Kapitola šedesát tři
Zdálo se to nemožné, ale byla to první noc, kdy se Farah konečně vyspala bez toho, aniž by ji tížily noční můry. Nespojovala si to s tím, že mírně ulehčila svému mozku. Ale jistě to nějakou souvislost mělo, a také to, že Saul spal vedle ní. Postel mohla být tvrdá jako beton, malá a přesto záleželo na tom, kdo v ní byl s ní.
Vzbudila se ve chvíli, kdy ještě Saul spal. Musela se připravit na návrat do svého normálního režimu. Věděla o tom, že jí muž dělal nějakou chvíli sekretářku a byla mu za to neskonale vděčná. Ale pokud by se nevrátila sama, točila by se v kruhu litování a emočních spirál. Čemuž chtěla předejít, i když to znamenalo plné využití svých schopností. I na to se hlavně psychicky připravovala. Spustila nohy z postele a přehodila si vlasy na jednu stranu. Bylo stále těžší vstávat, ale i tak si nestěžovala. Proč když už došla takto daleko. Ale nechtěla nic zakřiknout. Raději se proto zaměřila na hledání svého diáře. Nechtěla Saula budit, ale neměl zrovna tvrdé spaní, což znamenalo, že jakmile začne šramotit, stejně ho vzbudí. Ještě, že měla v telefonu kopii každé stránky. Ovšem beze změn, které vytvořil. Což však nemohl být takový problém, pokud jí nezměnil úplně celý rozvrh. Čehož byl klidně schopný.
I tak se ale rozhodla napsat vzkaz před svým zmizením do práce. Své věci si pečlivě uklidila. Obsadila mu kousek poličky ve skříni a nehodlala ji uvolnit. Aby to nemusela nosit tam a zase zpátky. Mělo to být jako malé znamení toho, že mu nehodlala opět zmizet bez jediného slova. Musela ho ujišťovat, tedy pouze ve chvílích, kdy si nedokázala přiznat, že to dělala kvůli sobě.
Nenasadila si boty a chvíli si připadala jako když se vykrádá od milence na jednu noc. Což ovšem nebyla. Jen ho nechtěla vzbudit a klapání podpatků by to jistě provedlo. Nebyly tak vysoké jako obvykle, ale hned po konci těhotenství je hodlala nasadit zpět. A přesto s těmito Saul souhlasil více. Díky nim Farah nebyla zase tak vysoká. Bez nich by si však připadala jako kachna, proto každé její boty musely mít alespoň mikroskopický.
Měla ale co dělat, aby se k autu dostala bez toho, aniž by spadla. Její tvoreček každým dnem vážil čím dál více a pravidelná strava také dělala svoje. Stále se sice vešla do své velikosti, ale nohy vypadaly, že potřebují změnu. Naštvaně otevřela kufr a vytáhla z nich svůj jediný následek akademie. Zamilovala si jeden druh těžkých bot, jen kvůli tomu, že měly kovovou špičku. Nebyly sice tak vysoké, ale účel to stále plnilo. A dalo se v nich dobře řídit.
Jakmile dorazila do své kanceláře, otevřela všechna okna, která v místnosti měla. Oproti kasárnám si připadala jako v kobce. Pustila dovnitř sluneční paprsky a čerstvý vzduch. Stihla to akorát však, aby měla ještě čas na přípravu. Obvykle by to znamenalo menšího panáka whiskey, ale místo toho si připravila svůj oblíbený čaj. Tenký kabát pověsila na věšák a i s hrnkem si sedla zpět. Měla o čem přemýšlet. Dokonce mohla cítit, jak se teplo rozlévá po jejím těle. Příjemný pocit, který si chtěla co nejdéle udržet.
Dařilo se to, dokud neodešel poslední pacient. Poté její koutky klesly a obličejové svaly si konečně mohly odpočinout. Masírovala si tváře, protože cítila pnutí. Hned jako druhé deaktivovala své schopnosti. Zbyl jí poslední šálek čaje a poté se mohla vrátit do svého provizorního domova ke svému snoubenci. Ono slovo převalovala v puse a přemýšlela, jak dlouho ho na to nechala čekat. Až se nějakým podivným způsobem dostala do jiného koutu svého mysli. Sedla si zpět na svou židli a na chvíli si položila těžkou hlavu.
Vymýšlela plán, kterým by dívku zavřenou v cele přiměla mluvit. Už před pár dny poprosila Marca, aby jí lehce upravil příděly jídla. Nechtěla být mrcha, ale bylo to občas potřeba. Alespoň něco se od své učitelky přece jenom naučila. Jak někoho přimět mluvit. A to ji jen potřebovala oslabit, aby padla její mentální bariéra, pro kterou jistě měla velice dobrý důvod.
Chtěla jít pěšky, ale raději si to rychle rozmyslela, když si představila sama sebe celou dobu na podpatcích. Až při pohledu dolů si vzpomněla, že se zapomněla přezout zpět a celý den chodila ve svých řídících botách. Nepřišlo jí to divné, ale místo toho si přes telefon objednala další. Pouze zopakovala svou objednávku, opravdu neměla náladu na další nákupy. Ty poslední jí bohatě stačily. I když jí došlo, že svatební šaty ze vzduchu nevykouzlí. Potichu si zanadávala a raději se vydala zpět do kasáren, kde na ni čekala další šichta.
Čekala nadávky jakmile vleze do dveří, ale místo toho uslyšela jen mírně zvýšený hlas zavřené ženy: „Chceš se mě zbavit, vílo? Vím, že taháš za nitky, abys mě vyhladověla." Nemohla jí odporovat, protože měla pravdu. Mírně se otřásla, protože v hlavě slyšela hlas své matky, když jí dávala lekce etikety. Pamatovala si z nich málo, většinu nahradila vojenská výuka, kterou měla rozhodně radši než pompézní dámičky. Ale místo toho se zaslechla, jak ženě vytvořila nabídku: „Mám svých problémů dost, ale pokud mi pomůžeš, můžu pomoct zase já tobě."
„A co by to tak mělo být?" Jako obvykle něco takového zabralo. Psychologii měla díky svému studiu v malíku a děkovala všem kantorům, které tehdy měla. Bez nich by si teď nevěděla rady.
„Třeba vím, kde je tvoje matka," řekla naprosto klidným hlasem a semkla si ruce před břichem. Dávala tak najevo svou upřímnost, i když to tak žena vůbec nemusela vnímat. Poznala to i díky jejím přimhouřeným očím, prohlížela si Farah od hlavy až k patě. Přiblížila se k mřížím a zašklebila se. Farah čekala na její křik, ale místo toho žena za mřížemi pouze sykla jedno jediné slovo.
„Lžeš!" Nečekala na její reakci, ani to nepotřebovala. Přece nemohla padnout do pasti nějaké víly, i kdyby to byla na krásně pravda. Měla své móresy, kterých se nehodlala zbavit. Ale Farah vyložila všechny karty na stůl, i když ji to mohlo stát krk. Kdyby lhala, jistě by se tvářila jinak. Farah tentokrát odhodila většinu masek a byla tam sama za sebe, což bylo velice riskantní, ale věděla, že by to mohlo pomoci. Udělala krok dopředu a promluvila stejně potichu jako předtím žena: „Myslíš? Já odsud můžu odejít, ale ty ne. Nevidím jediný důvod, proč bych ti měla lhát."
„Lezeš lidem do hlavy a nutíš je, aby si mysleli, co ty chceš." Měla sto chutí víle plivnout do obličeje, ale něco v hlavě jí říkalo, že by neměla.
„To si opravdu myslíš? Já z lidí nepotřebuji dělat vojáky svými schopnostmi. Vlastně pomáhám všem lidem s jejich problémy. Bez ohledu na to, kým skutečně jsou. Víly, někdo jako ty, nebo i obyčejní lidé. Na to jsem se dala, bez ohledu na to, co mě učila právě tvoje matka. Tvořila armádu a jak koukám, podařilo se jí to."
Farah se nemusela ani snažit být sakrastická. Žena jí na to nahrávala. Ale po chvíli klopýtla směrem dozadu. Všimla si rány na hlavě, kterou taktně schovávala pod vlasy. Pomalu se sama hojila, což byla jedna z výhod víl. Malé ranky se po čase zahojily, ale určitý typ bez pomoci ne. Ani víly s hojivými silami zvládnou velké rány jen obtížně. Ale okolí vypadalo, jako kdyby si to dívka znovu rozškrábala.
„Proč sis ublížila? Chtěla ses odsud dostat?" Žena se otočila a v jejích očích bylo něco podivného. Jako kdyby místo Farah slyšela někoho úplně jiného. Dvakrát zamrkala a snažila se vrátit nohama na zem. Jenže místo toho upadla směrem na záda. Farah vytáhla telefon a rychle napsala Marcovi zprávu, aby dolů někoho poslal. Nemohla na ni být sama, co kdyby to jen hrála. Ale podle toho jak byla bledá, to nic takového nebylo. I proto svou silou otevřela bránu a zase ji zamkla. Přišpendlila ji k zemi, aby nevystartovala a nemohla jí ublížit. Jenže nepřátelská žena byla skutečně mimo. A v tu chvíli povolila i její mentální bariéra. Jako kdyby dopadem na zem praskla a roztříštila se na milion malých kousíčků. Sedla si na její postel a čekala na příchod vojáka, pokud ho tedy velitel pošle. Což také mohlo trvat. Alespoň měla čas na menší průzkum.
„Nefeli? Slyšíš mě?" Její tělo sebou mírně trhlo, když to vyslovila nahlas. Její jméno bylo úplně to první, co si z její mysli vzala. Věděla i příjmení, ale to se rozhodla si raději zapsat do paměti. Bylo vidět, že na ono jméno nebyla zvyklá. Mírně pootevřela oči a zjistila, že se nemůže pohnout. Hodila pohledem po sedící ženě a mezitím se snažila popadnout dech. Ale v očích i v hlavě jí viděla, že jí její vlastní jméno děsilo. Jako kdyby ho příliš nepoužívala.
„Co se mi to stalo?" Jako kdyby se probudil někdo úplně jiný. Její hlas byl mírnější a zmatenější, než by si dokázala pomyslet. I proto se Farah rozhodla, že na ni taky půjde mírněji. Potřebovala ji získat na svou stranu. Věděla, že to nebude lehké, ale byla odhodlaná a díky svému tréninku i trpělivá. Po nějaké chvíli se rozhodla jí odpovědět: „Spadla jsi na záda. A nemůžeš se hnout, protože ti to nedovolím, pro své vlastní bezpečí." Stále jí kontrolovala hlavu, čehož si samozřejmě Nefeli všimla. Ale neřekla proti tomu vůbec nic. Jistě to i cítila, i když u některých se to nestávalo.
„Jsem na bolest zvyklá. I na neviditelnou klec. Strávila jsem v ní dlouho, několik let téměř nepřetržitě. Prý mě to mělo naučit sebekontrole. Ale tahle? Je jiná. Není v ní hněv, i když byste mohla být naštvaná za hodně věcí." Překvapila ji svými slovy. Netušila, že se můžou lišit. Farah už kdysi věděla, že moc aktivují různé věci. Ale ne až tolik, že by to poznal někdo jiný, navíc někdo s velice slabými silami. Nefelin postoj se měnil každou chvílí, co s ní Farah strávila. Vlastně ani netušila, proč tomu tak bylo, ale i tak nepolevovala ve svém obranném módu. Aspoň k něčemu jí vojenský výcvik momentálně byl. Znovu se zahleděla směrem k ní a prohlížela jí mysl, aby našla něco nekalého. Prošla úplně vše a až poté promluvila: „Neublížila jsi mi a podle tvé mysli nemám důvod tě soudit. Alespoň prozatím. Jen mi musíš říct důvod, proč ses přidala do takové organizace, jako jsou právě zabijáci."
Podívala se jinam, než začala povídat. Jako kdyby se za to styděla. Kdyby mohla, škrábala by si místo, kam ji donutili implantovat sledovací čip přímo pod bolestivé tetování. I když nikdo z nich nevěděl, že si ho za ta léta nechala několikrát upravit. Již neznamenalo to, co původně mělo.
„Nechtěla jsem, ale bylo to místo, kde mi rozuměli. Byla jsem naštvaná na svého otce, že mě proklel, udělal ze mě vílu. Snažila jsem se to v sobě zabít, všemožnými věcmi. Vlastně mi zachránili život, když mi pod tetování dali čip, který mě od toho oprostil. Jenže potom jsem měla čas přemýšlet. Nejen o tom, co jste řekla. A momentálně mám takový hlad, že bych si ho snad nechala i vyndat, jen abych dostala něco k jídlu."
„Takže vlastně jen proto, že tě přijali bez okolků? Jako sobě rovného?" Snažila se pochopit její situaci a dostala se opět do své komfortní zóny psycholožky. Najednou před sebou však neviděla přibližně třicetiletou ženu, ale mladou dívku, která nevěděla, kam se zařadit, a tak věřila spoustě věcí.
„Neznala jsem nic než hněv, především ten mé matky. A přesto jsem cítila, že je něco špatně. A pak se to zvrhlo a moje postavení rostlo. Byla jsem pověřena starat se o vojáky tady a nejednou jsem si zkoušela ten čip vyříznout, ale zjistili by to. Vojáci jsou občas jako malé děti, ale umí jednu velice skvělou věc. Berou život s pokorou. A pak se tu začali zjevovat víly. Spálila jsem evidenci, ale i tak na to přišly. Ví, že jsem tu zavřená a všem hrozí nebezpečí. Vím, že to z mé hlavy už dávno víte. Ale prosím, já se jen snažím zapadnout a zjistit, co vlastně chci dělat. Jsem ztracená jako toulavé štěně." Farah dokázala číst mezi řádky. Prosila ji o život a to bylo něco, co rozhodně nečekala. Byl to větší úspěch, než si vůbec dokázala představit.
Farah se mírně pousmála. Netušila, zda z ní mluvila ztráta krve, ale přišlo jí, že se dostala k její pravé podstatě. Mírně uvolnila své sevření a nechala ji si sednout. Čekala, že když se dostane do její mysli, uvidí krev a zabíjení. Jenže místo toho nalezla nepochopení, přesně o čemž i žena sama mluvila. I proto začala se svým plánem, který se jí momentálně tvořil v hlavě. Podívala se jí přímo do očí a deaktivovala své schopnosti. Bylo to gesto, aby viděla, že nebyla nepřítel. Nechtěla ji ovlivnit. Tichým klidným hlasem jí hodlala změnit život. I díky ozvěně její hlas zněl mocněji než obyčejně. Zesiloval jednotlivá slova, která vypustila z úst.
„Mám pro tebe dohodu. Která nejspíš bude horší než celé toto vězení."
„Pokud mě to nezabije, tak to bude jen přínosné." Sarkasmus z ní šel cítit, ale vypadala nadšeně. Jako kdyby něco takového ani nečekala. Farah však zvedla varovný prst, čímž mírně zklidnila její nadšení. Měla podmínky, které její dohoda zahrnovala a nebylo jich málo. Nefeli seděla jako zařezaná a čekala na to, co řekne.
„Přidáš se k vojákům. Pokud utečeš, najdu si tě já. Tvé tetování vyřešíme, čip necháme zničit. A teď ta nejhorší část. Začneš trénovat to, co považuješ za své prokletí. Nenechám tu běhat netrénovanou vílu. Jasné?"
„Pokud mě tu zabijáci nenajdou, jdu do toho. Stejně by jistě přišli na to, že jsem žádnou z těch deseti víl nezabila. Všechny žijou, pokud je nenašel někdo další." Ale jako kdyby tuhle poznámku Farah úplně ignorovala. Místo toho pokračovala ve svém vysvětlování: „Runová pouta ti sejmu při prvním tréninku. A pokud použiješ své síly mimo naše hodiny, dostaneš je zpátky a vrátíš se sem." Věděla, že ji Nefeli poslouchala, vlastně neměla ani moc na výběr. Buď ji poslouchat nebo dále zůstat v oné hnusné cele a čekat na svůj osud.
Chovala se spíše jako generál, ale to jen kvůli tomu, že věděla, jaké nebezpečí může představovat. Ale její strach byl reálný. Cítila jej, dokonce i viděla v jejích vzpomínkách. I proto zvolila tvrdý přístup, i když se sama sobě hnusila. Ale cítila, že to jinak nešlo. Otevřela celu zrovna, když do místnosti vpadl Marco s Nourou.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top