„Co se tu sakra děje?" zeptali se současně oba velitelé. Nefeli měla chuť zalézt zpět za mříže, když viděla jejich výrazy. Ovšem Farah se jich rozhodně nebála. Jednou rukou jí zatarasila cestu a svou myslí do ní vypálila impuls, který ovšem zasáhl i Marca. S čímž nepočítala. Až když se muž chytil za hlavu a předklonil se, udělala to stejné. Jeho směrem tichým ledově klidným hlasem prohlásila něco, co z jejích úst ještě nikdy neslyšel. Odhodlání.

„Beru si ji pod svá křídla a pokud něco udělá, budu ta první mrcha, která ji sem dotáhne zpět."

Marco a Noura se na sebe podívali a nemohli uvěřit svým uším. Jako kdyby se Farah stala lunou svého Alfy. Navíc ji takto slyšeli úplně poprvé. Měnila se jim před očima a nemohli říct, zda k lepšímu nebo horšímu. V té chvíli to však bylo jedno. Nebránili jí v tom, oficiálně nikdo nevěděl o tom, že tohle místo mělo vězení. Bylo to výhodné, minimálně pro takové případy. A to, že Farah s jejími silami bude zkoušet napravovat lidi, to nečekal nikdo z nich. I když to bylo více než patrné. A Nefeli to brala jako možnost nového začátku. Chtěla začít ihned, ale žena ji jako první vedla na místo, které momentálně potřebovala nejvíce. Do jídelny. Její bariéru prolomila a ona už neměla důvod znovu ji stavět, i proto si to mohla dovolit. I když ji stále měla pod kontrolou. Ovšem, než vstoupila dovnitř, Farah přes ni přehodila svůj kabát. Musela zakrýt nejen pouta, ale především velké tetování, které přitahovalo příliš pozornosti.

Celou dobu ji zkoumala, jako kdyby dostala novou hračku. Někoho, kdo na tom byl ještě hůře než Marco ohledně svých schopností. Učila jen puberťačky, které potřebovaly naučit, jak se ovládat. Jenže záměrné potlačování moci bylo něco jiného. Obzvlášť, když se jednalo o potomka její učitelky. Nevěděla jakou moc od ní vlastně čekat. Rosalind ovládala spoustu sil, ale vlastně ani netušila, která byla její původní.

Momentálně však měla jiný problém. Bude to muset vysvětlit Saulovi a přesně na to se vůbec netěšila. Tušila, že bude naštvaný, protože porušila několik předpisů. Jenže hodlala přijmout cokoliv, co jí hodlal udělat. Jen doufala, že Nefeli nepošle zpět. Případně si na něj v hlavě začala připravovat páky, které by ji mohly zachránit. Přerušilo ji však zabrnění telefonu v kapse. Vytáhla ho a mírně zbledla. Vypadalo to, že se o tom dozvěděl dříve než potřebovala.

Farah, musíme si promluvit. Hned!

Zahlédla Skye sedícího s několika dalšími lidmi u stolu. Ovšem, když se k nim přiblížila, většina z nich se zvedla a raději odešla. Kromě dvou mladíků. Syna Saula a Rivena.

„Mohla bych vás o něco poprosit. Dovedli byste támhle slečnu za Benem na ošetřovnu?" Oba se na ni dívali trochu nedůvěřivě, ale nakonec kývli. Farah strčila Skyovi do ruky papírek, aby to ten druhý neviděl. Potřebovala, aby si to přečetl a hlavně, aby se Nefeli na nic neptali. Ona musela jít pykat za svou drzost.

Bála se už na schodech. Stále si opakovala jeho zprávu v hlavě a snažila se přijít na to, co tím myslel. Nebo kvůli čemu si chtěl promluvit. Přece ho nemohla tolik naštvat jedna akce bez jeho vědomí. Sice se vystavila nebezpečí, ale s tím musela počítat. Víly obvykle nemají vlastní ochranku. I když by si to jistě Saul občas přál. Nevěděla, že přešlapoval ve své nové kanceláři a čekal na ni. Ovšem jakmile se přiblížila k jeho dveřím, ucítila vnitřní atmosféru o něco živěji. Neodhodlala si aktivovat své schopnosti, i proto opatrně zaklepala na dveře. Ale když se nic nedělo, raději je pomalu otevřela.

Saul se otočil směrem k ní, až když si byl jist, že slyšel zapadnout dveře do futer. Nechtěl na ni křičet, což nejspíše čekala. Nezlobil se, spíše něco jiného. Smazal vzdálenost mezi nimi a hodlal jí ukázat, že to co udělala, nebylo úplně správné.

„Víš, jakej strach jsem sakra měl, když za mnou Marco přišel? To ses už kompletně zbláznila?" Přitlačil ji ke zdi a skoro vrčel. Ještě ho v takové pozici nikdy neviděla, ale kromě toho, že jí něco vyčítal, jí připadal sexy jako snad ještě nikdy. Možná to i souviselo s tím, že se přehoupla přes období, kdy její libido skomíralo. Jenže tomu byl konec. V takové ráži by si dala říct kdykoliv a kdekoliv. I muž poznal, že něco bylo jinak. Zvlášť když Farah zvedla ruku nad hlavu a chtěla si rozpustit vlasy. Jenže on ji zastavil a chytil ji za zápěstí. Poté se přiblížil k jejímu uchu a šeptl: „Vyděsila jsi mě, a to se nepromíjí."

„Asi mi to budeš muset ukázat. Jsem přece jen psycholožka." Schválně ho provokovala a na něj to fungovalo. Začal ji líbat na krku, ale i tak dával pozor, aby jí neublížil. Jen v ní momentálně neviděl onu křehkou květinku, kterou byla normálně. Na chvíli se od ní vzdálil, jen aby mohl zamknout dveře. Jenže Farah se mezitím přesunula k jeho stolu a nehodlala mu to v žádném případě usnadnit. Udělal několik velkých kroků a dal jí ruce kolem pasu. Bylo to stále složitější kvůli těhotenskému břichu, ale i tomu se dokázal přizpůsobit. Ovšem znamenalo to, že většina věcí ze stolu musela najít místo na zemi. Jiné východisko nebylo.

Konečně měla Farah volné ruce a mohla si vlasy rozpustit. I když jí to zrovna neusnadňoval, když jeho ruce i jazyk koloval po jejím těle. Skousla si horní ret a čekala, kam až se probojuje. Jenže zničehonic přestal. Udělal krok dozadu a přimhouřil oči. Jako kdyby se v něm probouzel onen vůdce, kterým chtěl být. Farah tušila, co se po ní bude chtít, ale i tak chtěla, aby to vyslovil nahlas. I jen to vyvolávalo reakci, kterou chtěla.

„Klekni si," vyšlo z jeho úst mezi hlubokými nádechy. Saulův přístup se jí líbil. Možná až moc. Byla ochotna zapomenout na to, že to byla obvykle ona, kdo rozhodoval. V zápalu vášně si však neuvědomil, jak těžké bylo splnit jeho příkaz. Musela velice opatrně, ale i přesto se rozhodla to udělat. Chtěla ho vidět v jeho nové pozici. Lákalo ji to, hlavně kam až byl ochoten zajít. Až po nějaké chvíli mu to došlo a v půlce ji zastavil. Vzal ji jednou rukou pod krkem a začal líbat. Farah připadalo, že to bylo onou místností. Atmosféra byla úplně jiná, než u nich v pokoji. Ale to jí vůbec nevadilo. Plně se mu oddala a pokud jí nehodlal ublížit, tak si ji mohl podmaňovat, jak jen chtěl.

Ani když pod nimi vrzal jeho staronový stůl, je nic neupozornilo na to, že by se mohlo něco stát. Několik popadaných věci a dva obrazy na zemi stále nic nebyly. Dokud se neozvala rána praskajícího dřeva. Naštěstí to bylo tehdy, když na něm seděl Saul, a tak mohl ženu uchránit před zraněním. Ale i tak to jejich chvilku mírně přerušilo. Mírně mimo se zvedl a oklepal. Ovšem nový velitel si to chtěl užít až do konce bez ohledu na to, jak poté bude místnost vypadat. Otočil ji k sobě zády a odhrnul jí vlasy na stranu. Líbal ji na krku během toho, co se Farah mírně prohýbala v zádech, aby mu ukázala, že nejen on prahl po pokračování. Zavřela oči a ponořila se do daného okamžiku, kdy dokázali vnímat jen jeden druhého.

Až když seděli na zemi, s rudými tvářemi, přikrytí dekou, dokázali uznat, že to možná trochu přehnali. Nepořádek v místnosti byl nepřehlédnutelný. Jako kdyby se tím místem prohnalo tornádo. Farah položila hlavu Saulovi na hrudník. Vzala jeho ruce a položila je na zvětšující se břicho. V tu chvíli se její schopnosti aktivovaly bez toho, aniž by to sama vyvolala. Opět slyšela smích, který už jednou slyšela. Byla schopna promítnout to i Saulovi, i když to vyžadovalo hodně soustředění.

„Holčička?" hlesl muž a Farah chvíli nechápala, co tím myslel. Ale pak jí to došlo. Měl pravdu, také to dokázala rozpoznat, když se na to zaměřila. Srovnala ho s tím, který měl Matteo. Byl jiný, jemnější. Saul ji zezadu políbil do vlasů a opřel hlavu o zeď. Oba se nechali unášet pocity, které dosud přehlíželi. Radost byla tlumena jen vědomím, že jejich dcerka byla vykoupena ztrátou jejich syna.