí nevšímal, takže opatrně chytla Zoe za ruku. Ta se otočila. Její obličej zdobil upřímný a laskavý úsměv. Morgana na ni bezradně hleděla. Dívky zatím pokračovaly dál.

„Omlouvám se, jestli obtěžuji, ale jsem ve město nová. Chtěla jsem si vyjít na procházku a nemůžu najít svůj hotel. Neznáš cestu zpátky?"

Zoe se zamyslela.

„Když půjdete rovně a zabočíte doprava, ocitnete se tak na křižovatce a odtamtud stačí jít podle ukazatelů," prozradila jí Zoe.

„Jsi hodná, děkuji. Moc úžasný kámen," zatajila překvapeně Morgana dech.

I na ho kdysi nosila. Nepatrně se ho dotkla. Kámen ze sebe vydal tmavý záblesk, který Zoe skoro oslepil. Zakočeně od ženy odstoupila. Když se podívala na ulici před sebe, zůstala tu po ní jen bílá mlha, jež se jí válela okolo kotníků.

Noc ubíhala dál. Už pomalu nastávalo ráno, když Zoe otevírala dveře jejich domu. V kuchyni se svítilo. Překvapeně se ohlédla po místnosti. U stolu seděly s mučivými a naprosto vážnými výrazy její babička Cillie a matka Amelia.

„Zoe, posaď se, prosím, je něco důležitého, co bys měla vědět. Už jsme to tajily příliš dlouho."

OPRAVENO: 10.06. 2020