Farah si myslela, že jakmile se její tělo napojí na vědomí druhého trimestru, všechno se uklidní. Jenže jí připadalo, že jakmile opadl strach, navalil se místo toho stres. Dokonce musela volit mezi množstvím pacientů a lekcemi navíc pro její dva dospělé z kasáren. Ale Saul ji ubezpečil, že na sebe hlavně musí dávat pozor. Což hodlala dodržet. I proto vybrala kontakty všech dívek a napsala jim celkem dlouhou omluvnou zprávu. Potřebovala prostor klidně jen na pár týdnů. Po narození dítěte se jim zase bude věnovat. Dokonce i do ordinace si našla kvůli mateřské náhradu. Nebylo to jednoduché, ale naštěstí její nástupkyně z kasáren byla nadšená, že se podívá i mimo zelené mozky. Některé pacienty si však musela nechat. A to z důvodu její síly. Jednalo se především o víly, které si nechala stranou. Sice by udělala lépe, kdyby si našla další vílu mysli, ale to také mohlo trvat i několik let. A ten čas neměla. A každou hodinou se zkracoval.

Farah seděla u jejich jediného stolu v místnosti a okupovala mu počítač. Svůj měla doma a stále se neměla k tomu, aby si ho přivezla. Navíc si uvědomila, že k tomu nyní ani nemá příliš příležitostí. Ale když automaticky najela na mail, všimla si příchozí odpovědi od vyššího vedení armády. Rozklikla to, i když se cítila provinile, musela vědět, proč jim psal. Až když si všimla přílohy, která v mailu byla, neudržela slzy na uzdě. Jeho žádost o zrušení všech rozkazů k odjezdu, kdyby nějaké přišly. Věděla sice, že byl doma kvůli tomu, že ho postřelili. Jako kdyby si v její mysli opravdu mohl číst. Netušila, že se zařizuje až takto. I proto na telefonu vytočila svou realitní makléřku, která jí hledala tento byt. Rozhodla se také udělat krok vpřed. Když už ho udělal on.

„Ahoj Hayley, měla bych na tebe takovou prosbu." Začala nevinně, ale věděla, že ji okamžitě prohlédne. Možná kvůli tomu, že pokaždé to začínalo tím stejným. Slyšela hluboký nádech na druhé straně telefonu. Za sebou neměla žádný šrumec, i proto poznala, že nejspíše někam jela a měla handsfree. Až po nějaké chvíli se ozvala její odpověď: „Co potřebuješ, Farah? Že by tě ten byt už omrzel? Po tolika letech?" Zasmála se a žena se jí nedivila. Byla snad jediný podivín, který kupoval a prodával byty ve stejné části města. Jenže tentokrát volala kvůli něčemu jinému. Zhluboka se nadechla a poté se porozhlédla po místnosti. Necítila se vůbec komfortně a byla mimo svou bezpečnou zónu, ale bylo to potřeba. Vracely se jí vzpomínky. Vždy, když se zbavovala bytu, to znamenalo, že utíkala. Tentokrát to však tak nebylo, ale i tak tichý hlas v hlavě naznačoval opak. I proto se pohodlněji posadila, dala si jednu ruku na břicho a dělala na něm prstem kroužky. Uklidňovalo ji to, zvlášť když na to tvoreček reagoval pohyby či kopanci.

„Myslíš, že by tvé schopnosti dokázaly najít nějaké nájemníky?" Zmínila, jako kdyby se jednalo jen o formalitu. Hayley překvapilo, že zněla tak klidně, ale nevyptávala se. To v popisu práce neměla. Vlastně o většině jejího života nevěděla vůbec nic, jen to co byla ochotna sdílet. Například v podpisových papírech viděla spoustu údajů, o kterých nikdo jiný neměl ani ponětí. Například o jejím původním příjmení, které musela uvádět.

„To netuším, ale tobě jsem dva byty ve stejné lokalitě našla, takže dle mého by to nemusel být problém. Ale mám podmínku. Tvoje obrazy zůstanou. V tom prvním bytě to kupní cenu vytáhlo o několik procent nahoru." Snažila se ji přesvědčit, a kdyby jí žena neznala, řekla by, že její zněl prosebně. Věděla, že když přepnula do obchodního hlasu, šla s tóninou lehce níž, aby zněla věrohodněji. Ale tentokrát mluvila naprosto normálně. Jen prosebně, ale Farah byla ochotna udělat spoustu věcí, jen aby Saulovi dokázala, že i ona je schopna něco obětovat pro jejich společné štěstí.

„Dobře, s tím snad dokážu žít. Pošlu ti potom nějaké fotky, ať to můžeš nahodit?" Farah to chtěla mít za sebou a dalším důvodem bylo to, že uslyšela šramot klíčů blížící se k jejich dveřím. Chtěla to jako překvapení, které by mu mohla dát třeba jako jejich svatební dar.

„To bude nejlepší. Musím letět, mám prohlídku a nechci přijít pozdě, ale je super, že ses mi zase ozvala." Pochopila, co se jí žena snažila naznačit a také se z toho vykroutila. I když Hayley skutečně práci měla. Naštěstí to Farah stihla zavěsit dřív, než zmožený Saul vešel do pokoje. Hlavu svěšenou a po cestě k posteli ztrácel věci, poté padl na postel a o chvíli později spal jako zabitý. Nedivila se mu a jediné, co pro něj mohla udělat, bylo uklidit po něm. Věděla, že až se vzbudí, tak bude mít výčitky, ale hodlala to riskovat. Navíc se jednalo o jejího budoucího manžela. A ještě k tomu získala čas na menší plánování odblokování Nefeli, která na sobě stále pracovala. Když aktivovala své schopnosti, téměř pokaždé ji slyšela, jak cvičí. Lehce to přeháněla, ale vlastně se jí ani nedivila. A nejen ona, cítila z blízké ložnice i snahu jejího druhého dospělého žáka. Marco se snažil natolik, že ho již pár dní neviděla. Pouze Nouru a ta vypadala, že se něčím trápí.

Farah sedla zpět za počítač, poté co uklidila po Saulovi nepořádek a nechala se vést instinktem. Zapisovala si poznámky a postupy, o kterých netušila, zda by se mohly povést. Neexistovalo nic jako vílí učebnice správného kouzlení bez zabití někoho blízkého. V podstatě každý musel na vlastní pěst, pokud neměl rodiče či někoho v rodině, kdo by mu pomohl. Což neměla ani Farah, i proto se svěřila do rukou Rosalind.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než se odhodlala zkusit svou teorii v praxi. Především to znamenalo, že bude muset svolat své dva žáky. U Marca to bylo jednoduché, stačilo mu napsat zprávu, aby byl v určitou chvíli na zadním cvičišti, ale u Nefeli to tak nešlo. Nevlastnila telefon, aby ji nemohli najít. Tudíž na to musela jít složitější cestou. Ze stolu popadla prázdnou láhev, kterou před odchodem naplnila. Dala Saulovi pusu na čelo, přikryla ho a poté se vydala se dál do prostoru kasáren. Něco jí říkalo, že by měla zamířit přímo na ošetřovnu, ani netušila vlastně proč. Napila se a její schopnosti se přesto aktivovaly. Nějaký důvod to jistě mělo. V hlavě slyšela tichý šepot, u kterého dokázala rozpoznat jen několik slov, než se to přeměnilo na ostrou bolest. Než se na ni však stihla zaměřit, byla pryč. O čemž Farah nevěděla, bylo to, že něco podobného se již stalo Saulovi.

Musela se opřít o zeď, neslyšela své okolí, jinak by zaznamenala běžícího Marca. Něco zachytil, i když stále ne všechno, ale i to mu stačilo. Podepřel ji a odvedl do meetingové místnosti. Opatrně jí pomohl se posadit a čekal, zda mu něco neřekne. Ale jediné co dělala, bylo analyzování hlasu. Používala své síly sama na sebe, což ji vyčerpávalo více než obvykle. Po nějaké chvíli však zvedla hlavu a řekla: „Myslím, že se mi Rosalind snaží něco říct." A bolest přicházela jen proto, že runové náramky po nějaké chvíli zaznamenaly používání magie. Neznala nikoho tak silného, kdo by je i na několik vteřin dokázal oklamat. A přesto to dokázala. Narovnala se, znovu se napila a mírně se na muže pousmála. „Děkuji, Marco. Můžeme jít trénovat?"

„Opravdu jsi v pohodě? Nevypadala jsi tak." Mírně přimhouřil oči a opřel se o stůl. Nechtěl nic zanedbat, protože si představoval, že by ho Saul rozčtvrtil, kdyby se jí něco stalo. A on by mu ještě ochotně podal mačetu, aby to měl snadnější. Jeho myšlenky na postupné řízkování přerušilo až její promluvení: „Jsem naprosto v pohodě, jen mírná slabost a na tu už jsem si zvykla. Jen musíme najít tvého učebního partnera. S čím bys klidně mohl pomoci. Jako takovou předlekci." Nechala ho, aby ji zkusil najít sám. Což znamenalo, že musela zavřít svou mysl. Nechtěla, aby se dozvěděl i o věcech, které zatím nepotřeboval. Například o jejím plánu navštívit Rosalind a to, že je vlastně Nefeli její dcera. To věděla jen ona.

Soustředil se, aby ji našel, ale příliš se mu nevedlo. Věděl, že to nebude tak snadné a místo toho jeho srdce zamířilo někam, kam úplně nemělo. Snažil se vrátit zpět k hledání Nefeli, ale jeho mozek sledoval onu rudou linku, která se před ním táhla. Tušil, kam by mohla směřovat, ale nechtěl si to připustit. Rozhodně ne, když se potřeboval plně soustředit. Otevřel oči a cítil, jak několik slz padlo na jeho tvář. Nezvládl jednoduchý úkol.

„Emoce jsou silnější než naše podvědomí. Tohle není mise, kdy pomyslíš na cíl a síla tě bude následovat. Jde o mnohem komplikovanější proces, který je třeba pochopit. Ale náš cíl je na ošetřovně. S Benem."

Farah rychle vytáhla telefon a napsala právě té osobě, se kterou byla. Nejrychlejší způsob bez toho, aby je musela vyrušit přímo ona. Místo toho se mohli pomalu přesunout na místo, kde jejich lekce probíhají. Aspoň mezitím mohla Marcovi vysvětlit několik dalších věcí. Ovšem tentokrát beze slov, aby se procvičoval. V podstatě to bylo jako hra, kterou nešlo vyhrát jinak než tím, že se člověk pokoušel porazit své vědomí. A Farah mu to rozhodně nehodlala ulehčovat.

Netrvalo dlouho a přiběhla k nim Nefeli, která netušila, co se dělo tak naléhavého. Když si všimla Marca, pochopila, že tohle bude ještě zábava. Pracovala na sobě a chtěla to ženě předvést. Toužila po uznání, kterého se jí nikdy nedostalo. Ale příliš tlačila na pilu, nejspíše se jednalo o dědičnou predispozici, protože něco takového zažila u její matky. Nehodlala jí v tom bránit, jen v případě nouze přemýšlela, co by se proti ní dalo použít. Sáhla do zadní kapsy a nahmatala runová pouta, která předtím nosila. Nechtěla je znovu použít, ale kdyby nebylo zbytí, byla raději připravená.

A to byla první chvíle, kdy vzduch a zvětšující se vítr kolem nich ochladl. V dálce zahlédla stromy, které se pod silou Nefeli houpaly ze strany na stranu a jejich listy letěly směrem k nim. Jenže Farah se něco nezdálo, vzduch byl až příliš ledový na to, aby jen taky spadly na zem. Žena z nich nedopatřením vytvořila ostré ledové kry, které mířily přímo na těhotnou učitelku. Ale prozatím o tom věděla jen ona. Nepanikařila, připravovala se na moment, kdy se k ní přiblíží natolik, že se stanou nebezpečnými. Marco seděl vyčerpaný opodál. Sklopenou hlavu položenou na kolenou, i proto nevnímal dění kolem. Nefeli se ponořila do své síly. Soustředila se pouze na ni, přesně jak ji Farah učila.

Až když prudce roztáhla ruce a několik letících listů prasklo, oba zbystřili. Farah však jen pohodila hlavou a roztříštila je na prach. Nepotřebovala k tomu příliš síly, ale skrze ruce se to lépe směřovalo na určitý cíl. Což bylo v té chvíli zásadní. Kdyby se netrefila, jistě by skončila hodně špatně a na to myslet nechtěla. Rozhodně netušila, jak by to Saulovi vysvětlila. A skrývat to? Ona možnost už nebyla, něco mu slíbila a to hodlala dodržet. I když netušila, že ani on nebyl tak úplně pravdomluvný, co se toho týkalo.

„Já se moc omlouvám...netušila jsem, že to může být až tak nebezpečné."

„Ovládla jsi dva elementy v jednu chvíli. Myslím, že tvá matka ti bude muset hodně vysvětlit," oddechla si a stihla jí odpovědět. Byla ráda, že se jí nic nestalo, i když kousek ledového listu doletěl až k ní a poškrábal ji. To však dokázala skrýt. Nechtěla nikomu dělat starosti. Spíše ji zajímalo, jak to bylo s její propustkou za Rosalind. Přece jen to vyžadovalo jiná pravidla, zvlášť když to byla ona, kdo ji předal policii. Jediné co musela, bylo čekat. Jakmile na to pomyslela, v kapse jí zabrněl telefon. Jako kdyby to svými myšlenkami přivolala. Ušla několik kroků, když přímo za sebou ucítila její teplý dech na krku. „Myslím, že budeš mít příležitost již brzy. A teď si laskavě drž odstup." Ona poslední věta sice vyzněla hůře, než měl původně v plánu, ale to nebylo nic proti Nefeli. Farah by byla by stejně hnusná na kohokoliv jiného. Souviselo to s něčím, co si zažila již jako hodně mladá. Její instinkty do svého teritoria pustily jen Saula, bez toho aniž by to upozornilo její smysly a aktivovalo schopnosti.