Ovšem ještě nějakou dobu trvalo, než byla schopna se postavit svému strachu. Nemluvila o něm, protože před nikým nechtěla vypadat jako slaboch. Ale netušila, nakolik dokážou runová pouta ovlivnit panovačnou povahu Rosalind. I proto během té doby sbírala důkazy skrze její dceru. Chtěla ji mít jako pojistku, kdyby se to zvrhlo. Ale také nemohla zapřít, že k Nefeli přilnula. Jako kdyby získala sestru, kterou si vždycky přála. Ta její pravá byla její naprostý opak. I když se to na první pohled tak zdát nemuselo. Ale Farah to tak viděla. Přece jen Nefeli si nemusela hrát na hraběnku, když jí ani nebyla.

A přesto den ode dne spala stále hůře. Po ránu sedala k věcem, které bylo třeba zařídit. V podstatě se do kasáren nastěhovala, nechtěla být doma sama. A tady pokaždé byla někým obklopena. Ať už to byl její budoucí manžel, který měl fůru práce nebo jeho kamarádi. Přehodila si přes sebe přehoz a pořádně se do něj zabalila. Stoupla si před okno a s pohledem na mokré okno po dešti přemýšlela. Nebyla si jistá, jestli nedopadne jako Rosalind s její dcerou. Přece jen většinu svého života prožila ve strachu a hněvu. A teď najednou měla být vzorem pro malé stvoření, které již brzy nechápavě objeví nejen krásy jejich světa. Navíc netušila, zda se nebude potýkat s tím co ona. Přece jen se síla dědila skrze DNA a tím pádem byla více než padesáti procentní šance, že jejich dítě bude víla. A ten hlas, který občas slýchala v hlavě ji přesvědčoval o jejích myšlenkách. Bude stejné jako já.

To však na klidu příliš nepřidávalo. Bála se. Dokázala učit cizí děti a dospělé víly ovládat jejich síly, ale s ničím podobným do styku ještě nepřišla. Měla spoustu otázek, které jí nikdo nemohl zodpovědět. A další problémy se pouze nabalovaly. Zavřela oči a zamyslela se, jak vlastně jejich život bude dále pokračovat. Když v tom ucítila horké ruce kolem svého těla. Jediný hluboký nádech a pomalý výdech Farah vytvořil na zátylku husí kůži. Nemusela se obracet, aby věděla, kdo to byl. Saula by poznala, i kdyby byla úplně mimo. Neskrýval svou přítomnost, ale nechával jí alespoň malý dojem klidu. Jenže Farah aktivovala své schopnosti a přitáhla si jeho ruce na břicho. Chtěla, aby byl u toho, kdyby jejich dítě kopalo. A jeho teplota přesně něco takového mohla vyvolat. V hlavě mu i díky tomu přezdívala jako její osobní topení.

Místnost kolem nich se rozplynula. Byli opět na jejich pláži, kterou Farah považovala za bezpečné místo. Saul se rozhlížel okolo a stále nevěřil svým vlastním očím, že byla něčeho takového schopna. Cítil slzy v očích, ale nepustil je ven. Farah mu každou chvílí mohla vejít do hlavy a vzít si co chtěla. Jenže on před ní skrýval malou komůrku v hlavě, kam neměla povolen vstup. Nebyla veliká, ale pár tajemství si přece jen vyhradit mohl. Navíc, když ona pro sebe měla celou hlavu, díky tomu, že on byl jen prostý člověk.

„Nejen sen se může proměnit ve skutečnost. A má paní se svými schopnostmi spíše předurčuje budoucnost, nikoliv nepřehávajíc vzpomínku. Až odbije zvon a já se stanu jejím králem, až teprve poté se svět ponoří do oslepujícího slunečního svitu," šeptal jí do ucha. Tahle jeho stránka jí velice chyběla, i proto byla ráda, že se k tomu vrátil. Jako knihomola ho měla ještě radši než obyčejně. Navíc její malba a jeho záliba v knihách dávala do vínku jejich dítěti balík, který se neodmítal. Saul jí odhrnul několik pramenů a začal ji líbat na krku. Poté se přesunul více k uchu a mírně stiskl její lalůček. Jako kdyby to pro ni byl spouštěč jejího libida. Dokázala by si předehru užívat donekonečna, ale jen s někým, kdo věděl jak na to. Což on někdo takový byl. Chytil ji za ruku a Farah mírně sykla. Což celou atmosféru zničilo. Saul jí vyhrnul rukáv a pohlédl na sadu modřin. V první chvíli si pomyslel něco úplně jiného, než by sám od sebe čekal. Rozhodně nebyla někdo, koho by tipoval na braní drog, ale momentálně ho lepší důvod nenapadal.

„Co to je?" zeptal se po nějaké chvíli, ale jejím uším to znělo spíše jako zavrčení. Neznala ho takového, ale to jen ukazoval, jak moc mu na ní záleželo. Jakékoliv zranění by raději vydržel on sám, než aby to musela zažívat ona. Jenže Farah na to měla svůj vlastní názor, zvlášť když to bylo kvůli něčemu, co pomáhalo jejímu tělu donosit jejich dítě. Říct mu to nemohla, neodvážila se. Navíc by to přineslo další kupu otázek, na které nyní neměla náladu.

„Nic," odsekla a snažila se rukáv rychle shrnout. Momentálně její mozek prahnul po něčem jiném, než bylo svěřování se se svými obavami. Ben mezi infuzemi zvětšil mezery natolik, že to Saulovi nemělo být podezřelé, ale věděla, že ty ranky jen tak neschová. A přesně to se i stalo. Měla chuť se otočit a z pokoje utéct, ovšem on ji nenechal. Stále držel její paži, jen zvedl hlavu natolik, aby jí hleděl přímo do obličeje. Věděla, co přijde a vůbec se jí to nelíbilo, a přesto se rozhodla, že to vydrží. Cítila jeho strach, který hodlal přetavit v křik.

„Farah! Já nejsem slepý. Nebo mě máš za naprostého blbce? Mám strach o svou ženu, to je sakra tak těžké pochopit? Já vím, že sis prošla něčím hrozným. Sama. Ale teď jsem s tebou, po tvém boku." Bylo to snad poprvé, co od něj slyšela taková slova. Vyjadřoval své niterní pocity bez jakéhokoliv zádrhelu. Farah to vhánělo slzy do očí, protože mu místo pomoci akorát přidělávala další trápení. Což byl naprostý opak toho, co vlastně chtěla. Ale udržela emoce na uzdě, musela, protože by ho to zranilo. Alespoň na to jediné byla schopna pomyslet, jiná varianta nepřicházela v potaz. Nakonec se však zhluboka nadechla a tichým hlasem promluvila: „Fajn. Chodím na infuze, abych předešla tomu, co se stalo kdysi. Každou možnost, kdy bych..." Nezvládla to ani dokončit, zlomil se jí hlas. Jenže Saul se najednou přestal zlobit. Spadl mu kámen ze srdce a netušil, proč mu to neřekla. Vždyť tu pro ni byl, ale zase chápal, že chvíli trvalo, než mu řekla o jejich synovi natož, aby se svěřovala ještě o tomto. Objal ji a nehodlal pustit. Jako kdyby na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.

Až po nějaké době jí dal dva prsty pod bradu a zvedl ji k polibku. Chtěl jí tím poděkovat za svou přítomnost. Nejen ona si připadala rozbitá, když Saula opouštěla. Stejně tak si přišel i on. Odešla. Svou nepřítomností rozlomila jeho křehké srdce vejpůl. Nešlo opravit, pouze slepit, ale kdykoliv se mohlo zase rozpadnout. Kdyby odložil všechny masky, které jako voják měl a ukázal své opravdové city. Jenže to by znamenalo, že byl opravdu na dně. Pustil by lidi k něčemu rozbitému, co za ta léta dokázal zalátat prací a misemi. Jenže za tu dobu, co tu Farah zase byla, jako kdyby žádná bolest neexistovala. Přišel si, jako kdyby těch předchozích dvacet let byl jenom zlý sen, ze kterého se probudil. Navíc teď, když se připravoval na to, že budou skutečná rodina.

A přesto měl něco na srdci, co jí chtěl říct. Sbíral na to odvahu, ale teď když už to měl všechno kompletní a černé na bílém, přišel ten správný čas.

„Farah?" Chtěl k sobě nejdříve přilákat její plnou pozornost. Odkašlal si, což zapůsobilo snad více než její vlastní jméno. Jenže za to ona nemohla, Saul vyslovoval její jméno tak lehce, že znělo až kouzelným způsobem. Pokračoval, až když zvedla hlavu. „Chtěla bys se mnou bydlet? Jako opravdová rodina?"

Chvíli se bál, že to vezme tak, že ji k sobě poutá, ale na tu odpověď nespěchal. Stejně jako o jejich svatbě. A když ho nakonec požádala i ona sama, podlomila se mu kolena. Ale tentokrát to bylo jiné. Farah vypadala zamyšleně. A po chvíli zachytil tiché promluvení: „A co by bylo s mým bytem? Prodat nebo pronajmout?" Jako kdyby nemusela ani odpovídat. Rovnou vymýšlela co s ním. Možná to bylo kvůli tomu, že v podstatě svou první zkoušku si udělali přímo v kasárnách, kam se žena skoro nastěhovala. Ale stále mohla kdykoliv odejít. I proto si ji přitáhl do objetí a nabídl jí i možnost si všechno rozmyslet. Ona zadní vrátka.

„Nech si ho, jak jsi sama řekla, můžeme ho pronajmout, pokud budeš chtít." Po jeho slovech se žena otočila a políbila. Tentokrát ho už nenechala jejich chvilku zkazit jeho ochranářským já. Vzala to pevně do svých rukou, i když si žádala pomalejšího a mírnějšího zacházení. Ani Saulovi to nevadilo, hlavně, že ji měl pro sebe. Jejich propojení bylo momentálně to jediné, na co se dokázali soustředit, i kdyby za dveřmi někdo stál. Dokonce i ve chvíli, kdy se Farah oči přeměnily z jejích původních na ledově bílé. Ponořila je do jejich splynutí ještě hlouběji. Na spirituální úroveň, kdy se jejich duše mohly dotýkat. Považovala to za instinkt, vlastně ani netušila, že se něco takového děje. Ani muže to neděsilo, ba naopak, jako kdyby opět zažívali jejich úplně první společnou noc.