Do pokoje, obráceného k východu, vklouzlo slunce. Jeho paprsky pomalu putovaly místností. Nejdříve osvětlilo mahagonovou podlahu, od které se odrazilo, až nakonec zlaté světlo dorazilo ke spící dívce.

Spala s obličejem zabořeným do polštáře. V místností nebylo slyšet nic jiného než její dech. Kaštanové vlasy se jí svezly na stranu a odhalily tak opálený krk. Dívka se ve spánku odkopala, i když ji v noci chodili neustále přikrývat.

Malinko se zavrtěla, když jí sluneční světlo vniklo do očí. Přitiskla pevně oči k sobě. Zatím odolávala, ale pronikavé světlo ji oslepovalo i přes zavřené oči. Převalila se na druhý bok. Deka se svezla na zem.

Zamumlala něco a přitiskla si ruce na ucho. Neměla ráda, když ji někdo budil ze sladkého spánku. Zakopala nohama a pootevřela jedno oko. Nad ní se skláněla žena s kaštanovými vlasy, kterými už prokvetlo pár šedin.

„Vstávej, zlatíčko, nechceš přece promeškat svůj velký den, nemyslíš? Nezapomeň na ty lidi, kteří přijdou kvůli tobě. Zoeinko, nenech je čekat," prosila ji babička. Dívka toho nedbala a otočila se na druhý bok.

„Babi, ještě chvíli. Prosím, víš, jak nesnáším, když mě někdo nutí vstávat. Nedoporučuju ti, abys mě tahala z postele zrovna teď, akorát ostatní připravím o dobrou náladu," zabručela Cilliina vnučka. Její babička se usmála, nedala jí jinou možnost.

•••••

Amelia Whiteová se rozhlédla po obrovské kuchyni. Velká okna dovnitř propouštěla mnoho slunečního světla. Sluneční paprsky její blonďaté vlasy barvily do zlaté. Pohlédla z okna a povzdechla si.

Z lesa, který obklopoval celý jejich pozemek, stoupala mléčná mlha, občas prosvětlena zlatými paprsky. Stíny stromů se prodlužovaly se sluncem, které pomalu stoupalo po obloze. Na blankytně modré obloze se neskvěl ani jeden bílý naducaný mráček, jež by pokazil čistou oblohu.

Z horního patra zaslechla křik mladé dívky. Její dcera, která dnes slavila deset let, odmítala vylézt z postele. Dnes se ji pokoušela vzbudit asi čtyřikrát. Ale v tomhle ohledu na ni platila pouze její babička.

Amelia věděla, co je její tchyně zač. Rodina jejího manžela Aidena patřila mezi čaroděje. To samé za pár let čekalo i její malou dcerušku Zoe. Tohle si pro ni ale nepřála. Doufala, že se jí pokusí vychovat normální dítě, jež se nebude zajímat o nadpřirozené věci. To proto svou dceru pojmenovala obyčejně. Nedostala žádné čarodějnické jméno.

Když se na návštěvu stavily Cilliiny známé, mluvily něco o nečarovském jméně a zmařeném osudu. Tenkrát na ně dostala chuť zařvat, aby se staraly o sebe a že Zoe prožije život, aniž by jí do toho zasahovala magie. Samozřejmě jimi opovrhovala, ale to občas i svou tchyní.

Z celého domu za ty dlouhé roky zmizel jakýkoliv náznak, že by se tu někdy vyskytovala nějaké magie. Přejela si po rozcuchaných vlasech. Nikdy se z té noci nevzpamatuje. Ten den hrozilo, že jim Nositelé vezmou životy a promění je v prach.

Povzdechla si a pohlédla směrem ke schodům, jestli se už její dcera chystá vstávat. Zoe v žádném ohledu nerozuměla. Snažila se, aby žila jako každé dítě. Ale ne. Ona si prosadila své rozhodnutí. Zoe nechtěla malovat, tančit ani sportovat.

Věčně ležela ve fantasy příbězích, kde se mohla naplno oddat své fantazii. Matčina přání nebrala na vědomí. Před povinnostmi utíkala do lesa, kde se skryla před slídivými pohledy.

Amelia se občas snažila ze Zoe dostat, co v lese dělá a jak tráví svůj čas. Ovšem její dcera, která se tolik podobala své babičce, zarytě mlčela. Odmítala matce prozradit jedinou drobnost. Nechtěla si s ní povídat ani o svém životě, ač by si to Amelie sebevíc přála.

Sklonila hlavu a pohladila si břicho. V tuhle dobu si přála jen jedno; zdravou dceru, která ji bude potřebovat a bude se jí podobat v každém ohledu, ne jako Zoe, jež se raději se vším svěřovala své babičce.

Smutně se usmála. Jediné, s čím předem počítala, je, že zdědí nějaké magické schopnosti, ač v menší míře než Zoe. Ameliina matka, která netušila, co se děje v její rodině a co koluje jejím vnoučatům v krvi, by se jistě zhrozila. Neměla ráda žádnou podivnost. Osobně Amelii vymlouvala, aby si Aidena nebrala, ale ona se zamilovala, nikdo ji nedokázal přemluvit.

•••••

„Už budeš vstávat? Nebo chceš poznat sílu, jakou oplývám?" Cillie neměla na mysli magickou sílu, kterou oplývala. O té Zoe zatím nic netušila. Zoe jí dala jasně najevo, že nehodlá smlouvat. Stará čarodějka byla nucena přejít k radikálnějšímu kroku.

„Poslední možnost," zacvrlikala Cillie. Se Zoe to k její smůle ani nehnulo. „Jak chceš, ty malá uličnice." Cillie se vrhla na vnučku, která se jí snažila s pištěním vyhnout. Zoe se málem zakuckala smíchy. Vyvalila oči a lapala po dechu.

„Babi, to není fér, ty jsi větší než já, nemám proti tobě naprostou šanci," zafňukala uraženě dívka. Babička se nad ní zasmála. Odmala uměla skvěle hrát a předstírat. Stačilo jí jen dát záminku.

„Takže, babi, uděláme takovou dohodu," zamrkala na ni tmavýma řasama.

Cillie obrátila oči v sloup. Zajímalo ji, co malá dívka opět vymyslí. Občas vymýšlela opravdu brilantní návrhy, aby babičce ukázala, jak je šikovná.

Cillie občas připadalo, že má moc velké sebevědomí. Připomínala jí Iris, jež zemřela, když se učila na čarodějku. Mohla z ní vyrůst i skvělá léčitelka. Iris se vyznala ve všech bylinkách. Na to měla talent, ale nedokázala ho plně rozvinout. Jen kdyby tenkrát nedošlo k té vraždě.

•••••

 Pod nohama mu křupalo uschlé listí. Naposledy to tu navštívil před deseti lety. Ve stejný den, jen čas se změnil. Doufal, že se sem už nikdy nepodívá. Připomínalo mu to Iris, jeho dceru, kterou obětoval pro větší dobro, jak to nazýval.

Nikdy nelitoval, že se přidal k Nositelům. Přineslo mu to částečnou nesmrtelnost, moc a bohatství. Sloužil velké Morganě, matce všeho zla. Ale za všechno se platí velká cena. Aby prokázal svou věrnost, musel zabít Iris.

Zanechalo mu to v srdci obrovskou díru. V jeden den ztratil dceru, manželka se mu odcizila a syn ho nenáviděl. Nepoznal ani svou vnučku, jež se narodila před deseti lety.

To o ní byla před třinácti lety předpovězena věštba. Měla se postavit velké Morganě a nadobro ji porazit. Získala i spoustu schopností, jež se neobjevily po celá staletí. Ostatní by si mohli pomyslet, proč se Morgana obává malého děvčete, ale i ona stárla. Ztrácela svou magickou sílu.

Právě teď se znovu chystal všem zasadit těžkou ránu do srdce. Zoe mu přirostla k srdci. Sledoval ji v povzdálí. Viděl, jak vyrůstala. Morgana věděla, že to pro něj bude těžké. Znovu uvidí trpět svou ženu i syna, které stále miloval.

Sklonil hlavu, aby se vyhnul větvi. Přišla mu do cesty tak náhle. Jako většina jeho obětí. I ji čekal ten samý osud. Skončila stejně jako ostatní. Uřízl ji svou dýkou, jež všem způsobovala ukrutnou bolest. Strom zčernal a uschl.

Zbylo po něm jen pár poletujících zelených lístků ve větru. Dopadly na hnědou zem pokrytou tlejícím listím. Působilo to jako smutek smíchaný se štěstím. To, co on už dlouho nezažil.

Vztekle do nich kopl. Všechno se mu zhroutilo pod nohama. Jak má žít s tím, že ho bude nenávidět i vlastní vnučka? Ona jediná netušila, co je za netvora. Neměla ani tušení o tom, že má dědu. Předpokládal, že si Cillie vymyslela jeho smrt, aby utnula vnuččiny zvídavé otázky.

Rozhlédl se okolo. Už skoro vstoupil na pozemek, kterému dříve říkal domov. Vítr k němu donesl vůni dortu, cukroví a natěšené nálady. Cítil, jak se všichni radují. Hlavně uvnitř, po celém domě, pobíhá jedna malá dívka, která dnes oslavuje své desáté narozeniny.

Věděl o její upovídané povaze. Sám byl takový a jeho žena zrovna tak. Proto se dali dohromady. Učarovala mu svou krásou. Malá Zoe zdědila její krásu v každém ohledu. Jednou se za ní budou všichni otáčet jako za jeho ženou, když byla mladá.

Teskně se usmál. Naposledy se zatoulal ve svých myšlenkách, než se dokopal k tomu, aby to konečně udělal. Za tenhle podlý čin ho budou nenávidět. Jeho žena ho vlastnoručně zabije. Možná je to ještě horší než to, co udělal své dcerce Iris, která si myslela, že ji pouze vezme na procházku do lesa.

Z náprsní kapsy vytáhl váček. Nacházel se v něm prášek, který spustí všechno dění. Nikdo tomu už nezabrání. Naposledy se nadechl a zašeptal ta slova, jež nenáviděl. Svět se pro něj rázem ponořil do tmy.

•••••

Drobná hnědovláska pobíhala po místnosti, aby se vyhnula neustále gratulujícím příbuzným. Ani na minutu se nezarazila. Jen chvíli dokázala pobýt u své druhé babičky, Ameliiny matky. Kdykoliv od ní Zoe odběhla, Laetitia Graceová si stěžovala, že je jako vylíhnutá z vajec.

Zoe Whiteová, dnešní oslavenkyně, se schovávala u své babičky Cillie před svými sestřenicemi. Moc s nimi nevycházela. Ta nejstarší z nich se po Zoe vozila a urážela ji peprnými poznámkami. Zoe ji ale vždy dokázala odpálkovat svou vlastní narážkou. Ta nejnovější se týkala sestřenčiných vlasů.

„Zoe," zavolala na ni blonďatá Amelie, „pojď si sfouknout svíčky na dortu."

Hnědovláska se s velkým povzdechem vydala k přezdobenému stolu. Ze stropu se na ni sypaly modré konfety a blýskají se třpytky. Její matka po celé místnosti rozestavěla vázy s bílými růžemi a všude uvázala mašle. Zoe dostala chuť zvracet. Nenáviděla růžovou a všechno přezdobené, přesto to v sobě potlačila.

Tančily před ní rozverné plamínky svíček. Stáčely se do svého tvaru a házely jí do očí záblesky. Zašklebila se na marcipánový dort. S jedním výdechem svíčky přestaly plápolat. Zhasly.

Zoe se usmála, ale její oči se rychle zvrátily dozadu. Na čele jí vyrašil pot. Upadla své matce do náruče, která se usedavě rozvzlykala. K dívce ihned přispěchala Cillie. Položila jí ruce na čelo, ale dívka se neprobudila.

•••••

Pořád stál pod oknem. Pozoroval, jak jeho vnučka omdlela. Teď pouze stačilo všechno dokonat. „Amplius jam non loqui," vydechl staré zaklínadlo.

Dívka sebou trhla. Z úst jí vyšel jeden sten. Víc už ale neslyšel. Otočil se na patě a zmizel v lese. Nenáviděl se.

OPRAVENO: 26.05. 2020

Co si zatím myslíte o této knize? Jak na vás působí Zoe, Amelie a ostatní postavy? Co si myslíte, že se stalo Zoe a jaký to bude mít dopad na její život a schopnosti? Budu ráda za názory. Pokud se vám tento příběh líbí, budu ráda, když se podíváte i na můj začínající fantasy příběh - Uvězněná pod hladinou, který souvisí s Atlantidou. 😘😊😚😄