Ještě nějakou chvíli trvalo, než se dvojice vzpamatovala. Jako první se tentokrát dokázal otřepat Saul. Když zahlédl spoušť, kterou jejich řádění napáchalo, jen se zasmál a pošeptal Farah do ucha: „Myslím, že budu potřebovat tu rekonstrukci dodělat. A tentokrát od podlahy."

„Ale na podlaze jsme to nedělali," poznamenala Farah a měla co dělat, aby se nezačala smát. Muž to mohl brát jako nabídku, ale zase jí nechtěl nijak ublížit. Mohl být rád, že netušil, co se jí honilo hlavou. A to stačil jeden jediný pohled zpět na rozbitý stůl. Místo toho však zavřela oči a užívala si pohody, kdy nemusela nic řešit. Vypustila z hlavy své pacienty, dokonce i některé starosti.

A přesto se musela po nějaké chvíli vrátit zpět na pevnou zem. Tentokrát ne kvůli sobě, ale její lehátko se pod ní začalo vykrucovat. Zaslechla jeho telefon přesně ve chvíli, kdy začal zvonit. Jako kdyby to čekala. Nechtěla ho nikam pustit, ale muž ji políbil do vlasů a zvedl se. Hleděla na něj celou cestu a onen pohled si užívala. Přehodila si vlasy na jednu stranu a také se pokusila zvednout. Chtěla ho nechat o samotě, ale netušila, jak vypadala. Doteď si s tím nemusela dělat starosti, ale na chodbě by ji mohl kdokoliv potkat. I proto se pokusila najít svůj telefon, což díky světlému obalu šlo docela lehce a použila ho jako zrcadlo. Naštěstí byla jen rozcuchaná a do tváří se jí vrátil život.

Ještě předtím než potichu odešla, naposledy se na něj podívala. Nevěřila svému štěstí. I přes tunu chyb, které udělala. Mohla se kdykoliv vrátit a mít smůlu. Vidět Saula po boku jiné ženy. Ta představa ji sice děsila, protože to mohla být pravda. Kdyby však muž nebyl takový blázen a nepromarnil život čekáním na svou vílu. Vlastně si ani neuvědomovala, jaké měla štěstí. Loajálnost se v moderním světě už jen těžko hledala a navíc po dlouhých dvacet let.

Jakmile Farah zalezla do bezpečí jejich pokoje, podívala se do zrcadla. Přemýšlela, co ho tehdy mohlo natolik okouzlit, aby mu otočila celý život naruby. Díky čemuž dostala nápad, který by chtěla vidět i naživo. I proto vytáhla své malířské potřeby s plátnem. Pustila si oblíbenou hudbu a ponořila se zpět do světa, na který již téměř zapomněla. Její umělecká duše v ní stále byla, jen čekala na správný okamžik, aby se znovu ukázala. A kdy jindy, než ve chvílích, kdy její život přestal být jednotvárný?

Zastavovala se jen na to, aby si odpočinula. Měla na pár dní volno od své práce a věděla, že Saula příliš neuvidí. Někdo po nich ten nepořádek uklidit musel a těhotná žena to jistě být nemohla. Zbylo to na něj, i když netušil, jak vysvětlí zvětšující se rozpočet. Přiznat barvu nebylo na místě, tedy pokud nechtěl, aby z toho měl Marco zábavu na dalších pár let. Stačilo, že měli materiál v podobě Saula v neonově růžových šatech, který jim sama poskytla. Mírně se usmála a poté se zaposlouchala do jednotlivých tónů, které jí vedly ruku po bělostném plátně.

...

Vypadalo to jako, že si konečně situace v kasárnách sedla. Po nějakou dobu se příliš neviděli. Farah usínala brzo a Saul se k ní vždy jen přikradl a rychle usnul. Ráno zase vstával na tréninky, takže se spíše míjeli. Ale možná to bylo potřeba. Po svatbě a až budou tři, tak na záliby a další věci nebude čas. I to byla jedna z věcí, které Saul také řešil. Nechtěl několik měsíců připravovat o spánek celé kasárny. A přesto ve vzduchu viselo spoustu otázek. Nejen o jejich návštěvnici, která prozatím čekala na svou zhoubu, až jí vymyslí plán tréninků. Ale také na to, jak to vše bude pokračovat.

Žena mezitím čekání vzala do svých rukou. Potřebovala se dostat po dnech sezení zpět do formy. Navíc její přístup do tělocvičny nebyl omezen a užívala si, že to nebylo jen odhozené náčiní někde u popelnic. Nezranila se o vyčnívající kousek ze sedadla stroje. A to si až příliš rychle zamilovala. Navíc netušila, co by jiného měla dělat, když se s ostatními vojáky příliš nechtěla bavit. I když jeden ji uchvátil až příliš. Ben se k ní nechoval jako k cizinci. Navíc když ji Sky s Rivenem za ním přivedli, začali se bavit o medicíně. Nefeli sice věděla jen potřebné věci a na zbytek měla knihy, ale i to mu stačilo. Zajímala se, což muž již léta nezažil. A díky tomu, že Saul s Farah měli momentálně svých problémů dost, tak byl celkem osamělý. Navíc ovdovělý, což mu na náladě také nepřidávalo.

Farah se v pokoji zapatlaná od barev najednou zastavila. Popadla do ruky svůj deník a bylo jí jedno, že měla barvu i ve vlasech a vlastně naprosto všude. Něco ji napadlo. Nejednalo se o nic ohledně její praxe, ale spíše o prvotní trénink někoho jako byla ona. Nebyla sama, kdo měl takové problémy. Zapsala si to, položila zpět mimo dosah barev a utřela si ruce hadrem. Potřebovala najít Marca. Nerada by nechala svou myšlenku jen tak utéct.

„Marco, co bys řekl tomu, kdybys mohl svoje schopnosti aspoň trochu kontrolovat?" vyhrkla na něj ihned poté, co otevřel dveře. Všiml si její volné košile, na které původní barva už téměř nebyla vidět. Překvapila ho, ale netušil, zda mile či naopak. V podstatě by se mohl po několika letech v klidu vyspat, což mu chybělo asi nejvíce. I přes léta zanedbávání jeho moc rostla, ale aktivovala se především při snech. Což s dvěma kamarády na patře a dalšími jen přes nádvoří znělo jako pořádná noční můra.

„Kdy začneme?" Možná zněl až příliš nadšeně, ale nedokázal to skrýt. Což Farah rozhodně nevadilo. Jen mu vysvětlila pár dalších bodů a že to bude hodně psychicky náročné. I tak na to kývnul. Stačilo tedy sehnat druhého člena party, který obdrží jen příkaz. Byla to jedna z podmínek. Jenže žena netušila, kde ji hledat, i proto zapojila své schopnosti. Zachytila ji nahoře na ošetřovně a mírně se pousmála. Ale vlastně byla ráda, alespoň tam Ben není tak osamělý. Dokonce by jim i přála, aby se dali dohromady. Znamenalo by to, že by jeho děti zase získaly mámu a Ben partnerku, která by se v něčem jistě podobala jeho Rose. Jen bylo třeba z ní dostat způsoby její matky a nahradit je něčím normálnějším. Na čemž se rozhodla také pracovat, přece jen potřebovala vědět, že její kamarád bude v bezpečí. Nefeli se mezitím přemístila zpět do tělocvičny a mírně se usmívala. Cítila se vítána, což bylo něco úplně jiného než u zabijáků, tam to bylo především o síle a přetvařování.

Farah tiše vešla do místnosti a sledovala útoky ženy na nehybný cíl. Mírně se pousmála, protože jí takový pohyb také chyběl. Záviděla jí. Chvíli si to nechtěla přiznat, ale poté jí to došlo. Nejen alkoholu se musela vzdát, když zjistila, že je těhotná. Nefeli trávila i hodiny u boxovacího pytle. Věděla, že je sledovaná veliteli a dalšími lidmi, ale nebrala to v potaz. Po tréninku si pouze převázala své fialové klouby obvazy, čímž zakryla i ránu po odstraněném čipu. Byla si jistá, že její volnost začíná. I když pod nadvládou panovačné Farah, která ji chtěla za každou cenu napravit. Brala to, protože to mohlo znamenat, že jí pomůže najít její matku. Věděla kde je a to jí momentálně stačilo k tomu, aby ji nechtěla zabít. Plus několik dalších důvodu, proč to nebyl dobrý nápad. Rozhodně nehodlala začínat, když se teprve učila o svém novém já. Fyzické tréninky sice byly tvrdé, ale na tom mohla pracovat i sama. Třeba po nocích místo několika hodin spánku. Ovšem ty magické byly něco jiného. Dokonce se k nim připojil i další, aby ji motivoval. Marco se chytil příležitosti. Navíc ji mohl mít pod dozorem, což vyhovovalo i Saulovi. Rád za něj přebíral práci, jen aby si byl jist, že i Farah byla v pořádku.

Po dalším tréninku se její učitelka vrátila do pokoje, protože si potřebovala oddechnout. To jí však nebylo umožněno. Cítila návštěvu i přes tvrdou desku. Nefeli stála přede dveřmi a zaklepala. Doufala, že Farah při ničem nevyruší, ale měla na ni prosbu. Dveře se po chvíli otevřely a žena za nimi se na návštěvu usmála. Vyšla ven a zabouchla je za sebou. Vedla ji do místnosti psycholožky, kterou si půjčovala, tentokrát už legálně od své kolegyně.

„Vím, že jsem se asi ještě neosvědčila, ale mám strach. Již několik dní v noci slýchávám volání o pomoc. A mám takový špatný pocit, že to je moje matka. Je tu nějaká možnost, že bychom se za ní dostaly?" Farah na ní viděla, že to myslela naprosto upřímně. Třásla se. Ale i tak pro jistotu aktivovala své schopnosti, aby si to ověřila. Uviděla úplně to samé. Během chvíle se dostala i k právě uloženému snu, ze kterého jí naskočila husí kůže. Naprosto chápala, proč se tak cítila, jen netušila, jak se to dostalo až k ní. Jako kdyby měla s matkou kromě mateřského pouta propojenou i svou sílu. Bylo to poněkud silnější než obvyklé sny. Spíše jako předtucha. I proto se krátce zamyslela a poté s prsty pod bradou promluvila. Chtěla se obejmout, ale to jí přišlo jako přílišné upozorňování. A děsit ji opravdu nechtěla. Už tak byla dostatečně.

„Možnost tu vždycky je. Říká se jim návštěvy. A mimochodem, kdyby ses neosvědčila, tak ti ta pouta nesundám." Přiznala jí po chvíli a chytila ji opatrně za zápěstí. Stále se to hojilo, ale každým dnem to vypadalo lépe. Stejně jako ona. Vracela se jí barva do tváří a svaly opět sílily. Přesně to, co potřebovala. Ale i tak byla ráda, že ji měl jejich lékař pod drobnohledem. Kdyby se náhodou něco stalo. Její síla projela jako elektrický proud jejími hojícími se ranami a k Farah se vrátila jen odezva, která jí ukázala, jak moc byla tkáň ještě poškozena. Alespoň něco se od svého kamaráda přece jen za ta léta naučila. Nejen kvůli své praxi potřebovala různé elementy, jako první po mysli přišlo světlo. I když si to nechtěla přiznat. Stále si totiž pamatovala, jak princezna s doprovodem poprvé vešla do jejích služeb. Ale vzpomínání bylo najednou přerušeno hlubším hlasem ženy, která stála před ní. Objala se a až poté se odhodlala k tomu, na co se už nějakou chvíli připravovala.

„A můžu mít ještě poslední otázku?" vypadlo z ní nakonec. Neměla odvahu svou otázku přímo položit a tohle se jí zdálo jako dobrá varianta. Opřela se o zeď, jako kdyby čekala nějakou chuťovku. Chtěla mít před ní určitý distanc, i když čím déle v její přítomnosti trávila, tím více jí připomínala sestru, kterou již dlouho neviděla. Až tehdy si uvědomila, že si na ni dosud nevzpomněla. Zapsala si to do mysli a dále se chtěla věnovat Nefeli.

„Jistě." Neměla jediný důvod, proč její zvědavosti nevyhovět. I když doufala, že bolavým tématům se vyhne. Navíc jak by o nich mohla vůbec vědět. Ale možné bylo všechno, zvláště po chvílích, které trávila s Benem. Přála jim to, i když vůči ní byla v některých ohledech stále nedůvěřivá. Krvežíznivost zabijáka se mohla kdykoliv probudit, ale Farah si byla jistá tím, že v ní se ani nic takového nenacházelo. Pouze hněv, který se pomalu vytrácel s dalšími tréninky. Cítila to na ní, což ji uklidňovalo. Nejen Nefelina moc rostla a Farah si to nechtěla přiznat. Její slabost z prvního trimestru se pomalu vytrácela s každým dalším dnem.

„Proč máš nebo máte stejné příjmení jako moje babička?" nevěděla jestli jí tykat nebo vykat. Ale brala ji jako velice blízkého člověka. Minimálně se k ní chovala hezky, i když ji mohla poslat do vězení, případně zpět za zabijáky. Případně ten nejhorší osud, který pro ně chtěla i ona. Podříznout hrdlo, i když to by Farah nejspíše sama nedala, protože už jen při té představě se jí chtělo brečet. Ale poté si přehrála její otázku v hlavě a věděla, že musí odpovědět. V tu chvíli Farah něco došlo. Od té přítelkyně, od které si vzala jméno, nikdy nepoznala rodinu. Vlastně netušila, že nějakou měla. Stále ji před očima viděla jako opuštěnou starou dámu, která byla ochotna snést dívku jako z divokých vajec, kterou Farah kdysi byla.

Což však znamenalo, že Rosalind za svobodna nosila úplně to stejné. Zarazilo ji to a netušila, co na to říct. Musela Nefeli něco odpovědět, ale něco jiného než na co čekala. Nejspíše čekala na shledání své rodiny, ale to ji musela zklamat. Tichým hlasem se vracela do minulosti, kterou už kdysi chtěla zapomenout: „Naše rodiny si byly velice blízké. Vlastně je to celkem náhoda, že se jmenujeme stejně." Lhala a úmyslně. Pravý důvod si nechávala pro sebe. Natolik si blízké ještě nebyly, i když v ní částečně viděla svou mladší sestru, což si nemohla připouštět. Chovala se velice podobně. Připsala si poznámku do telefonu, aby ji nezapomněla pozvat, když už ta svatba musela být. Přece jen by ji měli začít řešit dříve než se to malé narodí. A že se to kvapem blížilo. Od té doby, co se to omylem řeklo Marcovi s Nourou, to přestala skrývat. I zdi totiž měly uši. Věděla, že za nějakou chvíli už to bude vědět úplně každý v kasárnách. Ale to jí bylo jedno. Brala to jako svůj domov. Alespoň dokud měla po boku Saula a získaného syna.